Michaela Maurerová: Necítím se jako nevěrnice nevěrná, přestože se tak o mně psalo

„Jako každá běžná máma žiju dětmi a prací. Ráno je vypravím do školky - čisté, nasnídané, spokojené - a dorazím do Divadla na Vinohradech na zkoušku. Pak mě čeká seriál První republika nebo pořad Tamtam pro dětské vysílání ČT, občas moderování různých akcí a taky hraju v novém divadle v paláci Fénix. Mezitím vyzvedávám děti, vozím je na koníčky a věnuju se jim,“ vypočítává drobná, energická zrzka své denní curriculum.

Ne náhodou má přezdívku Tryskomyš. Svůj čas má jako správná manažerka rozvržený na minuty, během rozhovoru spořádá tři vejce do skla a v jeho závěru už u vedlejšího stolu čekají slečna a povědomý sympaťák na další schůzku, tentokrát už nikoli pracovní.

O tom už se psalo: jak jsme se s partnerem po deseti letech idylického života vzali a po pár měsících zase rozvedli kvůli mojí nevinné líbačce s kamarádem. Nechci to znovu rozpitvávat. To se v životě děje, možná i častěji, než si myslíte. Akorát na herce je víc nasvíceno, a ten příběh se tudíž zdá zajímavější.

Prožila jsem ne úplně špatných jedenáct let s člověkem, s nímž mám dvě krásné zdravé děti. A osud chtěl, že spolu asi nedožijeme, a najdeme-li si jiné partnery, budeme žít s nimi.

To je věc, kterou může posoudit jen můj bývalý partner. Každou situaci lze hodnotit různě vzhledem k okolnostem, ke spoustě věcí, které nelze nasimulovat. Já se opravdu snažím žít jako člověk morální, necítím se jako nevěrnice nevěrná, přestože se tak o mně psalo.

Naopak, když se zamiluju, jsem monogamní a svoji energii věnuju jen tomu jednomu člověku. Neumím si představit, že bych měla sílu věnovat se ještě někomu jinému. Ale pokud to tak někdo má, a přesto tím rodina netrpí, už to neodsuzuju jako dřív, kdy jsem byla daleko nekompromisnější.

Naučit se mít ráda, což je problém, s nímž se potýká spousta žen. Naučit se mít ráda a znát svoji hodnotu. Nejde o sebevědomí, ale sebeuvědomění. Pomohla mi k tomu paradoxně právě ta situace, která mě donutila postavit se na vlastní nohy. Zjistila jsem, že jsem schopná chlapům kolem pořád něco říct, jsem schopná být dobrou mámou - to, že upečete dobrý koláč, vám v tu chvíli dodá vnitřní jistotu, že nejste tak úplně marná.

Měla jsem zkrátka dvě možnosti. Buď se úplně zhroutit a brečet, že se mi život nepovedl. Nebo zkusit udělat čáru, přeskočit ji a začít znova. Život máme jen jeden.

Mně vadila celá Míša, všechno. Je něco jiného, jak vás vnímají druzí a jak se vnímáte vy sama. Mám zkušenost, že i holky brané jako přitažlivé mívají často malé sebevědomí, možná proto, že od nich všichni hodně očekávají a mají potřebu jim trochu srážet hřebínek. Je to o vyzařování, energiích. Nádherná prsatá blondýna může být naprosto nudná a nezajímavá. A naopak z holky, která není dokonalá, může být skvělá buchta jen proto, že se cítí krásná zevnitř.

Já jsem se dřív vnímala nežensky, spíš jako chlap, jako hubený pihovatý chlapeček. Až nedávno jsem v sobě objevila ženský princip a naučila se ho používat. Máme ho v sobě geneticky každá, jen ho musíme správně zpracovat. Realisticky pochopit, co opravdu umíme a co ne - a smířit se s tím. A umět se pochválit. Na to, že jsem nejúžasnější na světě, jsem si zkrátka musela přijít sama. (směje se) V tom se snažím vychovávat i děti.

Každou matku mrzí, pokud se rodina rozbije, vidí na dětech, že by měly rády maminku i tatínka pohromadě. Jenže během rozvodu ujdete tak dalekou cestu, že jste každý na úplně jiném břehu a cesta zpátky už prostě není. Tím jsem si dnes jistá. Ale můžeme začít novou cestu, jako rodiče, kteří jsou schopní se spolu domluvit v zájmu svých dětí. Což je taky velmi dlouhá a klikatá trať. Pokud se to časem podaří, budu vděčná.

Ne, rodiče se rozvedli, ostatně jako každé druhé manželství u nás. Ale to ještě neznamená, že jsem nekvalitní, labilní nebo pokřivený jedinec. Já jsem naopak velmi toužila po harmonické rodině. Možná i to způsobilo, že se mi to nepovedlo. Je to vždycky vabank, znám spoustu vztahů, kdy se lidi na začátku milovali tak, že si nikdo nedovedl představit jinou variantu - a stejně se jim vztah rozpadl.

To, že jsem vyrůstala bez táty, mi myslím neublížilo, spíš posunulo jinam. Nepříjemné věci se podílejí na tom, že dokážete být připravenější na život. Naučila jsem se být otevřená, neuzavírat se do osobních dogmat. Svým způsobem jsem si ten vztah suplovala u bývalého manžela, ale když dospějete, pochopíte, že potřebujete víc partnera než tátu.

Jsem celoživotně zamilovaná do svých dětí. Muži se v mém životě taky objevují, neustále… Ano, teď mám partnera, kterého mám moc ráda a je mi s ním fajn. Po rozvodu jsem nikoho nelovila, myslela jsem, že budu klidně chvíli sama. Jenže život před vás někdy postaví zajímavého člověka, kterému nemůžete říct: Počkej rok dva, až budu připravená.

Měli jsme s manželem takovou domluvu, věděli jsme, že dvoukariérové manželství s dvojčaty a životem na venkově nelze praktikovat. Logicky jsme tedy přijali naše role tak, jak jsou prověřené tradicí, já byla ta žena, která pečovala o děti a domov, on se staral, abychom to měli čím zaplatit. Po nějaké době jsem skutečně pocítila ponorku a stesk, chyběli mi lidi i herectví, což je velmi návyková droga. Jenže to prostě nešlo.

No a pak zasáhl osud. Věřím, že vše je předem dané, asi jsem měla napsáno, že se mám vrátit, byť ne za úplně příjemných okolností. Já se potřebuju loučit, abych se mohla vracet.

Samozřejmě jsem se bála, jestli vůbec získám práci, v mojí branži taková pauza znamená v podstatě začínat od nuly. Takže jsem investovala spoustu energie do hledání obživy a byla ochotná jít i mimo obor, dělat v podstatě cokoli v mezích slušnosti. Naštěstí se mi podařilo zůstat u toho, co jsem vystudovala a mám nejraději, tedy hraní na jevišti i před kamerou. A zjistila jsem, že mi to chybělo víc, než jsem myslela.

Mě baví skoro všechno, hlavně práce s lidmi jakéhokoli druhu. I třídění zboží u pásu, když máte fajn parťáka, s nímž si povídáte, může to být inspirující zkušenost. Bavilo by mě dělat psychoterapeutku, člověk obvykle umí líp poradit druhým než sám sobě.

Taky bych mohla být pomocnicí v domácnosti, protože můj bývalý partner byl velmi čistotný a dost mě vycvičil v úklidu. Což je dnes žádaná profese, ženy zaměstnané na plný úvazek často nezvládají domácnost a pomocnici by přivítaly. Uklízení u mě funguje i jako osobní terapie, když srovnávám, řídím, organizuju, srovnávám tím i sebe.

Fajn. Zkoušeli jsme současnou izraelskou hru Nesnesitelné vztahy, o níž říkám, že je hořkosladká. Určitě nenechává diváka chladným. Je o tom, jak lidi chápou svůj život, tužby, jak se snaží vymanit z bludného kruhu, jak moc nás ovlivňuje prostředí. Všichni jsme kladní i záporní hrdinové, nikdo není černobílý.

Kdysi jsem tam hrála ve staré zkušebně, teď na velkém jevišti, což je zásadní změna prostoru i přístupu. Spíš než vedení divadla mě vždycky zajímají konkrétní lidi, kteří mě angažují a se kterými zkouším. Tehdy to byl režisér Jarda Brabec, teď Juraj Deák, obě spolupráce vnímám jako inspirující. Ale celkově mi je současná atmosféra příjemnější…

Kousek jsem už viděla a vypadá výtvarně moc hezky, je myslím, na co se těšit. Období 30. let mám velmi ráda, není to pro mě dávná historie, ale čerstvé retro, které znám z vyprávění babičky. První republika musela být opravdu fajn, ženy byly ženami a muži muži, byl pevně daný rodinný řád, což mi je blízké a sympatické. Až pak se to všechno pomíchalo. Jako ženská koukám samozřejmě hodně i na módu…

Hraju Jarku Kovářovou, služebnou v rodině Valentových, která povýší na guvernantku a později dokonce na modelku v salónu. Moje role nemá nijak složitou dějovou linku, ale je skoro pořád na place, komentuje a spoluutváří atmosféru.

Tuhle hru jsme dávali úspěšně na letní scéně na Vyšehradě a v září přenesli do divadla Fénix. Mým partnerem je Roman Štabrňák a něco si začnu s Bobem Kleplem, jehož ženu představuje Jana Krausová.

A jak se dívám na (ne)schopnost monogamie a vztahové úlety v reálném životě? Na to neexistuje žádná poučka ani přesný model, je to věc čistě individuální. Obecně je člověk schopný všeho. Já se na to můžu dívat jen skrz vlastní zkušenosti, na souzení druhých se necítím. Svoji osobní hranici a morální kompas mám, ovšem za rok třeba bude úplně jinde. Snažím se žít tak, aby pro mě byl život příjemný a zároveň jsem neubližovala ostatním.

Až ta situace nastane, budu si o ní povídat. Nemám ráda hypotetické úvahy.

To bylo vzájemné. Dodnes se směju, jak nás mají diváci provázané, přestože v Ulici už nejsem. Asi jsem se hodně „vryla“. Já se nad seriály neofrňuju, mají své místo v životě a dokážou ho mnohým lidem zpestřit, případně i navést na řešení osobních trablů.

V době, kdy jsem Digi hrála, jsem neskrývala, že toužím po miminku, že se mi to nedaří a uvažuju o umělém oplodnění. Scenáristé to pojmuli do role - a po odehrání mateřství u Digi jsem stejný proces podstoupila já sama. Nechci radit, ale každý, kdo více let nemůže otěhotnět, má deprese a honí ho věk, by neměl váhat a bát se mít děti ze zkumavky. Je asi příjemnější otěhotnět přirozeně, ale hlavní je výsledek - zdravé děti.

Snad stejně. Víc ráda už je mít nemůžu a snažím se být tou nejlepší mámou, jakou dokážu. Vycházím z toho, že děti potřebují mít jeden pevný domov a vědět, že jsou milovány. S tátou se pravidelně vídají, děláme maximum pro to, aby byly v pohodě. A od toho se odvíjí vše ostatní.

Malinko se znameními zabývám, kamarád mi dokonce vytvořil osobní horoskop, ovšem neupínám se k němu. A takové ty povšechné věci v časopisech na mě moc nesedí. Na rozdíl od obecné charakteristiky toho znamení jsem rozhodná. Váhám u banalit, jako je barva trička nebo příchuť jogurtu, ale na zásadních rozcestích umím být velmi rozhodná. Co mě čeká, naštěstí nevím. Je lepší žít tady a teď, než cokoliv očekávat a strachovat se, co jednou bude nebo nebude.

Taky ne. Zatím práci mám, ostatním se ráda nechám překvapit. Když zazvoní telefon a ozve se: Dobrý den, máme pro vás nabídku…, zaplaví mě obrovská radost. A když něco nevyjde, řeknu si: Hlavní je nezbláznit se…

Často a ráda, i když jsem vyrůstala od tří let v Praze. Cítím tam kořeny, mám tam příbuzné. Jsem docela konzervativní, tradice a zázemí jsou pro mě důležité. Teď pojedeme do Ostravy na zájezd s Opačným pohlavím, takže se těším. V mém rodokmenu jsem sice nenašla žádného herce, nanejvýš měli kumšt jako koníček, ovšem pro mě to byla jasná danost. Odmala jsem byla komediantka, přesto nikdo včetně mě nevěřil, že to vyjde. Zkoušky na DAMU jsem prubla jen tak nezávazně, abych si to nevyčítala.

A nelituju. Já se snažím ničeho nelitovat, každá situace ovlivní další. Už to, že tu spolu sedíme, znamená, že mě venku nepokadí holub nebo třeba potkám člověka, který změní můj další osud…