Michaela Maláčová: Na hrobě svých konkurentů netančím

To jsem sama zvědavá. České dívky patří mezi nejkrásnější na světě, ale jsou plaché. Proto jsme letos za nimi vyrazili do všech krajských měst, motivovali jejich známé a ředitelství středních škol, aby přihlásili svou favoritku. Pokud postoupí do finále, zasponzorujeme je deseti tisíci. Také jsme se domluvili s modelingovými agenturami, aby vyslaly své zástupce. Když ta dívka uspěje, vykoupíme její práva za dvacet tisíc korun. Tak si myslím, že by se měla sejít zajímavá sestava uchazeček o titul Česká Miss 2012. Už se na to těším.

Já ten zlom čekám každý den. Nevíme dne ani hodiny. Všichni ty příběhy známe. Ráno jsme si něco naplánovali a večer bylo všechno jinak. Ráno jsme byli šťastně ženatí, večer nešťastně rozvedení. Nepřikládala bych tomu varování větší důležitost. Příštího roku se nebojím.

Dnešní slečny už vědí, co soutěž obnáší. Za mě to byla spíš velká euforie z něčeho nového a motivovalo nás hlavně cestování. Teď mají víc příležitostí, ale zažívají o to větší konkurenci. Za nás byla atmosféra nadšenější a přátelštější. Dnes účast vyžaduje přípravu, už to není jen hra, protože případný úspěch dívkám hodně zasáhne do života.

Ano, já jsem si to před těmi dvaceti lety vůbec neuvědomovala. Mnohokrát jsem na titul nadávala, protože úspěch s sebou přináší i typickou českou závist, okolí od vás něco očekává a já jsem ve dvaceti letech nevěděla, co přesně. Dostanete se pod drobnohled médií a veřejnosti, všichni sledují, s kým se stýkáte. Já jsem ten tlak zvládla až po několika letech.

Druhá byla Andrea Tatarková z Košic, kde také žije. Jsme kamarádky. Má dva syny a v této oblasti nedělá. Třetí skončila Markéta Silná ze Zlína, modrooká romantická blondýnka. Ta se vdala do Itálie a už jsem o ní delší dobu neslyšela. Z našeho ročníku je velice úspěšná Lucie Gibodová, která žije v Praze a živí se jako vizážistka. Předtím pracovala dlouhá léta v reklamě a modelingu. Teď ji máme i v týmu České Miss. Mou dlouholetou životní přítelkyní se stala tehdejší Miss Morava, Romana Štrynclová, se kterou jsme si v té době hodně konkurovaly.

Rozhodně jsem netančila na hrobě svých konkurentů. S nabídkou přišel majitel licence Miss ČR Dušan Kunovský, který ji koupil od paní Moťovské. Vážím si ho. Je to rozumný člověk. A tak jsme se dohodli, i když to nebylo jednoduché hlavně z právního hlediska. Taková transakce se připravuje měsíce. A nám se to povedlo během čtrnácti dnů. Myslím, že ani jeden z nás toho nelituje. Převzala jsem historii Miss ČR a my jsme dodali profesionální tým a partnery. Český trh je natolik malý, že jedna soutěž krásy bohatě stačí. Předtím jsme se dělili o dívky i o sponzory. Hodně se mi ulevilo. Měla jsem občas výčitky, že jsem se už před lety měla domluvit sama s Milošem Zapletalem, který soutěž Miss ČR vymyslel. Ale díky jeho postoji to bylo bohužel nemožné.

Mám dojem, že Taťána nemá zájem dál podnikat v oblasti soutěží krásy. To mi na rovinu řekla, žije si svůj vlastní život a kariéru si také buduje sama.

Taťánu pravidelně zveme a zatím nepřijala. Loni jsme pozvali všechny dosavadní vítězky a přijelo asi sedmdesát procent. Nevztahovala bych to jenom k ní. Nejde o osobní spor.

Ještě je brzo ji hodnotit. Považuji ji za inteligentní ambiciózní slečnu. Přestože se na Miss Universe nedostala mezi posledních deset, má velké šance. Jsem s ní spokojená, má celý život před sebou. Teď si chvíli odpočine a pak se jí zeptám na další plány.

A nejen to, dálkově studuje, dělá modeling a moderuje všechny castingy. Z té mám ohromnou radost, má v sobě vůli a vnitřní sílu. Také Eliška Bučková, Česká Miss 2008, začala se svým přítelem Noidem zpívat, Iveta Lutovská je stále úspěšná modelka a například Lucie Hadašová je šťastná maminka a s hokejistou Jaroslavem Bednářem žije ve Švýcarsku.

Končila jsem ve funkci pár měsíců po volbě Václava Klause prezidentem a pracovala jsem tam ještě chvíli, když byl v čele Mirek Topolánek. Politika mě pořád zajímá, i když žiju ve Švýcarsku. Je to logické, ty lidi znám, sleduji, co se děje v téhle zemi.

A to nevím, co bych dělala dnes! (smích) Pro mě je ODS strana, která by měla být daleko výraznější a srozumitelnější. Jenže dnes to není o politických stranách, ale o lidech a jejich vztazích a vazbách. Všichni cítíme, že to není ideální a málokdo ví, co s tím.

Ani já nechci dávat hraběcí rady. Měla bych asi spoustu naivních ideálních rad, ale nevím, jestli jsou rychle uskutečnitelné.

Mít dlouhodobý plán, nebát se, nepropadnout konspirativnímu vidění světa, udržet si ekonomickou i osobní svobodu a nadhled, tvrdě pracovat, najít si profesionální spolupracovníky, myslet na všechny možné varianty, soustředit se na podstatné věci, nenechat se vydírat ani koupit…

No, to bych se musela ještě hodně učit. (smích) Opravdu o tom ani ve snu neuvažuji.

Dobře, ale to je dáno i tím, že jsem měla možnost založit si rodinu.

Taky dobře. Ta země je krásná a bezpečná.

Tam například politiku vůbec nesleduji. Pokud stát funguje, nemáte důvod se tím zabývat a více sledujete konkrétní problémy ve vašem okolí. Plním tam hlavně roli maminky, žiju v rodinném kruhu. Pobyt v Praze s dětmi byl hodně limitovaný. Sledovali každý náš pohyb, kam vodíme děti do školy, ve Švýcarsku jsme anonymní. Cítím se tam jako doma také proto, že jsem vyrůstala v protestantské rodině. Můj pradědeček byl evangelický farář a dědeček pořád je, takže celá kalvínská oblast Ženevy je pro mě vlastně domácké prostředí.

Ano, moje děti mluví francouzsky a anglicky, doma česky.

Také už začíná. Pětiletá Anabel chodí do školy a o rok mladší Aron do školky, kde jsou dva jazyky. Arama máme doma, ale už by s nimi také rád odcházel. Děti mezi sebou komunikují směsí angličtiny a češtiny. Když přijdou ze školy, přirozeně pokračují v angličtině, ale já je upozorňuji, že doma se mluví česky. Snažím se, abychom měli pohádkové knížky v češtině.

Ani ne, Anabel v sobě má víc talentů. Teď se jí líbí koně, takže na nich jezdí a čte si o nich. A kluci jsou typičtí kluci. Lákají mě, abych si hrála s auty, traktory, buldozery, letadly, vláčky, to je fascinuje. Vydrželi by to, na rozdíl ode mě, od rána do večera.

Víceméně každý den. Jsou mu hodně podobní.

Spokojená žena je výsledek spokojeného vztahu a hezkého manželství. Jsem opravdu se svým mužem šťastná. Starám se také o jeho nadaci, která podporuje nadějné české studenty a vysílá je na prestižní školy do zahraničí. Letos jsem mluvila s těmi nejlepšími a jejich úroveň, nasazení a otevřená srdce mě dojaly. Z 250 přihlášených porota vybrala 24 talentů ze všech oborů. Věřím, že se po studiích vrátí domů a vše tady zúročí.

Říká, že už končí, ale nevím, jestli jí mám věřit. Je o tři roky mladší a ruku do ohně bych za ni nedala. Ale ať si něco zkusí a třeba na to odpovím. Čas ještě obě máme. Sestra žije v Brně a já jsem tam byla pár dnů, když tam probíhaly castingy. Navštívila jsem i dědečka, který dožívá v domově důstojného stáří, je mu 89 let. Drží se, ale už si netroufne sloužit bohoslužby. Vydala jsem mu letos knížku Dobrý strom dobré ovoce nese s jeho čtyřiceti kázáními.

Snažím se, ale s naším životním stylem to není pravidelné. Označila bych se za kočujícího věřícího evangelíka.

Býváme tam několikrát do roka. A moc rádi.

Toho jsem si všimla. A je to dobře. Když už jsme tomu neuměli zabránit, tak alespoň ať lidé vidí, že všechny fámy o tom, jak jsme zasáhli do národního parku a vykáceli kvůli stavbě stromy, nejsou pravdivé.

Na to bych nerada odpovídala, ale létám často. Pilotní zkoušky nemám. Nemůžu si ani říct, že zítra začnu létat. Létání se musíte pravidelně věnovat a to nezvládám.

V důchodu asi nikdy nebudu. Mě ale neláká kupovat jachty, lodě a dělat si pilotní zkoušky. Náš život je natolik pestrý, že na tyhle věci možná dojde později, ale rozhodně ne dnes.

To bylo tím, že se mi líbily uniformy. Piloti a vojáci pro mě byli krásní muži.

Držím si golf, s tenisem čekám na děti. Nemám ve svém okolí nikoho, kdo by se mnou hrál.

Ten by se asi zasmál. Tak dobrá jsem zase nebyla, ale tenis sleduji a měla jsem velkou radost z Petry Kvitové na Wimbledonu.

Ale ano, když je večer ukládám ke spaní, jsem šťastná. Také miluji tichá rána, kdy jsou Anabel s Aronem už ve škole, Arama hlídá chůva a já si v klidu vypiju kávu, přečtu si noviny a rozmýšlím, co všechno musím přes den stihnout. Po rodinném a společenském životě si ty chvíle samoty vychutnávám.

Přestože jsem optimistka, vyplatilo se mi očekávat v každé situaci a od každého člověka to nejhorší a nejkomplikovanější. Nakonec zjistím, že to není tak hrozné a jsem v životě spokojená, často až příjemně překvapená. I svým dívkám říkám, že nic není zadarmo a jen ty nejvytrvalejší uspějí. Ovšem nesmí to být za každou cenu.