Michaela Klevisová: Z mých detektivek dýchá klid

Jak dlouho uplyne mezi první myšlenkou, vymýšlením zápletky a hotovou knížkou?

Většinou hodně dlouho. Není to tak, že bych dopsala knížku a začala přemýšlet, co budu psát dál. Většinou mi ve frontě stojí tak tři čtyři nápady. V případě Prokletého kraje to trvalo dokonce deset let. Detektivky pořád dostávaly přednost.

Téma jsem nosila v hlavě a ono uzrálo. Nápadu prospívá, když ho člověk neuspěchá. Ale třeba Vraní oko jsem vymyslela v průběhu psaní Prokletého kraje. Když píšu, dělám si sólo výlety do přírody. A na jednom takovém mě začala napadat nová detektivka, aniž bych to chtěla. To se občas stává.

Ve Vraním oku hraje roli příroda a bylinky. A taky ptáci. Zajímáte se o ně?

Ano, zajímám, ale velký odborník nejsem. Nejsem ornitolog, který by s vámi šel ven a o každém ptáčkovi vám hned pověděl, jak se jmenuje a jak žije. Některé poznám, jiné ne. Jsem nanejvýš ornitolog amatérský.

Jak jste k tomu přišla?

Úplnou náhodou. Ne že bych se celý život schovávala někde v rákosí a sledovala ptáky. S přítelem jsme zavítali do Holandska na jeden ostrov a zjistili jsme, že se tam pohybují maskované osoby v zeleném oblečení a s dalekohledy. Schovávaly se na dunách a u jezírek mezi mořem a pevninou.

Pátrali jsme, co to je za partičku, a zjistili jsme, že to jsou ornitologové. Na ostrově se totiž zastavují stěhovaví ptáci. Bývají tam k vidění celá hejna velmi vzácných druhů. A tak jsme se o to začali trochu zajímat. Říkali jsme si, že třeba taky nějakého nevšedního uvidíme.

A uviděli?

Ano, a to nás nadchlo. Holandsky se jmenuje lepelaar. Česky kolpík bílý. Je velký, sněhově bílý a má dlouhý placatý zobák. Vypadá velmi zvláštně. Pro mě to byl fakt zážitek. Sledování ptáků mě tehdy chytlo a mého přítele taky. Začali jsme krmit ptáčky na zahradě a všímat si, co okolo nás létá.

A protože moje velké téma je ochrana přírody, začala jsem se zajímat o to, jak bych mohla ptákům pomoct. Česká společnost ornitologická zrovna žádala veřejnost o sbírku na rozšíření ptačího parku Kosteliska na jižní Moravě. Přispěla jsem na něj, začaly mi chodit propagační materiály a já se o tématu dozvídala čím dál víc. Ptačí parky bývají odlehlá místa, je to zajímavé a tajemné prostředí. Najednou mi došlo, že by se tam mohl odehrávat krimi příběh.

Vraní oko mi atmosférou trochu připomnělo světový bestseler Kde zpívají raci. Byl to záměr?

Ten román mám velmi ráda. V Holandsku je trochu podobná krajina, rovina, tůně, mokřady a nad nimi mlhy. Tam jsem si takové prostředí zamilovala. Ale při psaní Vraního oka jsem si na knížku Kde zpívají raci ani nevzpomněla. Já prostě věděla, že chci psát z ptačího parku.

Kosteliska jsou na jižní Moravě, takže mě to tam zavedlo. Ovšem když se řekne Jihomoravský kraj, každému automaticky naskočí sklípky a vinice. A takové klišé jsem v příběhu nechtěla. Takže jsem si kulisy vystavěla po svém.

Ve vaší knížce vystupuje bylinkářka. Máte vztah k bylinkám?

Od dětství pěstuju bazalku, mátu a podobné rostlinky, ale neporadím vám, co si máte vzít, když vás bolí hlava. Ale chtěla jsem tam mít postavu bylinkářky, která tomu rozumí do hloubky, protože se mi hodila do příběhu. Tady jsem musela hodně studovat, protože jsem o tom moc nevěděla.

Dost mě to chytlo, nakoupila jsem si zajímavé knížky. Díky tomu bylinek poznám už mnohem víc. Něco málo jsem věděla, babička z máminy strany mě to učila. Ona se hodně zajímala o přírodu, chodila se mnou po lesích a ukazovala, co je co. Byliny nepěstovala, ji bavilo se dívat a poznávat. Říkala mi, co je jedlé a co nikdy nesmím sebrat, protože je to jedovaté. Díky ní jsem poznala vraní oko.

Vymyslela jsem si děj, kde bude bylinkářka, ale babičku jsem si nepředstavovala, ta tenhle typ bylinkářky nebyla. Přes studium bylinek jsem se dostala až k čarodějnictví. K historii, kdy ženy bylinkářky byly pronásledovány. Už toho vím tolik, že by to vydalo na úplně jiný příběh.

Vaše detektivky mají mnoho psychologických momentů. Proč jste nezůstala u tohoto typu literatury? Vymyslet krimi zápletku je přece mnohem těžší, nebo ne?

Mnohem. Často si nadávám, proč nepíšu psychologické knihy. Kriminální linie mě baví ze všeho nejmíň, nejraději mám psychologii postav.

Za tím je ale náhoda. Měla jsem období, kdy jsem četla detektivky. Bez krutých scén, bez násilí, kde jde spíš o to přemýšlet, jaké postavy jsou a proč se chovají, tak jak se chovají.

Protnulo se mi to v životě s obdobím, kdy jsem pracovala jako novinářka a byla jsem dost vyhořelá. Tehdy mě napadlo, že bych chtěla zkusit napsat vlastní knížku. Řekla jsem si, že zkusím napsat takovou krimi, kde není násilí.

Moje idea byla, že napíšu jednu a pak třeba ten psychologický román nebo povídky. Detektivka byla prostě první, do čeho jsem se pustila. A stala se věc, kterou jsem nečekala. Ta knížka se na prvotinu výborně prodávala.

Jmenovala se Kroky vraha a měla i velkou čtenářskou odezvu. Co vám lidi psali?

Ano, lidi mi psali, že se jim moc líbí můj vyšetřovatel Bergman, že je to sympaťák. A ptali se, kdy bude další díl. Já měla za to, že napíšu jednu detektivku a šlus. A možná někdy za deset let další. Jenže pak jsem za Kroky vraha dostala cenu za nejlepší detektivku roku a moje nakladatelka mi poradila, že když budu psát detektivky dál, naberu si mnoho čtenářů. A třeba se tím jednou uživím, což se stalo.

Jak vznikl vyšetřovatel Bergman?

Chtěla jsem si vytvořit postavu, která mi ničím nepoleze na nervy. A povedlo se. Jsme spolu už šestnáct let, jsme parťáci. Milovala jsem seriál Vraždy v Midsomeru, na něj jsem koukala s babičkou. Byla to naše chvilka. Ten den, kdy to dávali, jsme se u ní sešly, měla připravené i pohoštění.

Byla jsem tedy trochu ovlivněná hercem, který hrál inspektora Barnabyho. Líbilo se mi, že je solidní, klidný a vyrovnaný. Nemá žádné psychické problémy, není to alkoholik, a když se objeví na obrazovce, jde z něj klid a pohoda. Věříte, že tenhle vyšetřovatel všechno zvládne a zase nastolí pořádek.

Je váš přítel podobný?

Bergmana jsem nevytvářela jako dokonalého muže nebo jako svého idola, ale jako věrohodného vyšetřovatele. Má parťačku Sylvii, ale nechtěla jsem, aby mezi nimi docházelo k jiskření. Když se v kriminálce objeví dvojice vyšetřovatelů, muž a žena, a ve finále spolu něco mají, připadá mi to strašně laciné.

Detektivek jste napsala osm, ale zmínila jste i knihu Prokletý kraj, který detektivkou není. Je zasazen do Sudet. Jaký k nim máte vztah?

Hodně hluboký. Moje maminka pocházela z Ústí nad Labem. Tam žila asi do pětadvaceti let, s rodinou jezdili na výlety po pohraničí. Pak se přestěhovala do Prahy, ale stýskalo se jí. Do Sudet mě brala ona, trávily jsme tam víkendy i dovolené. Poznala jsem je na severu, jihu i na západě.

Rodiče také měli chalupu v Krompachu, tam jsem v dětství trávila dost času. Prolézali jsme ruiny domů po vysídlených Němcích a já nasávala tamní atmosféru.

Jaká byla?

Tajemná. Máma v rozvalinách domů nacházela střepy keramiky a lepila je dohromady. Říkala, že zachraňuje, co ti lidé používali. Podél lesních cest bývaly sklepy a otevřené studny, hluboké jámy a jako na dítě to na mě velmi působilo. Nosila jsem dlouho v hlavě, že bych chtěla ze Sudet něco napsat.

Jak tedy vznikl Prokletý kraj?

Oblíbila jsem si jedno místo v jižních Sudetech, kam se po Němcích nastěhovala komunita rumunských Slováků. Náš stát se je snažil přitáhnout zpátky, protože ty domy neměl kdo obývat. S mámou jsme potkávaly jejich potomky. A dokonce i hodně staré babičky, které ještě přišly z Rumunska.

Tam jsem slýchala neuvěřitelné příběhy, jak ti lidé byli československým státem podvedeni. Měli přislíbené kvetoucí hospodářství s kravičkami v chlívě. Ale když přijeli, vše bylo vyrabované. Místní pobrali, co mohli, a zvířata byla odvedena do JZD. Navíc přistěhovalci byli zvyklí na teplo. Přijížděli v listopadu prosinci a na Šumavě ležel sníh.

Vyprávěli leccos, třeba že jejich babička věřila na nadpřirozené bytosti. Máma jako novinářka se i ve svém volném čase pořád lidí ptala a zajímala se o jejich osudy. Takže jsme se dozvídaly spoustu věcí. To je prostředí pro knížku, říkala jsem si. O té komunitě nikdo dosud žádnou beletrii nenapsal.

Trochu jsem to ale odkládala, detektivky měly přednost a já se bála, zda to lidi ode mě vezmou. Vzali. Z Prokletého kraje se stala moje nejprodávanější kniha.

Žijeme v době, která je násilím fascinovaná. V televizi je ho mnoho, na druhou stranu lidé i dříve chodili na popravy. Jaký je váš názor na fascinaci zločinem?

Je ho moc. V mých detektivkách se popisům násilí vyhýbám. V knížkách Agathy Christie přece taky není nic brutálního, z čeho by lidé měli zlé sny. Zločin obvykle odbudu v jednom odstavci, třeba i jednou větou. Nepopisuji žádné detaily, protože jsem přesvědčená, že v dobré detektivce nic takového být nemusí.

Já jsem pacifistka, násilí mě odpuzuje. Dokonce jsem ani nepřečetla jediného Nesba, protože jakmile dojdu k první brutální scéně, musím knížku zavřít a už ji neotevřu. Začala jsem svoje detektivky psát v době, kdy se tento styl ještě nenosil. Vražda je pro mě v detektivní literatuře pouze důvodem, proč začneme přemýšlet a pátrat po záhadách.

Docela mě děsí, jaké knížky někdy vycházejí, na druhou stranu je dost čtenářů, kteří mají podobný názor jako já. Chtějí si odpočinout a u toho přemýšlet, násilí ale odmítají. Jedna čtenářka mi řekla, že z mých detektivek dýchá zvláštní klid, i když to vlastně vůbec nejde dohromady. A o to se snažím.

Ano, dějí se zlé věci a před tím nelze zavírat oči. Můžeme ale doufat, že vše dobře dopadne a my se s tím dokážeme srovnat. Vědět, že největší rovnováhu a stabilitu si neseme každý v sobě.

Vaše maminka byla novinářka, otec novinář a spisovatel. Jak vypadalo dětství s píšícími rodiči?

Taky jsem pořád psala. Myslela jsem si, že když se říká práce, jde o psaní. Pracovat znamenalo sednout si k psacímu stroji. Pamatuju si na svůj šok, když jsem jednou přišla ke kamarádce a oni doma neměli psací stůl. My měli tři. Svůj jsem dostala už ve čtyřech letech.

Opravdu?

Ano. Když tatínek pracoval, znamenalo to, že ťuká do stroje. To se ozývalo i trojnásobně, já taky psala. Máma měla kromě velkého psacího stroje i malý, který se zavíral do plastového kufříku. Ten s sebou vozila na cesty, jako se dnes vozí notebook. Ten jsem si půjčovala a psala na něm. Číst a psát jsem uměla v pěti a tehdy jsem začala tvořit román o morčatech.

O morčatech?

Bohužel se ztratil při stěhování, což mě mrzí. Ale pamatuji si, že měl kapitoly a v každé byl příběh ze života rodiny morčat. Když jsem byla starší, nechtěla jsem se živit psaním. Ale geny se obelstít nedaly a já šla studovat žurnalistiku. Jako specializaci jsem si tam vybrala fotku. Mám bakaláře ze sportovní fotky, ráda jsem fotila akční věci, třeba dostihy nebo závody motorek.

Psaní mi proti fotce přišlo nudné. Já moc v klidu nevydržím, pořád musím něco dělat. Někdo sedí o víkendu doma, já bych zešílela. Vstanu a hned musím být aktivní. Ale na žurnalistice jsem si hledala brigádu a časopis Cosmopolitan sháněl pomocnici.

Začala jsem pro ně nejprve překládat články z angličtiny a pak i psát. Zjistila jsem, že mi to jde úplně samo. Že se nenadřu a článek, se kterým se jiní moří celý den, mám hotový za dvě hodiny. A že bych to asi měla dělat.

Četla jste knížky svého otce?

Ne všechny. Četla jsem jeho nejznámější knížku Michaela, která se nejmenuje po mně, ale já po ní. Pak také A Bůh byl hluchý, román o mladém muži, který dospíval za druhé světové války a nese si z toho celoživotní trauma - myslím, že můj táta ho měl taky, pořád o válce mluvil, ve vzpomínkách se k ní vracel.

Ale že bych měla přečtené všechny jeho knížky, to ne. Mám je v hraničce a říkám si, že jednou se k nim určitě dostanu.

Váš otec byl potomkem přistěhovalce z Ukrajiny, je to tak?

Ano, jeho tatínek přišel z Ukrajiny, byl lesní inženýr. Přišel za prací. Poznal tu tátovu maminku, která byla módní návrhářka přes klobouky, říkalo se tomu tenkrát modistka. Byla to velká dáma. Tátu měli relativně pozdě a on měl pozdě mě. Dědečka z Ukrajiny jsem vůbec nepoznala a babičku jsem znala jen krátce.

Rodinné historie skrývají tajemství, neláká vás jejich zpracování?

Určitě mě mrzí, že o tátových předcích moc nevím. On o svém otci moc nemluvil, byl fixovaný na mámu, s níž žil, když se jeho rodiče rozešli. Navíc i naši se v mých šesti letech rozvedli a s tátou jsem se pak už vídala jenom omezeně, takže nebylo tolik prostoru na povídání.

Vydala jste úspěšnou knížku. Co bude dál?

Cítím euforii, že konečně mohu začít zase žít. Když dokončuju text, vše ostatní vypouštím. Zjistila jsem, že bych neměla dělat cokoli jiného, protože bych se nesoustředila na rukopis. Kamarádky mi volají, ať s nimi jdu na večeři, ale já odmítám.

Vloni jsem dokonce zrušila i Vánoce. Kdybych šla k bráchovi rozdávat vánoční dárečky, postavy se mi vykouří z hlavy na celý den, a to nemohu připustit. Prožívám pocity a emoce svých postav, a když z nich vystoupím, není to dobré.

Stres mi neprospívá, ale termíny ano. Potřebuji je, abych se donutila psát. Jinak totiž využiju každou záminku k tomu, abych mohla dělat cokoli jiného. Psaní není moje hobby, to je pohyb, koně a příroda.

Takže kdy opět zasednete za psací stůl?

S přípravou na novou knížku začnu v září. A v pracovně se zavřu zase v zimě. Po Vánocích.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Vraní oko - Michaela Klevisová, Kroky vraha - Michaela Klevisová, Prokletý kraj - Michaela Klevisová