Michaela Jílková: Žena, která má svou práci, je svobodnější

Už je mi čtyřicet let a moje zdraví už není takové, jaké bývalo. Mám třeba nemocný žaludek. Navíc odpoledne před prvním vysíláním Máte slovo mi začalo příšerně bušit srdce. V tu chvíli jsem dostala strach, protože něco jiného je, když vám buší srdce v mládí, a něco jiného je to ve středních letech. Uvědomila jsem si, že musím myslet hlavně na děti (jedenáctiletého Jakuba a čtyřletou Marii - pozn. aut.), a když se budu takhle nervovat, může mě z toho taky klepnout.

Ale to nebylo tak, že by mě najednou něco osvítilo… Nakonec jsem za to vděčná způsobu, jakým mě vyhodili z Kotle. Neoznámili mi hned, že končím, ale slibovali, že se za několik měsíců na obrazovku vrátím. Maruška tehdy měla půl roku a mně přišlo prima užívat si volna, a přitom mít do budoucna jistou práci. Jak se znám, tak pokud by mě rovnou vyhodili, řešila bych, co budu dělat, začala bych si shánět jiné zaměstnání.

Místo toho jsem zjišťovala, jak je opravdu důležité se umět zastavit a takzvaně si v sobě uklidit. Uvědomit si, jak žiji, jaké mám priority, jestli se trápím věcmi, které za to stojí. Takhle jsem si sama meditovala a od té doby to praktikuji každý večer při uspávání Marušky. Nechám si v hlavě běžet uplynulý den a hodnotím ho.

Zaznamenala jsem úbytek lidí hlavně mezi spolupracovníky z oboru, které jsem považovala i za kamarády. Když jsem se měla vrátit do televize, tak se sice znovu přihlásili, ale já už jsem je zpátky nevzala. Vykašlali se na mě, když jsem potřebovala pomoct, a já nestojím o lidi, kteří se s vámi baví, jenom pokud jste na obrazovce, a v opačném případě jste pro ně méně hodnotná.

Pořád jsem tak naivní, že jsem to nečekala, ale zároveň to neodpouštím. Zradu nesu těžce a nevím, proč bych se s takovým člověkem měla bavit. Něco jiného je s ním pracovat, to můžu.

Taky, ale je pravda, že čím jsem starší, tím méně lidí si připouštím do svého okruhu, kam patří rodina a asi čtyři kamarádky, kterým opravdu věřím, protože se prověřily časem. Ale absolutně důvěřuju jenom své rodině.

Nevím, proč jsem si stěžovala, když jsem měla jenom Kubu, že mám celý den hodně práce, protože teď vstávám mnohem dřív a stíhám toho mnohem víc.

Aby děti věřily v sebe a sobě a naučily se říkat ne. Pokud si člověk nevěří, tak se často nechá zmanipulovat, zneužívat ostatními nebo si přivádí zbytečné psychické útrapy a pochybnosti o sobě.

Hodně je chválím a vedu k tomu, aby se samy rozhodovaly na základě diskuse, ačkoli pak je výchova obtížnější. Uvidíme, jaké výsledky to přinese za dvacet let. Zvláště Kubu jsem dlouhá léta vedla velmi demokraticky, ale pak jsem zjistila, že dítě přece jenom potřebuje řád, že diskusí se všeho nedoberete. Pěkně mi sice zdůvodní, proč si nemůže udělat úkoly, ale o všem se donekonečna rozmlouvat nedá a musí přijít příkaz, že to prostě bude takhle.

Jsem skutečně napjatá, jak to dopadne, protože sama mám trauma z dětství a nerada bych, aby se opakovalo na mých dětech. Mně se zpočátku, ve třech letech, ve školce moc nelíbilo, protože jsem byla hodně fixována na rodiče a vlastně dodnes tam cítím pořád stejný zápach, který mě naplňuje úzkostí. Po obědě jsem chodila domů, což můžu díky své mamince, která mi s výchovou hodně pomáhá, dopřát oběma dětem. Hlavně bych chtěla, aby se Marušce ve školce líbilo. Kuba se adaptoval velice rychle.

Myslím si, že po třetím roce už si chce dítě hrát se svými vrstevníky. Navíc to vnímám jako prostředí k rozvoji sociální přizpůsobivosti a inteligence. Proto jsem děti nedávala do výběrových školek. Je důležité, aby se naučily chovat v sociálně různorodém kolektivu.

Že bych neměla na jídlo, to ne, ale zároveň jsem si nikdy nemohla kupovat, co bych chtěla. Koneckonců, já drahé věci ani nepotřebuju. Mít život postavený na tom, že musím vlastnit poslední výstřelek módy, mi přijde uhozené. Proč bych měla mít kabelku sladěnou s botami?

Tohle vysvětluju i Kubovi, který je teď okouzlen iPhonem. Říkám, Jakoubku, vždyť máš dobrý mobil, pouze podléháš diktátu reklamy, že o něco přicházíš. Garantuju ti, že za půl roku přijdou zase s něčím novým a ty to zase budeš chtít, takže se stáváš otrokem výrobních společností.

Kolikrát mu říkám, ať nesoudí děti podle toho, co vlastní - to stejně není zásluha jejich, ale jejich rodičů. Ti jsou kvůli konzumu pod tlakem, aby vydělávali peníze, a tím zapomenou na lidskou stránku, která je o komunikaci, o citech, o trávení společného času. Ať je člověk miliardář, anebo chudák, stejně chtějí všichni jedno - mít šťastnou rodinu, zdraví a lásku.

Když je mi těžko, tak se jdu objímat s dětmi. Pomazlíme se a je to pryč. Já jsem vlastně nejšťastnější, když jsou spokojené děti. Taky mám radost, když se lidem líbí moje práce.

Říkám, že maminka musí vydělávat peníze, abych je - kdyby se něco přihodilo - uživila. Je pro mě důležité vědět, že to zvládnu i bez partnera. Jsem přesvědčená, že žena, která má svou práci, je svobodnější, protože když muž v soužití překročí nějakou mez, tak ze sebe nemusí nechat dělat hadr, se kterým si ten muž bude vytírat podlahu.

 Být jenom u dětí bych taky nechtěla, protože to je určitý stereotyp a já jsem člověk, který neustále potřebuje nad něčím uvažovat. Někdy je lepší, když přemýšlím nad starostmi společnosti, než bych si měla hlepisů, dat problémy doma, kde zrovna nejsou.

Mám radost, když za mnou přijdou a diskutují o nějakém vydání Máte slovo. Beru to jako zpětnou vazbu, že moje práce má smysl. Tímhle způsobem jsem si vysondovala, že jsme se v tématech hodně trefovali. Někdo mluvil o motorkářích, jiný o chování žáků, týraných dětech a ženách.

:.Michaela Jílková jako vášnivá kotelnice.foto: KORZO

V rámci svojí profese vyslechnu člověka, který jde po ulici a je celý zoufalý. A já se mu vůbec nedivím, protože v dnešní době někdy byrokratická šikana dokáže víru člověka ve spravedlnost zašlapat do země. Dodržování, o kterých všichni vědí, že jsou nesmyslné, je v rozporu se selským rozumem.

Vezměte si strašný případ matky, která s batoletem utekla před mužem tyranem do azylového domu, a soudní znalec rozhodl, že to jejich malé dítě má vychovávat otec, protože matka je po tom všem neurotická. Když byla dotyčná žena u mě ve studiu, úplně na ní viselo oblečení, jak zhubla dvacet kilo. Manžel to jenom započal, ale stát z ní udělal trosku. Jak je v demokratickém státě možné ničit ve jménu předpisů lidské osudy?

Máte slovo je víc informačně nabité, jde víc do hloubky, ale zároveň v něm nechybí ani ona konfrontace občana s politikem, na které byl postaven Kotel. Měla jsem ho ráda, ale po sedmi letech už to pro mě byl stereotyp a myslím si, že se svým způsobem vyčerpal. Lidi dříve měli daleko větší zájem o vysokou politiku. Co řekl ministr, bylo vnímáno jako mnohem zásadnější než teď. Dneska lidi žijí více svými problémy. Pokud proti sobě nemá ministr odborníky z praxe, ale jiného politika nebo novináře, tak jeho řeči mnoho významu nemají. A právě proto, aby museli mluvit k věci, je tady Máte slovo.

Když jsem poslední dva roky psala pro noviny, tak se mi stalo, že mi dopoledne v rozhovoru politik sdělil svoje stanovisko s tím, že ho v žádném případě nezmění. Měla jsem to jako bombu, jenže on to už odpoledne porušil. Tak jakýpak má význam s nimi mluvit? Co nám slibovali před volbami, a co z toho platí dnes? Já chápu, že politika je kompromisem a že nemám brát doslovně sliby, ale politici bez rozdílu nám tohle volební období předvádějí jako ránu cihlou do hlavy.

Máte slovo jsem vymyslela proto, že se už nechci věnovat mlácení politické slámy, ale diskusím o konkrétních hmatatelných problémech lidí. Uvědomila jsem si to při psaní novinových politických rozhovorů. V televizi se to odvysílá a už se tím nezabýváte, ale při psaní se musíte zpětně hrabat v jejich mnohdy prázdných slovech.

Čím dál víc si chtějí určovat témata, zatímco ještě před čtyřmi lety byli pokornější. Nanejvýš vám řekli, že vaše otázka je hloupá a že na tohle téma nechtějí hovořit, ale pak šli dál, kdežto dneska si dávají podmínky a chtějí určovat, o čem se budeme bavit.

Určitě v začátcích, když jsem se styděla ptát na tiskovkách. Jsem k sobě velmi sebekritická, když si zpětně v hlavě pustím Máte slovo, říkám si, proč jsem se ještě nezeptala na tohle. Ale on je vždycky po bitvě každý generál.