Michaela Jílková: Být závislá na muži, ať už citově, nebo finančně, je nesmysl

Divákům se líbí její razantní styl, bojovně založené ruce v bok, pichlavé pohledy přes brýle bez obrouček i skákání do řeči. Ať to bylo v Duelu, Aréně, Kotli nebo současném Máte slovo.

„Už od dob Duelu se se mnou táhne, že skáču do řeči, ale divákům to asi tak moc nevadí, protože pořady, které moderuji, jsou ve své kategorii nejsledovanější. Usmívám se nad tím, že politici mohou krást, být nevěrní, žít v bigamii, mohou opouštět své manželky, mohou lhát, ale jenom ať jim nikdo neskočí do řeči,“ směje se moderátorka Michaela Jílková.

Kdybych neskákala do řeči, tak si politici budou vykládat, co chtějí. Jsou na to školení. V Máte slovo mám šest hostů a omezený čas 45 minut a já chci, abychom se k něčemu dobrali. Vidím-li, že někdo uhýbá, že vlastně nechce odpovědět, tak mu skočím do řeči. Kdybych je nechala mluvit, dostalo by se třeba jen na tři hosty a ti ostatní by šli domů. To bych považovala za nezvládnutou moderaci.“

Poprvé dělala rozhovor s politikem v druhé polovině roku 1990, kdy nastoupila do Českého rozhlasu na stanici Regina. „Vyfasovala jsem obrovský těžký magnetofon. Tím jsme se pak odlišovali od kolegů ze soukromých rádií,“ vzpomíná Míša Jílková.

„První rozhovory byly dost dobrodružné, protože se mi párkrát stalo, že se to nenahrálo. Další úskalí představovaly střižny, které tam zůstaly z války po Němcích: ručně jsme to podle sluchu stříhali na dvou velkých kotoučích a lepili. Než jsem se to naučila, ustříhla jsem občas někde půl slova, které mi pak chybělo. Přesto mě to bavilo a na rádio ráda vzpomínám.“

Původně měla namířeno do herecké branže. U dcery dramatika, spisovatele a herce Jana Jílka a jeho ženy Evy, kabaretní herečky, nic podivuhodného. „V osmnácti nastal zlom a začala jsem chodit za tatínkem, že nechci být herečka, ale novinářka. Řekl mi, ať hlavně dodělám konzervatoř,“ vzpomíná.

„Výhoda byla, že v roce 1990, kdy jsem dostudovala, byla v redakcích spousta volných míst, protože mnoho novinářů bylo odejito. Rychle jsem dostala šanci v rozhlase, na kterou bych možná dnes čekala mnohem déle.“

Jak se za dvacet let, kdy dělá rozhovory s politiky, změnila naše politická elita? „Dřív byli politici otevřenější, dnes jsou důležitější,“ charakterizuje rozdíl Jílková.

„V devadesátých letech jim přišlo samozřejmé, že v demokracii novinář klade nepříjemné otázky. Byli otevřenější konfliktním otázkám a méně se za ně uráželi. Postupem doby si začali hlídat, na co se jich budu ptát, kdo tam ještě bude. Jsou mnohem opatrnější, mají kolem sebe spoustu mediálních poradců. Takže klidně ohlásí, že nebudou odpovídat těmhle novinám, komunikovat s tamtím novinářem. To by je před dvaceti lety vůbec nenapadlo.

Je taky rozdíl dělat zpravodajský rozhovor, kde za politikem někam dojedete, a ptát se ho ve studiu. Když jsem pracovala ve zpravodajství Československé a pak České televize, dělala jsem s nimi rozhovory třeba na chodbě, když přede mnou utíkali. Něco jiného bylo, když jsem začala dělat diskusní pořady. Do studia nikoho v poutech nebo s eskortou nepřivedete, musí přijít dobrovolně.

Často se mi stalo, že když jsem někoho do studia dostala, řekl, že už ke mně víckrát nepřijde. Politici ke mně neradi chodí. Já to považuji za vyznamenání, protože bych nechtěla, aby mě chválili, jak se jim se mnou dobře spolupracuje. Vědí, že kladu nepříjemné otázky, ale nikdy na ně nedělám podrazy. Když jsme si dohodli nějaké téma, nevytáhnu něco, na co nebyli připraveni.“

Jejím prvním diskusním pořadem byl v roce 1992 Duel, který v České televizi moderovala s Milanem Šímou. Jenže po čase si na ni jeden vlivný politik stěžoval, že je drzá, a v Duelu skončila.

„Pak přišla Aréna, ale tam jsem naštvala zase jinou politickou stranu a hodně se snažili, abych už nemoderovala. V té době jsem otěhotněla. To se hodilo, protože v roce 1996 se mělo za to, že těhotná moderátorka na obrazovku nepatří, a vyhodili mě. To by si dneska nikdo nedovolil.“

Po mateřské nastoupila na Novu a střídavě s Lenkou Hornovou pár měsíců uváděla Občanské judo. Od roku 1998 začala připravovat a moderovat Kotel. Nápad na pořad, kde by politici čelili otázkám běžných občanů, v sobě nosila dlouho.

„V České televizi jsem to nabízela pod názvem Věc veřejná, ale řekli mi, že to je hloupost. Pak jsem v Nově na chodbě potkala Vladimíra Železného a řekla jsem mu, jaký pořad marně nabízím. Jste blázen, řekl, ale dobře. Dělejte to. Za měsíc z toho byl nejsledovanější politický pořad v zemi,“ vzpomíná Míša Jílková. Na svém vrcholu míval Kotel dva a půl miliónu diváků.

Problém byl, že do něho nikdo nechtěl. Prvním statečným byl tehdejší předseda lidovců Josef Lux. „Začalo to tak, že publikum začalo syčet,“ líčí moderátorka. „Ta davová psychóza všechny překvapila. Musela jsem se pak naučit s ní pracovat. Na jedné straně musíte dav vybudit, na druhé se vám nesměl vymknout z rukou.

Někdy se to shazovalo, že tam chodí póvl, ale není to pravda. Když jsem se pak s nimi po vysílání bavila, byli mezi nimi vzdělaní kultivovaní lidé. To je, jako když jedete v tramvaji. Byli tam lidé ze všech sociálních skupin. Kdo se nahlásil a přijel autobusem, byl tam. Vážím si všech, kteří tam přišli, protože měli odvahu říct politikům do očí nahlas svůj názor. Ostatní nadávají doma, a když mají příležitost říct to veřejně, jsou zticha. A ještě pomlouvají ty, co tu odvahu mají.“

Podle Míši Jílkové je současné Máte slovo na moderaci těžší než Kotel: „V Kotli šlo o to, zvládnout dav. Rozhovor pak vlastně vedl divák a politik. V Máte slovo musím udržet linku jednoho tématu, když spolu ve studiu diskutuje šest lidí.“

Pořad se vysílá od ledna 2008 a bude pokračovat i letos. „Kde jinde spolu diskutují ministr zdravotnictví, lékař, sestra, pacient. Máte slovo je jediný pořad, kde může občan veřejně promluvit s odpovědnými,“ vysvětluje si moderátorka dobrou diváckou odezvu. „Vystupují tam lidé, které jinak neuvidíte, mnozí na veřejnosti vystupují poprvé. Pro diváky to je lákavější, než když tam mají politiky, které vidí každý týden.“

Výběr účastníků a jejich zvaní mají na starosti dramaturgyně Jindra Horská a Lada Krenková. „Lidé se hlásí sami, hlídáme jen, aby zástupci veřejnosti zastupovali všechny názorové skupiny, doplňuje Míša Jílková.

Před každým čtvrtkem, kdy se pořad z Kavčích hor živě vysílá, věnuje přípravě několik dnů: „Nevlezu do studia, dokud tomu tématu nerozumím. Většinou pak i vím, co mi kdo odpoví.“

Jak se dá očekávat, opakovaně čelila obvinění, že někomu straní. „Jednou mi předhazují, že nesnáším ODS, podruhé, že jsem odéesačka a straním pravici,“ říká s úsměvem a zároveň odmítá prozradit, kdo se v politice těší její přízni. „K volbám chodím, mám nějakou politickou orientaci, svoje soukromé postoje ale do televize nenosím.“

Prozradí jen, že se její sympatie mění. „Nevolím podle toho, jak mi je který politik sympatický, to mě už dávno přešlo, volím podle programu. A pak mě štve, jak daleko mají ty programy k reálné politice. Patřím v poslední době ke znechuceným, frustrovaným voličům.“

Málokdo mohl v posledních dvou desetiletích sledovat tak zblízka naši politickou elitu jako ona. Na otázku, kdo z politiků získal její respekt, neváhá s odpovědí: Nikdo. „Taky jsem pořád čekala, až přijde ten ideální politik, který je charakterní a chce pomáhat lidem. Pak mi došlo, že to je scestná představa, protože takový člověk se nemůže politikem stát, protože neprojde džunglí stranických aparátů. Na kandidátky se dostanou jen dravci. Kdo je navíc opravdu zásadový, nerad dělá kompromisy, a politika je o kompromisu. Jinak nic neprosadíte.“

Tomu, že klima v politice mohou změnit ženy, nevěří. „Nevšimla jsem si, že když ministerstvo vedla žena, fungovalo lépe. Pohlaví pro mě není zárukou kvality. Problém je ve stranických kandidátkách, a to všude na světě. Je-li někdo průrazný, inteligentní, novátorský, vadí těm, kteří spoléhají na zaběhlá pravidla, a je jedno, zda to je žena, nebo muž,“ domnívá se.

To, že je žena, nepovažuje ve svém profesním životě za nějakou výhodu či nevýhodu. „Možná to je atraktivnější pro diváky. Většina politiků jsou muži, takže střet s moderátorkou může být vizuálně zajímavější. V práci vnímám lidi kolem sebe bezpohlavně. Zajímají mě jako kolegové.“

Na takzvanou ženskou strunu prý nikdy nehraje. „Jestli se ptáte na to, zda koketuji, tak odpověď zní ne. Mně by přišlo, že se shazuji, že to nemám zapotřebí. Nabízím své profesní kvality, nenabízím se přece jako žena. Jsem v tomhle hrdá. Proto se mi třeba nelíbí všechny ty soutěže krásy. Ženy tam jsou jako zboží, které muži v porotě testují.“

Ženskými zbraněmi nešermuje tato atraktivní mladá dáma ani v soukromí.

„Když jsem začala ve dvaadvaceti dělat novinařinu, žila jsem se svým budoucím manželem. Když se manželství ocitlo v krizi, zamilovala jsem se do současného přítele a nikdo jiný mě nezajímal. Jsem žena věrná, takže i kdyby na mě někdo reagoval jako na ženu, nechá mě to chladnou.“

O svém příteli, mediálním podnikateli Michalu Voráčkovi, zásadně nehovoří. Svá očekávání od partnerského vztahu shrnuje do důvěry, harmonie a klidného zázemí.

Za klíčovou osobu svého života považuje otce, spisovatele a dramatika Jana Jílka. „To, jaká jsem, je jeho práce. Naučil mě nemít respekt z autorit, z funkcí a vážit si lidí podle toho, co umí.“ Díky této vlastnosti prý vždycky byla postrachem šéfů, protože je neposlouchala.

„Tatínek mě taky naučil, že všechno zlé mě posune dál. Bolest prohlubuje, říkal mi. Pomohlo mi to, když mě třeba vyhodili z práce nebo jsem měla problémy v manželství.“

I když si mnozí jen stěží představí úspěšnější a spokojenější ženu - má zajímavou práci v televizi, je známá, má dvě zdravé děti i zajištěného partnera - sama říká, že si v životě zažila hodně bolestných okamžiků.

„Díky tatínkovi jsem věděla, že když se mi děje něco špatného, mám pochopit, co dělám špatně, a posunout se dál. Člověk si má poplakat, ale neutápět se v bolesti, sebrat zase sílu a jít dál.“

Své dvě děti se snaží vychovávat stejně, jako otec vychovával ji: nikoli příkazy a zákazy, ale tak, že si s nimi povídá. Děti jsou pro ni alfou omegou života a podle toho řadí své současné priority: „Intenzivně se věnuji dětem a pořadu Máte slovo. Na večírcích mě nepotkáte. Považuju to za ztrátu času.

Vím, že pro Marušku s Kubou je důležité, že jsem s nimi doma. Nechodím ani večer do divadla, vybírám si odpolední představení. Neříkám, že mi to někdy není líto, ale vím, že všechno má svůj čas. Až vylétnou z hnízda, nachodím se večer do divadla dost.“

Třináctiletý syn Jakub je studentem víceletého gymnázia a maminka by si z něho přála mít právníka. „Jenže si vezměte geny: matka vystudovala hereckou konzervatoř, jeden děda dramatik, spisovatel, herec, babička herečka kabaretu, druhý děda Vladimír Dvořák, humorista. Jenže bych nechtěla, aby byl herec. Já jsem šťastná, že herectví nedělám. Do devatenácti má čas a vybere si sám. Hlavní je, aby ho práce bavila a šla mu."

Šestiletá Maruška se letos chystá do první třídy a baví ji balet. „Tady se přiznám, že realizuji svůj nenaplněný sen. Jako dítě jsem chtěla být baletkou, než jsem pochopila, že nemám talent. Balet ale miluji,“ říká Míša.

„Maruška je sportovně nadaná, po tatínkovi. Pro mě, Kubu a rodinu Jílků je nepochopitelné, že má radost z toho, že může sportovat. To neznáme. V naší rodině máme za to, že sport je utrpení.“ Svým dětem může dopřát, aby rozvíjely své schopnosti, ale zlobí ji, jak jsou mimoškolní aktivity a různé kroužky drahé.

„Pak se divíme, proč děti sedí u televize a počítačů, nebo dokonce skončí na drogách. Mimoškolní aktivity by se měly dotovat. V tom jsem rovnostář. Co mají dělat rodiče, kteří na to nemají? Kolik dětí ze sociálně slabých rodin je talentovaných a nemají šanci to rozvíjet?“ klade řečnickou otázku.

Míša Jílková tvrdí, že mužskému světu nerozumí. „Na Kubovi vidím, že už je v mužském světě, a tak jsem ráda, že mám Marušku. Vedu ji k samostatnosti, pracovitosti, aby se o sebe dokázala postarat. Vštěpuji jí totiž, že být závislá na muži, ať už citově, nebo finančně, je nesmysl, protože muži toho začnou zneužívat,“ tvrdí a dodává, že neuznává, když se žena tzv. obětuje muži.

„Zvlášť české ženy chtějí partnerovi vyjít za všech okolností vstříc a oni toho zneužívají. Pořád podléháme tomu, jak nás hodnotí muž. Taky jsem dlouho žila v naivní představě, že mě udělá muž šťastnou, najdu svého prince a budu šťastná. Postupem času jsem dospěla k tomu, že člověk musí být šťastný sám se sebou. Být se sebou spokojený a nečekat, až to udělá někdo jiný,“ shrnuje své životní přesvědčení.

„Naučila jsem se hýčkat radost. Dřív, když jsem zažila radost, jsem si vzápětí říkala, co když o to přijdu, co když se mi to další nepovede, a uvrhla jsem se do nespokojenosti. Když teď zažiji něco hezkého, hýčkám si to.“