Michaela Duffková: Byla jsem modelová alkoholička

Byla jsem úplná troska, oteklá, odporná, nechutná… Manžel mě po několikaletém pití, z mého rozhodnutí, dovedl k příjmové recepci uzavřeného psychiatrického oddělení a zazvonil. Od té doby bylo vše na mně.

Začala jsem tím, že jsem dýchala do přístroje měřícího hladinu alkoholu v krvi. Následovaly další týdny, měsíce, roky léčby, terapií. Během nich jsem také začala psát blog Zápisník alkoholičky.

Ani ne. Nebojím se o problému mluvit s nikým. A do školky zatím chodí jen naše Isabelka. Díky tomu, co dělám, tam o mně vědí, že jsem abstinující alkoholička. Co vím, nikdo se kvůli mně nesmál. Navíc ona je poměrně silná osobnost, asi by si se vším poradila bez potíží. O mých problémech z minulosti ví, nic jí netajím. Dokázala by to spolužákům vysvětlit.

Někdy na podzim. Už to tedy není tak intenzivní. Vyrazím na ni vždy, když mám pocit, že si potřebuju o všem s někým popovídat. Pro případ krizí, chutí na alkohol mám připravené i krizové kontakty. Lidi, jimž mohu zavolat. Patří k nim i bratr.

Ano, udělat první krok – zveřejnit osobní příběh – těžké bylo. Ale už ve chvíli, kdy jsem poslala ven první příspěvek, jsem věděla, že to smysl má. Chtěla jsem, aby se další ženy se mnou ztotožnily. A aby problém začaly řešit co nejrychleji. Sama jsem měla dlouho pocit, že jsem v podobné situaci jediná.

To jsem ale zjistila až v té léčebně. V době, kdy jsem se závislostí bojovala, se o ní v souvislosti se ženami moc nemluvilo, nepsalo. Přitom jak jsem zjistila později, je můj příběh až modelový.

Žila jsem v domě za Prahou, s manželovými rodiči, neměla moc peněz, starala se o malé dítě, do toho pracovala. Alkoholem jsem si pak řešila problémy, z nichž jsem neuměla odejít, neuměla jsem jim čelit.

První pokus zvládne dvacet až třicet procent lidí, což je opravdu málo. A to se do statistik počítá pouze první rok abstinence. A že jsem to dala právě já? Asi to souvisí s mou povahou. S tvrdohlavostí. Na detoxu jsem se šprajcla. Rozhodla jsem se, že to dám. Viděla jsem se v zrcadle. Byla jsem ošklivá troska. Ničila jsem sebe i své blízké. Měla jsem malou dceru…

V léčebně jsem si řekla: dost, začnu znovu, jinak, bez alkoholu. Abych tohle, co jsem zmínila, dokázala, musela jsem předtím padnout na samé dno.

Každý máme tu svou horu různě vysokou. Záleží na vašem psychickém rozpoložení, na míře zvládání stresů. Budete-li v pohodě, závislost přijde pomaleji. Já jsem se trápila, spadla jsem do ní proto rychle, za pár měsíců.

Mám pocit, že ano. Ti lidé jsou obvykle velmi hodní. Snaží se vyjít vstříc všem a nechápou, že to nejde. Alkohol jim pak v tomhle marném boji dodává zprvu potřebné síly. Napijí se, když si chtějí zlepšit náladu, dodat odvahy.

Proto závislosti propadají všechny vrstvy společnosti: intelektuálové, dělníci, majitelé firem, právníci, lékaři, a to bez ohledu na věk. Podobně taky problém (ne)zvládají a (ne)řeší.

Určitě z pozice ženy. Zatímco muži „občas slaví“, „občas jim to taky nevyjde“ a podobné historky rádi vyprávějí, u žen jsou tyhle stavy vnímané jako selhání „matky rodu“. A ta přece nepije!

Česká společnost je navíc rozpolcená v tom, co mají zvládat. Vyžaduje od nás být skvělá máma, kuchařka, pečovatelka…, zároveň předpokládá, že budeme nosit stejný plat jako chlapi, budeme jim konkurovat v práci. Těch rolí je podle mě příliš.

Ne, ale musíme si přiznat, že tenhle model v tomhle fungoval. Ano, i dříve byly schopné ženy, které hýbaly dějinami. Ovšem když měly děti, měly k ruce chůvy, pomocnice. Nebo zůstaly samy a budovaly jen kariéru. Nyní je to zkrátka jinak.

Každá z nás by měla zvládnout vše: děti, domácnost, kariéru a ještě se krásně usmívat na svět. Nejste-li super bytost, z neustálého tlaku, který je na vás vyvíjen, hledáte únik. Alkohol vám ho zprvu nabídne.

Určitě je. Vidím to na své generaci. Přidáte-li ke všemu enormnímu, co jsem popsala, i to, že se po narození dětí často ženy odstěhují mimo město, na něž byly zvyklé, dostanete obraz generace, u níž alkohol řešívá sociální izolaci.

Mluvím o známém fenoménu zelených vdov. Na první pohled se mají v domečkách se zahrádkami dobře, ovšem jsou v nich většinu času neuvěřitelně samy. Aby se cítily líp, sáhnou po alkoholu, dávky postupně zvyšují.

Záleží zas na konkrétní osobě. Ovšem mám-li se zjednodušení dopustit, jste-li žena, budete pít spíš skrytě, doma, alkoholem řešíte osobní problémy. U mužů je pití spíš společenskou záležitostí. K tajnému popíjení sklouzávají až později, když padají ke dnu. Ženy ta společenská rovina pijáctví nezřídka míjí.

Mám to teď přesně půl napůl, tři a půl roku jsem pila a tři a půl roku abstinuju… A jestli se závislosti dědí? Já tahle tvrzení „o genetice“ nemám vůbec ráda. Přijdou mi jako výmluvy. Ani vědci se na tom neshodnou. Alkohol vám do krku přece nelije někdo jiný, jste to jen vy, kdo po něm sáhne…

Co podle mě závislost naopak spouštět může, jsou rodinné sociální návyky. Podívejte se, kolik dospělých si před dětmi nalije večer skleničku a řekne: To byl těžký den!

Jenže svým dětem můžete předávat informaci, že když mají rodiče těžký den, tak se večer napijí. Navrhujete jim nevědomky řešení, jak se zbavit starostí. Ukazujete jim cestu, po níž se mohou v dospělosti vydat. Ta vaše sklenička na uklidnění vypadá jako maličkost, ale když se k ní přidají další a další maličkosti, může to u vašich dětí jejich závislost jednou spustit.

Možná jsem teď až extrémně zaměřená na práci. Řekněme, že si někdy záměrně nabírám hodně závazků, abych mohla jet naplno. Pozor! Jsem v tomhle vysokém tempu šťastná. Nemám čas myslet na hlouposti.

Nejdřív si v sobě rozeberu, proč se cítím tak mizerně. Případně si dám pro zlepšení nálady kafe. Funguje i to, že si jdu na chvíli lehnout. A výbornou terapií je jízda na koni. Je to dřina, ale v sedle zapomenu na všechny strasti. Jsem ráda, že se v něm důstojně udržím. Pokaždé mi taky na vyjížďce dojde, že bych měla zlepšit svou fyzičku. (smích)

Teď' jsem měla delší pauzu. Ale s manželem jsme se nedávno bavili, že by bylo dobré k některým mým starším příspěvkům, událostem zveřejněným na blogu připsat jejich další vývoj. Takže na psaní se co nevidět chystám. Další literární ambice mě ovšem opustily.

Museli jsme to udělat, protože jinak by nemělo cenu vůbec spolu být. Museli jsme se snažit znovu náš vztah vystavět. Zatím se to daří. Po ukončení mé léčby se nám narodil syn. Máme tedy dvě děti, o něž se staráme. Máme je rádi, chceme, aby byly šťastné…

A i když se někdy s mužem hádáme, asi jako každý pár, máme pravidlo, že špatné věci z minulosti se do sporů netahají. Udělala se za nimi tlustá čára, jedeme dál.

A jak? To přece nejde. Doufám, že v momentě, kdy to udělají, jim bude už dostatečně jasné, co dokáže, že si s ním budou umět poradit. S manželem jim určitě předtím řekneme, že se jim obecně kvůli možné dědičnosti doporučuje, aby abstinovaly. Ale co s těmihle informacemi udělají? To bude jen a jen na nich.

Budeme se taky snažit, aby se k alkoholu dostaly co nejpozději. Doma ho samozřejmě nemáme a nikdy mít nebudeme, alespoň doufám.

Ani ne, i když bych ho nechala „jen“ v regálech, k nimž musíte dojít. Co mi totiž vadí vážně dost, je to, že přibývá viditelných slevových akcí na něj. Alkohol na vás čeká vyrovnaný na paletách hned u vchodu. Doslova o něj zakopnete, pokud vstoupíte do velkých obchodů. Což si myslím, že by kvůli dětem a mladistvým být nemělo.

Rozhodně! Co vím, tak se lihovary a pivovary snaží se státem o větší regulaci jednat. Ovšem bezvýsledně. Jako by mu to bylo jedno. Je to pro mě až nepochopitelné, že výrobci sami volají po pravidlech a stát lhostejně mlčí…

Hodně. Po léčbě vás vedle řešení toho, co jste napáchal/a v době závislosti, čeká řada dalších překážek. Patří k nim situace, kdy musíte mít správné „výmluvy“, proč si nedáte ani jednu skleničku. Na obvyklou odpověď: Ne děkuji, nepiju, totiž navazují hned otázky: A proč? Ani jednu? Ani kvůli mně?

Tohle je pro mnohé léčené alkoholiky opravdu složité. Ne každý chce o svém boji s alkoholem vyprávět veřejně. Stydí se. Je mu to nepříjemné.

Ne, protože jsem velmi přímočará. Říkám věci tak, jak jsou: jsem abstinující alkoholička. Navíc mě spousta lidí už slyšela, viděla někde v televizi, přečetla si můj příběh v časopise. Obvykle tedy rovněž nemají potřebu „žertovat“ a pokoušet se mi alkohol vnutit na „zkoušku“. To se bohužel stává.

Jste-li po léčbě, musíte se na podobné „výzvy“ připravit, obrnit se vůči nim a vytrvat. Na druhou stranu si myslím, že by nezaškodilo, aby přemýšleli i lidé kolem vás. Patří přece k dobrému vychování se neptat, proč někdo nabízený alkohol slušně odmítne.

Jenže ona to myslí dobře a vy máte šanci nadbytečný knedlík nedojíst. Alkohol vám tuhle šanci nedá. Jako by byl pro abstinující alkoholiky pořád v šuplíku, jehož obsah je svádí…

No a pak vám vědomě tu skleničku kdosi nabídne. Klidně opakovaně, i když ví, jak jste na tom. V lepším případě to bere tak, že jste se vyléčili, nepijete měsíce, roky, proto si s ním můžete „dopřát“. V horším ho baví ta situace, že si s ním dáte, čímž vás do závislosti znovu pošle.

Nemám ráda ultimáta typu nesmíte. Každému vadí něco jiného. Člověk, který konzumoval převážně pivo, by si neměl asi dávat ani nealkoholický birell. Tomu, kdo pil rum, bude vadit ta rumová pralinka. Já jsem v době největší závislosti pila bílé víno, proto se mu vyhnu i v nealkoholické podobě.

Tahle doporučení vám dají i odborníci, je na vás, zda je dodržíte. Je důležité také zmínit, že na seznam „ne“ patří řada léků obsahujících alkohol. Nejen kapky, tinktury, sirupy, spreje do krku. Když vás tedy v něm bolí, musíte jako abstinující alkoholik hodně hledat, abyste něco na své trápení našla.

Jasně že jich je víc. Jenže je ještě nevidíme. Čísla vylezou strmě nahoru až za dva, za tři, čtyři roky. Teď léčebny plní ti, kteří byli před vypuknutím covidu-19 „načatí“. Se závislostí už bojovali, koronavirus je dorazil.

Otevřeli jsme 17. května, od 31. května se rozběhl náš stacionář. Jsme přitom schopní provozovat až dva. Každý má kapacitu třináct lidí. Budeme se snažit, aby běžely v různém tempu. Tedy když budete potřebovat nastoupit, tak aby to šlo co nejrychleji. Právě nedostatek míst v odborných zařízeních je v Česku velký problém. I proto je zájem o Alkos veliký.

Šest až sedm týdnů. Nabízíme i ubytování, ale předpokládáme, že většina lidí k nám bude docházet. Mohou totiž v rámci mezí normálně fungovat. Což je u žen, které chtějí pečovat o děti a rodinu, velmi důležité. Možná i proto je jich mezi klienty Alkosu nyní šedesát procent.

Mužům spíš vyhovuje ústavní péče, jež je nabízená a placená zdravotními pojišťovnami. V rámci léčby se chtějí odříznout od všeho. Vyjít ven „čistí“ a až pak se starat o rodinu.

Tím, že zaplatíte, máte mnohem větší motivaci léčbu dokončit, pokračovat v abstinenci i poté, co jste oficiálně „čistá“. Je i dokázané, že pak nemáte tendence tak často sáhnout znovu po alkoholu, když na něj dostanete chuť nebo se ocitnete v krizové situaci.

Navíc ve chvíli, kdy vás terapeut vykazuje takzvaně „na pojišťovnu“, musí sledovat čas, který vám věnuje. Což je rozhodně limitující. Práce se závislostmi se počítat na minuty nedá.

Začínáme s částkou 1700 korun za den. Za tyhle peníze vám poskytneme osm hodin nejrůznějších terapií včetně těch individuálních a skupinových. Na vše dohlížejí psychoterapeuti, adiktologové, specialisté. Plus pro nás pracuje také kouč, jenž vám pomůže zorientovat se ve vaší budoucnosti.

Ne, do terapií nezasahuju. Maximálně se zapojím do procesu jako peer konzultant (člověk mající tutéž zkušenost – pozn. red.). Alkos „jen“ financuju, vedu ho po provozní stránce.

V tomhle oboru se ostatně pohybuju řadu let. Dříve jsem pracovala mimo jiné jako provozní ředitelka jednoho nadačního fondu, byla jsem produkční vedoucí taneční konzervatoře. Na to, co neumím, jsem si sehnala lidi.

Režisér Dan Svátek říkal, že to bude Eliška Křenková a že se začne natáčet na podzim nebo na jaře. Uvidíme, jaká bude situace v kinech. Už teď se ale projekt řeší v přípravné fázi. Je to další krok k tomu, aby se o ženském alkoholismu více mluvilo.

Může se vám hodit na Zboží.cz: