Michaela Doubravová: Moji nejlepší kamarádi jsou většinou gayové

S tou tanečnicí bych to nepřeháněla. Vystudovala jsem herectví, takže se považuji za herečku, ale zpěv se k tomu hodně přibližuje. Čím víc hraju v muzikálech, tím víc mám pěvecké práce. Teď se ze mě, doufám, stane i tanečnice v jednom krásném muzikálu.

Ano, dostala jsem v něm roli Stephanie. Syntéza všech tří oborů mě velice baví.

Nedělala jsem všechno najednou. Ve čtyřech letech jsem začala chodit do Baby studia a byla to moje iniciativa. Sledovala jsem v televizi pořad Kuřátka a chtěla jsem u Dády cvičit. Věděla jsem, že na rodiče platí moje velké oči, tak jsem se na ně podívala a oni mě tam dali. V první třídě si mě vybrali do Bakalářů, natáčela jsem pohádku o Jeníčkovi a Mařence a v devíti letech seriál O ztracené lásce. To už jsem byla otrkaná.

Já sama. Četla jsem v časopise o holce, která vyhrála rok přede mnou. Shodou okolností to byla Taťána Kuchařová. Bavilo mě předvádět se před lidmi a lákaly mě i zajímavé ceny. Vítězky dostávaly mobil, playstation, zájezd do Řecka. Tak jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybych naše vzala k moři. Věděla jsem, že umím zpívat, tančit, recitovat, tak jsem měla šanci.

Na jógu mě přihlásila maminka, aby mě trochu zklidnila, byla jsem hodně akční. Naši mě ve všech aktivitách brzdili, ale to spíš proto, že se báli, co se mnou do budoucna bude. Tatínek žádné umělecké sklony nemá, maminka hraje na klavír, na kytaru a zpívá. Je šikovná, jenže se stydí.

Třeba seriál O ztracené lásce vznikal o prázdninách ve skanzenu v Přerově, v Českém ráji a bylo to nejkrásnější natáčení, jaké jsem zažila. Cítila jsem se nejsvobodněji, i když mě hlídala máma nebo sestřenice. Dokonce se o mě pár dní starala i Zlata Adamovská, byla mou první učitelkou herectví, i když nevědomky. Objevovala jsem svět dospělých, trávila jsem s nimi spoustu času. Navázala jsem hezký vztah se Simonou Stašovou a s Vladimírem Dlouhým, kteří hráli moje rodiče. Mám na ně nádherné vzpomínky. Bylo to pro mě pohádkové léto.

Jasně. S rodinou jsme jezdili do Chlumu u Třeboně na tábory handicapovaných dětí. Můj bratr Ondřej, teď čerstvý třicátník, je po mozkové obrně na vozíčku. Měla jsem spoustu kamarádů mezi tělesně postiženými dětmi. Tyhle pobyty mě hodně obohatily. Už v těch šesti až deseti letech, co jsem tam jezdila, jsem si vytříbila priority.

Vystudoval obchodní akademii a přijali ho na divadelní vědy na filozofickou fakultu v Praze. Ta budova ale není bezbariérová, což bráškovi neumožnilo plnohodnotně studovat, tak studium nedokončil. Fušuje však do umění jako dramaturg a dokonce jsme spolupracovali na muzikálu Rent.

Mamka je učitelkou v mateřské školce, tatínek se stará o obytný objekt a je velký kutil. Dokáže úplně všechno od pokládání podlah po vyprošťování z výtahu. Naši mě vždycky podporovali, nechtěli mi brát sny, ale byli proti tomu, abych šla na konzervatoř. Nevěřili, že se uživím herectvím. Přáli si, abych studovala něco pořádného. Jenže já si prosadila svou.

Teď zrovna mám pár dní volno, takže soukromým životem. S Romanem bydlíme v Praze u Stromovky, tak chodíme co nejvíc do přírody. Máme dva psy a konečně se s nimi dostanu na sluníčko. Medituji si a odpočívám.

A pracovně oba žijeme již zmíněným muzikálem Rent, který budeme hrát do června v angličtině, a po prázdninách nás snad čeká česká premiéra. A pak následuje další skvost – Horečka sobotní noci.

A to je strašná chyba. Je to muzikál z chudé čtvrti New Yorku, kde žijí narkomani, lidé s virem HIV a různou sexuální orientací. Jejich hlavní téma je žít dnes, tady a teď. Je jedno, co bylo včera a co bude zítra.

Osobně ne, tito lidé se veřejně nepřiznají, protože se bojí izolace. Zvlášť v České republice je to stále tabu. S Rentem jsme byli v Domě světla v Praze, kde je komunitní centrum pro klienty s HIV, a vedli jsme s nimi zajímavou debatu. Dověděla jsem se spoustu zajímavých informací a příběhů.

Až tolik se bát nemusím, drogy neberu a mám stálého partnera.

Jsem věrná. Mám toho nejúžasnějšího muže.

My jsme se rozešli za šest let asi třikrát, byli jsme hodně mladí. Nakonec jsem se zamilovala do Romana a bylo to.

Při zkouškách muzikálu Osmý světadíl. Tehdy jsme oba byli zadaní, tak jsme to brali jen kamarádsky. Roman mi do divadla nosil sušenky a já mu to oplácela. Pak mi prozradil, že ty moje nemůže jíst, protože drží bezlepkovou dietu. Asi po roce jsme zkoušeli Pomádu a to už jiskra přeskočila úplně. Žijeme spolu dva roky.

Naše symbióza je mnohem větší, osobnější, ale oba máme alternace a své kolegy v ničem nešidím. Třeba Osmý světadíl je dost silný příběh, tam to ani nejde.

Tahle hudba mě minula, ale znám ji od rodičů, kteří písně Elánů milují. Připouštím, že jsem si jejich písně oblíbila, až když jsme Osmý světadíl začali zkoušet. Ty skladby jsou předělané do krásných duetů.

Umírá, ale neřeknu, kdo a jak, to by diváci neměli překvapení. V Divadle Kalich měl premiéru před třemi roky a pořád se hraje.

Snad ano. Poprvé jsem umírala v televizním cyklu Kriminálka Anděl a bylo to hrozné. Všechny televize jsou plné kriminálek a smrti. Už se na to nemůžu dívat, mám radši pozitivní věci.

Určitě. Už jako malá jsem si chtěla vyzkoušet, jaké to je, když někdo umře a má otevřené oči. To mě vždycky fascinovalo. V té kriminálce jsem tak umřela. Natáčeli jsme na hřbitově v den mých osmnáctých narozenin. Mého vraha hrál můj profesor z konzervatoře Jan Novotný, uškrtil mě šátkem.

Byla jsem už z předešlého obrazu v křeči, kdy mi kluci při satanském obřadu pokládali na nahé břicho mrtvou krysu. Nebyla to atrapa, opravdu ji kvůli natáčení zabili. S tím jsem krutě nesouhlasila, a to nejsem žádný grínpísák. Místo, abych někde slavila narozeniny, brečela jsem na hřbitově a pak jsem ještě měla umřít. Další den jsem pak ležela na pitevním stole, to také nebylo nic příjemného, takže nevím, jestli si chci ještě nějakou mrtvolu zahrát.

Všichni jsme blízko smrti, jen o tom nevíme. Poprvé jsem si uvědomila její přítomnost, když mojí mamince diagnostikovali rakovinu prsu. Už je z toho dávno venku, má dnes krásnější vlasy než předtím. Mně bylo tehdy patnáct, chodila jsem do prváku na konzervatoř a cloumala mnou puberta. Maminka, která se do té doby starala o domácnost, ležela v nemocnici. Táta vydělával peníze a já musela zastat všechno ostatní, pomáhat bráchovi, nakupovat, vařit, uklízet. Tehdy jsem velmi rychle dospěla.

A blízko konce jsem byla ještě před dvěma roky při bouračce na dálnici. Jela jsem z Hradce Králové na zkoušku Pomády a pípla mi nafta, tak jsem chtěla zajet k benzínce. Pršelo, vedle mě se řítila cisterna, a jak mě ohodila vodou, dostala jsem hodiny a málem jsem narazila do obrovského poutače před pumpou. Bylo to vážně o fous.

Nic se mi nestalo, jen jsem byla v šoku, auto na šrot. Nikdo mi nepomohl, všichni se jen dívali. Tak jsem vešla do prodejny a prosila obsluhu, aby zavolali policii. Klepala jsem se a byla jsem úplně bílá. Paní prodavačka se na mě podívala a řekla - Jé, počkejte! Šla dozadu, přinesla si památníček, a jestli bych se jí nepodepsala. Od té příhody jezdím mnohem opatrněji, i když si to můj přítel nemyslí.

To je dobře, že se o tom konečně mluví, pořád existuje spousta homofobů. Moji nejlepší kamarádi jsou většinou gayové, v naší branži je jich hodně. Před půl rokem jsem byla na svatbě kolegy z divadla, který si bral dalšího kamaráda na pražském Žofíně. Byla to nejromantičtější a nejopravdovější svatba, jakou jsem zažila. Oba si toho váží, že můžou uzavřít oficiální sňatek.

Terapii bych zařadila do úplně jiné kategorie než ostatní seriály. Hrála jsem tam nadějnou gymnastku Lindu, která se pokusila o sebevraždu, a Karel Roden mě coby terapeut z toho dostával. On je naprosto precizní, ten typ, co si kolegy moc nepřipouští k tělu. Mě ale jako kolegyni nebral, spíš jako úkol, který musí splnit. Scházeli jsme se před natáčením a dost mě toho naučil. Dával mi věcné připomínky a spolupráce s ním mě bavila. Tak dobře se na něj reagovalo, že jsem ani nemusela přemýšlet, jaký je ve scénáři text. On se mě na to zeptal a mě hned napadl. Je výborný parťák a jsem ráda, že jsem konkurz na roli asi po šesti kolech vyhrála.

Ten se mnou pokaždé probíral scénář a chtěl, abych si text upravila tak, aby mi šel do pusy. Říkala jsem si vlastní slova, a když mě nalíčili jako Lindu, vžila jsem se do ní. Z Michaely nezbylo nic.

Ovlivnilo mě to tak, že jsem rok po natáčení chtěla studovat psychologii. Zrovna jsem odmaturovala a přihlásila jsem se na sociologii. Skončila jsem desátá pod čarou a nakonec jsem ráda, že to tak dopadlo. Taky jsem začala hodně sledovat lidi, čtu mezi řádky, vnímám gesta, mluvu těla, intonaci, vidím, jak mnozí podvádějí ostatní i sebe. To vše díky půlročnímu natáčení Terapie, kde se zkoumal každý detail. Psychologie má k herectví blízko. I my musíme být studna emocí, ale je třeba je regulovat, aby se nám nezamíchaly do soukromého života.

Moudrost, duchovno a ovládání mysli mě učí můj přítel. Je otevřený a hodně zná. Když jsem odcházela na tenhle rozhovor, volal na mě, abych nezapomněla říct, že mám skvělého chlapa. (směje se)

Myslíte, jak jsem fotila pro časopis Playboy? Ach, jo, všichni to nafukují. Důležitý byl rozhovor a pak jsem na přání redaktora nafotila sérii v prádle. Jako když jste v plavkách u moře. Bulvár z toho udělal neuvěřitelnou kauzu. To v Terapii jsem na půl vteřiny odhalila prsa, a to jsem se ještě dost hádala s panem režisérem. V té scéně to mělo smysl, byla to nutnost. Nikdy bych se před kamerou bezdůvodně nesvlékla donaha, natolik si svého těla vážím.

Nicméně focení mám čím dál radši. S oblibou střídám fotografy na rozdíl od partnerů, protože každý vystihne člověka jinak. Pózování mě baví.

Ráno jdu s pejsky na procházku a Roman vaří. Nebo obráceně. Tak zní naše dohoda. Přítel mě učí zpěv, hraje na kytaru a skládá, často muzicírujeme. Oba milujeme vaření. Sním o vlastní bezlepkové restauraci ve francouzském stylu. Ráda kombinuji různé ingredience, tak to mám i s oblečením. Něco jsem si dokonce navrhla. Jednou bych chtěla dát dohromady i vlastní kolekci. Neumím kreslit ani šít, ale pořád si něco vymýšlím.

Láká mě také přírodní medicína a plánujeme delší cestu do Indie nebo do Nepálu. K tomu mě dovedl Roman. Chtěli bychom navštívit ašrám a meditovat.

Ano! Přilítl z jiné planety, z Uraxualu, není jako ostatní chlapi. Rád uklízí, stará se o naše pejsky, je neuvěřitelně senzitivní, vnímá své okolí. Umělec a bohém. Miluje svobodu. Když potřebuje odjet s kytarou, nebráním mu. Je Vodnář a ty nelze svazovat. Tak to nedělám.