Michaela Dolinová: Diplomacie se mi vyplácí

Mám čerstvě po uvedení komedie Nejstarší řemeslo, kterou jsem nazkoušela s fajn partou ženských: Janou Švandovou, Veronikou Gajerovou, Zuzanou Slavíkovou, Valerií Zawadskou a Kateřinou Macháčkovou.

Kouzlo hry je, že tyto dámy stále udržují svůj status, jsou aktivní. Odehrává se v USA v 80. letech, kdy bylo nutné utahovat opasky a šetřit, což se odráží i v téhle specifické profesi. Je lehce pikantní, když hovoříme o inzerci, PR, komunikačních kanálech, marketingu… Navíc fungují paralely s dneškem. A režisér Petr Svojtka dodal patřičný nadhled.

Ano, před osmi lety jsem založila divadelní agenturu. Ne že bych se pro to rozhodla, vždycky jsem byla spíš pasivní herečka, která čeká, až ji někdo obsadí. Jenže pak jsem objevila hezkou komedii a agentura, pod níž jsem pracovala, přestala fungovat. Nezbývalo než to vzít do vlastních otěží. Miluji rčení „Skoč, křídla roztáhneš za letu“.

Tahle práce je hodně o kontaktech, které jsem si vybudovala. Nejsem ale dobrý počtář, s matematikou jsem skončila v osmé třídě a najednou musím vypisovat faktury, DPH a dopravu. Postupně se rozrůstáme, tahle hra už je pátá (po komediích Domácí štěstí, Čarodějky v kuchyni, Trapas nepřežiju a V roušce Evině). Potřebovala bych někoho na produkci.

Onehdy přišel manžel z práce a divil se, že stále sedím u počítače. Musím, v noci už jsem unavená. Dostala jsem se totiž do fáze, kdy strašně brzy vstávám.

Kolem páté, půl šesté. Závisí to na míře stresu a starostí. Tělo je zvláštní, mozek neošulíte, usínám v klidu a probouzím se se starostmi. Ale jakmile vstanu, starosti zmizí a cítím se dobře a odhodlaně. Déle spím většinou jen na chalupě. Nebo v době lockdownu, kdy jsem chvíli neměla vůbec nic na práci.

Četla jsem teď rozhovor s čerstvou sedmdesátnicí Liběnou Rochovou, která se taky budí brzy a říká, že díky tomu alespoň stihne hodně zařídit. Někdo vstává v osm – a to já už mám fůru věcí hotových. Přitom jsem celý život byla sova. Vstávat s dětmi a do Snídaně s Novou vyžadovalo velké sebezapření.

Moje babička byla velmi přísná, takový generál a štěstí nám vlastně nařizovala. Když nebylo po jejím, hrozil problém, když ano, nastalo domácí štěstí.

Já jsem jiná, myslím, že hodně tolerantní. Bydlí s námi ještě mladší dcera Julie (22), takže jsem nastavila jen rámcová pravidla a do jejího prostoru se nepletu. Tvrdím, že mám pohodu v rodině a druhém manželství díky tomu, co jsem neřekla. Protože člověk vyřkne v afektu a rozčilení negativní věci, které nejdou vzít zpátky.

Jistě, musíte občas vznést připomínky, zvlášť pokud máte muže, který doma skoro nic nedělá. Jak po patnácté zopakovat, aby vyhodil plastový kelímek od jogurtu tam, kam má, nebo aby dovíral ledničku? Já to řeknu hezky i po dvacáté. Což ocení. Je to někdy tanec mezi vejci, ale diplomacie se mi vyplácí. I mezi kolegy.

Nehodlám kvůli drobnostem ječet nebo být drsnou šéfkou. I když bych to uměla. Raději nasadím ženské zbraně, zatvářím se nešťastně a dám najevo, jak mě to mrzí.

První dva týdny to šlo, ale pak jsem propadala tichému zoufalství. Záviděla jsem manželovi, že odchází do práce. Nepotřebovala jsem nacházet sama sebe, utužovat rodinné vztahy. Pomohlo mi, že jsem online učila herectví na Mezinárodní konzervatoři. Bylo to časově náročné, na každého žáka jsem měla 20 minut a nemohla jsem chtít po ostatních, aby se na všechno dívali.

Ale pomohlo mi to, aspoň v první vlně, vždycky jsem se namalovala, učesala, oblékla. Taky jsem hodně chodila na procházky, to jsem si dala jako fyzický úkol, takže mám Prahu prochozenou jako nikdy. Snažila jsem se nepřibrat, některé kolegyně to pustily a teď se kil navíc nemůžou zbavit. Byla to trochu generálka na důchod.

Vždycky o prázdninách, na zámku Zákupy u České Lípy, který leží blízko naší chalupy. Nejsem zahrádkář, který se upne na záhony a kytky, líbí se mi na zahradu dívat, ale co zasadím, to zajde. Moc mě ta moje roztěkanost mrzí.

Raději jsem se nabídla v Zákupech, naučila jsem se všechny tři trasy jako scénář a pojala to jako malé divadelní představení. Krásné prostředí, milí lidé. V pět jsem se vrátila na chalupu, uvařila si zasloužené kafíčko a cítila se užitečně. Jsem tam už domluvená na příští léto.

Do covidového centra. Ponoukla mě k tomu kolegyně, Róza Víznerová, dcera Jany Šulcové. V normální době má taky hereckou agenturu, tu ale pustila a začala dělat do zdravotnictví. Pozvala mě do Covid Pointu, kde měla zaměstnané lidi ze sportu, gastra i od kumštu. A nabídla mi, ať to zkusím. Byl to pro mě velký stres. Ale nejsem posera, a tak jsem se rozhodla, že do toho půjdu.

Začátky byly těžké, registrovala jsem lidi, kteří přicházeli na testy, mnozí byli trpěliví, ale někteří i křičeli, byli nervózní. Dávali svou nespokojenost najevo a já si připadala ve svém věku jako malý žáček. Ale nevzdala jsem to.

Po administrativě jsem se naučila vyhodnocovat testy, jak se co kape, posílá, zjišťuje pozitivita. Teď už pracuju jen občas. Byla to dobrá zkušenost, člověk je na sebe nakonec pyšný, že se dokázal přeorientovat. A potkal jiné lidi.

To je už skoro patnáct let. Stala jsem se tehdy tváří babyboxu, kterému Honza dělal právnickou záštitu. Ten první jsme spolu i pokřtili. A pamatuju si, že z nervozity vybryndal kafe.

U něho to zajiskřilo hned, tvrdil, že se vždycky rád díval, jak moderuju počasí. Pro mě to byl šedovlasý pán, právník. Časem jsem vycítila, že se mu asi líbím, ale než jsem přišla na to, že je blízký i on mně, trvalo to fakt dlouho.

Ve své pozici jsem potkávala spoustu zajímavých mužů, kteří projevovali zájem, ale jako vdaná žena s dětmi jsem si zakazovala nechat to dojít dál. Nevěřím na výkřiky: Zamilovala jsem se, bylo to silnější než já! Ne, můžete to ovládnout.

Ale když pak doma není dlouhodobě všechno v pořádku, připustíte si i možnost dalšího vztahu. Nelituji toho, jsem spokojená. Ale vím, že jsem exmanželovi asi ublížila. Dnes spolu vycházíme moc pěkně.

O většině věcí rozhoduju já. A manžel říká, jak je šťastný, že v soukromí přebírám režii. Do běžného rytmu rodiny vstupují mimo jiné starosti s rodiči a moje představení, takže jednou týdně vezmeme diáře a srovnáváme si data…

Kdo má prim ve vztahu, se obvykle určuje už během chození. My spolu ale začali hned žít, což byl šílený risk. Už kvůli dětem. Nevěděli jsme, jak se kdo zachová. Honza má dvě dospělé dcery, se kterými jsme si naštěstí od začátku sedly. A moje dcery do nového puzzle taky hezky zapadly. Jsme jim za to vlastně vděční.

Určitě. Honza viděl všechny moje hry, ale má podmínku: musí mi to slušet. Jednou jsem ho vzala na něco, kde se můj vzhled nekryl s jeho představou – a to se mu nelíbila ani ta hra. Chápu, že má náročnou práci a večer se chce spíš bavit. Zítra jdeme na Cabaret Royal, zatím to tajím jako překvapení. A doufám, že bude nadšený: muzika, tanečnice s péřovým boa, dáme si šampaňské a budeme koukat na skutečnou show.

Jinak spolu jezdíme na kolech a hrajeme tenis, ve kterém je mnohem lepší než já. A cestujeme. On je na cesty dobrý parťák, moc do toho nemluví a je skromný. Naposled jsme si užili Toskánsko, trochu dobrodružně, bez přesného plánu – kam jsme dojeli, tam jsme si našli nocleh.

Jsou to velké ženské. V srpnu jsem starší Terezku (24) vdala a těším se, až ze mě udělá babičku. Když přijde s větou: Mami, potřebuju ti něco říct, doufám, že to bude právě tohle.

Nedávno přišla navážno i Julinka a já hned vystřelila: Jsi těhotná? Zatím nic. Přiznám se, že ještě úplně nejsem nastavená na velké hlídání, jako byly moje maminka i tchyně, ale nějak bychom to zvládly. Já rodila až po třicítce, tak holky naviguju, aby to stihly dřív.

Tereza vystudovala divadelní vědu a média a pracuje jako PR v agentuře Czech Design. Baví ji pořád něco zařizovat a psát, má správný tah na bránu a smysl pro systém, nebojím se o ni. Julie studuje Vyšší pedagogickou školu. Je bohém jako kdysi já, dost se v ní vidím. Ovšem já už v jejím věku pracovala v kladenském divadle.

Bylo. Zpětně se divím mamince, že mě pustila z Frýdku-Místku do Prahy. Měla jsem docela přísnou puritánskou výchovu, takže se o mě nebála. Ale stýskalo se jí moc a ze zoufalství začala stavět dům. Já jezdila domů jednou za čtrnáct dnů a zážitky jsem pečlivě filtrovala, nerozebírala jsem své diskotékové období, kdy spát na internátu byla ostuda atd.

Znala jsem dobře pravidla, věděla jsem, kdy je přestupuju, a uměla jsem se do nich vrátit, což mě zachránilo. Ale ztratily jsme s mámou takový ten každodenní ženský kontakt, který mám já s dcerami. Myslím, že je dobré spolu prožívat i průšvihy, kluky, rozchody, školu…

To byl pro maminku opravdu šok. Rozešla jsem se v jednadvaceti s mladým doktorem, už jsem se měla vdávat. Utekla jsem těsně před svatbou, což se mi stalo i později. Vztah s Evženem maminka vůbec nechápala, jako kdybych vstoupila do nějaké sekty, takže jsme se o tom vlastně ani moc nebavily. Žila jsem s ním docela dlouho, sedm let.

Byl pro mě trochu náhrada za tatínka, kterého jsem nikdy nepoznala. Táta pocházel z Jižní Ameriky, sblížil se s mámou při studiu medicíny, ale pak odjel… Až v dospělosti se mi podařilo spojit se s ním přes Facebook. Už je mu 87, ale pořád píše články, a když dám něco hezkého na Facebook, okomentuje to. Mrzí mě, že mě nikdy nechtěl vidět naživo, nechápu to.

Chtěla, do osmé třídy jsem si myslela na medicínu, jenže pak jsem nastoupila do dramatického kroužku. A moje paní učitelka mě nasměrovala k přijímačkám na konzervatoř. To prostředí mě strašně strhlo, oblouznilo. Herectví je prima povolání, pokud se vám daří, nejlepší na světě. Prožijete spoustu životů, příběhů, setkáte se s mnoha lidmi, získáte rozhled, otevřou se vám nové končiny, objevíte v sobě třinácté komnaty. Můžete si zahrát i vlastnosti, které si v normálním životě nedovolíte. Je to obrovský adrenalin, na jevišti vás nic nebolí. Manžel mi závidí okamžitou zpětnou vazbu, jemu na konci procesu v soudní síni nikdo nezatleská.

Tělo je můj výrobní prostředek, základem je pravidelný pohyb. Hlídám si každé půlkilo, dělá mi dobře, že když nevím, co na sebe, jdu do šatníku k Julii, která je hodně štíhlá. Jen se zeptám: Nemáš něco došeda, domodra?

Ovšem cviky na zpevnění špíčků, do kterých mě nutí, mě nebaví, zatím stačí lycrové prádlo. Pravidelně zato chodím na kosmetiku. Z plastik jsem byla dvakrát na víčkách, nebráním se ani vpichům, ale hodně věřím na úsměv, stačí zvednout koutky a působíte o roky mladší.

Přímo je miluju. I když si coby evangelík myslím, že důležitější svátky jsou Velikonoce. Můj muž je velmi konzervativní, takže dodržujeme pevný řád a zvyky.

Když jsem jednou nadhodila, že bychom na Vánoce jeli jinam, do tepla, reagoval velmi zamítavě. Ale je to vlastně dobře, bez rituálů se člověk ztratí sám sobě. Míváme tedy tradiční Štědrý den, klasický stromeček, stejná jídla. Pak přijedou Honzovy dcery a jedeme k jeho rodině do jižních Čech.

Pravidelně peču vánoční štólu, letos zkusím i vánočky, což byla parketa tchyně Dagmarky, která bohužel zemřela. Ale neumím výzdobu bytu, dřív mi pomáhaly holky, které nosily z výtvarného kroužku řetězy, svíčky, ozdoby…

Stres kolem mi vůbec nevadí, k tomu období prostě patří. Mě se ale moc netýká, dárky nakupuju už od srpna, pomalinku. Zvlášť při divadelních zájezdech, kdy mívám přes den volno a chodím po obchodech.

Vymýšlím dárky pro obě rodiny, sepisuju dlouhé seznamy a moc mě to baví. Tuhle dokonce přišel Honza s prosbou, ať vymyslím, co by si on měl přát od svých dětí!

Sama zbožňuju překvapení a pokaždé prosím, ať mi koupí aspoň jeden dáreček, o kterém nebudu vědět. Prstýnek, náušničky, řetízek, ženské toho mohou mít nekonečně… Občas mi udělá velkou radost voucherem ve stylu koláže s básničkou, třeba na prodloužený víkend v Salcburku. Super!

Loňské. Covidové. Onemocněli jsme všichni a trávili je poslušně každý v jiné části bytu. Honza na tom byl fyzicky nejlíp, takže udělal rybu i salát, ale jedli jsme na prazích svých pokojů. Uprostřed předsíně stál stromeček a dívali jsme se na sebe jako na orloji.

Pak jsme si posunuli vzájemně dárky, paradox byl, že první dárek od Honzy byla voňavka, kterou jsem vůbec necítila. Pořádné Vánoce s celou rodinou jsme si udělali až v lednu. Kdybych mohla napsat přání Ježíškovi, tak ať trávíme konec roku vždy spolu, v pohodě – a ještě dlouho!