Michaela Badinková: Propadli jsme mindrákům a nové generaci budeme k smíchu

Mám za sebou nákup pro rodinu a úklid. Žiju běžný rodinný život. Pokud se nám to podaří, jdeme se každý den projít, protože máme u nás v Košířích krásný lesopark.

Také stříhám a žehlím roušky, které sousedka šije. Protože lidi chtějí být spolu, i když nemohou třeba do divadla, protože jsou zavřená, zapojili jsme se s partnerem do online čtení literatury. Jako mnoho lidí také napravuji resty, které na mě čekaly celý rok.

Byla jsem málo nemocné dítě. A když už se to stalo, byla jsem ráda, když se moje nemoc sešla s nemocí mé starší sestry. Většinou to tak bylo: nakazily jsme se obě a mohly jsme být doma spolu. To mě potom takový pobyt doma bavil mnohem víc, než kdybych byla sama.

Nečekané volno jsem uvítala jen o uhelných prázdninách, pamatuju si, že venku bylo spoustu sněhu, to bylo bezvadné. Ale jinak jsem moc churavá nebyla. Poctivě jsem chodila do školy.

Simulantka jsem nebyla. Z jednoduchého důvodu. Mě velmi iritoval pocit, že bych kvůli zameškání nestíhala dohnat, co se probíralo ve škole. Já naopak byla ten typ, co se vracel i na dvě hodiny po návštěvě zubaře.

My byli celá třída šprtů, možná to bylo tím, že šlo o jazykovku. Tam se to ztratilo, všichni jsme byli tak trochu nenormální. Škola nám nevadila a učení pro nás nebylo mučení. Bavilo nás to.

No báječně. Známe se léta letoucí, ale jen z televizního natáčení. Tam jsme na sebe slyšeli a díky tomu vzniklo i naše divadelní partnerství.

Bylo znát, že se nám spolu hrálo dobře, takže jsme si řekli, že vyzkoušíme, zda to funguje i na jevišti. Snad ano, protože Martin je skvělý a zkušený herec. Před dvěma lety mě oslovil, jestli bych si s ním v té hře nezahrála, a já na to ráda kývla.

Navíc pod vedením Mirka Hanuše, který se ujal režijního vedení, to bylo i příjemné zkoušení. Stihli jsme ale odehrát jen dvě reprízy, tak doufám, že se ke hře brzy vrátíme. Pak budeme mít vlastně takovou novou premiéru.

No jéje! Ten film znám a miluju od dětství. Teta mi ho dokonce nahrála na videokazetu, a já si to pouštěla ještě častěji, než to šlo v televizi. Některé ty hlášky znám zpaměti. Myslím, že v mojí generaci čtyřicátníků byl a je film velmi oblíbený.

Ano, a navíc krásné kostýmy, které moji postavu dotvarovaly, jsem si opravdu užila. Ta hra je vlastně jednoduchá anekdota, rozvedená do dvou hodin. A to jsme ještě škrtali, protože původní hra je hodně upovídaná.

Je to lehká komedie na pobavení, ale má hezkou formu a milou stylizaci. V tom duchu hraju i svou postavu manželky.

To rozhodně ne. Mám dvě dcery, je jim šest a deset let. Pevně doufám, že až vyrostou, budou se naší generaci smát, čemu jsme to propadli a jaké handicapy jsme si na sebe ušili kvůli našim mindrákům.

Jasně, chtěli jsme se někam posouvat, zajistit si věčné mládí, ale je to strašně umělé a nepravdivé.

Myslím, že i vrásky k nám patří. Možná si mohou upravit zevnějšek nějaké modelky, které se tím živí, ale nevím, proč by to měl být masový trend. Třeba herečkám to může měnit mimiku obličeje.

Když se podívám na svoji pětaosmdesátiletou babičku a pětašedesátiletou maminku, které nic takového nemají, vidím krásné ženy. Moje tchyně to samé. Jsou to nádherné ženy a rysy jejich obličeje stárnou přirozeně.

Ano, je to tak, jména jsou inspirována těmito krásnými a úžasnými dámami.

Takhle jsem nad tím nepřemýšlela. Obě dcery mají jména začínající na E, a tudíž i monogram E. T. Kdyby býval přišel kluk, tak by to asi musel být Eduard, abychom to dodrželi. (směje se)

Jsem druhorozená, mladší dcera, a měla jsem s rodiči velmi dobrý vztah, nijak jsem s nimi nebojovala. Moje maminka říká, že jsem byla samorost. Pokud mi něco nevyhovovalo, našla jsem si svoji cestičku, o které jsem věděla, že to tudy půjde líp. Jsme oba s Honzou (partner, herec Jan Teplý) benevolentní, i když v těch zásadních věcech striktní.

Myslím však, že zdravě. Nějaká pravidla být musí, pokud chybějí, ocitneme se v chaosu, a to není dobré. S našimi dcerami se o všem hodně bavíme. V dnešní době se hodně dbá i na to, jak se děti cítí, na jejich emoce.

Na to se, když jsem byla malá já, moc nehrálo. Nás dnes zajímá, co dušička dítěte prožívá, dřív se to neřešilo a muselo se hlavně poslouchat. To je zásadní změna a rozdíl.

Vidím i u všech kamarádů, že se snaží dětem více naslouchat a brát ohled na jejich náladičky. Já byla poslušné dítě a domnívala jsem se, že musím poslouchat na slovo.

Jsem diplomat. Jako všichni druhorození jsem se musela od malička přizpůsobovat staršímu sourozenci. Díky tomu jsem se naučila z mnoha věcí vykličkovat.

Ale když jsem něco doopravdy nechtěla, uměla jsem se ozvat, i učitelům ve škole. Řekla jsem to však tak, že jsem je úplně nevytočila, a myslím, že to brali. Rebelské období za sebou nemám, tuhle potřebu jsem nikdy neměla.

Různé druhé a další mízy můžou nastat, ale já si myslím, že žiju svůj život tak, že jsem v něm spokojená. Věci, co mě štvou, měním za pochodu. Nechci, aby se přelily v něco, co pak bude katastrofální.

Nerada jednám pod tlakem. Hrozící problémy potřebuju vyřešit v reálném čase a jít dál. Pochopit, co se děje, a osvobodit se od toho. Nedokázala bych žít v něčem, co by mě tížilo, abych pak musela kopat a křičet, aby to všichni slyšeli. To není můj styl.

On je v něčem prchlivější. Dokáže se víc rozčílit, oproti němu jsem úplný kliďas. Rozhodně ale nemáme italskou domácnost a hádaví taky nejsme.

S ním jsme se měli velmi rádi. Pro rozumy jsem za ním nechodila, ale o divadle a divadelním světě jsme si povídali často. Rozebírali jsme, co se děje, a rádi jsme spolu trávili běžný rodinný čas. Ty banální chvilky měly to kouzlo, že jsme spolu byli rádi.

Ano, jednou, v Divadle pod Palmovkou, v inscenaci Někdo to rád horké, také podle legendárního filmu. Já hrála Sugar a Honza Joea, bylo to skvělé setkání.

To náhlé zastavení všeho byl šok pro všechny. Běžně se ráno rozlétneme každý jinam a scházíme se zase až večer.

Nejsou to ale prázdniny, s Evelínou se musíme učit a poměrně dost. Byl to náraz, ale každý si už našel svou činnost. Hodně cvičíme, Evelínka s Emilkou chodí na balet, dostaly od paní učitelky sérii videí, podle níž trénují.

Evelína si občas také zahraje na housličky. Zatím to jde, kdyby to trvalo déle, nevím, co to udělá s psychikou celého národa.

Ano, už jsem o tom přemýšlela, asi jako každý, kdo má rodinu a malé děti. A umím si to představit. Vyrůstala jsem na malém městě, prázdniny jsem trávila u babičky na vesnici. Moji rodiče teď taky bydlí na venkově, kde je navštěvujeme.

Tchyně má zase chaloupku kousek od Prahy, takže si umím představit žít tam nějakou dobu. Zatím si nejsem jistá, jestli se odstěhovat úplně. Ale běžný život na venkově znám.

Víc bych se starala o zahrádku, zasela bych, věnovala se ručním pracím, více bych vařila. Ale můj divadelní život v Praze mě baví a určitě by mi chyběl. Člověk si však zvykne na vše.

Moje hobby to úplně není. V létě ráda vypadnu z města na chalupu a užívám si být u rybníka a v lese. Nebo pobytu u moře a na horách.

Moje babička měla zahradu a já všechny postupy, co se na ní kdy dělá, znám. Mám je uloženy v zásobě ve své hlavě. Myslím, že jednou mě bavit bude, ale v mém životě na to ještě nepřišel čas.

V létě hodně cestujeme a vše, co bychom zasadili, by nám uhynulo. Až jednou budeme cestovat méně, zasadím si na léto rajčata a jahody.

Od divadla mám pauzu, dozkoušela jsem nedávno novou hru. Další zkoušení bude až na podzim v divadle Mana. S Michalem Dlouhým hrajeme ve Švandově divadle hru Scény z manželského života.

Dál budu točit Ordinaci a nechám se překvapit, zda v létě budeme moci vycestovat k moři. To bych si moc přála.