Michaela Badinková: Dělat radost a radovat se, to je pro mě nejdůležitější v životě

Taky si některé lidi zafixuji v paměti v určité podobě, a když je uvidím v reálu, vyruší mě, že vypadají jinak. Jenže červené pigmenty se nejrychleji vymývají a já chodím ke kadeřnici tak jednou za tři měsíce. Nebavilo mě červené vlasy udržovat. Líbily se mi, ale měla jsem pocit, že přede mnou jdou nejdřív vlasy a pak teprve já. Mám vše světlé, obočí, řasy, a tak jsem se musela při líčení přizpůsobovat rezavé barvě. Moje pleť jde k té špinavé blond, ke které jsem se vrátila.

Být blond je mi vlastní. Pečovat o sebe mě baví, ale čím je to jednodušší, tím lepší. A jako každá matka malých dětí se upozaďuju. Teď jsou důležité potřeby ostatních. Když mi zbude čas, ráda si zajdu třeba ke kadeřnici, ale není to moje priorita. Až budou holky starší a začne je zajímat móda, třeba si zajdeme na kosmetiku či nákupy častěji a společně. Ale že bych si teď urvala dvě hodiny a každý týden šla nechat o sebe pečovat, to ne.

Moje potřeba je teď hlavně horká vana, kam se naložím. Jednoduchý odpočinek a nezabere skoro žádný čas. Miluju i saunu. A chodím na hot jógu, to je můj psychický i fyzický relax. Tam se cvičí ve 42 stupních Celsia. Zklidním se, prodýchám, z lekce jdu jako motýl. Když mohu, zajdu na ni každý týden a cvičení je pro mě lepší než třeba masáž.

Že jsem nenáročná žena? Neříká, asi mu to vyhovuje. (směje se) A není to ani skromnost, beru to tak, že teď mám tuhle životní fázi. Navíc jako herečka bývám často nalíčená a upravená na natáčení a je pro mě úleva vše ze sebe sundat. Odpočinek pro mě je být bez make-upu, vyběhnout ven na procházku se psem a holkami nebo jít cvičit.

Úplně ne. Ale Simona Lewandowská, která hraje mou dceru, je velmi milá, a pokud by holky byly jako ona, komunikativní a zajímající se o nové věci, bylo by to fajn. Doufám, že zůstaneme kamarádky, protože kamarádský vztah mám s dcerami už teď.

Máme velmi otevřený a přátelský vztah. Ale nikdy bych neřekla, že je moje kamarádka. Je to moje maminka.

Trochu se to zkomplikovalo, protože Evelínka nastoupila do školy, chodí do první třídy. Mladší Emilku to teprve čeká. Dřív jsem tam jezdila každý měsíc nebo každý druhý. Pokud jsem měla tři čtyři dny volna, vzala jsem holky a odjela. Ale teď máme jen prázdniny a ani o nich není vždy čas. Mívám natáčení či představení. A tak jezdí maminka za námi a na Skypu jsme taky docela často.

Ano, to vzniklo úplně neplánovaně. Až když jsme je pojmenovali, zjistili jsme, že jsou E. T., jako ta známá mimozemská inteligence. No, jsou to takové ufounky.

Ne, nebylo, původně jsem se jmenovala Kristýna, to se ale dědečkovi nelíbilo. A tak mě hned druhý den přejmenovali na Michaelu.

Diametrálně. Mají stejné rodiče, ale každé dítě si přinese na svět něco jiného. Obě jsou citlivé, mají podobnou energii. Ale Evelínka je víc snová, žije ve svých fantaziích, Emilka je techničtější. Zajímá ji, jak co funguje. Obě se velmi hezky doplňují.

Vůbec nic proti němu nemám. Absolutně nic, opravdu! Je to krásná událost v životě lidí, a navíc tradice mám velmi ráda. Ctím svatbu jako slavnostní akt. Ale v něčem ho nepotřebuju. Tohle máme asi oba nastavené stejně. Ani jeden z nás nemá potřebu náš vztah zpečeťovat. A tak roky plynou a pořád se objevuje něco důležitějšího než svatba. Každá sezóna je tak nabitá! Před létem, kdy se těšíme, že budeme mít prázdniny a že pojedeme k moři, začít organizovat svatbu? To ne. Zjišťujeme, že jsme na to líní. Ale ani jeden z nás proti tomu nic nemá, jsme i zasnoubení, prstýnek mám. Ovšem i naše holky pátrají, jestli se vezmeme.

Že někdy jo.

Třeba ano, byla by to hurá akce. Proč ne?

Jistě, pamatuju. Bylo to v Blaníku, kde jsem měla představení Miluju tě, ale… Tam nás seznámila Tereza Kostková. Hezký kluk, řekla jsem si.

Ano. Rozhodně mě zaujal.

Myslím, že důležitá je jednoduchá prvotní investice: láska. Partneři se musí opravdu milovat. A musí to být tak zásadní a silné, že se potřebují i po fyzické stránce. Že se přitahují. To sice časem opadne, ale je to základ, od kterého se dá odrazit, když přijde nějaká zkouška. A ta přijde, protože to je pravý důvod, proč jsou lidi spolu a proč vůbec existují vztahy. Abychom se vzájemně posouvali.

Když se lidi vzájemně milují, mají důvod nad sebou přemýšlet. Ptát se, zda se sebou mohou něco udělat a zda je ten druhý ochoten k témuž.

My se s Honzou potkali čistě. Nebyly tam jiné záměry. Někomu třeba imponuje společenské postavení nebo majetek. To ale není dost silný argument, aby lidi byli ve vztahu šťastní. Protože to jsou jen vnější faktory. Někdo jim dá přednost a myslí si, že si zvolil pohodlnější život. Často se ale stane, že ti dva spolu nemohou komunikovat, protože tam chybí základ. A to je pak peklíčko.

Jistě. Taky jsem se musela zamyslet, zda můžu některé věci dělat jinak, zda jsem ochotna se přizpůsobit. Chci dělat druhému radost. Já si po 14 letech partnerství uvědomila, že to je pro mě nejdůležitější v životě. Dělat radost a radovat se. I když mám kariéru, vydělávám peníze, jsem zdravá, nejvíc ze všeho si cením pocitu, že se mohu radovat. To je smysl mého života, abych mohla mít radost z čehokoli. Třeba jen z toho, že jsem.

Nejsem popudlivá, ale vytáčí mě a vnitřně rozhazuje, a nechci, aby to znělo jako fráze, lidská neupřímnost. Nemám ráda, když vidím, že někdo žije něco jiného, než říká. A nemusí to být přímo lež. Někdy lidé předstírají a s takovými se mi těžko žije, dusí mě to.

Často mě vytočí i hlouposti, drobnosti, ale faleš mi vadí hodně. Mám dobře vyvinutou intuici a poznám, když někdo lže nebo fabuluje. A taky mě to uráží. Když jsem byla mladší, měla jsem pocit, že to na světě tak chodí. Že se hrají společenské hry. Ale teď se proti nim vyloženě vymezuju.

Jeden čas ano. Skoro jako přes kopírák. Teď se odvíjejí taky možná stejně, ale ona je na Slovensku a já zůstala tady. Zuzka mi chybí a voláme si často. Když jsem na Slovensku, vždy se potkáme. Od porodnice přes základku a konzervatoř jsme šly spolu až do Prahy.

Ano. Chodily jsme na balet, na hudebku, na dramaťák, trávily jsme skoro 24 hodin denně spolu. Spaly jsme v jedné posteli, když jsme spolu bydlely v Bratislavě. Říkaly jsme si pokrevní sestry. Bylo to hezké období a teď mi to v životě chybí. Ale propojeny jsme pořád.

(chvíli přemýšlí) Někdy mám pocit, že dříve jsem měla víc kamarádů. Že jsem byla víc obklopena přáteli. Teď máme děti a nepotkáváme se tak často. Jsme všichni v kolotoči rodiny a já kamarády občas postrádám.

Á, divadlo. Ano, teď už na něj mám myšlenky. Pokaždé, když jsem porodila, jsem na něj ani nepomyslela. Byla jsem plně pohlcená a okouzlená mateřstvím. Žiju tím na tisíc procent.

Holčičky už ale nejsou miminka, dělají první samostatné kroky, tedy obrazně řečeno. Malinko se vzdalují z máminy náruče a já zjišťuju, že se musím vrátit k sobě. A začíná se ozývat herečka ve mně. Takže ano, toužím si zahrát krásné role, které by mě naplňovaly.

Ano. Něco takového, ale může to být i komedie. S dobrými lidmi. Nyní se vyřádím v představení Manželský čtyřúhelník a hraju i hezkou roli nevěsty v představení v Divadle Rokoko Hodina před svatbou.

Ano. Měli jsme na to téma i besedu s diváky a zjistili jsme, že něco podobného je v každé rodině. Vidíte, zase to téma neupřímnosti. To je to, co nemám ráda a na co mám čím dál větší senzory.