Meteoroložka Dagmar Honsová: Sedm dní dokážu být hodná

(Pozn. red. rozhovor vznikl ještě před porodem dcery Amálky)

Ano, chystáme. Manžel je hydrolog, já dělám meteorologii a ještě nám do rodiny chyběla klimatoložka. Takže tady máme klimatoložku Amálku (pohladí si břicho). V legraci jsem nedávno vyhrožovala manželovi, že jí často pustím na monitoru počítače družicový snímek a vybídnu ji: „Amálko, koukni se a obleč se podle těchto údajů. Co myslíš, jak bude?“

A manžel na to skepticky povídá: „Koukat na družicovou mapu ji přestane bavit ve třech letech a po základní škole půjde na kuchařku.“ Tak jsem si řekla: ale co, kuchařka - taky dobrý.

Vyplynulo to z mé povahy. Od dětství jsem byla hrozně puntičkářská holčička, která si naprosto všecko dopředu pečlivě nachystá, připraví. Dělala jsem třeba plány na víkend pro celou rodinu: v osm hodin vstát a nasnídat se, v devět patnáct odjíždíme na výlet a tak…

Když tuhle mojí náturu u nás doma pozorovali, tak se shodli na tom, že až vyrostu, musím jít pracovat někam, kde je všechno nevypočitatelné, kde je každý den úplně jiný. Totéž bylo ve škole, na gymnáziu. Profesorka chemie mi radila: „Jděte do přírodních věd, vždyť tam je každý keř nebo strom nějaký jiný, něčím odlišný.“ Moje povaha prostě leckoho zaskočí.

Byla plánovaná. Prostě plánuju úplně všecko. Nicméně netušili jsme, že to vyjde hned, takhle rychle. Takže šlo o malinké překvapení. Teď, když jsem v osmém měsíci, tak se nás ptají známí, jestli už máme všechno potřebné pro malou nakoupené.

Odpovídám: „Ano, už od třetího měsíce těhotenství máme úplně všechny věci připravené.“ Jsem plánovačka a teprve nevypočitatelnost počasí v mé profesi mě vrací zpátky do normálního stavu.

Rodina už je na moje přesné časové rozvrhy zvyklá, ale můj přítel, ten z toho býval špatný. Říkával mi: „Ty jsi jako kybernetická myš, já si tady chci udělat pohodičku a relax o víkendu, a ty mi všecko na hodinu naplánuješ!“

Bývám hodně nešťastná, když se něco změní a já pak musím měnit svůj předem určený program. Hrozně se všem omlouvám. No, a potom zjišťuji, že jim ta změna přišla vhod a jsou spokojení.

Povídám. Dokonce se i sama připomíná. Když na ni třeba na chvilku zapomenu, tak mě kopne. Když se to stalo poprvé, zarazila jsem se a naprosto vážně, byť je pořád ještě nenarozená, jsem se k ní obrátila a řekla: „Hele… tohle teda ne.“

My jsme se už docela sžily. Pokud jsem v práci, tak si moc nepovídáme, začneme teprve až ve chvíli, kdy jedeme domů. Třeba jí říkám: „Počkej ještě, maminka si za chvilku lehne, dá si nohy nahoru…“ Termín porodu mám stanovený na 15. července.

Takže pokud to takhle vyjde, Amálka bude ve znamení Raka. Já jsem ve znamení Panny a Raci se prý k Panně hodí, navzájem si vyhovují, slyší na sebe. Amálku jsem si vlastně pořídila ke třicátým narozeninám. Skoro přesně.

Myslím, že narození dítěte dá člověku příjemný odstup od běžného života, zpomalí se ten neustálý kalup. Kvůli předpovědím počasí žiju vlastně pořád v budoucnosti, a proto mi čas děsivě rychle utíká. Nedávno jsem se zarazila: „Cože, to už je červen? Vždyť mi to připadá, jako kdyby Vánoce byly včera…“

Já si momentálně vůbec nedokážu představit, že bych se nemohla každý den podívat na počítač, na numerický model počasí nad Evropou. Takže Amálku už teď postupně připravuji na to, že musí být hodná a spinkat tak, aby se maminka mohla každý den alespoň hodinu se všemi těmi numerickými modely porochnit. No, uvidíme.

Když chci jednou za rok úplně vypnout, zapomenout na práci, tak každý rok na jeden týden vyrážíme na Kanárské ostrovy.

Důvod je jednoduchý: počasí je tam natolik stabilní, že vás nemůže nic překvapit, maximálně vítr. Takže mě nic nenutí koukat se na numerické modely. Pamatuji si, že když jsme na Kanárské ostrovy před čtyřmi lety přiletěli s manželem poprvé, tak jsem hned po vystoupení z letadla zbystřila pozornost, protože jejich meteorologický ústav tam sídlí přímo na letišti.

Vyhrkla jsem. „Jsou tady! A hned u letiště! Super, jdu se jich na spoustu věcí přeptat.“ Honza reagoval okamžitě: „Prosím tě, ne! Nepracuj, vždyť jsme tady na dovolený!“ Takže jsem nakonec nešla. Až potom, když jsme letěli zpátky. Ale na Kanárech je v létě obloha natolik jasná, že tam vydržím bez notebooku, nemusím se připojovat k informacím z meteorologických družic.

Notebook s sebou mít nesmím. I mobil je mi po příletu odebrán, je umístěný do hotelového trezoru. Ale jakmile začnu pozorovat směr větru a říkat: „Podívej se na ty vlny,“ a hned nato zkoumám typy oblaků, tak už jsem zase v tom.

Uznávám, jsem trochu maniak. Nicméně mám už ověřené, že sedm dní dokážu být hodná. Lituju občas třeba i toho, že když mám volno, tak se právě odehrává nějaký klimatický extrémní jev. Říkám si, že v práci bych to vnímala jinak, intenzívněji.

Taková je moje babička, k níž jsme jezdili na prázdniny a která měla doma stařičký barometr, klasický tlakoměr. Podle změn atmosférického tlaku dokázala určit velice přesně, jaké bude počasí.

Třeba řekla: „Tlak jde nahoru, dneska budeme sušit seno.“ Prostě vybírala práce v hospodářství podle barometru, který měla k dispozici. Když jsem byla malinká, s úctou jsem se ptala: „Co to je za kouzelný přístroj? On fakt řekne, jaký bude počasí?“

Fascinovalo mě to, protože babička se při svých předpovědích hodně přesně trefovala. Barometr dodnes visí na stěně, je strašně starý a já si říkám: „Panebože, vždyť ona ho přece neměla vůbec kalibrovaný!“

Kromě toho měla v hospodářství zvířata a všímala si i jejich reakcí. Na podzim třeba povídá: „Zvěři narostla hustá srst, připravují se, to bude letošní zima hodně tuhá.“ A byla. Babička žila v Jizerských horách. Myslivci, kteří chodí do okolních lesů, mě dobře znají.

Každý rok na podzim se jich ptám, jaká zima bude. Jsou s divokou zvěří v úzkém kontaktu a hodně ji pozorují. A oni se mi snaží nějaký ten názor říci. Babička už v té vesnici není, dnes žije v pečovatelském domě, ale když spolu mluvíme, tak mi občas sdělí: „A víš, že zítra bude tak a tak?“ Často se trefí.

Nedávno jsem se jako meteoroložka účastnila jedné akce, která se odehrávala na letišti nedaleko Mnichova Hradiště. Byla jsem připojená přes počítač na všechny možné družice, na obzoru se vynořily černé bouřkové mraky. Kontroluji to na monitorech a honem říkám všem kolem: „Za chvilku to bude tady, pořádný slejvák, zařiďte se podle toho.“

Objevil se tam nějaký místní hlídač letiště a povídá: „Pršet nebude, ono se to zarazí támhle o ty kopce.“ Já na to: „To není možné, pojďte se podívat na monitor, vždyť už je to skoro tady!“ Uchechtl se a dodal: „Žiju tu dvacet let, pršet nebude.“ Co myslíte? Nespadla ani kapka!

Nemám. Ale mám velkou spoustu umělohmotných rosniček a věšteckých koulí. Většinou jsou to všechno dárky. Je to docela vtipné - na pracovním stole trůní počítač, na jeho monitoru svítí připojení k supervýkonným družicím a hned vedle - věštecká koule. Momentálně žádné zvíře nemám, ale když jsem byla malá a bydlela jsem s rodiči, tak jsme měli papouška, andulku, dokonce i mluvila. Krásně třeba říkala „Ferda zlobí“ a tak…

Ráda vyjedu občas za Prahu, zastavím se někde v kavárničce, s oblibou projíždím českou i moravskou krajinou. Občas mi to nedá a navštívím meteorologické stanice, říkám si, že meteorolog by měl poznat i to, v jakém stavu a v jakém prostředí se stanice nacházejí.

Nejzajímavější bývá, když jsou stanice nebo srážkoměry umístěny na soukromých pozemcích. Stává se, že přímo vedle těchto meteorologických přístrojů lidé zaparkují auto, které ujelo předtím sto kilometrů a z kapoty sálá horký vzduch, nebo tam dají dovnitř pytlík čipsů a zkoušejí, co to udělá.

Nebo přijde divoké prase, rozvrtá všechno kolem a člověk se pak čtrnáct dní nepřestává divit, proč z té jedné stanice chodí totálně nesmyslné údaje. A protože srážkoměry mohou nějakému výletníkovi připomínat odpadkový koš, tak do nich občas někdo něco hodí a to potom získáváme opravdu zajímavé výsledky.

Hodně mám ráda klasickou českou kuchyni: omáčku, knedlíky, hovězí maso, vepřové maso se zelím… to musí být ten základ, který většinou jíme o víkendu. Ale u nás doma vaří manžel. Všechny návštěvy se diví, proč můj muž tak dobře vaří, a on z legrace odpovídá: „To proto, abych tady neumřel hlady.“

Já sama moc ráda peču. Chutná mi sladké. Klidně pečení věnuju třeba celé dvě hodiny. Ale hlavní jídlo připravuji tak jednou za půl roku. Takhle jsme si přehodili role - já se kochám numerickými modely a manžel chystá jídlo.

Čím sladší ten zákusek je, tím líp. Miluju koláčky, buchty, tiramisu… Na přípravě tiramisu je nejnáročnější to, že ho člověk musí nechat dvě až tři hodiny v lednici, aby trochu ztuhlo. No a to už málokdy vydrží. Nechat v lednici tiramisu na pokoji a neochutnávat, to nejde. To je mučení.

Když mi přeběhne černá kočka přes cestu, tak se leknu a hned se koukám kolem, jestli tuhle cestu nemohu nějak obejít nebo objet. Čtu si horoskopy. Kolikrát si z legrace říkám -my máme ty numerické modely, spousta lidí nás meteorology považuje za šamany, tak se podívám na konkurenci.

Numerologické horoskopy vlastně taky pracují s čísly. Velmi ráda čtu horoskopy vytvořené seriózními astrology, kteří zdůvodňují, že se bude dít tohle a tohle, protože planeta Mars se nachází poblíž jiné planety a podobně. Vlastně postavení některých blízkých planet a činnost Slunce do jisté míry ovlivňují i počasí na zeměkouli. To je ověřené.