Městské mýty pramenící z našich strachů a lidské touhy po tajemnu

„Je to vážně pravda, můj známý byl přímo u toho!“ Jakmile uslyšíte podobnou větu, máte skoro jistotu, že bude následovat fáma. Aby působila co nejvíc věrohodně, popíše vypravěč místo, dobu i osobu, které se vymyšlený příběh stal.

A mezi fikcí a realitou se někdy rozlišuje jen velmi těžko. Občas totiž mají městské mýty ke skutečnosti daleko blíž, než bychom si přáli. Vydejme se do světa českých mýtů od středověku po současnost.

My Češi samozřejmě víme, že děti nejíme, nicméně obyvatelé Milána 11. století o tom ani trochu nepochybovali. Měli pádné důvody.

V srpnu léta Páně 1158 oblehl císař Fridrich Barbarossa poprvé Milán. Po jeho boku vytáhl do boje proti svobodným severoitalským městům i věrný spojenec, český kníže Vladislav, toho jména druhý. Uběhl první týden, druhý, třetí a ke konci se chýlil čtvrtý…

Tehdy nechal lstivý český kníže své družiníky rozdělat ohně na dohled hradeb a začal na rožních opékat malé děti. Zděšení měšťané druhého dne kapitulovali.

A tak když dnes milánské matky zaslechnou na ulici rodného města češtinu, pevněji uchopí madla kočárků. Vědí sice, že ty „děti“ byly uplácané z chlebového těsta, ale co kdyby…

I to je však už mýtus. Že ale Vladislav II. získal za pomoc císaři při italských výpravách královskou korunu, je ověřený historický fakt.

Nepolapitelný Franta Pérák děsil prý za okupace esesáky: psal jim hanlivé vzkazy po zdech, strašil je nelidským pískotem. Přezdívku fantomovi vysloužily ocelové pružiny připevněné na boty, díky kterým přeskakoval vlaky, střechy domů, Vltavu z jednoho břehu na druhý i celé Václavské náměstí na délku…

Dobře zvolenou základnu měl na libeňském plynojemu. Jednak odtud viděl do dalekého okolí, jednak samotný plynojem představoval ideální místo pro zametení stop: postačila by jediná sirka.

„Hrdina je oblečen do přiléhavého trikotu z poctivé hnědé hověziny. Na hlavě má koženou kuklu, na temeni vybíhající do hřebenu (asi pro lepší stabilitu při letu). Obličej mu chrání letecké brýle a před ústy se mu klinká náustek kyslíkové masky pro pobyt ve výškách. Přišitý na prsou nese svůj symbol: žlutou, třikrát zatočenou pružinu. Na nohách kotníčkové šněrovací boty s mohutnou podrážkou z pěnové gumy,“ popsal ho vzletně spisovatel a básník Petr Stančík v románu Pérák.

Jak tvrdil v rozhovoru pro Kulturní magazín, rozhodně nešlo o fiktivní postavu: Stančíkův pradědeček se prý s Pérákem osobně znal, pálil pro něj za války kořalku, aby se mu na pružinách lépe skákalo.

„Leopold mi o něm vyprávěl, ještě když jsem byl malý chlapeček. Takže jsem ho sice na vlastní oči neviděl, ale praděda by mi přeci nelhal.“ Ale věřte poetům!

Legendu daleko méně hrdinskou zachytil etnolog Petr Janeček v knize Mýtus o Pérákovi. Podle ní šlo o šikovného cirkusového artistu a lupiče, který pružiny využíval při šmírování holek ve vyšších patrech domů. Také s nimi přeskakoval zeď na Olšanech a napadal dělnice mířící časně ráno do vysočanské továrny, takže odmítaly chodit kolem hřbitova.

Bojovníka proti nacistům z Péráka podle etnologa Češi udělali až za války v touze po superhrdinovi, který by za ně přemohl nenáviděné okupanty.

A do třetice všeho dobrého: svalnatý muž se špičatýma ušima a zářícíma rudýma očima se objevuje už v městských legendách viktoriánské Anglie. Přezdívali mu Skákající Jack (Spring Heeled Jack, volně přeloženo Jack na pružných podpatcích).

Co z toho je pravda? Pan Leopold promine, ale nic. V tomto případě jde o lidskou fantazii.

Hned několik půvabných pověr kolovalo Československem v 80. letech minulého století. Strach z porušení integrity těla odráží ta nejznámější, která dala jméno sbírce pověstí Petra Janečka i seriálu České televize: Černá sanitka.

Jste mladí, zdraví a plní sil? Netoulejte se po nocích! Prahou totiž pomalu projíždí tajemná černá sanitka, jejíž posádka si vyhlíží osamělé mladé lidi. Unáší je a odebírá jim zaživa orgány, které prodává na transplantace boháčům ze Západu. Těla bez ledvin či srdce pak nacházejí Pražané pohozená v křoví v Krčském lese.

Pamatujete? Že byl v roce 1979 uveden do kin německý film Kandidáti života a smrti s podobnou zápletkou, je určitě jen náhoda!

Podobný městský mýtus zase odkazuje na hluboko zažité tabu kanibalismu. Hororové vyprávění o přičinlivých řeznících nebo hostinských, jejichž proslulý gulášek je připraven z nebohých hostů, lze dohledat už ve středověkých pověstech.

Právě to nepochybně inspirovalo šeptandu o fiktivním brněnském řeznictví, v jehož okolí se ztrácely mladé dívky. Jeden voják prý pro jistotu doprovázel svou slečnu až před krám, kam zaskočila koupit kus masa k večeři. Když se dlouho nevracela, vešel za ní – ale nikde nikdo. Vydal se tedy dozadu do skladu a zastihl dva muže, jak jeho milou právě porcují…

Tato městská legenda nestojí úplně na vodě. Ve dvacátých letech minulého století zabil hannoverský řezník Fritz Haarmann nejméně dva tucty mládenců. Část masa zkonzumoval sám, co zbylo, úspěšně prodával na černém trhu jako kvalitní vepřové řízky.

„Zlatá osmdesátá“ přinesla také zvěsti o infikovaných jehlách, v tom lepším případě žloutenkou, v tom horším HIV. Všichni věděli, že je zákeřní feťáci nechávají nastražené v sedadlech městských autobusů, na lavičkách v parku, ale také v bankomatech či v otvorech vracejících mince u telefonních automatů.

Vysvětlení je nasnadě. Fobie z jehel provází lidstvo po staletí, už od Šípkové Růženky. Stejně tak cítíme strach, když strkáme prsty do malého temného otvoru, neboť odedávna podvědomě tušíme, že se v něm může skrývat hnízdo jedovatého hmyzu, hadů či jiné nebezpečné žoužele.

Když ty dva faktory ještě vyšperkujeme obavami z moderní nákazy, vznikne velmi působivá historka, zvlášť pokud si v ní poraněný přečte zlomyslný vzkaz: „Právě jsi byl nakažen HIV!“

Faktem ovšem je, že občas na jehly pohozené na veřejných prostranstvích, ba dokonce i v dětských pískovištích můžete narazit a že se o ně každoročně několik lidí zraní. Jak však vysvětluje MUDr. Tomáš Zábranský na webu Hoax.cz, případ, kdy se z těchto jehel poraněný člověk nakazil, nebyl dosud prokázán. Viry, které přenášejí nemoci krví, jsou totiž extrémně citlivé na vyschnutí.

„Navíc představa o zapíchnutí jehly hrotem vzhůru je čirou fantazií,“ dodává Zábranský. Injekční jehly jsou totiž vyrobeny z neohýbavé oceli a při podobné manipulaci by se zlomily.

„Nemysli si, že hned umřeš. Budeš žít určitě dvacet minut, možná hodinu. Já s tebou pojedu sanitkou, ty budeš posranej, pochcanej, budeš smrdět, strašně toho litovat… Ale s přeraženou páteří toho moc nenaděláš,“ rozmlouvá záchranář v podání Bořivoje Navrátila sebevražedný skok nešťastníkovi ve filmu Šeptej.

Snadno dostupná propast lákala sebevrahy už od otevření Nuselského mostu v roce 1973. Zkratka dolů do údolí měří 42,5 metru a lidské tělo ji pádem překoná za několik vteřin.

Než byla v roce 2007 postavena skutečně účinná bariéra, vydalo se po ní okolo tří set nešťastníků. Přesné statistiky neexistují. Až do revoluce totiž most nesl jméno Klementa Gottwalda a režim informace o sebevraždách tutlal, aby jméno prvního dělnického prezidenta nediskreditoval.

Ale každý, „kdo tou dobou bydlel v Nuslích, buď některého nebožtíka sám viděl, anebo alespoň znal někoho, komu skokan dopadl na auto či pod okna. A protože oficiální média mlčela, začala se Prahou šířit konspirační teorie“, vypráví web Vyšehradskej.cz.

Zažila jsem to na vlastní kůži, bydleli jsme totiž v Nuslích. „Hlavně nechoď přes Nuselák!“ kladla mi na srdce maminka, když se Prahou rozletěla pověst, že vraždící gang zlaté mládeže shazuje osamělé chodce z Nuselského mostu. Říkali si Vyšehradští jezdci.

Policie prý dokonce použila volavku: policistka v civilu se loudala po mostě, zatímco kolegové ji zpovzdálí jistili. Marně. Stačila jen říct: „Jeden muž přede mnou. Za sebou slyším kroky…“

Tehdy jsme tomu věřili a mostu se vyhýbali na sto honů. Ale… „Pražské případy vražd jsou velmi dobře zmapované a tohle tam nefiguruje. Máme zaevidované všechny mrtvé z Nuselského mostu, ale vždy šlo o sebevraždy, nezaznamenali jsme jedinou vraždu shozením z tohoto mostu. Takže jde nejspíš o legendu, kterou je tamní okolí opředené,“ řekl Právu historik Radek Galaš, vedoucí správy sbírek Muzea Policie ČR.

„Zašlete prosím tuto zprávu všem lidem, které znáte, aby se vyhnuli nebezpečí!“ Jestliže vám přišel mail zakončený podobným varováním, máte stoprocentní jistotu, že jde o hoax, pábitelského mladšího brášku městské legendy.

Obvykle je to jen neškodná mystifikace, zahlcující mailové boxy prosťáčků. Některé hoaxy však mohou šířit rasovou nenávist či poplašné zprávy.

„Kolem deváté večer byla moje známá nakupovat v Hypernově v Průhonicích. Když skládala věci do auta, oslovil ji seriózní pán kolem padesátky, v obleku, s diplomatkou. Prý měl poblíž nějaké jednání a ujel mu spoj: nehodila by ho na Opatov?

Nejdřív chtěla odmítnout, ale pak se jí chlápka zželelo. Hodil diplomatku na zadní sedadlo a sám se posadil vedle řidičky. O kus dál zastavili na křižovatce na červenou a on požádal, zda by si mohl přesednout dozadu, že se mu vpředu dělá špatně. Vystoupil, blikla zelená, známá dostala strach a ujela. Když se doma podívala do diplomatky, našla v ní jen rukavice a ocelovou strunu…“

Podobný fiktivní příběh vraždícího stopaře jste už určitě také slyšeli, ostatně jeho různé varianty lze vystopovat až do 19. století. Mezinárodní folkloristika ho nazvala The Killer at the Backseat, Vrah na zadním sedadle. Pravdou ovšem je, že brát do auta stopaře představuje zbytečné riziko.

Pozornosti mystifikátorů neuniklo ani Tesco: „Ahoj, teď mi volala Eva. Stalo se jí to dnes ráno v Tesku. Byl odemčený jen jeden záchod, a když si sedla, tak na ni čuměl shora cikán. Vylítla odtud, šla za ochrankou, cigoše chytili – ten jim řekl, že se spletl, a tím to skončilo… Nevěřím tomu, že se spletl!“

Podobné hoaxy kolovaly internetem v roce 2005, jen v některých muže romského původu nahradil lupič ozbrojený pistolí. Ten údajně donutil přepadenou svléknout se donaha, zabavil jí oblečení, na dveře záchodu pověsil cedulku „Mimo provoz“ a zmizel v davu i s ukradenou kabelkou.

Zdroj podobných fikcí je jasný: strach z narušení intimity na toaletě. Že k tomu může dojít, dokládá kronikář Kosmas příběhem knížete Jaromíra z rodu Přemyslovců: když „onen slepec seděl na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břich, proklál ho (vrah) ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních“.

A tak bychom mohli pokračovat donekonečna: mobil v nabíječce, jenž po přijetí hovoru vybuchne a utrhne vám ucho či prst. Vejce hozené na přední sklo automobilu, které po zapnutí stěračů vytvoří „hustou, mléčnou, neprůhlednou hmotu“, a donutí tak řidiče vystoupit na nebezpečném místě, kde ho okradou… Obrana proti hoaxům je naštěstí snadná: zdravý selský rozum.