Meryl Streepová: Thatcherová ve skutečnosti byla feministka, ať chtěla nebo ne

Na nedávno skončeném Berlinale, kde dostala čestného Zlatého medvěda a uvedla film Železná lady, se smála hodně. Působila uvolněně, dojatě i šťastně. A jestli by nějaký škarohlíd namítl, že jako herečka přece zahraje každou emoci, pak by za tohle „představení“ mohla dostat jakoukoliv cenu na světě.

K dobré náladě ostatně měla důvod už proto, že za roli bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové v Železné lady měla v tu chvíli v kapse vedle dalších cen oscarovou nominaci, Zlatý glóbus i britskou cenu BAFTA, a to bylo opravdu velké vítězství: Britové se ze začátku hodně vztekali, že jejich premiérku hraje Američanka…

Takového uvítání jako Meryl Streepové se na velkém festivalu od novinářů, zhýčkaných přítomností mnoha hvězd, hned tak někomu nedostane. Bouřlivý potlesk vystřídal smích, když hned na první otázku odpověděla:

„To víte, že mi pořád ještě v břiše třepe křídly ten motýl nervozity, když po slovech ,a vítězem se stává‘ slyším svoje jméno. Na Glóbech jsem byla vážně v šoku. On je to vždycky takový zvláštní pocit, připadám si jako na sportovním utkání: všichni chodí a říkaj ,letos vyhraješ‘ nebo ,letos nemáš šanci‘.

Vlastně je to divné: člověk natočí film, dá mu to hodně práce a třeba je na něj i hrdý, ale hlavně si přeje, aby na něj lidi chodili. A najednou si připadá, jako kdyby cvičil prostná na obřích závodech v gymnastice.“

Snad i proto, že Meryl měla svůj berlínský den na valentýnský svátek, došlo na dárky. První kytici dostala od ředitele festivalu Dietera Kosslicka, druhou od novináře, který ji donesl až na pódium, a aniž se ptal, políbil Streepovou na obě tváře. Sál trochu strnul, ale ona se jen zasmála: „No panečku! Manžel mi kytku neposlal, tak děkuji vám i tobě Dietře!“

A za chvíli tu byl další dárek: ruský novinář přivezl prý od významného umělce matrjošku, jejíž vrstvy tvořily panenky vyobrazené jako Meryl Streepová ve svých nejslavnějších rolích včetně Thatcherové. Streepová ji nadšeně rozbalovala a každé podobě se srdečně smála.

O Železné lady, kterou natočila režisérka muzikálu Mamma Mia! Phyllida Lloydová, se v Berlíně pochopitelně mluvilo nejvíc. Streepová, která k britské premiérce neměla moc dobrý vztah, přiznala, že se o ní dozvěděla spoustu věcí, které předtím netušila.

Prosbu, aby promluvila tak jako ve filmu s výtečným anglickým přízvukem, sice odmítla striktním "Ne!“, ale hned s úsměvem pokračovala:

„Dost jsem toho samozřejmě věděla ze školy, ale ne vždycky to byla pravda. Třeba to, že byla přítelkyní Reagana, což se mi vůbec nelíbilo a on to je omyl. Stejně jako to, že rozbila britské zdravotnictví. To víte, takhle to bývá, člověk by neměl druhé moc soudit. Sama jsem teď na opačné straně, lidé soudí mě,“ usmála se Streepová a nad otázkou, zda byla Thatcherová feministka, se zamyslela: „Ze spolku feministek by ji asi vypískali a vykopali, ale ve skutečnosti byla feministka, ať chtěla nebo ne. Otevřela ženám dveře, protože už fakt, že se v tom pánském klubu dostala až na vrchol, znamenal strašně moc.“

Streepová hraje Thatcherovou jednak v čase její vrcholné politické kariéry, jednak jako starou dámu, která už politiku opustila. Jen jako mladičkou dívku ji hraje Alexandra Roachová.

„Nejdřív jsem vás v té staré Margaret vůbec nepoznala, myslela jsem, že ji hraje někdo jiný. Ale teď, když vás vidím, myslím, že jste mohla hrát i tu velmi mladou,“ složila jí poklonu rumunská novinářka, a Streepová rozhodila rukama a zvolala: „Óóóó, miluji Rumunsko!“

Pak zase ona udělala velký kompliment svému vizážistovi J. Royi Hellandovi: „Byla to nádherná práce, jsme na sebe za těch třicet let od Sophiiny volby, kde mě líčil a česal poprvé, už zvyklí a máme se rádi. Společně s britským kolegou Marcem Coulierem vytvořili čtyři Margaret, třikrát jsme to testovali. Pro mě ale bylo nakonec nejdůležitější, že když se na mě ostatní herci a štáb dívali, cítila jsem, že nevidí masku, ale člověka.“

Narodila se jako Mary Louise Streepová 22. června 1949 v New Jersey reklamní výtvarnici a úředníkovi farmaceutické firmy, a sama o sobě říká, že je typická Američanka: „Rodina Streepových, jejíž kořeny jsme vystopovali až do patnáctého století, pochází z Holandska. Někteří Streepové se stali katolíky, jiní protestanty, jiní zůstali židy. Část rodiny pak přesídlila do Ameriky, otec byl vychován jako episkopální protestant.

Rodina dědečka z matčiny strany zase patřila ke kvakerům, byli to napůl Švýcaři a napůl Angličané, jmenovali se Wolfovi. A babička byla zase McFaddenová, což je irské jméno,“ vypočítává svůj rodokmen herečka.

Rodiče ji i oba bratry podporovali ve všech zálibách a nápadech, jeden tancoval, druhý měl rockovou kapelu. Mary se od malička říkalo Meryl, od dětství se ráda oblékala třeba do babiččiných šatů, na tváře si malovala vrásky… Už na střední škole začala hrát divadlo, tehdy ale nejvíc milovala operu. A v jedenadvaceti letech opustila poprvé New Jersey a vypravila se s batohem do Evropy, na cestu, o níž později řekla, že byla dobrodružnější, než si uměla představit.

„V Londýně jsem v jedné hospodě myla nádobí, ale stačilo to tak na jídlo, hotel jsem si nemohla dovolit. Spala jsem v Green Parku pod stromem, kde jsem měla úžasný výhled na luxusní hotel Ritz. Tehdy jsem si umínila, že jednou budu tak slavná, že v něm budu nocovat, jak dlouho budu chtít,“ přiznala po letech a dodala, že svým dětem by takovou cestu nikdy nedovolila: „Myslím, že bych si lehla před letadlo a vlastním tělem ho zastavila,“ dodala.

Po návratu do Států se přidala k malé herecké společnosti ve Vermontu. „Kočovali jsme s takovou dodávkou, užívali jsme si, byla legrace, ale já si říkala, že tohle mi přece nestačí. Celé to byla jenom hra na divadlo a já ho chtěla dělat vážně a se vším všudy. Tehdy jsem si uvědomila, co opravdu chci, a přihlásila jsem se do divadelní školy na Yale.“

Po první malé roli ve filmu Julie přišla hned velká pecka: za postavu ve slavném válečném dramatu z vietnamské války Lovec jelenů, kde hrála s Robertem DeNirem a se svým tehdejším snoubencem Johnem Cazalem, dostala v roce 1978 první oscarovou nominaci!

Do dnešních dnů jich má na kontě sedmnáct, čímž překonala Katherine Hepburnovou, která v době své poslední nominace za film Na zlatém jezeře v roce 1981 držela rekord s celkem dvanácti.

Streepová dostala svou první zlatou sošku hned rok po Lovci jelenů za film Kramerová vs. Kramer (1979) a jen o tři roky později druhou za Sophiinu volbu. Tahle role ji přitom málem minula. Ze všech kandidátek, které se o postavu Sophie Zawistowské ucházely, se do finále dostaly Streepová a Magda Vášáryová, a autor předlohy William Styron se dokonce přikláněl na stranu slovanské herečky.

Do Československa přijel i režisér Alan Pakula, sešel se s Vášáryovou na natáčení Postřižin a pozval ji do USA na kamerové zkoušky. Nakonec však právě on společně s producenty rozhodl, že více než autentičtější, ale neznámá Slovenka bude pro film užitečná americká laureátka Oscara.

Pro Meryl Streepovou se pak Sophiina volba stala filmem, na který přijde řeč vždycky. Vzpomínala na ni a na své první setkání s holocaustem i teď v Berlíně: „Když mi bylo deset let, matka mě jednou vzala do knihovny. Ani jsem nechtěla jít, jako bych tušila, jak mě to poznamená. Viděla jsem tam knihu o holocaustu a v ní fotky: ty ženy měly v podstatě stejné boty jako moje máma. Co to je? ptala jsem se, jak je možné, že se tohle děje v této době, vždyť ty boty, to je současnost! A tenhle zážitek byl pravděpodobně ve mně, když jsem pak poprvé četla materiály k Sophiině volbě.“

Zatímco její kariéra začala na konci sedmdesátých let stoupat raketově vzhůru a prakticky nikdy neupadla, v soukromém životě Meryl ze začátku rozhodně štěstí neměla. Její velká láska, o čtrnáct let starší Italoameričan John Cazalo, s nímž hrála v Lovci jelenů, zemřel 12. března 1978 na rakovinu kostí.

Pak se ale karta obrátila, štěstí se Meryl chytlo a ona už ho nepustila: ještě téhož roku se provdala za sochaře Dona Gummera, mají spolu čtyři děti a její soukromý život je pro bulvární tisk dokonale nezajímavý.

A jestliže všechny herečky tvrdí, že rodina a děti jsou pro ně vším, pak Streepová to několikrát dost razantně dokázala. V osmdesátých letech dostávala i díky startu v závažných filmech hlavně dramatické role a získávala za ně ceny i obdiv diváků: Francouzova milenka, Silkwoodová, Vzpomínky na Afriku…

V následujícím desetiletí však začaly náhle v její kariéře převažovat trochu překvapivě komedie jako Chraň si svůj život nebo Smrt jí sluší. „Hrála jsem v nich hlavně proto, že se točily v Los Angeles, kam jsme se tehdy kvůli dětem na čas přestěhovali,“ přiznala Streepová a dodala: „Náš syn chodil do jeslí v Texasu, pokračoval v Anglii, pak v Connecticutu a v Austrálii, a už toho měl dost, být pořád všude nový. Tak jsme odjeli do LA.

Neměla jsem to tam moc ráda, protože jsem prakticky nemohla vyjít z domu nenalíčená, ale bylo to nutné. Později jsme se přestěhovali do New Yorku, kde se cítím mnohem svobodnější. Ale nemyslím si, že jsem v Los Angeles brala filmy, za které se musím stydět.“

Asi nejvíc děti zasáhly do její kariéry, když dostala nabídku na Divokou řeku. „Nikdy jsem nechtěla hrát v akčních filmech, vůbec jsem nestála o taková dobrodružství,“ řekla Streepová, když uváděla tento film v roce 1995 v Praze. „Ale děti mi pořád vyčítaly, že hraju v samých psychologických dramatech a že bych asi akční film, jaké ony mají rády, nezvládla. Tak jsem přijala Divokou řeku, abych jim to dokázala a také abych jim udělala radost, že maminka jednou bude hrát ve filmu, který uvidí jejich spolužáci a kamarádi. To natáčení byl ze zpětného pohledu krásný zážitek, ale myslím, že už ho nikdy nebudu opakovat,“ dodala Streepová.

Dnes už je nejstaršímu Harrymu Gummerovi 34 let a tři krásné dospělé dcery Mammie (29), Grace (26) a Louise (21) Gummerovy, které jsou matce úžasně podobné, ji společně s otcem pyšně doprovázejí na významné události, jako bylo třeba v prosinci ocenění za zásluhy v oblasti umění a kultury, které jí udělil v Kennedyho centru Barrack Obama.

Z Mammie je herečka, společně spolu hrály například ve filmu Ten večer, kde Mammie představovala Meryl zamlada, a hrát už začíná i Grace: bude hrdinkou televizního seriálu pojednávajícího o životě dětí hollywoodských hvězd. Není důvod, aby to nezahrála dobře…

Je proslulá svou ďábelsky dokonalou přípravou na role, a i díky tomu je přesvědčivá v každé postavě. Když měla hrát ve filmu Hudba mého srdce, cvičila osm týdnů šest hodin denně na housle.

Když hrála ve filmu Ďábel nosí Pradu nelítostnou šéfredaktorku prestižního módního časopisu, byla ztělesněním všeho, co si lze představit pod pojmem tvrdý svět módního byznysu, kde jediné gesto mocné dámy znamená splnění nebo krach všech snů.

A jako jeptiška Aloisie v dramatu Pochyby zase popřela veškerou ženskost, z její přísnosti šel strach, ale přesto člověk cítil, že navzdory tomu, jak se chová, ani ona není necitelná.

Její první muzikál byl sice Mamma Mia!, ale zpívala třeba už ve filmu Roberta Altmana Zítra nehrajeme, který zachycuje poslední vysílání slavné rozhlasové show.

„Nejsem zas tak dobrá zpěvačka, jak to ve filmu vypadá,“ tvrdila tehdy Streepová, která country hudbě nijak zvlášť neholduje: „Jsem holka z New Yorku, v tomhle případě mi nešlo ani tak o hudbu, ale o spolupráci s Altmanem na přívětivém filmu. Prožili jsme krásný čas, je to velmi lidský, vtipný film, a navíc myslím, že jsem se díky tomu dozvěděla hodně o Americe, jejím venkově i humoru,“ dodala Streepová.

Že se umí pořádně odvázat, dokázala asi nejlépe v Mamma Mia!, kde tančí a zpívá písničky skupiny ABBA společně s mužskými protějšky Colinem Firthem, Piercem Brosnanem a Stellanem Skarsgärdem.

„Meryl Streepová je bohyně. Ve chvíli, kdy přijala roli, chtěl hrát v Mamma Mia! prakticky každý,“ vyjádřil se člen skupiny ABBA Björn a režisérka Phyllida Lloydová mi to na karlovarském festivalu potvrdila: „Meryl viděla Mamma Mia! v divadle v New Yorku a napsala krásný dopis hercům. V té době jsme netušili, že budeme dělat film, ale když jsme se k němu dostali, vzpomněli jsme si na to.

Věděli jsme, že umí zpívat, byla to naše oblíbená filmová herečka, připadalo nám, že ona prostě je Mamma mia! Tak jsme ji požádali a ona odpověděla: Ano, kdy začínáme? Bylo to úplně jednoduché a s dalšími pak už nebyl žádný problém, byli naprosto vstřícní,“ řekla Lloydová, ale vzápětí přiznala:

„Nejdřív jsem měla z Meryl příšerný strach, byla to pro mě ikona, a já neměla zkušenosti s filmem. Ale rychle jsem si uvědomila, že toho sice o filmu vím málo, ale jednu věc vím z divadla přesně: jak mluvit s herci. Připomněla jsem si, že herci mají rádi, když je člověk režíruje. Chtějí vědět, co já chci, co budeme dělat, jaký mám cíl. Meryl mě nakonec udržovala při životě. Pomáhala mi z technického hlediska, díky ní jsem měla pocit, že se mi to daří. Od prvního dne až do okamžiku, kdy jsme dokončili zvukový mix, se všeho účastnila.“

Meryl Streepová je známá tím, že se bojí létat v helikoptéře a že má pořád strach o své děti. Profesionální strach už ji opustil, herečkou je ráda.

„Ráda hraji všechny typy lidí, miluji vtipné postavy, ale mám také ráda složité ženy, které není snadné pochopit. V podstatě si moc nevybírám, dělám prostě práci, kterou mám ráda,“ řekla herečka na Berlinale a dodala: „Hrát Margaret Thatcherovou byla tvrdá práce, ale ne těžká. Těžké je hrát nereálné věci, třeba robota. Hrát skutečné lidi je snazší, i když jsem se tentokrát musela snažit vyjádřit věkový rozdíl mezi mladou a starou Margaret. Šlo mi o to, vyjádřit ho víc než jen maskou.

"Stará žena už má jiné zážitky…“ řekla Streepová a o herectví ještě prozradila: „Nejtěžší jsou začátky, když je všechno nové. Potom, když jste v tom delší dobu, naučíte se přesvědčit sami sebe, že už se z vás lidem snad nebude dělat špatně. Ale ty začátky, kdy člověk nese kůži na trh, odhalí všechno dobré i špatné, co v něm je, a pak s tím vším musí nějak naložit!

Myslím, že leckdo nezačne hrát jen proto, že se stydí. Já jsem také stydlivá, měla jsem s tím problémy, ale pak jsem přišla na to, že nejlepší pojistkou jsou přátelé, kteří vás naučí, že mít strach je dobré, protože i strach má svou cenu.“