Článek
„Chceme lidem vycházet vstříc včetně toho, že zvířátko uložíme do chladicího boxu a upravíme v rakvičce, jenže řada klientů si přeje být se svým miláčkem do poslední chvíle. Stane se, že drobná paní sama vezme pětadvacetikilového psa a položí ho do vaku, ve kterém se tělo až do žehu skladuje,“ vypráví Jan Šípek, spolumajitel zvířecího krematoria v pražských Běchovicích, jak pevné pouto může lidi pojit s jejich čtyřnohými kamarády.
U vchodu do krematoria vás pravděpodobně přivítá Bevinka, která doprovází svého pána Jana Šípka.
S kolegou Janem Šimonem vypozorovali, že v některých případech jsou jejich city paradoxně vroucnější než vztah společnosti k zesnulým lidem.
„Vždyť 20 nebo 30 procent uren v Praze si nikdo ani nevyzvedne, což se nám za více než rok provozu ještě nestalo. Zákazníci o rozloučení často přemýšlejí už za života zvířete, kdy se blíží jeho odchod. Nechtějí, aby skončilo někde v kafilérii, jak je pořád běžné, ani nemají možnost pohřbít ho na zahrádce.“
Pohřeb fretky za 12 tisíc
Majitelé krematoria, kteří se znali ze studií, nejdřív z Německa dováželi urny na lidské ostatky, protože se jim zdálo, že pestrým výběrem by mohli zaplnit díru na trhu. Tento odhad se jim nejenom potvrdil, ale překonal jejich očekávání. Když k těm „lidským“ začali úspěšně nabízet i urny „zvířecí“, které byly na západ od našich hranic celkem běžným artiklem, napadlo je zřídit krematorium pro zvířecí mazlíčky. Jedno už u nás tehdy fungovalo, ale Brno je z mnoha částí republiky přece jenom dost z ruky.
Jan Šimon se svým společníkem dovážejí urny z Německa. Jedním z nejžádanějších motivů jsou tlapky.Anička, týraná fenka francouzského buldočka, kterou nalezli zvířecí záchranáři, zemřela letos v květnu.
„Tři roky trvalo, než jsme vybrali lokalitu, která nebude vadit obyvatelům,“ podotýká Jan Šimon. Řada lidí má prý předsudky o zapáchajícím kouři vycházejícím z komína. Moderní kremační pece přitom fungují tak, že zvenčí v podstatě nepoznáte, kdy v nich probíhá žeh.
„Snažíme se lidem domlouvat, aby zvířátkům do rakve nedávali pelíšky ani hračky, což by se mohlo na ovzduší projevit.“
Trochu popela lze také nechat zatavit do křišťálu.
Cena zpopelnění, která záleží na hmotnosti zvířete, zahrnuje kartónovou rakev a plastovou urnu, ale kdo chce zvířátku dopřát odchod na onen svět na extra úrovni, může si připlatit za nadstandardní materiály i provedení.
„Tuhle jsme jeli pro fretku do Rokycan, kde pro ni chtěli úplně všechno, luxusní urnu i rakev, takže je rozloučení vyšlo asi na 12 tisíc,“ říká Jan Šípek s tím, že průměrně u nich klient nechá čtyři až pět tisíc.
Tlapky z krystalů Swarovski
Možná vás zajímá, čím se vlastně liší urna na zvířecí a lidské ostatky. Hlavně velikostí, vždyť z malého pejska nezbyde po žehu víc než půl litru popela. Rozdílné jsou i motivy, z nichž v případě schránek pro zvířata jsou asi nejpopulárnější tlapky nebo srdíčka, někdy poskládané z krystalků Swarovski. Popel svého mazlíčka si můžete nechat nasypat také do kremačního šperku nebo zatavit do skla.
Pohřby jako takové krematorium nezajišťuje, ale v obřadní místnosti s topolovou rakví vyloženou saténem je možné se se zvířátkem rozloučit. „Zažili jsme paní, která vzala organizaci do svých rukou a s dětmi pejskovi malovala obrázky, jimiž vyzdobily rakev, nebo odebíraly otisky tlapek,“ vzpomíná Jan Šípek na poněkud veselejší epizodu své práce, jejíž součástí bývá jak moře slz a zoufalství nad ztrátou miláčka, tak i nedůvěra.
V památečních špercích z nerezové oceli můžete mít popel svého mazlíčka stále u sebe.
„Asi pět procent klientů přichází s podezřením, jestli zvířátko bude v peci samo a jestli to bude opravdu jeho popel, který si nakonec odnesou,“ naráží Jan Šimon na problém, s nímž se jejich zařízení korektně vypořádalo. Zájemcům totiž navrhnou, že oknem v obřadní místnosti či on-line na počítači můžou celý průběh žehu sledovat.
Anebo jim mailem zašlou záznam.
„Občas to ale dopadne tak, že když lidi vidí, jak to u nás funguje, získají důvěru, nakonec si to rozmyslí, protože skutečně nejde o hezký pohled.“
Zapalte svíčku, začínáme
Nabízí se ještě jedna odlišnost od poslední cesty člověka. Ve zvířecím krematoriu pozůstalým, kteří nejsou přítomni na místě, na požádání zašlou zprávu, kdy přesně jejich mazlíčka zpopelní.
„Doma si zapálí svíčku a jsou spokojeni. Děkují nám za skvělý servis, který podle nich měl jedinou chybu, že přišel za smutných okolností,“ tvrdí Jan Šimon, jenž stejně jako jeho společník první dva měsíce, než přijali zaměstnance, vykonával úplně všechno - od sepsání kremačního listu s majitelem přes úpravu těla, žeh až po vsyp popela do urny.
Anička, týraná fenka francouzského buldočka, kterou nalezli zvířecí záchranáři, zemřela letos v květnu.
„Protože sám celý život chovám psy, nejhůř snáším, jak se klienti loučí se zvířátkem, které vidí naposledy v jeho podobě. Pláčou, děkují mu za společný život a přejí, aby mu tam, kam odchází, bylo hezky,“ přiznává Jan Šípek. Zvlášť na mužích je často vidět, jak by se rádi vybrečeli, ale nechtějí dát na sobě znát pohnutí.
„Naproti tomu jsme tu měli několik dam, které omdlévaly pokaždé, když jsme zmínili slovo urna.“
„Když lidé čekají na zpopelnění, které trvá obvykle hodinu až dvě, podle hmotnosti zvířete, vypráví nám životní příběh svého miláčka, ukazují jeho fotky. Při tom se třeba mazlí s našimi dvěma psy, což na ně působí terapeuticky. Zažil jsem minimum případů, kdy jejich společnost klientům vadila,“ dodává spolumajitel zvířecího krematoria.
Kremace trvá zpravidla jednu až dvě hodiny.
Zhruba 80 procent z průměrně sedmdesáti zvířat, která krematoriem měsíčně projdou, jsou psi, 15 procent kočky a zbytek zakrslí králíci, křečci, morčata, papoušci, po jednom se objevil i potkan, želva a fretka.
Důstojný odchod jim chtějí majitelé dopřát bez ohledu na svou finanční situaci, takže před krematoriem najdete zaparkovaná jak drahá auta, tak skromnější vozidla.
„Vím, že jednu starou paní ze severních Čech to stálo celý důchod,“ uzavírá Jan Šípek.