Matyáš Řezníček: Polyamorie vypadá lákavě, ale sám bych se do ní nehrnul

Ve filmu Hranice lásky hrajete s Hanou Vagnerovou pár, který otevře svůj vztah sexuálním zážitkům s dalšími lidmi. Dokážete si něco takového představit ve svém vlastním životě?

Ta představa je hrozně lákavá. Můžete mít trvalý, pevný, hluboký vztah a zároveň sex s více lidmi, což znamená víc vzrušení. Pokud o tom přemýšlíte čistě teoreticky, vypadá to zajímavě.

Skrze postavu Petra, kterou jsem ve filmu ztvárnil, jsem si to téma musel promyslet a jako herec emocionálně odžít. Když hrajete, vedete všechny ty dialogy, dostáváte se do mentálního rozpoložení své postavy. Díky tomu jsem pochopil, v čem jsou nástrahy polyamorního vztahu. Před filmem jsem to viděl jinak než teď.

Rozhodně bych se do takového vztahu nehrnul, protože vím, že polyamorie může vztah nakonec úplně zničit.

Proč to tak podle vás je?

Myslím, že výborně je to vidět v Hranicích lásky, ostatně od toho film nebo třeba literatura jsou, aby postihly skutečnost lépe než jakákoli slova třeba v novinovém rozhovoru.

Obecně platí, že pokud si něco představujete, zaměřujete se na to hezké. Jenže v realitě věci bývají jinak, protože tu jsou s vámi další lidé se svými hmotnými těly, vlastními představami, názory a emocemi. Je to nakonec mnohem složitější, než jak si to dokážete na začátku představit.

Zároveň je potřeba říct, že ten film znázorňuje jen jednu verzi z mnoha možností, jak se taková situace může vyvinout. Věřím, že některým lidem polyamorie vyhovuje, případně jejich vztahu dokonce i pomůže. Problém je, že nevíte, jak to konkrétně ve vašem případě dopadne, dokud si to nezkusíte. Sám za sebe znovu říkám, že bych do toho rizika nešel. Jsem křehkej člověk, podobně jako Petr ve filmu, nebylo by to pro mě.

Vidím jako pozitivní, že diváci si tohle téma mohou prostřednictvím filmu částečně odžít, uvědomit si, co by je možná mohlo čekat.

Přitom ten film není žádná moralita…

Ano, záleželo nám na tom, aby moralitou nebyl.

Co pro vás bylo při práci na něm nejtěžší?

Nemůžu říct, že by tam pro mě bylo něco těžkého ve smyslu herecky náročného. S režisérem Tomaszem Wińským a Hankou Vagnerovou jsme si sedli tak dobře, že to z nás šlo samo. Během příprav jsme dali rychle společně dohromady, jak hrát, jakou náladu a pocit vystihnout. Když jsme si tyhle základní věci určili, šlo to pak samo. Ale samozřejmě že těžkých scén – ve smyslu psychologicky náročných – byla v tom filmu spousta. Z některých jsme se cítili zdeptaní.

Celkově mi dost pomáhal přístup Tomasze, který je důsledný režisér, během natáčení jsme jeli jeden obraz třeba patnáctkrát. Někomu takový styl práce nemusí sedět, ale mně je v tom příjemně. Vyhovuje mi vědomí, že mám víc pokusů a že režisér bude mít ve střižně na výběr. Není to pak pro mě takový stres, můžu se uvolnit a s rolí si víc hrát.

Snímek působí autenticky. Vychází aspoň částečně z reality?

Není to tak, že by vycházel ze skutečného příběhu. Ale je pravda, že autoři scénáře, jichž tady bylo několik, se o to téma v obecné rovině důkladně zajímali, sbírali materiál, informace a inspiraci a pak z toho poskládali příběh. Postavy ústředního páru jsou ovšem čistě fiktivní.

Nemůžu se nezeptat – jak se vám hrály všechny ty odvážné, erotické scény?

Úplně v pohodě. Když jsem dostal scénář, samozřejmě jsem viděl, jak moc je ten film v tomhle směru otevřený. Ale hned, jak jsem se s Tomaszem poprvé sešel a on se mnou o tom začal mluvit, pochopil jsem, že je to důležitá součást filmu, ne samoúčelná erotika.

Má sice tendenci být explicitní, ale zároveň vkusný. Od začátku nám říkal, že mu nejde o nahotu jako takovou, ale že je to film pojednávající o sexu, a proto nechce, aby v něm bylo cítit, že něco schováváme.

Nechtěl, aby tam byly takové ty scény, kdy se herec svlékne, ale zároveň není nic vidět, protože se všechno záměrně naaranžuje tak, že má třeba před zadkem flašku. Chtěli jsme to udělat co nejvíc bez cenzury, ale nahota nebyla primárním cílem záběru.

S Hankou jsme si vždycky otevřeně řekli, jak co udělat, co už je třeba moc, co tomu druhému vadí. Pro mě bylo nejdůležitější, aby Hanka nebo kterákoli z dalších hereček, s nimiž se tam třeba líbám, byla v pohodě s tím, co se děje.

Když jste to všechno pak viděl na plátně, byl jste s výsledkem spokojený?

Ano. Premiéra byla na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, sál je tam obrovský a plátno taky, byl to zážitek. Předtím jsem film viděl jen na kontrolních projekcích, kde byli lidi, které znám nebo jich tam bylo třeba jen patnáct. Ale ve Varech jsem najednou cítil tisíc párů očí, vnímal jejich energii. Celou dobu promítání jsem ani nedýchal, byl to neuvěřitelně silný, pozitivní pocit.

Na rozhovor jste přišel rovnou ze zkoušky inscenace Čapkova Hordubala v pražském Národním divadle. Když jste tam začínal, bylo vám pětadvacet let. Jaké to pro vás, jako pro začínajícího herce, bylo?

Úplně šílený! (směje se) Na jednu stranu jsem byl samozřejmě nadšený. Na druhou stranu jsem měl pochybnosti, jestli to není nějaký omyl, na který se časem přijde, a skončí to. Tenhle pocit mi vydržel čtyři roky.

Do Národního jsem se totiž dostal náhodou. Ve studentském divadle Disk jsme nazkoušeli úspěšnou inscenaci, v které jsem hrál hlavní roli. Na základě toho jsem dostal angažmá. Jenže jsem měl dlouho pocit, že svůj úspěch z Disku už nebudu schopný zopakovat, že to byla výjimečná náhoda. Prostředí Národního divadla je pro mladého herce hodně intenzivní, zažíváte silný tlak.

Máte na mysli tlak ze strany režisérů a starších hereckých kolegů?

Slýchali jsme během studia na DAMU od starších pedagogů, že v Národním se mladým hercům jen tak něco neodpustí, že to mají se zkušenějšími kolegy těžké. Musím říct, že tohle jsem nezažil, naopak jsem se setkal s velmi příjemným přístupem. Ale člověk sám na sebe vytváří tlak, který je někdy docela těžko zvládnutelný.

Je to teď, po šesti letech angažmá, lepší?

Naštěstí je, mnohem lepší! Nejvíc nervózní jsem byl, když jsem stál poprvé před režisérem a tvůrčím týmem, před těmi lidmi, kteří si mě do divadla vybrali. První zkoušky v tom novém, velkém prostoru byly nejhorší. On je každý začátek zkoušení nové inscenace trochu trapný – hledá se, z kterého konce hru uchopit, herci tápou, jak pojmout role. Když to zažíváte poprvé, je to o to těžší.

Ale ve chvíli, kdy už jsme hráli před diváky, jsem věděl, že mám něco připraveného. Nebyl jsem si jistý, jestli je to natolik dobré, aby to dlouhodobě obstálo, ale věděl jsem, že je to něco, co už je schválené tvůrčím týmem. A že pokud se mi to povede aspoň tak jako předchozí den na veřejné generálce, bude to v cajku.

Předchozími generacemi herců bylo pražské Národní divadlo vnímáno jako nejvyšší profesní meta. Jak ho vnímáte vy?

Myslím, že Národní divadlo má hodně těžkou úlohu. Ale začnu od sebe. Když jsem tu nabídku angažmá dostal, bylo to pro mě něco neuvěřitelného. Nikdy mě ani nenapadlo, že by se mi něco takového mohlo reálně stát, protože je to tak, jak říkáte – uvnitř sebe jsem měl zakořeněnou představu, že je to nejvyšší meta.

Ale zároveň musím říct, že jsem byl do té doby na představení v Národním divadle asi dvakrát v životě, a to jsem do divadel chodil docela dost, ale nikdy mě nenapadlo jít do Národního.

Čím to bylo?

Neočekával jsem, že bych tam viděl něco moderního, současného, zajímavého. Musím hned dodat, že tenhle předsudek vycházel z mojí neinformovanosti. Pozice Národního divadla je těžká, všichni mají pocit, že nejlíp vědí, co a jak by se v něm mělo dělat. Národní divadlo se vždycky bude setkávat s kritikou víc než ostatní divadla.

Ta mají většinou svoje divácké základny utvořené z lidí, kteří s tím daným divadlem nějakým způsobem souzní, oblíbili si jeho dramaturgii a poetiku, mají ho rádi. Národní divadlo takovou diváckou základnu nemá, svého diváka nezná.

Když hraju pro tu tisícovku lidí, nevím, jestli jsou tam ti, kteří chodí do divadla každý večer, nebo takoví, co přijeli do Prahy, přečetli si v průvodci, že mají jít do Národního, a tak prostě přišli.

Mám pocit, že většina lidí by měla z Národního divadla nejradši něco na způsob divadelního muzea, kde se ukazuje, jak divadlo vypadalo kdysi. Fandím tomu, o co se tady pokoušela Daniela Špinar (režisérka a umělecká šéfka Činohry Národního divadla v sezonách 2015/2016 až 2021/2022), která Národnímu divadlu podle mě velmi pomohla stát se moderní institucí.

A přivedla tam kromě vás i další mladé herce. Dokážete říct, jaká vaše herecká generace je?

To se neodvažuju. Myslím, že jsme každý úplně jiný, i když… (chvíli přemýšlí) Hodně se mění to, kým herec je a jaké je jeho postavení ve společnosti, kdy a jakými prostředky se stává slavným, což je dané i přítomností sociálních sítí.

Klasické herecké hvězdy velkých jmen dnešní společnost nemůže vygenerovat, to patří minulosti.

A myslím si, že lidi mladší než já, budoucí herci, kteří teď nastupují na DAMU, už si ani nic takového nepředstavují, ani je to nenapadne. Ale my jsme si to ještě takhle představovali. Když se řeklo slovo herec, znamenalo to herce velkého jména, který se dostal do povědomí veřejnosti na základě svých filmových a divadelních rolí.

Vnímáte tu proměnu jako něco negativního?

Ani ne, prostě to tak je. Všechno je v dnešní době promíchané – člověk si vydělává třeba tím, že propaguje nějaký výrobek na Instagramu, zároveň je herec. Při obsazování role v seriálu pak může počet instagramových sledujících rozhodovat víc než herecké kvality. Má to teď svou obchodní logiku, ale časem se to možná změní. Věřím, že herecké dovednosti budou potřeba vždycky.

Vy byste roli v nekonečném seriálu vzal?

Nejsem v tom nijak zásadový, ale spíš myslím, že ne. Záleželo by na konkrétní situaci, pracovním prostředí a podmínkách. Nemůžu říct, že by hraní v seriálu překračovalo můj morální práh, spíš jde o to, že pokud bych měl na nějakém takovém projektu pracovat třeba deset let, musela by to být práce s fajn lidmi.

Herectví se věnujete od dětství. Umíte si představit, že byste dělal něco jiného?

Ale jo, umím, i když moje cesta k herectví byla celkem jasná. Začínal jsem už v šesti letech v Dismanově rozhlasovém dětském souboru. Středních škol jsem vystřídal víc, nemohl jsem se v té době rozhodnout, co by mě bavilo. Ale ve chvíli, kdy jsem střední končil, bylo pro mě herectví nejlogičtější cestou.

Nejen tím, že mě v tu dobu naplňovalo ze všeho nejvíc, ale měl jsem i pocit, že právě na herectví mám největší šanci, takže jsem se ani na žádnou jinou vysokou školu než na DAMU nehlásil.

A vyšlo to.

Dostal jsem se hned. Moje cesta k divadlu byla tak samozřejmá, že se někdy sám sebe ptám, jestli jsem si ji vybral, nebo jestli si herectví vybralo mě. Tím spíš je pro mě důležité hledat si další věci, které mě baví. Čerpat inspiraci i mimo herectví a divadlo. Protože když člověk hraje, potřebuje materiál, potřebuje mít odkud brát, znát i jiné než divadelní prostředí.

Odkud tedy čerpáte?

Dělám elektronickou hudbu. To je asi můj největší zdroj inspirace. Vytvářím hudbu i pro divadla, baví mě dělat podkresy scén, které se netlučou s tím, co se na jevišti děje. Pár tónů dokáže vytvořit náladu, která divadelní zážitek umocní.

Zároveň jsem technický typ, technologie mě baví neuvěřitelně.

Připadá mi, že většina herců má k technologiím spíš odtažitý postoj.

Vidíte, a pro mě je to způsob relaxu. Dokonce jsem se v době covidové karantény naučil programovat. Umím si představit, že bych se tím živil. Ne že bych chtěl dělat programátora v korporátu, kde bych denně plnil přesná zadání. Programování má potenciál i v oblasti umění a multimédií, vznikají tak zajímavá umělecká díla.

Díky covidové pauze jsem si uvědomil, jak moc mě herectví naplňuje, že mě opravdu baví ta akce, stát na jevišti před diváky a hrát, cítit adrenalin. V tu chvíli je člověk ve zvláštním vztahu sám se sebou a zároveň se vším kolem. Herectví by mi chybělo. Ale je pro mě důležité vědět, že umím i něco jiného než hraní.

Možná i proto jste se loni v divadelním spolku OLDStars ujal režie inscenace Plíce, která vypovídá o hodnotách dnešních třicátníků. Jaké jsou?

Těžká otázka. Pro mě je ta inscenace o pocitu mladého člověka, který zvnějšku pozoruje, co všechno se ve světě děje, ale nemá s tím přímý kontakt. Žijeme ve světě, kde nevidíme důsledky svého chování. Třídíte třeba odpad, ale už nevíte, jaký reálný, konkrétní dopad to má.

V té inscenaci jde o jeden pár třicátníků, kteří chtějí dítě, ale zároveň řeší, jestli ho přivádět do současného světa, který stojí na prahu ekologické katastrofy. Přivést na tuhle planetu dalšího člověka je vlastně neekologické.

Cítíte vy sám enviromentální úzkost?

V jistém smyslu ano, ale není to ten typ úzkosti, kdy bych se bál, že tady všichni obrazně řečeno shoříme. Necítím ani tak strach z budoucnosti, spíš mě trápí, že je velká část lidí vůči ekologickým tématům slepá, nereagují na fakta a nechtějí si nechat dopady na životní prostředí vysvětlit. Kolem tématu ekologie panuje spousta nedorozumění a neshod. A ty neshody způsobují, že se lidstvo nedokáže dohodnout a jednat tak, aby se předešlo globální krizi.

Takže děti byste do tohoto světa přivedl?

Ano, ale zatím to pro mě není aktuální téma.

Jaké hodnoty byste jim pak rád předal?

Myslím, že nejdůležitější je respekt, laskavost a empatie. Většina problémů, které jako lidstvo máme, pramení z nedostatku respektu, tolerance, porozumění a zpochybňování životní zkušenosti druhých lidí, kterou možná nemůžeme vždycky plně pochopit, neznamená to ovšem, že neexistuje.