Matouš Ruml: Už od školy s pohybem koketuju

To zas ne. Musel jsem si to nechat schválit doma, protože nabídka přišla v době, když máme doma malé mimino. Vím, že péče o něj je náročná nejen časově, a tak jsem musel se ženou prodiskutovat, zda to zvládneme.

Celá moje rodina však byla nadšená a záhy jsem dostal souhlas.

To ani ne. Soutěž běží už přes deset let, takže jsem kolegy, co jí prošli, potkával často. Všichni říkali, že to je náročné. Když jsem jim oznámil, že tam budu taky, dost lidí s tou zkušeností mě litovalo. Tedy spíš mile litovalo. To si dáš, slyšel jsem. Soucitně mi to přáli.

Měli. Tréninky probíhaly zpočátku v pohodě, vše jsem zvládal. Ale věděl jsem, že to náročnější teprve přijde. Na podobný režim jsem zvyklý z divadla, fyzicky náročný rytmus mám pořád. I když ne úplně každý den.

Jenže ono se to postupně zostřuje. Čím víc zvládám choreografie, tím víc do toho šlapeme.

Není. Byla mi sympatická od začátku. Kdybych měl někoho přísného, kdo by mě peskoval, asi bych s tím měl problém. Sedli jsme si, je nám spolu dobře, máme dobrou náladu a to já k práci potřebuju.

Ze začátku jsem měl obavu, jak se nám bude pracovat, co bude tanečnice zač, jak mě bude učit, ale to brzy přešlo.

Standard. Moje hlava ho chápe dřív, i když je v něm náročné držení těla a nedělám to úplně dobře, cítím se v tom líp. V latině jsou pohyby extrémnější a musím zapojit i mozek, přemýšlím, jakou část těla mám zaktivovat.

Už od školy s pohybem koketuju, jsem celkem hybný člověk, i když se kroky k tancům musím učit. I Natálie to cítí. Učí mě to pořádně, od základu. Třeba samba je hodně rychlá, někdy to mažu a neudělám přesně to, co bych měl. Moc mě baví tance poznávat důkladněji.

Ne. Na pražské herecké konzervatoři jsme měli klasické společenské tance, ale že bych to využil ve StarDance, se říct nedá. Zkoušeli jsme tam herecké výrazové tance, jako je tango. Krokově jsme tomu moc nedali, spíš jsme tanec hráli, aspoň tak jsem to vnímal.

Za jednu hodinu týdně jsme měli prolétnout všechny tance. Nemám pocit, že bych z toho čerpal.

Ano, bylo mi deset. Bylo to v seriálu Život na zámku, objevil jsem se ve dvou dílech. V tom prvním jsem ležel na operačním sále a měl tříštivou zlomeninu spodní čelisti.

Tehdy se ještě uspávalo rajským plynem. Aby přístroje fungovaly, opravdu mi rajský plyn pustili. Neměl jsem ho sice úplně nasazený na ústech, ale i tak mě sestřičky lechtaly na noze, abych neusínal. Trošku jsem jim totiž odcházel.

V dalším díle jsem byl po operaci a pan Král, kterého hrál Tomáš Töpfer, mi dal jiné prášky. A já to bonznul. To byla důležitá věta! (smích).

Ještě před tím jsem měl roli ve hře Hodiny od Fourniera. Tam jsem prvně slyšel svůj natočený hlas a byl to šok. Vůbec jsem se nepoznal. Takhle vysoký pisklavý hlásek, to nejsem já, říkal jsem si.

Moje hlava se v té hře proměňovala v Lábusovu. Bylo to o nevěře, manžel podezíral manželku, čí jsou jejich děti, a ve své představě měnil dítě v toho, s kým ho mohla mít. Tyhle role přišly, protože jsem byl členem Dětského divadelního studia (DDS).

Dělá číšníka.

V jeho podání je obsluha herectví. Jeho kontakt s lidmi a jak podává nabídku jídla a vína, jsou stylové. Je vidět, čím prošel. Byl vždy bavič třídy a extrovert. A tak nám jednou přistála ve schránce obálka, že nově založené divadelní studio pro děti nabírá členy.

Mamka ho tam přihlásila a mě jako o dva roky mladšího bráchu tam šoupla taky. Motto DDS bylo My nic nehrajeme, my si hrajeme, a tím se řídím doteď. Pokud mě to baví, hraju si, a ještě mě to živí, je to ideální.

Nebylo to za konkrétní roli, ale pro mladého činoherce do 33 let. V oficiálním dopise zní za dosavadní přínos českému divadlu. To je nádherné. Takových cen by mělo být víc.

Nicméně to připisuju roli Scapina ze hry Scapinova šibalství, kterou jsem hrál v Mladé Boleslavi, což bylo moje první a jediné angažmá. Dohrávám tam doteď. Měl jsem tam takové příležitosti, které bych asi v Praze nedostal.

Ta cena byla velká motivace, takový motor. Kolem třiceti, ať se daří, nebo ne, člověk mívá pochybnosti. Kam se vrtnout, kam se posunout. Tahle cena by měla rozvíjet talenty a říct ano, jdeš správnou cestou. Pokračuj, nám se to líbí. Takových cen by mělo být víc.

To jsem netušil. Myslím, že se povedla kultovní věc. Ale z projektu Comeback bylo cítit od začátku, že je výjimečný.

S Kristýnou Leichtovou a Maruškou Doležalovou jsme se znali už ze školy, s ostatními ne, ale bylo to skvělé. Smáli jsme se nad scénářem a pak i zkoušeli, což bylo nadstandardní.

Text se mohl upravit podle nápadů herců, protože scenáristi byli i na čtených zkouškách. Zkoušelo se jako na divadle. Sitcom není jednoduchý žánr a dělalo se to poprvé se vším všudy. Věděli jsme, kdy bude smích, větší smích, velký smích, a podle toho dělali pauzy. Strašně nás to bavilo od začátku do konce.

Pořád. S tím jsme měli obrovský problém. Většinou jsme my mladí končili poslední obrazy, a jak už jsme byli unavení, smáli jsme se jako blázni.

Štáb už byl i naštvaný, ptali se nás, jestli to dáme teď, nebo až za deset minut. Někdy jsme opravdu museli vyjít ze studia, deset minut se vysmát a až potom pokračovat. Často nás rozparádil Martin Dejdar, který byl fenomenální. Jakmile si nasadil Ozzáka, improvizační parket byl jeho.

Občas až doteď. Zažil jsem, že mě paní uklízečka v ČT rozpoznala jako Flexu. U mladých byly reakce dost bezprostřední. I v divadle.

Hráli jsme třeba Ostře sledované vlaky dopoledne pro školy. Měl jsem tam existenciální monology na forbíně a věděl jsem, že jich mám pět. A když u prvního děti volaly Lexo, Lexo, nebylo to příjemné. To se i stalo, že jsem zastavil představení. Podíval jsem se na toho člověka a zeptal se, zda si umí představit, jak je to nepříjemné. A byl klid.

Je zvláštní, že to je u nás tak osobní. Mám pocit, že to jinde není. Nedávno mě potkala paní v obchoďáku, hrnula se ke mně, že prý se známe. Pak jí to došlo a připojila, já vás znám, vy mě asi ne. Jsme malá země, tak je to tu náves, všichni se známe.

S mojí ženou Terezou jsme se potkali už na škole, jsme spolu čtrnáct let, z toho 12 let manželé, a vždycky jsme mluvili o rodině a dětech. Chtěli jsme velkou rodinu, ale tři děti je myslím strop.

Částečně pracuje, i když je převážně doma s dětmi. Je velmi schopná a silná, i když zatím tolik neprorazila. Ale věřím, že to přijde.

My spolu hráli Romea a Julii, a to jsem si musel zpočátku zvykat. Bylo to jiné. Všechny připomínky jsem bral osobněji než s někým jiným. Myslím, že to bylo oboustranné. Ale pak jsem si zvykl.

Lidi říkali, že to je skvělý a dojemný, když manželé hrají mileneckou dvojici, ale mně to zpočátku docela i vadilo. Pak jsem se s tím smířil. V představení Chaplin mi hraje první manželku. Tam už je to profesionální. Bereme se prostě jako kolegové.

Je to ideální. Že jsme z jedné branže, spousta kolegů vnímá jako překážku nebo jako problém. Ale já to beru opačně. Tolerujeme si spoustu věcí a chápeme, proč ten druhý potřebuje klid, když se třeba učí texty.

Moje žena to má těžší, že je víc doma s dětmi, ač se snažím pomáhat. Zvládá to bravurně, je fakt dobrá.

Vybírali jsme z knížky, podle které se řídí i matrika. Každý jsme si v ní zakroužkovali favority a docela jsme se i strefovali.

Nathan, kterému je deset, býval šoumenem, když byl menší. Jakmile viděl jeviště, letěl tam. Když jsme zkoušeli Chaplina, který začíná scénou, jak šestiletý Charlie zpívá na jevišti, objevila se představa, že by to mohl zkusit právě Nathan. V půli věty, ještě ani nedozněla otázka a odvětil, že ne.

V dětském kolektivu je spíš režisér. Pozoruje zdálky a raději organizuje, než by se zúčastnil. Teď ale natočil film. Přišla poptávka od kamarádky z castingové agentury, že se točí film z prostředí dětského tábora. A Nathan projevil zájem. A užil si to.

Ano, všichni. Moc se na to těšili.

Může se vám hodit na Zboží.cz: