Matěj Dadák: Po starém životě se mi nestýská

Je složená z dílčích úkolů. Ale není jednotvárná. Pepa Vítek umí najít zloděje motorové pily, ale i zpacifikovat prchajícího vraha. Hádám, že není stran kariéry příliš ambiciózní, ale myslí mu to a svým nasazením přispívá k vyřešení případu. Je to obyčejný šumavský kluk, loajální, neúplatný a poctivý, ale má smysl pro humor. Tahle nezáludnost se dá určitě najít i ve Vítkově osobním životě. Ten se po vztahových peripetiích uklidnil a Pepa se může naplno věnovat službě.

Dobře zná místní kraj i lidi. Stejně jako pan režisér a autor projektu Jaroslav Soukup, který má na Srní chalupu. Řada postav v seriálu je inspirovaná skutečnými lidmi, které jsme mohli osobně dobře poznat. Strávili jsme tam už docela dost času, vždyť od natáčení pilotního dílu uplynulo devět let.

To ano, bydlíme vždy v hotelu Vydra, který je úplně na kraji Srní, přímo za ním už je les a krásný srnský okruh, který jsem za ta léta prošel nebo proběhl snad stokrát. Skoro ke každé zatáčce v okolí se váže nějaká vzpomínka ať už na natáčení, nebo na volné chvíle. Zažili jsme v těch místech spoustu legrace a vznikla mimořádná přátelství, protože lidi tam jsou chtě nechtě spolu. Ne jako v Praze, kde se všichni po skončení směny rozprchnou.

S panem režisérem je krásná práce, má rád, když natáčení odsýpá, je vždy perfektně připravený a totéž vyžaduje i od spolupracovníků. Má jasnou představu o výsledném tvaru a šumavské reálie zná detailně, takže v seriálu je vše autentické. Včetně naší služebny. Interiéry natáčíme opravdu přímo na policejní stanici v Kašperských Horách, a ne někde v ateliéru na okraji Prahy. To se v dnešním, na „optimalizaci nákladů“ tolik zaměřeném světě jen tak nevidí.

Ano, Stanislav Fišer. Režíroval v brněnské Redutě muzikály a operety, ale taky hrál. Mému divadelnictví velmi přál. Jsem rád, že mohl vidět i mnoho mých premiér v Činoherním klubu. Druhý děda, herec Otakar Dadák, moji profesionální kariéru už bohužel nezažil. On byl ale zase úplně jiný. Využil první možnou příležitost odejít do důchodu a v jeho domovském Mahenově divadle už ho od toho okamžiku nikdo neviděl. Teda viděl, ale maximálně tak v rekvizitárně, když někomu donesl houby z jeho milované chaty na Vysočině.

Tatínek pracoval jako jevištní mistr v Janáčkově divadle v Brně, maminka vyráběla rekvizity. Když jsem za nimi šel do práce, bylo to tedy do divadla. Kupodivu mě specifická bezútěšnost toho prostředí nikterak neodradila a sám od sebe jsem se ve druhé třídě přihlásil do dětského souboru Mraveneček, který vedl úžasný člověk a dodnes můj přítel Vladimír Svoboda.

Vladimír pracoval jako dělník ve slévárně, ale žil pondělkem a středou, kdy jsme měli zkoušky. Jezdili jsme na divadelní přehlídky po celé republice. Dvakrát mě nevzali na konzervatoř, až potom na JAMU. To už jsme ale byl členem Studia Dům při Divadle Husa na provázku, který založila režisérka Eva Tálská. A v angažmá na Provázku jsem strávil dva roky po škole.

Ano, ale až po krátkém období v USA, když mi režisér a spolužák Martin Čičvák nabídl roli Vojcka v Činoherním klubu. To bylo v roce 2000.

Ten den jsme měli večer letět domů a chtěli jsme ještě naposledy vyjet na Manhattan. Jenže předchozí večer byl menší večírek, a tak jsme zaspali. A autobus ne a ne přijet. Na ulici podivný neklid. A jeden řidič náklaďáku povídá, že nějaké letadlo narazilo do World Trade Center.

Bydleli jsme v Redhooku, což je v Brooklynu přímo přes řeku od dolního Manhattanu. Z mola jsme viděli druhou věž padat. A já si tam chtěl koupit kalhoty. Přímo pod tím barákem, co mi zmizel před očima, byla ta prodejna. Otálel jsem s nákupem do posledního dne, pod vidinou slevy. Alkohol a ponocování často zabíjí, mně možná tehdy to zaspání zachránilo život.

Dnes jsou teroristické útoky na denním pořádku, i když samozřejmě ne tak fatální a symbolické jako tenhle. Nemohl jsem se dovolat domů, v televizi se stupňovaly emotivní titulky: Útok na World Trade Center - Teroristický útok na Ameriku - Amerika ve válce. Byla to zvláštní atmosféra.

Letiště byla zavřená, v divadle už začínala sezóna a museli zrušit nějaká představení. Mně to bylo celkem fuk, protože jsem to nemohl nijak ovlivnit, a hlavně, stál jsem nohama na místě, kolem kterého se točil celý svět. Přes tu hrůzu a strach, soucit a žal to byl jeden z nejhezčích týdnů v mém životě. Člověk přesně cítil, co je podstatné. Žilo se prostě tady a teď.

Vším možným. Dělal jsem číšníka, parkoval jsem auta, pomáhal jsem v elektrikářské i stavební firmě, donášel jsem jídlo do nóbl podniků na Páté avenue. To jsem občas klienty nechal podepsat fakturu stříbrným perem Tiffany. Okamžitě poznali, že drží v ruce něco mimořádného, někteří jen polkli, jiní to komentovali, nechápali, že nějaký Polák, či co je tenhle poslíček zač, má pero Tiffany, a já jsem mlžil a byl jsem skutečně šťastný.

Naprosto svobodný a bez ambicí v tom jejich světě něco budovat nebo uspět. Vždyť jsem tam byl na prázdninách a doma mě čekal můj svět a zaměstnání tady v Praze. Jezdil jsem ráno do práce metrem přes celé město a i to byl zážitek. V pražském metru na lidech nepoznáte, kdo jakou dělá profesi. Maximálně tak sociální status. Všichni mají víceméně stejné oblečení, někdo lepší, někdo horší, ale je to anonymní.

Tam nastoupí do vagónu metra lékařka v doktorském plášti nebo zámečník v montérkách s kladivem u pasu. Ten dělá to a ten zas tohle. Paní si k prvotřídnímu kostýmku v klidu obuje tenisky, protože je to pohodlnější. Muž v dobře padnoucím obleku mířící nejspíš někam do kanceláře v Rockefellerově centru dočte New York Times, dopije kávu z kelímku a obojí odhodí na podlahu.

Kdybych totéž udělal na trávníku před jeho domem někde na Long Islandu, možná by na mě pustil psa nebo by mě sejmul paralyzérem. Ale jízda metrem už je součástí práce, za úklid vagónů je někdo placený a funguje to, tak co. Tenhle zvyk jsem si dovolil neosvojit a noviny jsem vždycky po středoevropsku vyhodil na stanici do odpadkového koše.

Ano, a v polovině září dokončil režisér Jakub Sommer natáčení televizního filmu Trojí život podle mého dalšího scénáře. Hlavní postava Marek, kterého výborně ztvárnil Honza Plouhar, vede dvojí život, má v tom dokonalý systém, ale díky jedné banální chybě se celá ta mašinerie obrátí proti němu. Chodil jsem se dívat na plac a věřím, že to bude opravdu komedie, které se diváci zasmějí. Těch scénářů v různém stadiu rozpracovanosti mám v počítači víc. Ve volném čase taky pracuju na novém románu Muž bez jazyka, který hodlám brzy dokončit.

Teď přes léto jsem napsal hru Poutníci do Lhasy. Převážně ve vlaku. Ono se při dvou malých synech doma hůř soustředí. Jde to, ale člověk musí rozeznat, který řev už nemůže ignorovat a musí zasáhnout. Rodina to občas schytá, když mě vyruší v půli dialogu. Já to zase schytám, pokud se od reality odstřihnu úplně. Ale učíme se naše potřeby skloubit a je nám dobře.

Moje nová hra je komedie, snad i napínavá, se spoustou zvratů, člověk do poslední chvíle neví, na čem je. Cítím tam ale i určitý starosvětský sentiment a hořkost. Jedna z postav mimochodem prohlásí: „Svět se pokřivil, nadvakrát, a pak teprve zešílel.“ Zpětně jsem si uvědomil, že to je vlastně poloviční parafráze na jednu Hamletovu důležitou repliku. Poloviční je proto, že Hamlet hodlal ten vykloubený svět taky napravit. Moc bych si přál, aby se Poutníci do Lhasy dočkali brzkého uvedení. Myslím, že je to hra velmi aktuální.

Skvělou herečku, úžasnou ženu a milující maminku našich synů. Vždycky jsem zvědavý na její reakce, jak na moje hraní, tak na psaní a vlastně, chtě nechtě, i na moje chování.

Na její hereckou práci jsem moc pyšný. Docela mi vyhovuje, že spolu nemusíme zkoušet a hrát, stačí nám ta interakce doma. A to nemyslím nijak zle, vím, že mluvím za oba. Společné práci s Petrou bych se nebránil, ale není to rozhodně nějaký náš sen. Navíc spolupracovat třeba v divadle znamená být oba ve stejnou dobu na stejném místě a pryč od dětí. A to, vzhledem ke dvouletému Šimonovi a Mikulášovi, který přibyl teď v červnu, momentálně nejde.

Tak jsme si to přáli a měli jsme to štěstí, že se nám to vyplnilo. Občas, tak kolem třetí v noci, staršího Šimona napadne, že by se měl hlásit o svá výsadní práva, která ztratil narozením Mikuláška. Tiše zamňouká: Tatínku? Tatínku? Mlíčko. A já vím, že mám 15 sekund na to, abych tu věc přinesl, jinak spustí hrozný řev. Výchovné zásady jdou v tu chvíli stranou v zájmu uspokojivých sousedských vztahů. Ano, náš život se totálně změnil. Ale po tom starém, bez dětí, se mi vůbec nestýská.