Máša Málková: Žijeme v úžasné době

„Klobouk dolů, neznám nic tak jedinečného, jako tvoří on,“ vysekla poklonu Janu Saudkovi, jehož životními osudy byl nový český film Fotograf inspirován. Hraje v něm Líbu, jednu z životních partnerek plachého i extrovertního umělce.

„Jednu z mnoha,“ usmívá se a dodává, že film v režii Ireny Pavláskové se životem známého fotografa, který se podílel i na scénáři, inspiruje jen volně. „Mapuje zásadní životní křižovatky v životě umělce. Zabývá se taky tématem vášně a talentu. Nechybí ani láska, zrada, sláva i osamění,“ přibližuje herečka snímek, který nedávno vstoupil do kin.

A přidává svůj vlastní postřeh: „Když jsem viděla obrázky Jana Saudka poprvé, tak jsem se nejdřív trochu lekla a trochu jsem se i styděla. Přišlo mi to jako dívat se klíčovou dírkou někam, kde je to zakázáno. Díky natáčení jsem si k jeho dílu ale našla cestu,“ svěřuje se herečka. „Navíc mi pan Saudek na první pohled přišel spíš stydlivý. To mi k jeho tvorbě nešlo, ale pak jsem pochopila, že je v tom velký kus odvahy, takhle tvořit!“

Vedle Karla Rodena, který fotografa ztvárnil, se tentokrát před kamerou sešla i s Vilmou Cibulkovou, o níž říká, že je skvělá herecká parťačka. Možnost hrát se staršími a zkušenějšími kolegy je pro ni příležitost, které si velmi váží. A využít ji může i v divadle.

„Sejít se třeba s Danou Syslovou v inscenaci Úsměv Dafné nebo teď v naší nejnovější hře Veterán s Janem Vlasákem, to je krásná práce,“ pochvaluje si.

Do Městských divadel pražských, kde působí jako stálý host, přišla ze svého prvního angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích. Nastoupila sem už za studií na pražské konzervatoři, kde ji učili Jana Preissová nebo Jaroslav Satoranský. Ráda na Pardubice vzpomíná, zejména na představení Radúz a Mahulena. „Dodnes mám moc ráda pohádky,“ říká o něm. „Je v nich vždy velký kus pravdy.“

Stejně tak si ale užívá svou roli Sáry, dívky z vysoce postavené rodiny, kterou hraje v aktuálním dramatu ze současnosti Veterán. „Sára studuje už třetí vysokou školu a má díky tatínkovi, kterého zbožňuje, vše, na co si vzpomene. Jen toho života se tak trochu bojí. Její osud ale změní setkání s veteránem ze zahraniční legie. Jedná se o novodobou variantu Zločinu a trestu odehrávající se v současných českých reáliích,“ přibližuje svou nejnovější roli.

Ona sama pochází z poměrů mnohem skromnějších. Jen malý kousek od místa, kde se narodila a kde vyrostla, nyní postupně rekonstruuje domek po babičce. Jezdí tam často, má tam i zvířata, se kterými ráda tráví volný čas. Toulat se po lesích se psy nebo si zajezdit na koni považuje za nejlepší relax. „Čas pak ubíhá úplně jinak. A je strávený skvělým způsobem.“

Když si kdysi podávala přihlášku na hereckou konzervatoř, měla v záloze ještě jednu - na obchodní akademii. „Tam jsem si ale sama sebe vůbec nedovedla představit. Jsem ráda, že je vše tak, jak je,“ myslí si. Střídat život v rušné Praze a na venkově ji vyloženě baví. „Vesnice má jiné priority, tam se musí hlavně posekat, připravit dříví a podobné praktické věci. Jsem to spíš já, kdo přemlouvá sousedy a známé, aby se přišli podívat do divadla, ale je to moc osvěžující.“

Žertem dodává, že většina místních se jmenují buď Josef, nebo Marie. V rodině to měli také tak. Na ni od malička volali Mášo a tohle jméno také dodnes užívá. Částečně i proto, aby se odlišila od starší herečky Marie Málkové, životní partnerky režiséra Jana Grossmana.

Za trémistku se nepovažuje. „Na vystoupení se spíš těším,“ přiznává. Často si vzpomene na poučku, kterou svým studentům říkávala Jana Preissová: „Děti, dobrý herec je rychlý herec, opakovala nám. Tak si říkám, rychle do toho, půl je hotovo a tréma už vás nedožene.“

Natáčení filmu Fotograf s režisérkou Pavláskovou ji velmi potěšilo, stejně tak ale ráda vzpomíná na spolupráci s režisérem Jiřím Menzelem. Objevila se jak v jeho snímku Obsluhoval jsem anglického krále, tak v loňských Donšajnech. Kvůli roli operní pěvkyně se musela naučit šest árií z Dona Giovanniho.

„Ačkoli skutečný hlas patřil pěvkyni Marii Fajtové, musela jsem se naučit zpívat na playback, abych byla s hlasem synchronní, uměla správně otevírat pusu,“ směje se. Byla to pro ni krásná práce a s režisérem Menzelem si velmi porozuměla, dodnes se občas sejdou. Film na motivy Hrabalovy knihy ji oslovil také, i když přiznává, že Hrabal nepatří k jejím nejoblíbenějším autorům.

„Čtu ráda a hodně, ale spíš Dürrenmatta nebo Richarda Bacha, Eckharta Tolleho či z našich Tomáše Keltnera,“ zdůrazňuje.

Kromě divadla a filmu se také osm let věnovala moderování televizního pořadu o videohrách, počítačích a herních konzolích. „Jako běžný konzument,“ odpovídá na otázku, jaký má vztah k počítačům. „Pár her jsem si zahrála, playstation jsem doma měla taky,“ netají se. „Nijak víc se na mě ale osm let ve virtuálním světě nepodepsalo.“

Díky pořadu se stala idolem dospívajících chlapců, pro které byl určen. Poznávali ji na ulici a oslovovali v tramvaji s typickou pubertální odvahou. „Třeba už dospěli a zachovají mi přízeň,“ vtipkuje herečka, která si je vědoma toho, co obnáší být vidět na veřejnosti. Když před třemi lety nastudovala pro divadlo Viola krásnou hru Miluji - proklínám s hercem Jiřím Langmajerem, spekulace o jejich vztahu ji neminuly.

„To se asi stane každé, která se s ním ukáže na jevišti nebo jinde,“ myslí si a dodává, že hru plnou veršů řecké básnířky Sapfó a římského básníka Catulla hraje dodnes, i když s jiným hereckým partnerem, Tomášem Petříkem.

Rodinu zatím neplánuje. „Až přijde okamžik, kdy budu vědět, že chci skloubit rodinu a profesi, určitě ho poznám. Ještě ale nenastal,“ směje se a podotýká, že je to možná i tím, že ve svém předchozím vztahu byla postavená před volbu buď rodina, nebo divadlo, a to ji vyděsilo.

„Myslím si, že možné je obojí,“ uzavírá. A co jí na mužích imponuje? „Vtipný, charismatický, se svými zájmy,“ vypočítává, co na mužích obdivuje. „A je jedno, zda by sdílel ty mé, nebo mi naopak rozšířil obzory v něčem, o čem já nemám zdání. Ale musí to být spřízněná duše!“

Zájmů má mladá herečka víc než dost. Pohled na zápěstí obtočené šňůrami s vybroušenými polodrahokamy napovídá, že něco ví i o léčivých minerálech. „Dostala jsem se k nim před časem. Začalo mě zajímat, jak na nás kameny a jejich energie působí, jak nás ovlivňují. Pustila jsem se do čtení knížek a zjistila si o nich, co se dalo. Pomohly mi i v tom, co jsem řešila já. Každý kámen působí trochu jinak. Dodnes s nimi pracuji.“

Stejnou vášeň, jakou má pro kameny, má i pro potápění. Poprvé ho okusila, když jí bylo sedmnáct. Dovolenou trávila s maminkou v Chorvatsku a rozhodla se, že si splní dávný sen. Od té doby se potápí pravidelně do hloubky třicet čtyřicet metrů. „Vyjíždíme s partou zkušených potápěčů na takzvané safari lodě. Brázdíme moře deset, čtrnáct dní a každý den máme tři čtyři ponory,“ prozrazuje herečka s tím, že krásné zážitky z podmořského světa má z Kuby, Egypta, Súdánu nebo Key Westu. Letos by ráda na Srí Lanku.

„Strach nemám,“ kroutí hlavou, „potápím se se zkušenými lidmi. Jen vraky lodí mi nedělají moc dobře, dá se v nich narazit na různé věci, třeba i na dětské šatičky a kufry, jako ve vraku lodi Salem Express, která se potopila v roce 1991. Ale jinak je pod vodou krásně. Absolutní ticho a klid. Ovšem na Kubě kolem nás kroužili obrovští žraloci - jednoho jsem se dokonce dotkla,“ líčí svůj nevšední zážitek.

Do nového roku hledí s nadějí, a to nejen proto, že ji čeká i práce s režisérkou Lídou Engelovou pro její oblíbenou Violu. „Mám pocit, že se toho ve světě hodně mění, že vnímáme a chápeme čím dál rychleji a lépe. Myslím, že žijeme v úžasné době.“