Článek
Martino, natáčí se o vás dokument a píše kniha. Jak jste si zvykala na neustálou přítomnost kamer?
Já bych řekla, že jsem si ještě nezvykla. Jsme sice již u konce několikaměsíčního natáčení, ale je to pořád divný pocit s kamerou za zády. Musím se mít neustále na pozoru, abych neřekla něco blbě, třeba abych nezačala nadávat. Pravda, už párkrát se mi to nepovedlo.
Neměla jste problém vypustit emoce?
S tím jsem bojovala od začátku. Ale pak mi došlo, že i moje negativní stránky ke mně patří. To jsem prostě já. Budu moc ráda, když se lidi dovědí, kromě toho, jak je nesnadné dojet si pro medaili, i to, že jsem úplně normální člověk. Proto mě baví spontánní a lidský styl podání knihy i dokumentu. Pokud můj názor není úplně populární, tak to prostě je. Nemůže všechno být, jak by asi mělo, a nejde zalíbit se všem.
Dlouho si musela zvykat na to, že ji pronásleduje televizní štáb na každém kroku.
Ptám se proto, že vás veřejnost vnímá jako plachou, introvertní dívku. Jste taková?
Říká se to, ale jak do toho pak pasuje moje občas nezvladatelná výbušnost? Já se spíš snažím chránit si své soukromí, protože doufám, že jsem normální člověk a takovým způsobem bych chtěla žít. Prostě si myslím, že na to má každý právo. Ale je pravda, že si těžko hledám k cizím lidem důvěru. Proto si je nepouštím k tělu. Nerada se dělím o nitro, jsem zvyklá řešit si své problémy sama.
Odmítla jste filmaře pustit do některých míst?
Nejde o místa, ovšem je nějaké procento toho, co jsem si nechala pro sebe. Můj obraz tím ale neutrpěl. Nesvěřuji se se vším, protože si myslím, že každému náleží nějaké vlastní tajemství.
Dokáže být i za dámu. Takhle jí to slušelo při vyhlašování Sportovce roku.
Mnozí váš životní příběh přirovnávají k příběhu o Popelce. Vnímáte to podobně?
Asi ano. Když si vzpomenu, jak jsme s koučem a děcky z týmu před patnácti lety obráželi ledové plochy poblíž hranic s karimatkami, spacáky a konzervami v batohu, protože nebyly peníze, a nikdo u nás tomuhle sportu nevěřil… Mně se to tehdy divné nezdálo, vyrostla jsem v takových podmínkách.
Až dnes vnímám ten posun jako pohádku. Pro mě je stále neuvěřitelné, že se to povedlo. Vím, že jsem do toho dala spoustu energie, času, odříkání, mám kolem sebe skvělé lidi, kteří mi pomohli. Přesto si občas říkám, proč se to stalo zrovna mně?
Je pravda, že vás po prvním vítězství napadlo, že jste na bedně náhodou?
To nejspíš myslíte evropský šampionát v roce 2007. Ano, říkala jsem si pořád, že to byla náhoda. Otevřená dráha, mohlo tam zahrát trochu počasí…Vnímala jsem to tak, že jsem ten pocit okusila a jde se dál. O to víc jsem nechápala, když pak přišlo mistrovství světa, kde jsem byla dvakrát zlatá.
Při křtu knihy se svým trenérem Petrem Novákem a olympioničkou Věrou Čáslavskou, která naší rychlobruslařce velmi fandí.
Takže s přibývajícími úspěchy jste byla stále nervóznější?
Velká nervozita přišla s první olympiádou v Turíně, kde jsem se necítila hodna soupeřek. Byly to přece jen moje dětské ikony. A ve Vancouveru se pak přidal tíživý pocit zodpovědnosti za to, že se ode mne úspěch očekává. Někdy z nervozity před závodem ani nespím, ale postupem času se to zlepšuje.
Jak jste si vlastně užila letní prázdniny?
Už v tréninku, i když plné nasazení mě čekalo od srpna. Mezitím byl cyklistický šampionát, takže s volnem si počkám až po Soči. Vlastně ještě jsme s týmem stihli červencový krátký pobyt u moře. To je pro mě relax. Jen běh či kolo ráno, pak lehátko, slunečník, ovoce a knížka.
A co soukromí? Máte přítele?
Nezlobte se, já si své intimní soukromí stále chráním. A chcete-li vědět víc, přečtěte si knihu, která na podzim vyjde.
Možná z ní jednou bude i dobrá golfistka.
Netvrďte mi, že se po vašich vítězstvích neobjevili žádní nápadníci?
A víte, že ano? Jenže já o takové seznamování nestojím. Mně vadilo, že z nevinného navázání přátelství se komunikace během chvíle přehoupla někam jinam. Takové chování mě odrazuje.
Přemýšlela jste o tom, kdy byste chtěla založit rodinu? Je to už stanovené v tréninkovém plánu?
Já bych přece jen ještě chvíli chtěla o ty placky bojovat. Je mi šestadvacet, teď nepřemýšlím o ničem jiném, než o olympiádě v Soči. To, že o něčem nyní nedumám, neznamená, že v budoucnu rodinu nechci. Až začnu jinak přemýšlet, poznám, že je čas.
Na co se nyní nejvíc těšíte?
Zkuste hádat. Olympijské hry jsou pro mě stále ještě nejvíc.
