Martina Randová: Špatnou náladu ostatních si k sobě nepouštím

Tak slovo tvrdě bych vyloženě nevolila, spíš bych řekla cílevědomě. No a přesně toto nás spojuje. Když něco opravdu chci, jdu si za tím cílevědomě, dokud se mi to nepodaří. Ostatně jen díky tomu jsem se stala herečkou...

Nemám. Původně jsem se nedostala ani na konzervatoř, ani na DAMU. Vyřešila jsem to ale jinak: rozeslala jsem dopisy do několika divadel a čekala, kdo se ozve. A vyšlo to. Jeden konkurz dopadl dobře, šlo konkrétně o Horácké divadlo v Jihlavě. Tam mě vzali.

Herectví jsem se pak učila od tamních kolegů, výborných herců. Sledovala jsem, jak pracují, všímala jsem si toho, co se mi líbí a co naopak dělat nechci. A nakonec jsem zjistila, že nejlepší škola je právě hlavně praxe. Prostě hrát, hrát a hrát.

A víte, že plní! Pomáhá mi, když se pro něco opravdu rozhodnu. Pan Tomáš Töpfer mi kdysi řekl: „Pokud něco fakt chceš, musíš se hlavně rozhodnout. To je to nejdůležitější.“ A je to pravda.

A tak jsem se rozhodla. Řekla jsem si, že už budu dělat jenom věci, které mi dělají radost. Že už nebudu snášet situace, které mi nedělají dobře, že už nebudu pracovat s lidmi, kteří jsou na mě oškliví. Zkrátka že už v životě nebudu dělat nic, co nechci, a nebudu pracovat s nikým, kdo se ke mně nechová slušně.

Osvobodit se. Já jsem byla vždycky taková houba, která vsákla všechny nepříjemné podněty z okolí. Když byl někdo v mém okolí zlý a nepříjemný, tak jsem tím trpěla a hned jsem si to brala osobně. A to už teď nedělám.

Ve chvíli, kdy má někdo kolem mě špatnou náladu, tak si ji k sobě prostě nepustím.

Je. Sice mi trvalo dlouho, než jsem se to naučila, a stálo mě to hodně pláče, ale už to zvládám. Je to důležité. Když jste totiž s někým v každodenním kontaktu, například spolu na něčem pracujete, tak jste na sebe vzájemně napojení. Ovlivňujete se.

A pokud se ten druhý člověk nechová hezky, tak vás to nakazí nepohodou. A tak jsem si začala říkat: „To, že má špatnou náladu, je jeho problém, ne můj.“ Nechávám to proletět kolem sebe a zabírá to. Prostě se nestydím za to, že jsem pozitivní.

Po dědečkovi z matčiny strany. Byl to úžasný muzikant, který hrál dokonce na několik hudebních nástrojů. Také psal divadelní hry a měl amatérský divadelní soubor. Byl prostě multifunkční umělec. A taky to byl velký bohém.

Tak, že měl vlastní svět. Lítal si tak trochu v oblacích a o všechno se musela postarat babička. To ona musela všechno opravit, ona se starala o celé hospodářství. Když chtěla vařit slepičí polívku, musela si tu slepici taky nejprve sama zabít.

Děda v tu chvíli odcházel, vůbec to nechtěl vidět a slyšet. Sebral nějaký hudební nástroj a vyrazil do pole. Tam pak hrál a skládal muziku. Taky s námi založil kapelu, bubnovali jsme společně třeba na hrnce. Byl zlatý.

Rozhodně. Mí rodiče mě v tom podpořili. Oni by mě podpořili v čemkoliv, co bych chtěla dělat, nikdy mi do ničeho nemluvili. Taky mi vždycky ve všem pomohli.

Navíc oni nejsou z profesionálních hereckých rodin, takže nebyli zděšení, že se řítím do něčeho, co má i svá úskalí. Nevěděli, co pro herce znamená mít práci a nemít práci, mít úspěch a nemít úspěch.

Jéje, já o sobě pochybuju pořád! I když je pravda, že hodně záleží na okolnostech a lidech, kteří mě právě obklopují a se kterými pracuju.

Když mi bylo sedm let, jela jsem s kamarádkou výtahem domů. Tehdy ale ještě výtahy neměly pojistné dveře mezi kabinou a šachtou. Takže jsem – mladé tele – brnkala nohou o dveře, které ten výtah míjel. No a výtah mi nohu „vcucnul“.

To mohlo. Mohla jsem o tu nohu úplně přijít. Naštěstí ale se mnou jela i kamarádka, která mě tehdy zachránila. Chytře výtah co nejrychleji zastavila. Díky tomu jsem nakonec měla „jen“ rozdrcený levý palec.

Noha se mi další tři roky hojila, navíc docela špatně, s baletem byl tím pádem konec. Ale myslím, že všechno je tak, jak má být. Dostala jsem se díky tomu k herectví.

Další povolání, o kterém jsem uvažovala, byla veterina. Miluju zvířata. V tomto případě si ale nejsem jistá, jestli by to vyšlo, protože jsem byla vždycky blbá na chemii. A to by byl asi dost problém, protože chemie je přece jen pro studium medicíny hodně důležitá.

Všechno. Martin je neskutečný člověk, já už ho beru jako součást sebe sama. Máme hodně podobné energie. Vyhovuje mi, jak je pozitivní, laskavý a vnímavý. Kdykoliv mě dokáže rozesmát.

Má taky obrovské srdce. Na každé natáčení přišel vždy s pozitivní energií, má jí spoustu. Není ani náladový a pro mě je vždy radost ho vidět. Je mi s ním dobře. Dala bych ruku do ohně za to, že kdybych cokoliv potřebovala, tak by mi pomohl. A samozřejmě je to i naopak.

Těch je! Vtipné bylo třeba natáčení naší první erotické scény. Znali jsme se sotva pár dní a museli jsme spolu do postele. Oba jsme na sobě měli jen spodní prádlo, ale panu režisérovi Marianu Kleisovi pořád vadilo, že nám někde kouká.

Martin to nakonec nevydržel a řekl: „Tak co, chcete to mít opravdový, tak to budete mít opravdový!“ A sundal si slipy. Stál tam přede mnou úplně nahatý.

No a protože já jsem chtěla ukázat, že budu vždy jeho věrný parťák, tak jsem se taky svlíkla – nejdříve jsem si sundala podprsenku. Problém je, že já mám prsa velmi malá. No a Martin se na mě podíval a pravil: „Prosím tě, otoč se. Nestůj ke mně zády.“

Když jsem namítla, že k němu přece stojím čelem, odvětil: „Jo takhle! Já myslel, že to jsou lopatky!“ (směje se) Celý štáb dostal záchvat smíchu. No a bylo po studu a šlo se točit.

Vůbec. Za těch osm let, co se známe, jsme se pohádali jen jednou. Bylo to navíc kvůli úplné hovadině a jen asi deset minut před naším vystoupením. Martin furt nadával, já zase hrozně brečela...

Vteřinu před vstupem na jeviště jsem si ale utřela slzy a šli jsme na to. A vidíte, nakonec z toho vzniklo jedno z našich nejhezčích představení. Když skončilo, Martin mě obejmul a omluvil se mi. Řekl, že byl na mě moc krutej. Já jsem se mu taky omluvila, že jsem zase reagovala příliš podrážděně. No a od té doby už jsme se nikdy nepohádali.

Natáčení s ním mi bude chybět vždycky a nikdy na to nezapomenu. Ale v Ulici mám taky skvělé parťáky a je mi tam s nimi moc dobře.

Hodně točím třeba s Vaškem Svobodou, se kterým se známe už asi dvacet let, je to skvělý kolega, je vtipný, talentovaný a moc mi v začátcích mého nového natáčení pomáhá.

V divadle jsem měla taky obrovské štěstí. Už ho hraju 32 let a mám za sebou nesmírné množství různých představení, kolegů a režisérů. Teď už tři roky spolupracuju se společností JT Promotion Jiřího Turka, kde jsou nejenom skvělí herci, ale také báječní lidé.

Jsme k sobě navzájem přející, nikdy se nehodnotíme, nekritizujeme a neřešíme, jak ten druhý hraje. Místo toho si potom třeba sedneme a řekneme si, co by bylo možný vylepšit a co naopak nedělat.

Patří sem opět zmíněný Martin Zounar a kromě něho například Danielka Šinkorová, Míša Dittrichová, Iva Pazderková, Martin Kraus, Tonda Procházka, Zbyšek Pantůček a spousta dalších.

Dokázali jsme něco neskutečného! Otevřeli jsme Divadlo Metro, které má právě náš milovaný principál a přítel Jirka Turek. Je celé krásně opravené a poslední únorovou sobotu jsme měli premiérové představení. Budeme tam hrát se spoustou nových úžasných známých herců. Hodně tím teď žijeme.

Hlavně na to, že se opravdu zasmějí, pobaví a přijdou na jiné myšlenky. Určitě zapomenou na všechny své starosti. Uvidí taky opravdu hodně svých oblíbených herců z televize.

Začali jsme naší nejznámější komedií Dva nahatý chlapi, kterou už jsme hráli mimo Divadlo Metro asi tři roky a u které jsme měli vždy vyprodáno. Dokonce i během covidových omezení. Ale nazkoušené máme i další komedie, na které si už teď diváci mohou kupovat vstupenky, a to na stránkách divadla.