Martina Preissová: To nejhorší už u nás doma bylo

Musím říct, že je to náročné. Snažím se svědomitě plnit zadání, která nám posílají ze školy. Kluci jsou docela disciplinovaní, ale přiznám se, že mně někdy dělá problém danou látku pochopit anebo ji znovu někde hluboko v mozku oprášit.

Třeba matiku jsme se učili (my „Husákovy děti“) jinak, takže nad Dědou Lesoňem a Vénovými diagramy (alternativní výuka matematiky podle profesora Milana Hejného) opravdu tápu. Do toho supluji školní jídelnu a vymýšlím, jak kluky i v této době odtrhnout od virtuálního světa.

Jako první se nám narodil Matouš, jeho jméno sice soutěžilo ještě s jedním, ale nakonec jasně zvítězilo. Když se za necelé dva roky narodil druhý syn, napadl nás Šimon, jak se říká, na první dobrou.

Všechna ta spojení těchto dvou jmen jsme samozřejmě podprahově cítili. Ať už že jedou na Riviéru, až po apoštoly, ale v tu chvíli nám šlo jen o to, aby se nám ta jména líbila, aby kluci byli dobří „parťáci“ a aby se nám dobře vyslovovala.

Já osobně mám ráda, když má jméno tvar zdrobnělý, ale i takový, který při vyslovení budí respekt.

Já se nerozmýšlela. Přišlo mi to naprosto přirozené a potřebné. Kdy jindy se zastavit, přerušit kariéru než v době, kdy pečujete o to nejcennější, co máte? To, že se mi vzápětí narodil i druhý syn, mě sice trochu překvapilo, ale teď si myslím, že se to stalo správně a v nejlepší čas.

Že to ze začátku bylo divoké, je teď vykoupeno tím, že si kluci rozumí, dokážou spolu být ve shodě, a dokonce se někdy shodnou na způsobu hry, který vyhovuje oběma.

A navíc oblečení po tom starším nedávám na půdu do krabice, ale rovnou do skříňky tomu mladšímu. Takže samé výhody.

Zrovna včera, když mě manžel pozoroval při domácí výuce, řekl, že děkuje Pánu Bohu za mé učitelské vlohy. Bez chaosu, pěkně systematicky tomu všemu učení velím od kuchyňské linky. (smích)

Nechci se pouštět do srovnávání a cokoli paušalizovat. Samozřejmě že moji studenti jsou jiní. Vždyť vyrostli v naprosto odlišné struktuře vzdělávání a v jiné náladě společnosti.

Umí si stát za svým, jsou zvyklí diskutovat a vymezovat se. Jejich svoboda a schopnost prosadit se jsou něco, co třeba mně tehdy scházelo. Ale jinak jde o mladé lidi se stejnými hříchy mládí, jaké jsem měla i já.

Jsem zoufalá, že se nemohu se svými studenty vidět, a snažím se je alespoň přes maily dotovat domácími úkoly. Navíc opravdu nevím, jak by se dalo přes on-line prostředí učit činoherní herectví. Ta okamžitá lidská blízkost se podle mého názoru nenahradí sebelepším počítačem s nejostřejší webkamerou.

Já navíc nepatřím ke generaci lidí, která těmto technologiím propadla, a držím si od počítače důstojnou vzdálenost. Chápu, že doba pokročila, ale pěkně prosím, já zůstanu raději stát opodál.

To je velmi těžká otázka. Letos jsem byla poprvé v životě při talentových zkouškách na DAMU. Sledovala jsem své zkušenější kolegy, jak jim zasvítily oči třeba i po prvním verši, který talentovaný student pronesl.

Okamžitě to nějakým sedmým smyslem vycítili. Na konci talentovek, které trvaly bezmála tři týdny, už jsem cítila to samé a hlavně pochopila, že talent je symbióza mnoha faktorů, mnoha kouzel a předpokladů. Nejde zvážit ani změřit, lze jen odhalit a dál kultivovat.

Já se v uměleckém prostředí pohybovala od dětství. Tatínek byl učitel hudby, dědeček akademický malíř a stejně tak i tátův bratr. Zbytek rodiny tvořili kantoři.

Cítila jsem, že u učení nejspíš nezůstanu, a hledala obor, který by zahrnoval všechny moje vlohy. Našla jsem herectví. Něco ve mně se chtělo věnovat umění a tento obor byl něčím, co jsem sice neznala, ale uchvátil mě.

Byla to moje první role v profesionálním divadle a první na velké scéně. Režisér Zdeněk Kaloč mě obsadil do role Jenůfy ve stejnojmenné inscenaci. Některé scény a melodie si pamatuji dodnes, i když premiéra byla před čtyřiadvaceti lety. Vyrostla jsem v rodině, která folklorem žila, tato inscenace jím byla prosycená a já ji milovala.

Já si to v té době ani moc neuvědomovala. To je na životní nezralosti to krásné, že si některé věci nepřipouští. Byla jsem šťastná, to ano, ale že by mne to nějak „vymrštilo“ do nadlidských výkonů, to ne.

Tehdy při slavnostním večeru jsem seděla u jednoho stolečku s Viktorem Preissem a jeho chotí. On, na rozdíl ode mne, Thálii dostal, měla jsem velkou radost i za něj, aniž bych tušila, jak blízcí si jednou budeme. Zážitek z toho večera byl pro mne větší než samotná nominace.

Nejsem komplikovaná duše. Většinou se velice rychle rozhodnu a konám. Věřím, že ta první rozhodnutí bývají nejčistší a nejsprávnější. Ne že bych potom někdy nepochybovala, samozřejmě pochybuji, ale to k životu patří.

Když přišla nabídka do Prahy, přijala jsem ji a ve své spontánnosti jsem si ani neuvědomovala, jak moc mi to změní život.

Manžel mě do Prahy následoval, ale na Moravu se vracel častěji, jelikož tam měl stále více pracovních nabídek. Brno jsem opustila a s ním i své drahé kolegy.

Ale Znojmo, mé rodné město, jsem neopustila nikdy. To ze mě nikdo „nevymlátí“, ani kdybych žila na severním pólu. Vždyť se na mě podívejte, copak vypadám jako holka z Prahy? (smích)

To asi neumím říct. V každé roli, která kdy přede mnou stála, existoval vždy, byť sebemenší, úsek, scéna nebo emoce, které pro mne nebyly jednoduché, pochopitelné nebo zvládnutelné.

K hotovému tvaru je v umění třeba dostávat se přes překážky a zápasit se svým nitrem. Pokaždé je to jiné a překvapivé. A pokud tam překážky nenalézám, je to pro mě signál, že se z toho stává rutina. A to je hrob umění.

On mě vlastně vůbec neokouzlil. (smích) Když jsem do Národního přišla, všimla jsem si sebejistého frajírka, který chodil pěkně oblečený, krásně voněl, a ačkoli mu na ruce nikdy nechyběly krásné hodinky, chodil vždycky pozdě.

Byl milý, víc nic. (smích) Až po dvou letech jsem s ním začala zkoušet a víc ho poznala. A pak už to nešlo zastavit. Takže to skutečně nebyla láska na první pohled.

Jediné, co opravdu potřebujete, je láska. Pomohla i rodina, přátelé a nekončící víra v dobrý konec. Měla jsem kolem sebe lidi, kteří mi pomáhali nezištně. Ať už Martinovy rodiče, moji maminku a celou rodinu ve Znojmě, ale i mé přátele tady v Praze.

Vždycky jsem měla komu zavolat. Někdo pohlídal, jiný vyzvedl ze školy, někdo psal úkoly nebo vzal kluky na víkend. Myslím, že mne to s některými hodně stmelilo.

A vy myslíte, že to je problém, od kterého se dá odjet? Že to zmizí, když ho opustíte? Že můžete dál žít život bez toho, aniž byste nemyslela na to, co právě dělá? Lhala bych, kdybych říkala, že mě to nenapadlo, ale realizovat to nešlo.

Paradoxně jsem neměla mnohdy sílu to vydržet, ale ještě víc mi chyběla síla na útěk.

Chyběl jim. Mužskou energii žádná máma nenahradí, i kdyby se tátu snažila zastoupit sebevíc. Muž v rodině, zvlášť pro kluky, je něco jako koráb, na který nasednou a proplují s ním bouří. Máma je maják a pevnina.

Hodně jsme ho navštěvovali a hodně jsme spolu o všem mluvili. Až teď vidím, když je Martin s námi, jak tu bez něj bylo někdy bezradně.

Další z mých okamžitých rozhodnutí. Přišla nabídka, já ji přijala a až nad scénářem začala pochybovat, jestli je to vhodné. Ale moje intuice mne nezklamala. Vznikl dobrý film a o tom, čí je kdo snacha při sledování nikdo nepřemýšlí. Jsme herci a basta.

Mám z našeho hereckého partnerství velkou radost. Nejen proto, že si Norberta vážím jako skvělého herce, ale on je pro mne studnice humoru. Naše spojení, myslím, ještě přinese spoustu seriálové nádhery.

Moje maminka mi řekla, že jsem v tom seriálu nějaká velká. Ona je v mém hodnocení vždy velmi upřímná. Tak jsem jí vysvětlila, že nepopírám, že je mě kus ženský, ale že všechny mé kolegyně jsou o hlavu i víc menší než já. Proto tak trčím. Ale vedle Norberta mi to prý sekne. A když to říká ona, tak jsem v klidu…

Já se nikdy necítila jako celebrita a mám to tak dodnes. Ale jsem přesvědčená, že když už máte známou tvář, je dobré ji nejenom propůjčit nějakému projektu či produktu, ale především se aktivně zapojit. A to se mi povedlo.

Každým rokem vymýšlím pro Nadační fond Seňorina kalendář, k jehož realizaci zvu kolegy. Oni se vyfotí v situaci, která, myslím si, vkusným způsobem reflektuje toto onemocnění. Kalendář prezentujeme na různých výstavách a snažíme se ho prodat, aby peníze z něj utržené mohl fond využít právě pro nemocné.

Naštěstí v rodině toto onemocnění nemáme. Byla to náhoda, jako všechno v mém životě. Oslovila mne jednoho dne v družině maminka synova spolužáka, jestli bych s tímto fondem nechtěla pracovat a propůjčit jim tak svoji tvář. Řekla jsem okamžitě ano, a až potom vymýšlela, jak se vlastně konkrétně zapojím.

Ano, jak se naselo, tak se sklízí. Dětství na vesnici, muzika, šťastní rodiče, žár znojemského sluníčka a smysl pro humor, to ve mně je. I když můj muž, jako jediný, ví, že nic není jen růžové. Taky umím být nevrlá, neurotická a protivná. My na Moravě jsme úplně normální, jenom to máme blíž k moři! (smích)

Až všechno, v čem teď žijeme, všechna ta opatření, to neustálé nebezpečí nákazy a strach o naše blízké, pomine. A aby nám zůstalo to, čemu jsme se díky karanténě naučili.

Nepotřebovat toho tolik, být spolu, hrát si, odpočívat a vnímat se. Být schopní neutrácet, vážit investice i energii a mít k sobě ohled. To kdyby nám zůstalo, byla bych ráda.

A jestli půjdou děti do školy zítra, v červnu, nebo až v září, je vlastně jedno. Mám za to, že to nejhorší už u nás doma bylo.