Hlavní obsah

Martina Preissová: Nejlepší kamarádka je můj muž

Díky své nejnovější roli sestřičky Táni, která skrývá tajemství, vykročila Martina Preissová herecky novým směrem. Při natáčení je na place i dvanáct hodin. Doma ji pak čeká manžel Martin, dva synové a domácnost. Ve volných dnech dohání to, co rodině i domu dluží.

Foto: PRÁVO – Petr Horník, líčení: Miriam Machová

Martina Preissová

Článek

Jak takový váš volný den konkrétně vypadá?

Vyplním ho většinou péčí o domácnost, aby byla opět na nohou. Navařím, napeču, vynesu od pračky několik košů prádla. Roztřídím ponožky, udělám pořádek v papírech a vyběhnu ven zamést dvůr a potěšit se pohledem na tulipány.

Odpočíváte prací?

Neumím odpočívat, když je kolem mě nepořádek. Relaxaci si užívám až v uklizeném domě. I večer, když si chci sednout k filmu, si před tím kolem sebe uklidím. A když teď hodně pracuju, jsem dlužná domu i rodině, aby to tu měli hezké, až budu zase v práci.

Natáčíte seriál Anatomie života, jak to probíhá?

Pracuju až dvanáct hodin denně. Herečky musí být na místě ještě dřív, aby se nalíčily. Jsou dny, kdy mě nabírají do auta v pět hodin ráno a večer se vracím kolem půl osmé. Je to náročné, nejsem ani na telefonu pro kluky či pro manžela.

Jde o soustředěnou práci, ale není dlouhodobá. Točíme dvacet dílů, takže jsem si řekla, že to relativně krátké období se vydržet dá.

Vaše role je jiná, než byly vaše dosavadní mrchy nebo femme fatale.

Jsem ráda, že jsem touhle postavou překročila pomyslný Jordán. Jsem za ni ráda. Je to po dlouhé době kladná postava s tajemstvím, a ještě má bonus, že je to jinak obyčejná žena. Divák se s ní může snadno ztotožnit. Má starosti, se kterými se ve věku kolem pětačtyřicítky setkává mnoho lidí.

Pokud se týkají žen, může někdy jejich citlivost v kombinaci s náporem v práci vést k přetížení, ale stydí se říct si o pomoc. Táňa to řeší tím, že se dopuje opiáty, aby tu práci zvládla. Přitom by třeba stačilo poradit se s odborníkem, jak na to.

Táňa je navíc žena, která nemá soukromý život, žije sama. Tento koktejl vytváří barvu, kterou jsem ještě nehrála.

Mohla jste při studiu postavy, která se potýká se závislostí, čerpat z období, kdy jí procházel váš manžel? (Martin Preiss bojoval se závislostí na alkoholu)

Všechno, co se v hercově životě stane a přihodí, co nadýchá a nasaje, se nějakým způsobem zúročí. Mnohdy ne vědomě. Proto si říkám, že jsem se k tomuto druhu postav prožila.

Jak člověk zraje a tím, co všechno prožije, získává hodnotu, kterou není schopen ovlivnit. S každým zážitkem se mění. Pětadvacetiletá hezká holka bez starostí s určitou mírou talentu to vidí jinak, ale taková nezůstane celý život. Každého potká horší a lepší etapa, a jsou to střípky do mozaiky života. S tím pak herec pracuje, aniž by to používal vědomě.

Foto: TV Nova

V seriálu Anatomie života hraje obětavou, ale tajemnou zdravotní sestru Táňu.

Jak se do Anatomie vybírala čtveřice hlavních hrdinek?

Herecké obsazení je vždy velká alchymie a ne vždy se povede. My herečky neovlivníme, s kým se potkáme. A nebylo tomu jinak ani teď. Vybírali nás velmi pečlivě a dali dohromady tento čtyřlístek.

Je šťastný?

Řekla bych, že ano. Zvláštní je, že dali dohromady mě a Jitku Schneiderovou. Ačkoli jsme z jednoho města, obě narozeny ve Znojmě, kde jsme vystudovaly stejnou střední školu a potkávaly se na chodbách, dlouho jsme se neviděly. Spolu jsme studovaly na JAMU a Jitka pak odešla do Prahy na DAMU. Já ji taky pak dohnala, ale nikdy jsme se nepotkaly při práci.

Až teď, když je nám téměř padesát, jsme se při jedné intenzivní práci sešly, a dokonce v jedné šatně. Pro mě je to – a myslím, že i ona to tak vidí – radostné shledání. Každá jsme urazila kus cesty.

Máme za sebou životní zatáčky a peripetie, a přitom jsme v duši pořád ty holky ze Znojma, s pravými moravskými kořeny. A rády o tom povídáme a máme společné vzpomínky. Zjistily jsme, že na sebe slyšíme i při práci.

RECENZE: Williamsovské tři sestry a jedna babička

Kultura

S Ester Geislerovou jsme se kdysi potkaly při natáčení Krve zmizelého. Byla mladinká a já mladá. Od té doby jsme se neviděly. Báru Černou jsem neznala, ale vzhledem k její milé a smířlivé povaze mezi nás vplula automaticky.

Energie, která vznikne mezi hrdinkami, je důležitá. Hrajeme přítelkyně, což by šlo těžko, kdyby to drhlo. Když si spolu před kamerou povídáme, mohu si říct: ano, jsme kamarádky.

Jak moc jsou pro vás důležité kamarádky a přítelkyně?

Asi nikdy, ani ve škole, ani ve školce, jsem neměla takovou tu kamarádku, která by mě provázela vším, co zažívám. Která by se mnou všechno konzultovala a chodily jsme spolu ven. Buď jsem byla členem nějaké party, nebo jsem byla sama.

O přátelství se musíte starat, aby se udrželo, a mně takový ženský rozměr nikdy nechyběl. Vždy jsem se asi cítila jako žena natolik sebevědomě, že jsem nepotřebovala radu kamarádky.

Tedy žádné kamarádky nemáte?

Ano, mám kamarádky. Ale ne ty, se kterými bychom se od školky neopustily. Jsou to kamarádky z životních etap. Když byly děti malé, chodily jsme spolu ven. Pak děti odrostly a my chodit přestaly. Nejsou to románová přátelství.

Kdo je tedy první, komu se svěříte?

Z padesáti procent jsem sama sobě vrbou. Konzultuju sama se sebou. Někdy je nás, Martin, víc a trošku se mezi sebou pohádáme. Ale něco z toho vždycky vzejde.

No pak je nejlepší kamarádka asi můj muž. Tomu vše řeknu jako prvnímu nebo se s ním poradím. A i když mi řekne názor, který se mi nelíbí, je to stejně první partner do diskuse.

Foto: Česká televize

Femme fatale si zahrála v pokračování seriálu Nemocnice na kraji města s podtitulem Nové osudy. Hereckým partnerem jí byl Ondřej Brousek.

Seriálů z nemocničního prostředí se točí skoro tolik jako těch kriminálních. První svého druhu a zároveň obrovský fenomén byla Nemocnice na kraji města. Jak na ni vzpomínáte?

Zažila jsem při natáčení i návrat Nemocnice po několika letech v cyklu Nové osudy. Měla jsem tam výraznou roli femme fatale. Fenomén Nemocnice je v nás vkořeněn. I proto, že to byla jedna z mála věcí, na které šlo před revolucí koukat, protože to nebylo politicky zabarveno.

Šlo o lidské a lékařské příběhy, a ne o okresy a podniky a družstva. Jako by se odehrávaly v bezčasí, bez režimu, který to vše obklopoval. My, Husákovy děti, jsme na tom vyrostly.

Při reprízách v neděli dopoledne jsme u toho snídaly. Díky Dietlovu scénáři to byla živná půda pro herce. Napsal jim postavy, které byla radost hrát. Kdyby se to mělo natočit dnes, už bychom asi postupovali jinak. Jsme zvyklí na jiný způsob vyprávění příběhů, jinou rychlost a děti televizi ani nezapínají, je to pro ně mrtvé médium.

Dobrý scénář ale potřebuje dobrého herce. Pokud příběh není nosný a scénář chytrý, sklouzává k povrchnosti. Natočit nemocniční seriál je stále lákavé, pokusů byla spousta. Jsou tu vyhrocené emoce, napínavé příběhy, které si žádají rozmanité charaktery.

Co se vám ještě vybaví při vzpomínce na ta nedělní dopoledne?

Maminka u plotny. Měli jsme totiž černobílou televizi v kuchyni. Já vstala na osm třicet, na nedělní Studio kamarád. To jsem si ujít nenechala. A pak už si pamatuju jen záblesky Nemocnice či jiných seriálů, třeba F. L. Věka. U toho jsem dělala práce, které maminka uznala, že zvládnu. Třídila jsem rýži, to se tehdy muselo, byly v ní kamínky a špatná zrna.

Nebo jsem dělala nudle do polívky. Byla jsem s maminkou v kuchyni, občas prošel táta, jinak krmil zvířata na dvoře. Nedělní dopoledne bylo klidné, jen papiňák ho trochu rušil.

Se sebou za mlada nemám problém. Vše, co jsem zvolila a prožila, jsem udělala nejlíp, jak jsem mohla a uměla

Do Znojma se teď asi nedostanete. Jak to snášíte?

Snažím se mámu injektovat neustálými telefonáty. Nebydlí v domě sama, ale s bratrem a jeho rodinou. Rozptýlení a sociální vazby má, ale chybí mi ji vidět.

Byli jsme zvyklí, že sedla na autobus a přijela k nám do Prahy. Pomáhala mi, když jsem nemohla být doma, s péčí o děti, skvěle upekla a uvařila. To teď není a obě máme strach to pokoušet, aby něco nechytila.

Na Vánoce jsme se otestovaní sice všichni viděli, ale od té doby ne. To, že covidový rok ztenčil setkávání, mě zasahuje úplně nejvíc.

Foto: Profimedia.cz

Za herce Martina Preisse se provdala v červenci roku 2009.

Zmínila jste rozdíl mezi optikou pětadvacetileté dívky a zralé ženy. Jste spokojená s pětadvacetiletou Martinou?

Nic bych neměnila. Asi bych se poplácala po ramenou a řekla jí, že to, jak se to chystá udělat, je o. k. Vše, co se stalo, co zvolila, prožila, udělala nejlíp, jak mohla a uměla. Když jsem udělala chybu, měla jsem ji udělat, abych si ji mohla uvědomit. Se sebou zamlada problém nemám.

Rodič během výuky není tou pravou autoritou, kterou jsou děti ochotny akceptovat. Tou je učitel, ať je jakýkoli

Studovala jste pedagogiku. To se vám teď hodí při online výuce, ne?

Vše, co jsem se naučila na střední pedagogické škole, je mi k ničemu. Veškeré poučky neplatí na vlastní děti. Rodič během výuky není tou pravou autoritou, kterou jsou děti ochotny akceptovat. Tou je učitel, ať je jakýkoli. Je to jiná energie, než jakou má rodič.

A děti to s námi umějí koulet líp než s učiteli. Výuka je náročná pro celou rodinu. Hučí to tu celé dopoledne, jedou dva notebooky. Je to velký zásah do soukromí a zvládání chodu domácnosti.

Martin Preiss: Jeden z nejtěžších momentů v procesu léčby je přijetí závislosti

Móda a kosmetika

Jak si vedou vaši kluci?

Jak říká moje kolegyně v divadle, úplně nejostřejší pastelky v penále to nejsou. Nejsou to jedničkáři a je třeba jim šlapat na paty. Aby pracovali, neulejvali se a neházeli věci pod koberec, když jim nerozumějí.

S manželem jsme si za rok domácí výuky prošli několika fázemi emočních stavů. Od studu za své děti, přes naprostou deziluzi, že to jsou kluci schopni někam dotáhnout, naštvanost na systém až k rezignaci a poznání, že to tedy budeme muset nějak vydržet.

Neklademe na ně velké nároky, nechceme po nich, aby vystudovali matfyz nebo jadernou fyziku. Ale když vidím některé holčičky, jak pregnantně odpovídají na otázky, mají srovnaný penál a vše, co mají odevzdat, odevzdají, říkám si, že to není možné.

Dalo nám to poznat, že nic není ideální, jak jsme si možná mysleli. A že kluci asi potřebují učení nápodobou, aspoň ti naši. Jako: „Aha, když si všichni vyndávají penál, asi si ho mám taky vyndat. Aha, ty to píšeš takhle, tak to asi bude dobře, když tě paní učitelka pochválila…“ Samota pokoje s monitorem je k tomu nedonutí.

Foto: archiv Martiny Preissové

Manželům Preissovým se narodili dva synové, Šimon a Matouš.

Ve vztahu s manželem jste si prošli i těžšími obdobími. Kam vás to posunulo?

Aby spolu muž a žena fungovali a zároveň se vyvíjeli, musí procházet změnami. Nelze udržovat vztah stejný, jako když fungovala prvotní zamilovanost.

Prožili jsme i horší období, s věkem jsme se museli proměňovat a hledat ve vztahu úplně jiné poklady, než jsme hledali dřív. Pokud přestaneme mít chuť je hledat, vztah zaniká.

Takže náš posun není díky horším obdobím, ale tím, že máme něco za sebou. A jestli jsme se posunuli, tak proto, že jsme přijali změnu. Naučili jsme se víc komunikovat i být jeden bez druhého a těšit se na sebe. Změnil se nám žebříček hodnot, což se děje s každou životní etapou, a pokud si toho všimneme, jen dobře.

Za každým vaším slovem vnímám hluboký proces.

Je to i strašná práce a mnohdy i vnitřní bolest. Někdy je to věcí kompromisu a sebezapření, bez toho to nejde. Ten proces za nás nikdo neudělá. Vzdát to asi jde. Ale mně přišlo důležitější zůstat.

Mám touhu pozvat svého muže na nějakou dobrou večeři, aby u plotny stál někdo jiný než já

Nejste ta, co z boje utíká?

Z tohoto boje ne. Některé boje mi nepřijdou tak důležité, takže je přenechám někomu statnějšímu. V herectví moc nebojuju, ale ve vztahových věcech dokážu zatnout pěsti.

Kdyby se teď vše uvolnilo (rozhovor vznikl koncem března), co uděláte?

Moc ráda bych se viděla se všemi z rodiny, a tak bych ji musela pozvat k nám domů. A taky mám touhu pozvat svého muže na nějakou dobrou večeři, aby u plotny stál někdo jiný než já. Někdo, kdo se moc těší, že u té plotny bude stát. Nějaký zatraceně dobrý šéfkuchař.

Foto: Petr Horník, líčení: Miriam Machová , Právo

„Člověk se kultivuje impulzy zvnějšku a ty se nám zploštily, mnohdy vymizely. Nejde jen o to se pobavit, umění nám dává impulzy k přemýšlení.“

Přijala jste během karantény do svého života nějaké novoty?

Nahlížím na sebe jinak. Přemýšlím často o mém řemesle, i ve vztahu ke studentům, které učím na DAMU. Ti mají pochybnosti, jestli je herectví obor, kterému pokvete pšenka, a jestli herectví není závazek k chudobě.

Ne každý se dostane k televizní tvorbě, kde se peníze vydělat dají. A taky přemýšlím, kam se posune divadlo? Jak bude ještě trpět restrikcemi, které asi přetrvají? Jak se chovat k divákovi a co mu nabídnout? Bude chtít vidět věci veselé, nebo smutné?

Takže nepočítáte s tím, že se vrátíme ke stavu před covidem?

Ne, nepočítám. Člověk se kultivuje impulzy zvnějšku a ty se nám zploštily, mnohdy vymizely. Nejde jen o to se pobavit, umění nám dává impulzy k přemýšlení. Teď chybí i energie z potkávání se a sebehezčí fotka na sociální síti ji nenahradí.

Z jakých impulzů čerpáte vy?

Ze svého okolí, od dětí a muže. A k rovnováze musím mít osm a půl hodiny spánku. To je jediná možnost, jak druhý den fungovat. Relaxuji samotou a v ní i píšu.

Píšete?

Ano, moje první knížka vyjde v květnu. Jsem ráda, že v psaní vidím další cestu, další pole působnosti.

O čem knížka bude?

Čerpá z toho, co jsem jako herečka za těch x let zažila. Jde o knížku fejetonů, v níž doufám humor nechybí a která se jmenuje Jak jsem nebyla na lvech.

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám