Martina Preissová: Cizí člověk mě na jevišti inspiruje víc než vlastní manžel

„Zrovna jsme s manželem pili po obědě kávu a Martin se zamyslel, že je vlastně fajn, jak jsem doma na mateřské. Že je uvařeno, uklizeno. Proč bych se měla vracet k herectví, přemítal. A že si na mě dost možná jako na herečku už stejně nikdo nevzpomene,“ vypráví s nadsázkou černooká tmavovláska.

„Jenže pak zazvonil telefon a paní na druhém konci se ujišťovala, zda se mi dovolala správně. A nabídla mi hlavní roli v novém celovečerním filmu.“

Že se produkce ujišťovala, zda se dovolala správné osobě, není náhoda. Martina totiž před pěti lety opouštěla Národní divadlo, kde tehdy hrála jako Válková. V té době sice už žila s Martinem Preissem, synem známé herecké dvojice, ale svůj svazek oficiálně stvrdili až po narození prvního syna Matouše. V den jeho prvních narozenin si řekli své ano na břehu třeboňského rybníka. Na svatbu pozvali jen pár přátel a nejužší rodinu. „Bylo to trochu stranou,“ připouští herečka, ale přesně tak, jak jsme chtěli.“

Martina přijala v tichosti jméno svého manžela a nosí ho už čtyři roky. Moc se o tom neví, a tak kolem jejího jména panuje trochu zmatek. „Ta tradice, že žena přijme jméno rodiny svého muže, se mi líbí. Nechtěla jsem žádnou pomlčku ani nic takového. A své dřívější příjmení, Válková, jsem vrátila svému dřívějšímu manželovi.“

Když se totiž Martin a Martina poznali, byli oba zadaní. „Přišla jsem do Prahy v pětadvaceti letech,“ prozrazuje rodačka ze Zlína. V té době měla za sebou čtyři roky intenzivního účinkování v Mahenově činohře v Brně. „Hrála jsem tam od nevidím do nevidím,“ shrnuje lakonicky.

Právě tam zapadla mladá okatá herečka do rolí svůdných žen, které si dokážou omotat muže kolem prstu. „Docela mě to překvapilo,“ komentuje to, „myslela jsem, že budu hrát komické postavy. Že budu něco jako Iva Janžurová zamlada.“ Jenže Martina dostávala role Jenůfy, Ofélie či Blanky Kastilské, za kterou byla dokonce v roce 1999 nominována na cenu Thálie.

„Chci hrát uklízečku,“ volala, ale nebylo to nic platné. „A tak jsem se aspoň snažila dokázat, že krása není handicap. A že postava krásky nemusí být jen klišé. Své krásky jsem se snažila obhájit. Musím ale říct, že pokud dostáváte pořád ty samé úlohy, ubyde prostoru, kam se v nich dá zajít. Proto vítám role jiného charakteru!“

Jenže osudové ženy se jí nevyhnuly ani po přechodu do Prahy, kam odešla se svým tehdejším manželem, dirigentem Romanem Válkem, protože dostala nabídku do pražského Národního divadla. „A ta se neodmítá,“ říká. Neskrývá, že velkoměsto bylo pro moravskou dívku šokem. Nevěděla ani, jestli tu opravdu vydrží. Kdykoli mohla, utíkala zpět na Moravu. Ale nevzdávala se.

A pak se při zkoušení jedné inscenace potkala s tehdy také ženatým a o tři roky starším kolegou Martinem Preissem. „Dva herci se nedají dohromady na trhu,“ přibližuje, jak mezi nimi přeskočila jiskra. Dlouho se stýkali jako přátelé, povídali si o herectví a zjišťovali, že si mají stále co říct. „Tehdy jsme se dokázali propít i k výsledku nějaké diskuse,“ vzpomíná.

Po nějaké době pochopili, že se mezi nimi rozvíjí víc než jen přátelství. „A začala jízda,“ konstatuje minimalisticky Martina. „Bylo náročné zachovat se tak, aby to nikoho nebolelo, protože to bolí vždy všechny. Ale bylo to buď, anebo. Já byla absolutně přesvědčená, že to tak udělat musím. Jsme spolu devět let a ukázalo se to jako správné.“

Před pěti lety se jim narodil syn Matouš, před rokem další syn Šimon. „Kdeže je teď ta femme fatale, do kterých mě obsazovali!“ mávne rukou dvojnásobná maminka. „Jsem šťastná, když kluci večer usnou, protože jejich temperament je nezdolný. A já si pak jen vychutnávám to ticho, které nastane. Obvykle je jich totiž všude plno a třeba na nákupu jednoho lovím mezi regály a druhý mi píská v košíku.“

Stoupnout si před kameru po letech na mateřské dovolené proto pro ni nebylo nijak jednoduché. Už jednou si sice odskočila na natáčení od tehdy půlročního Matouše, to však už bylo před třemi lety. Tehdy ji oslovil režisér Viktor Polesný s nabídkou role mladé ženy, která se zmítá mezi mladším a starším mužem a zároveň ji drtí politické soukolí.

Film se jmenoval Smyčka a napsán byl na motivy spisovatele Pavla Kohouta, který se dokonce přišel podívat na natáčení. Manžela jí tehdy hrál její tchán Viktor Preiss. „Nijak mi to nevadilo,“ odpovídá na otázku, zda ji to příbuzenské pouto rušilo. „V té roli bylo co hrát a já nad tím dál nijak nepřemýšlela.

Co bych však nechtěla, je hrát partnery s mým mužem. Máme takovou tichou dohodu, že profesi spolu provozovat nebudeme. Máme za sebou mnoho partnerských rolí v Národním divadle a já mám pocit, že čím víc si vidíme do kuchyně, tím víc bych se před Martinem styděla. Kdybychom byli oba ponořeni ve stejné práci, nevylezli bychom z ní ani doma a neměli bychom od ní patřičný odstup. Mám za to, že cizí člověk mě na jevišti či před kamerou inspiruje víc než vlastní manžel.“

Se svým tchánem si zahrála i v nové komedii Probudím se včera. „Ale protože se děj odehrává ve dvou časových rovinách, nepotkáme se tam,“ vysvětluje herečka. Před kameru si stoupla po delší pauze a přiznává, že měla zpočátku trému. „Herecké tělo je jako hudební nástroj, a pokud jej nepoužíváte, je to znát,“ prozrazuje.

„Nevěřila jsem si a měla jsem hroznou trému. S dětmi jsem se dostala do jiného světa. Navíc jsem věděla, že produkci ani tak nešlo o mě, ale o moji podobu s hlavní hrdinkou,“ říká bez obalu. Ta totiž v průběhu filmu zestárne, a tak ji hrají dvě herečky. Mladší Eva Josefíková skutečně jako by Martině vypadla z oka. Ta podoba je až zarážející.

„Takže když jsem tehdy po obědě paní ujistila, že volají správně, byla jsem vzápětí trochu překvapená. Nabídli mi totiž roli zestárlé hrdinky! A já jsem odcházela na mateřskou ve dvaatřiceti a s pocitem, že jsem mladá holka, která má ještě všechno před sebou! A teď tohle!“ směje se.

S manželem, který je známý nejen jako herec, ale i jako moderátor třeba ze soutěže Chcete být milionářem, si o své profesi hodně povídají a vzájemně si hodnotí své výkony. A nejen vlastní. „Když už to tak pánbu chtěl a my jsme herecká rodina, vyjadřujeme se všichni ke všem,“ přiznává. Ostatně její tchyně a tchán, herecká dvojice Jana a Viktor Preissovi, jsou věčným zdrojem inspirace.

„Když začnou vyprávět, někdy jim závidím. Dělali divadlo s takovými osobnostmi, že bylo jasné, že se to musí povést. A měli štěstí na to, že je měl kdo vést a inspirovat. Často to byl kvalitní režisér. Mají za sebou ohromnou brázdu rolí a filmů a to už jim nikdo neodpáře.

Ve chvíli, kdy se rozpovídají, je to i leckdy úsměvné, protože minulost mají v oparu milosrdného sentimentu, takže se jim nevyplavují negativní věci tehdejší doby či politiky. A závidím jim ještě jednu věc - v dnešní roztříštěné době nikdo neví, co je kvalita a co se za ni má považovat, kdežto oni měli koleje jasné a názory vytříbené.“

Jejich názoru si velmi váží, ale při vzájemné kritice si servítky nebere nikdo. „I když jsme vzděláním herci, víme, že jde o pocity.“ Viktor Preiss prý na veřejné generálky či premiéry svých blízkých chodí tajně, aby je neznervóznil. Sám také chce znát názor druhých a rád s nimi vede polemiky.

„Největší dar divadlo zhodnotit má ale moje maminka. Herecké vzdělání nemá, a tak to řekne úplně jednoduše. A já si kolikrát uvědomím, že hrajeme přece pro obyčejné lidi,“ říká herečka, ve které se rodačka ze Znojma nezapře.

Ostatně vrací se tam ráda a často. „Našli jsme si tam přátele a důvody, proč se vracet.“ Jako správná Znojemačka umí rozpoznat jedinečnou chuť tamních okurek.

„Nakládají se do speciálního macerátu, jehož složení je tajné a zná ho jen pár lidí. Kam se recept ztratil teď, když podnik vytunelovali, nikdo neví. Když vidím znojemskou orlici, která je znakem města, je mi z toho smutno. Takové věci jsou jedinečné a je to ohromná škoda, že mizí,“ lituje a vzpomíná, že za jejího dětství byl svátek, když se někde sehnal litr legendárního nálevu a do něj se naložily okurky.

„Nejlepší na nakládání jsou ty s bradavicemi,“ připomíná, „a nejlíp se čistí v pračce. Ne automatické, samozřejmě!“

Ona sama okurky nakládá ráda a každý rok. A nejen to. „Zavařuju, suším, zamrazuju. Co mi přijde pod ruku, to zpracuju. Jsem vlastně hospodyňka!“

Už teď ale přemýšlí, jak od podzimu skloubí péči o domácnost a dva neposedné syny. To začne zkoušet hlavní roli Karly ve stejnojmenné hře, kterou na prknech Stavovského divadla bude režírovat režisér Kačer. „Je to sociální drama a přesně touhle rolí se chci vrátit k divadlu,“ má jasno. „Už teď je sice zřejmé, že co vydělám, půjde na plat chůvy, ale ta role za to stojí!“