Martina Pártlová: Vždycky jsem byla šašek

Jak moc je váš poslední singl Si to udělám sama autobiografický?

Velmi. Text napsal můj Josef (hudebník Josef Vařeka – pozn. red.), který v podstatě popsal naši domácnost. Je to vlastně náš věčný problém. „Udělám to pak…“ slyším každý den. A nemyslím si, že to bude někdy jinak.

Na druhou stranu se ale do vás dokázal úžasně vžít. Odpouštíte mu to?

Ještě aby se do mě nevžil, když mě vidí každý den nadávat. (směje se) Jasně, že mu odpouštím. Neberu to zase tak tragicky. On má naštěstí spoustu jiných plusů, kterými mi to vynahrazuje.

Jste dva muzikanti v jedné domácnosti. Tvoříte spolu? Schvalujete si vzájemně to, co uděláte?

Teď spolu tvořit budeme muset… Mám v plánu desku, na které by měl Pepa figurovat jako textař. Převážně ale tvoří sám pro svou kapelu Koblížci. Já jsem vždycky první, kdo nové písně slyší, a tak to spolu samozřejmě probíráme.

Josef je o čtrnáct let mladší. Jaké to má výhody? Případně nevýhody?

Nevýhoda zatím žádná na povrch nevylezla. Vidím jen samá pozitiva. Kromě toho, že se mi na něj hezky dívá a učím se od něj spoustu nových věcí, je nesporná výhoda i to, že má dost energie na naši dceru Stellu.

Po mateřské dovolené jste se vrátila k práci, jak to zvládáte?

Zvládám to dobře, myslím. Hlavně díky Pepovi, protože je skvělý otec. Díky němu není vše jen na mně a tak nějak se v péči o Stellu střídáme. Taky máme báječné babičky a dědy, kteří se ji nebojí pohlídat, když se stane, že náhodou koncertujeme oba.

Inspiruje vás dcera v tvorbě?

Život se Stellou se určitě promítne do mojí chystané desky, takže ano. Inspiruje mě i v práci.

Prozradíte, čím konkrétně?

Zkrátka životem s ní. Každou chvilkou.

Jak se vám s příchodem Stelly změnil život?

Změnil se mi určitě tím, že už si nemůžu dělat, co chci, a musím plánovat. Dřív jsem to byla hlavně já, na kom mi záleželo, teď je ona to nejdůležitější v mém životě. Taky mě překvapilo, jak obrovský strach jsem o ni začala cítit. A fakt, že už se to asi nikdy nezmění.

Jak jste zvládala těhotenství po čtyřicítce?

Vůbec netuším, jaké je zvládat těhotenství před čtyřicítkou, takže nemůžu posoudit, kdy je vhodný čas a zda je některý věk lepší než jiný. U mě to bylo úplně v pohodě. Kromě prvních nevolností jsem si těhotenství fakt užívala a cítila jsem se šťastná. Myslím, že není čeho se bát. Mít dítě je asi krásné v každém věku. Bonus je samozřejmě milující a podporující partner i rodina.

Jste vyučená prodavačka ve zlatnictví, bavilo vás to? Po tom jste jako malá toužila?

Moje touha to nikdy nebyla. Nikdy jsem vlastně neměla žádný vztah ke šperkům a zlatu. Vždycky jsem chtěla být kosmetička. Bohužel tenkrát to bylo trošku složitější. Museli jste mít sponzora, u kterého jste pak vykonávali praxi. Toho jsem já neměla.

Za žádnou cenu jsem nechtěla jít do deváté třídy, protože jsem školu neměla úplně v oblibě a prodavačka ve zlatnictví byl obor, kam mě vzali hned. Dneska už bych to řešila samozřejmě jinak.

Jak jinak?

Šla bych do deváté třídy a zkusila znovu ten samý obor, nebo bych si možná vybrala jiný, kdo ví. Třeba hotelovku, cestovní ruch, jazyky… Cokoliv, co by mě někam posunulo. Na konzervatoř jsem ale nikdy nepomyslela.

To je zvláštní – na konci základky jste ještě nezpívala, nebo to prostě nepřicházelo v úvahu?

Do té doby jsem opravdu zpívala nanejvýš tak při hudební výchově. Říkala jsem si, že holek jako já je všude hodně a určitě i ještě lepších. Takže kariérou v hudbě jsem se zkrátka vůbec nezaobírala. Asi to teď zní divně, ale nikdy nebylo mým snem zpívat.

Co jím tedy bylo? A kdy zpěv získal prioritu?

Jako malá jsem chtěla pracovat se zvířaty. Toužila jsem jezdit na koni, což ale kvůli finanční náročnosti sportu nebylo možné, takže jsem ke koním chodila alespoň kydat hnůj. Pak se mě dlouho držel sen pracovat s delfíny, ale ten byl také dost nereálný.

Zpěv získal prioritu až v roce 2008 s X Factorem. Musím ale přiznat, že ani teď nejsem člověk, který by bez zpěvu nemohl žít. Jsou jiné věci, bez kterých by to nešlo – přátelé, rodina, humor…

X Factor vás zapsal do povědomí lidí. Proč jste se do něj šla?

Hlavně proto, abych ve staří nelitovala, že jsem to aspoň nezkusila. Vždycky jsem ráda zpívala, ale nenapadlo mě, že by mě zpěv mohl někdy i živit. Nechtěla jsem být celý život za barem, tak jsem to riskla a ono to vyšlo.

Jaké to bylo?

Procházet soutěží bylo hodně těžké, jsem velký trémista a kolikrát jsem nemohla ani dýchat, natož zpívat. Ale jsem šťastná, že jsem tam byla. Poznala jsem spoustu skvělých přátel a dostala se mezi lidi, které jsem do té doby obdivovala jen v televizi. Po soutěži to samozřejmě taky nebylo úplně nejlehčí. K tomu, co dělám nyní, vedla dlouhá cesta.

Trému máte pořád?

Už ji nemám takovou. Před každým koncertem cítím vnitřní neklid, lehkou trému. Všechno to ale zmizí se skvělým publikem. Taky pomáhá praxe a sebevědomí. Prostě vystupovat a věřit si. Začala jsem si zkrátka věřit v tom, co dělám.

Od X Factoru uběhlo hodně vody. Co pro vás bylo v kariéře zásadní?

Bylo toho víc. Určitě musím zmínit duet s Rudou z Ostravy. Důležité bylo také turné Richarda Müllera, kterému jsem dělala spolu s Lucií Šoralovou vokalistku. Pro mě to bylo rozhodně jedno z nejlepších období v životě. Strávili jsme téměř tři měsíce na cestách. Je to strašně chytrý člověk a vždycky mě bavilo ho poslouchat, když o něčem vyprávěl. Poznala jsem díky němu spoustu skvělých muzikantů i přátel, na které nikdy nezapomenu.

Vystupovala jsem také v muzikálech Kapka medu pro Verunku, Sněhová královna, Královna Kapeska a Johanka z Arku. Zásadní byla spolupráce s Markem Ztraceným, který mi napsal hudbu k písni Bolím a také jsme spolu odjeli turné. Práce na Evropě 2, Čechomor i vlastní deska, to všechno znamená hrozně moc a posouvá mě to dál.

S Markem Ztraceným jste dobří přátelé, že?

Ano, nabídku spolupráce s ním jsem tak nebrala jako šanci se ukázat, ale spíš jako jízdu, kterou si spolu náramně užijeme. Je super sledovat, jak pracuje. Má skvělý tým lidí a on sám je také naprostý profesionál. Navíc je s ním sranda a vůbec… Určitě bych se od něj měla naučit větší pracovitosti. Bohužel bych se totiž vůbec nenazvala workoholikem.

Máte radu pro ty, kdo by to také chtěli zkusit, ale bojí se?

Rozhodně zkuste překonat strach. Šance může přijít, ale třeba jen jednou za život – a jak se říká, nelitujeme toho, co jsme udělali, ale toho, co jsme neudělali.

Co vás naučily muzikály? Je to hodně jiný způsob vystupování?

Je to pro mě úplně jiná disciplína než koncertování. Muzikál mě naučil se víc soustředit, jelikož v něm není prostor na improvizaci. Když vám vypadne text, pokazíte představení. To pro mě bylo dost těžké, soustředění totiž nikdy nebylo mojí silnou stránkou.

Lidé vás taky znají ze skečového uskupení 3v1. Začínaly jste u videí a teď vystupujete na Evropě 2. Jak jste se daly dohromady?

Holky, tedy Veroniku Arichtevu a Nikol Leitgeb, jsem dala dohromady já. Kamarádila jsem se s každou z nich zvlášť, a jelikož jsem se nemohla rozpůlit, tak jsem si řekla, že by bylo úplně nejlepší a vlastně i nejjednodušší, kdybychom se mohly vídat dohromady.

Z YouTube vedla do velkého rádia přímá cesta?

Ze začátku jsme točily jenom tak pro zábavu. Úplně původně jsme dokonce chtěly dělat něco cestovatelského, v Toskánsku jsme natočily Buchty v troubě a nabídly je televizi. No, nechtěli nás. Zkusily jsme pak pořad Dámská jízda. Ten byl ale podobně úspěšný jako předchozí pokus. Asi to televizi nepřišlo vtipné, což beru.

Takže jsme si na vlastní pěst udělaly 3v1 a světe div se, lidi to začalo zajímat. A jelikož má Evropa 2 dobrý vkus, oslovila nás, jestli bychom jim nechtěly vysílat Noční show.

Kam jste se za tu dobu, kdy točíte svůj pořad, vyvinuly?

Určitě nejsme stále stejné. Na 3v1 pracujeme třináct let. Za takovou dobu se změní asi každý, nehledě na to, jakou práci dělá. Jsme matky, nemůžeme si dělat, co chceme, popíjet si bezstarostně vínečko a točit kraviny.

Změnilo to vaši tvorbu?

Naše tvorba se změnila tak, že vlastně nemáme kdy točit a kolikrát na to není nejen čas, ale ani energie. Čtyři děti jsou na organizaci času přeci jen dost. Taky už nám málo z toho, co uděláme, přijde vtipné. Máme spoustu videí, která jsme nikdy nevydaly, a asi zůstaneme už jen u rádia.

Je rádio veliká změna?

Vlastně ani ne. (směje se) Pořád se točíme kolem stejných témat – vztahy, sex, děti…

3v1 jsou nejvýraznější humorem. Nakolik je váš? A co pro vás vlastně v životě znamená?

Vždycky jsem byla šašek. Mám partu holek z rodných Českých Budějovic, které znám už třicet sedm let, a toho humoru jsme spolu nadělaly asi nejvíc v mém životě. To ale naštěstí nikdo netočil. (směje se)

Humor je rozhodně jedna z nejdůležitějších věcí v mém životě. V tomhle ohledu nechci nikdy dospět. Doufám, že budu pořád dítě a puberťák. Tehdy, teď i v osmdesáti letech. S holkama z 3v1 se skvěle doplňujeme a nemůžu říct, nakolik je to můj humor a nakolik holek. Jsme si humorně vyrovnané.

V posledních letech také úzce spolupracujete s kapelou Čechomor. Jak to teď stíháte?

S kapelou Čechomor jsem intenzivně jezdila šest let všechny koncerty, pak přišla korona, nějaké zdravotní problémy, miminko a teď jezdím jen pár vybraných koncertů. Už bych asi nezvládala vyrážet každý víkend někam, být čtyři dny na cestách a nevidět Stellu.

Co vám spolupráce s nimi dala, případně vzala?

Spolupráce mi nevzala vůbec nic, jen dala. Skvělý zážitky, energii, přátele. Nesmírně si spolupráce s klukama vážím, i přes to, že už se teď tak často nevidíme. O to víc si pak každý koncert s nimi užívám.

Jaký máte vlastně vztah k lidové písni? Změnil ho nějak právě Čechomor?

Můj vztah k lidový písni se změnil už na X Factoru. Jirka Zonyga tam zpíval Husličky a myslím, že to zasáhlo tenkrát úplně všechny. Takže od té doby poslouchám ráda všechny lidovky předělané do rockovějšího stylu.

Samozřejmě už dlouho koncertuji s Čechomorem a moje láska k lidovkám se během těch let stala mnohem intenzivnější.

Co chystáte nového?

Teď momentálně pracujeme na desce, jinak si dávám do léta trošku pauzu, ve které se budu věnovat rodině.

Kdy se na desku můžeme těšit?

Doufám, že na jaře. Hudbu skládal Marcus Tran, texty můj Pepa a něco i Pokáč. Celé to bude takové na lidovou notu a trošku Balkán. Určitě nic o lásce, smutku atd. Spíš deska o životě ženy z lidu.

Máte ještě nějaké sny, které byste si chtěla splnit?

Jednou bych chtěla na stará kolena žít někde v teplých krajích v domečku u moře. Jo, a taky vyprodat Strahov.