Martina Kociánová: Teď žiju své vzpomínky

Už Anton Pavlovič Čechov říkal, že stručnost je sestra talentu. Myslím na něj vždy, když mám pocit, že bych potřebovala ještě dvacet minut. Čas je dán, a tak nezbývá než to přijmout a v tématech si vybrat maximálně dvě základní věci a těch se držet. Na filozofování čas sice opravdu není, ale na oblíbené „mlžení“ politiků také ne. Mám ráda pocit, že je dost prostoru na to, aby host stačil říct vše podstatné, a já jsem mu nemusela skákat do řeči, když začne zeširoka. Ale věděla jsem, do čeho jdu, a tak se učím pokládat stručné a jasné otázky a doufám ve stejné odpovědi.

Ano, říká to i můj muž.

Zavolám to mamince…

Tolik lichotek hned na začátku!

Rychlost reakce a postřeh jsou částečně dány, ale bez tréninku a zkušeností by to nefungovalo. Spoustu věcí se naučíte jen každodenností. A slovní zásoba? Vystudovala jsem historii, mluvenému slovu se věnuji už dvacet let a češtinou jsem trochu posedlá, tak by bylo smutné, kdybych se nerozvíjela. Myslím si, že jedna z nejdůležitějších věcí je číst a číst - literaturu faktu, stejně jako romány či poezii. Zítra ráno v rádiu dělám hodinový rozhovor s forenzní bioložkou, pak s polárníkem a večer s Lukášem Pollertem o eutanázii. Je to trochu od „Bacha po Vlacha“, a tak se připravuji už třetí den.

Vážně? (směje se)

Na takto postavenou otázku musím odpovědět, že ne, pokud porovnávám čas přípravy s tím na obrazovce. Ale za možnost ptát se lidí, kteří nesou zodpovědnost za důležité věci, to stojí. Kdo se v tomhle státě může posadit proti ministrovi spravedlnosti a zeptat se ho, proč u nás řádí exekutoři jako černá ruka? To mi stojí za ty dva dny, kdy sjíždím web a hledám argumenty.

To je úplně jiný útvar, odlišně vedený rozhovor, úplně jiná témata a jiní hosté. Do rádia zveme lidi, kteří mají co říct a v televizi by často neměli šanci, protože jejich práce je sice důležitá, ale málo fotogenická. Takže vyhledáváme vědce, řezbáře, akademiky, hodináře, malíře.

Dokonce nedávno v pořadu Dobrý večer, Česko! Většinou si doma připravuji scénář, konečnou verzi si pak vytisknu a beru si ji do studia. Nedávno jsem se navíc začala věnovat dabingu, a protože jsem ještě začátečník, tak se snažím připravit si roli dopředu. Vytisknu si ji, podtrhám a tak podobně. Tím ovšem mám doma celé štosy už nepotřebných scénářů, a proto se snažím ten papír ještě využít. Dany (syn - pozn. red.) si na listy maluje a já si na druhou stranu dabingových scénářů tisknu své rozhovory do rádia či televize.

Samozřejmě. Sedím ve studiu, znělka, přivítám hosta, podívám se na první otázku a místo toho mám před sebou repliku Josého Angela ve španělštině. Omylem jsem scénář obrátila tou špatnou stranou. Naproti mně sedí kandidát na prezidenta a já mám před sebou místo připravené statistiky neuvěřitelné výkřiky z mexické telenovely. Takže kvůli tomu, že se snažím šetřit naše lesy, jsem málem dostala infarkt.

Je to téměř klišé, ale především můj syn. Půjde do školy, takže zápisy, návštěvy u logopeda, aby jeho R krásně drnčelo. Je už velký, opravdový parťák a je to s ním parádní. Ale hýbe mnou i práce. Nikdy jsem se neuměla úplně odstřihnout a užít si stav maminky, která je doma rozpuštěná ve svém světě. Pořád vystrkuji senzory jako číslo pět, které ještě žije.

Nástup na Barrandov do pořadu Dobrý večer, Česko! zamíchal mými kartami. Bylo toho ze dne na den hrozně moc. Ze začátku jsme se střídali jen se Sašou Hemalou, ale už je nás pět, což mi vyhovuje. Protože ani otázky na ministra by mi nestály za to, abych nemohla uspávat svého synka.

To, že jsem odmaturovala na SEŠ, považuji za projev svého velkého smyslu pro disciplínu. Je to svět, který ke mně vůbec nejde, neumím tímto způsobem uvažovat. Když jsem pak chtěla na historii, nedostala jsem doporučení, které tehdy bylo nutné.

Směla jsem jen na Vysokou školu báňskou a to jsem věděla, že už bych to nevydržela. Tak jsem se rozhodla, že půjdu na rok pracovat někam do kultury a tím doporučení získám. Tehdy jsem se dozvěděla o konkurzu do ostravské televize. Vzali mě, doporučení jsem dostala, ale z televize jsem už neodešla.

Chodila jsem na lidovou školu umění a pak na lidovou konzervatoř. Hrála jsem osm let na housle a zpívala jsem. Moc mě to bavilo, ale i já jsem tehdy převzala názor okolí, že hudba může být koníček vedle nějaké pořádné práce.

Ano, byla jsem, ale čím jsem starší, tím jsem svobodomyslnější. Jako dítě jsem chtěla dělat rodičům radost a oni mi dopřávali volnost. Neměla jsem potřebu revoltovat. V šestnácti letech mě naši pustili dělat průvodkyni na hrad Bouzov. Sbalila jsem si kufr a odjela jsem na měsíc pryč. Věřili mi. Fungovalo to a mě by asi těšilo, kdyby to měl můj syn nastaveno stejně.

Když jsem ve dvaadvaceti letech odjela do Prahy a dostudovala lidovou konzervatoř, tak jsem si myslela, že mě osud zavál jinam a už prostě zpívat nebudu. Jenže mi po půlroce začala hudba strašně chybět. Zoufale. Tak jsem si v Praze našla učitele, brala jsem u něj hodiny zpěvu, pak jsem objevila konkurz do muzikálu Krysař a vzali mě.

Na Nově mi to zakázali, a tak jsem odešla, protože jsem nechápala proč. Nebylo to lehké rozhodnutí, ale moc jsem toužila dělat věci, které mám ráda. Nechtěla jsem se držet své židle příliš urputně. Myslím, že revolta přišla v pravý čas.

Já jsem nikdy nebyla moc mladá. Teď zpětně si občas přeji, abych byla alespoň jednou v životě nezodpovědná. Umím flámovat, nezkazím legraci, dokážu ve tři ráno na Staroměstském náměstí v Praze uspořádat závod na rikše, což jsme třeba udělali s Martinem Severou. Prý se mnou skutečně není nuda, ale tam někde vzadu pořád sedí cosi, co mi nedovolí zachovat se stylem - po mně potopa. Ale tenkrát jsem se kousla.

Ano, hráli jsme ho tři roky a bylo to v mém životě nesmírně důležité období. Sešla se tam skvělá parta a já jsem se najednou z univerzity a zpravodajství dostala mezi rockery. Objevila jsem nový svět a svědčilo mi to. Nehledě na to, že jsem za dva dny po odchodu z Novy nastoupila v televizi Premiéra, později Prima jako zprávařka a za další měsíc jsem měla dvouhodinový pořad na Frekvenci 1.

Tomu období, které trvalo asi čtyři roky, říkám jízda na drakovi. Tak se prý cítí narkomani, když si poprvé šlehnou dávku. A tohle období bylo asi podobně opojné, všude byly otevřené dveře. Už nikdy jsem neměla tolik práce a možností jako tehdy. Ale hlavně jsem se tím vnitřně osvobodila. Kdybych tenkrát zůstala na Nově bez hudby, byla bych dnes zarputilá ženská s úzkými rty, co se věčně jen bojí o svoje místo. Zjistila jsem, že umím více než jen přečíst zprávy, že mám chuť se učit a možná i nějaké schopnosti.

Už jsem do muzikálu nešla. Průběžně jsem studovala hudbu a naprosto jsem propadla opeře. Zpívala jsem ve Státní opeře v Praze, v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Hudebním divadle Karlín, koncertovala jsem v Německu, Rakousku, Japonsku, na Kypru, vystupuji s Pardubickou filharmonií, teď jsem hrála s PKF, s Triem Amadeus, s triem Lyrico, vydala jsem dvě CD. Samozřejmě netvrdím, že jsem si v hudbě splnila všechny sny, ale je mi s ní krásně.

Tomáš byl v té době v Americe. Teď je šéfredaktorem časopisu National Geographic, dělá práci, o jaké snil. Považuji ho za velkého odborníka na geografii.

V tomto případě jsem v tom naprosto nevinně. On si vyhlédl mě a už po první schůzce na Vyšehradě jsem neměla šanci. Pět let poté jsme se tam vzali. Jsme spolu už patnáct let.

Žádné rady vám neposkytnu. Prostě si pořád myslím, že nejlepšího chlapa, který tady kdy byl, mám doma.

Pevně věřím, že některé si to zase myslí o těch svých. To, jaký vedeme život, by třeba někomu jinému nevyhovovalo, ale pro nás je to ideální. Jeden filozof tvrdí, že trvale šťastný dokáže být jen idiot. Klidně mi tak říkejte.

Jako mnozí jiní, které jejich práce sice baví, ale kromě toho je i živí, takže pracují hodně. Pořád jsme rádi spolu, a protože nemáme chůvu, spěcháme domů. Často brouzdáme Prahou i po horách, čteme dobré knihy i ty pohádkové. Za rok jsme asi šedesátkrát v zoo.

Úžasný. Čekala jste jinou odpověď? Kdyby měl pihy, dokonale by ztělesňoval uličníka, kluka, který nic nenechá na pokoji, všechno musí prozkoumat, všude vlézt.

Ve sklípku ano. Když Tomáš uspává našeho syna, nikdy si nevzpomene na žádnou píseň, takže ho už naučil čtyři světové hymny.

Doufám, že moudře.

Ve svých jednačtyřiceti se cítím mnohem svobodněji než jako dvacetiletá. Mladá holka bych nechtěla být ani náhodou. Maximálně bych brala věk tak od třiceti, ale jsem spokojená. Můj muž vždycky říká: „Dávej si bacha, jak ten dnešní den strávíme, protože žijeme naše vzpomínky.“ Takže já teď žiju vzpomínky.

Je o rok starší.

Nečekejte žádné velké věci, život je poskládaný z maličkostí. Vždycky jsem si přála tančit a to si teď plním. Chodím na hodiny k Petru Čadkovi a baví mě to jako už dlouho nic.