Martina Hynková Vrbová: Doufám, že se poučíme

Jak se ale ona sama vyrovnává se současnými omezeními? Co dělá, aby se doma s manželem, třemi dětmi a psem neukousali? Rané dětství totiž prožila v Bolívii a cestování propadla na celý život. Teď musí svůj způsob života radikálně měnit.

Nedávno jsem se s rodinou vrátila z Nového Zélandu, stihli jsme to úplně za pět minut dvanáct. Dosedli jsme a odstartoval koronavirus. Takže moje potřeba cestování je čerstvě naplněná a čerpám z krásných momentů, které jsme zažili.

Teď je priorita nehýbat se a člověk se tomu podvolí, protože ví, proč to dělá a že to má smysl. Nechápu lidi, kteří ještě na poslední chvíli honem někam vyjeli. To je opravdu riziko a já se snažím rizikům vyhýbat.

Každou cestu zvažuju i vzhledem k dětem, které bereme s sebou. V zásadě jezdíme na vlastní pěst a máme s mužem rozdělené úlohy: on zajišťuje, jaká místa ve vybrané destinaci navštívíme, a já pak jako výkonná složka připravím podle podkladů všem oblečení, léky a další potřebné věci.

On se nejlíp pohybuje v angličtině, já ve španělštině, takže ideál.

Neprožívám strach, který vás sevře a paralyzuje. Naopak je třeba jednat a dodržovat nařízení, která vláda vydává. Takže skutečně jedu jen do práce a domů, začala jsem nakupovat přes internet.

A mám úžasnou švagrovou, jíž už odrostly děti a stará se svědomitě o moje rodiče, kteří už mají jisté imunitní deficity. Já jim řeším pouze drobnosti jako lékárnu. Mohou tedy být v bezpečí doma, jsou disciplinovaní a vycházejí jen na zahrádku.

Nepotkáváme se, tašku vždycky položím za dveře a oni si ji pak vyzvednou. Ale denně si voláme a hodně si povídáme. Představu, že bych je náhodou nakazila, bych zvládla jen těžko.

Naši předkové umírali ve válkách a v krutých podmínkách. Po nás se chce v podstatě jen to, abychom byli doma. Máme veškerý komfort, jídlo, technologie, které umožňují komunikaci…

Nejsem velký příznivec chytrých mobilů a laptopů, ale teď moc pomáhají, takže se nikdo nemusí cítit izolovaně. Dětem (5, 8, 10) jsme situaci vysvětlili a vzaly to rozumně. Je to pro ně nová zkušenost. Jak to jde, vyrazíme na chvíli vyvenčit pejska, všichni se pořádně prolítají – to pomáhá.

Jasně že dochází i ke konfliktům a lezeme si v omezeném prostoru na nervy. Bitky mezi dětmi nepočítám, občas to bouchne i mezi mnou a mužem, ale nebereme to tragicky, pročistíme vzduch a jdeme dál. A když je nejhůř, rozdám úkoly, všem přidělím hadry a mopy – a dezinfikujeme.

Oceňuji ten nápad i pohotovou akci vedení České televize. Já byla s kolegyněmi přizvaná do staronových rolí hlasatelek, které provázejí diváky celým dnem, zvou je na jednotlivé pořady. A na konci dne se s nimi zase loučí.

Náš úkol je vnést na obrazovku pohodu a laskavost. Vedle repríz hudebních a zábavných pořadů, oblíbených seriálů a klasického zpravodajství tam běží živě i kontaktní pořad Život na třetí, plný rad i informací o zdravém životním stylu. I díky němu senioři cítí, že jsme s nimi.

A fakt to funguje. Mně se po letech ozval bývalý kolega z rozhlasu – dnes už senior – s nadšením, že mohl vidět některé archivní hudební pořady a díky nim se dostal do příjemného rozpoložení a vzpomínek na mládí. Pak jsme si dlouze povídali o životě a byl to pro oba milý hovor.

Tehdy jsem si říkala, že zažívám konec jedné profese, která definitivně zmizí. Že hlasatelky už nikdo nechce a televize jde jiným směrem. Rozuměla jsem tomu rozhodnutí, ale cítila jsem jistou nostalgii a lítost. Dnes je vše jinak, doba i my, nicméně pracujeme obdobně jako kdysi. Dostaneme určité texty…

Osobně ještě nepatřím do generace, pro niž je ČT3 primárně určená, ale určitě si ráda pustím třeba Nemocnici na kraji města.

Tatínek, profesí hydrogeolog, tam pracoval tři roky na náhorní plošině Altiplano. Bylo zvykem, že každá bílá rodina má indiánskou služku, chůvu. Už proto, aby indiáni měli práci. Té naší jménem Luz (což znamená světlo) moji rodiče platili školu a stala se členem rodiny. Dokonce se zvažovalo, zda neodjede s námi do Čech.

Každopádně na mě přenesla mnoho z jejich kultury. Ať dělám cokoliv, skončím u indiánů – ať jde o suvenýr z cest, nebo jejich pohled na svět, vnímání planety, pokoru k matce Zemi.

Myslím, že se od nich můžeme hodně učit. Jejich filozofie je úzce navázána na přírodu, s níž žijí v souladu, zatímco my ji hlavně drancujeme a je nám to fuk. Když o tom přemýšlím, mám v sobě jako základ leccos z jejich pohledu a snažím se podle něj žít.

Nechci, aby to vyznělo: Bůh ví, co ona dělá… Ale určitě k němu mám blízko. Rozumím tomu, jak se dá cestovat ve vlastní mysli… Taky používám často a ráda bylinky. Mám doma bílou šalvěj, s níž teď pravidelně v rámci koronaviru vykuřuju dům.

Nějak se to poskládalo. Kamarádka hrála na kytaru a já se přidala, zároveň jsem zpívala v Dětském sboru Československého rozhlasu. Kytara mě bavila čím dál víc, a tak jsem šla na konzervatoř.

Brzy jsem ale zjistila, že mě kromě hraní těší i uvádění školních koncertů. Když jsem si pak na nástěnce přečetla inzerát, že ČT vypisuje konkurz na hlasatelky, šla jsem to zkusit. Ze dvou stovek nás nakonec vybrali tři. Začaly jsme se za pomoci paní Jany Andresíkové – úžasné ježibaby z Arabely – připravovat na živé vysílání. Cizelovaly mluvu, gesta…

Trémista jsem, ale pojala jsem to tak, že se musím naučit trému přecházet. Neuhnout, ale projít si tím. Zvykla jsem si na svoji hlasatelnu, určitý prostor, ve kterém jsem se cítila dobře – jako v pokojíčku, kde si něco povídám. A snažila jsem se neuvědomovat si, kolik lidí se dívá.

Časem došlo samozřejmě k řádce trapasů, k situacím, kdy jsem musela pohotově zareagovat. Ale ten adrenalin, poznání vlastních reakcí, co dokážu nebo ne, mě bavil a baví. Kolikrát jsem si říkala: To bude průšvih – a mozek fantasticky zabral a hodil mi to, co jsem potřebovala.

Když už dojde k chybě, je nejlepší ji přiznat a jít dál. Diváci to vezmou, jsme všichni z masa a kostí. Hodně mě vyškolilo moderování živého pořadu Sama doma. Třeba jsem si spletla prostředí, do kterého jsem měla jít, rychle jsem dobíhala na správné místo a celý ten zmatek byl díky kameře vidět. Tak jsem prostě řekla: Myslela jsem, že jdeme do kuchyně – a ono ne. Ale už sedím na pohovce a vítám dalšího hosta.

To už jsem chvíli hlásila v ČT, ale na rok jsem přerušila a odjela do Španělska studovat postgraduálně klasickou kytaru. Abych si přivydělala, moderovala jsem tam pořad typu našich Zázraků přírody Waku Waku. Byl tak oblíbený, že si na mě lidi ukazovali na ulici.

Nejdřív jsem hledala, jestli nemám na sukni flek nebo rozepnutý knoflík. Jednou mě přepadlo asi patnáct studentů s prosbou, že mi musí dát pusu, na obě tváře. Ve Španělsku se zkrátka blondýnky mají dobře. (směje se)

K tomu jsem se zamilovala do Španěla s kubánskými předky. Bylo to romantické, ale kvůli našim rozdílným mentalitám vztah nevydržel, rozplynul se. A já se vrátila.

V podstatě ano, na karlovarském filmovém festivalu. On zrovna řešil jako investigativní reportér ruskou mafii a já uváděla přehlídku dokumentů. Potkávali jsme se, vždycky šel sám, zahloubaný. Až mně to bylo divné.

Na večírku ČT jsem se ho tedy zeptala, proč se nebaví jako ostatní. A od té chvíle jsme spolu.

Jirka přišel asi po půl roce s nápadem, že se vezmeme. Měla jsem z minulosti různé zkušenosti, a tak jsem myslela, že to je další vtipálek. Reagovala jsem: No jasně, to víš, že ano. Vezmeme se, třeba v Austrálii. Jenže on přišel za dva měsíce s papírem z ambasády, že to máme povolené. Až v tu chvíli mi došlo, že to myslí vážně.

A protože jsem věděla, že to je ten správný chlap, váhala jsem jen vteřinu. Jeli jsme sami, bez příbuzných, obojí rodiče byli naštěstí rozumní a vzali to nádherně. Je to váš okamžik, vaše svatba, udělejte si s tím, co chcete. Znali nás, že jsme neklidní a potřebujeme vzduch a vítr v plachtách. Povznesli se nad to, že by se dojímali pohledem na své děti ve svatebním.

Já bych mohla žít všude. Zvládám dobře nepohodlí i luxus, vezmu to vždycky tak, jak to je. Teď se máme fajn, tak si to užiju. Teď se úplně fajn nemáme, nevadí, projdu tím co nejlíp. Jediný strašák pro mne je, aby děti někde neonemocněly. Proto dnes jezdíme jen tam, kde je dobrá lékařská péče.

Snad nejvíc nadšená jsem byla shodou okolností na zmíněném Novém Zélandu – zelená země bez továren, kde se pasou tisíce ovcí, krav a koz, krásné hory střídají údolí, pěstují skvělé víno, prostě ráj. Chtěla bych tam být tou ovcí…

To se těžko odhaduje. Ale svoboda je i o určitém vnitřním nastavení. Když si budete opakovat: Ježíš, dva roky nikam nepojedeme, budeme tu zavření, začnete být depresívní, že jste omezováni.

Ale když si to dáte: Jasně, za hranice ne, ale můžeme se pohybovat po naší krásné vlasti a objevovat místa, kam bychom jinak nejeli, bude to fajn. Prostě si to postavím tak, aby mě to bavilo a necítila jsem se stísněná.

Jako malá holka jsem měla intenzivní sen, že ke mně přišla osamělá holčička a já ji vychovávala. Dokonce jsem prosila maminku, abychom pro ni nachystali nějaké oblečení…

První dceru jsme tedy adoptovali. Ale mezi ní a našimi dalšími biologickými dětmi nedělám žádný rozdíl, už to ani neberu jako adopci. Zjistila jsem, že je úplně jedno, odkud k vám dítě přijde, je to o nastavení srdce. Dnes vychováváme tři a máme se dohromady hezky.

Skloubit se to úplně nedá, musíte v něčem ustoupit. Nejdůležitější pro mě je hledat a nacházet určitou rovnováhu – když se vychýlíte na jednu stranu, musíte v dohledné době věnovat víc pozornosti té druhé.

Já se dlouho věnovala dětem, byla jsem s nimi doma. A díky vedení pořadu Sama doma, kde mi drželi místo, jsem se mohla vrátit. Postupně jsem nastoupila na týden a na další dva se vrátila k maminkovskému režimu. Což bylo ideální.

Chvilku pro sebe mívám pouze v případech, kdy manžel všechny děti někam odveze – to je pro mne ten úplně nejdražší čas. Fantazie. Když jsou to dvě hodiny, tak najednou nevím, co mám dělat.

Jsem tak rozstřelená, moje pozornost je zvyklá být pořád v pohybu na dětech a psovi, že nejsem vůbec schopná se rychle zastavit a užít si to. Stává se, že chodím od jednoho k druhému, místo abych si třeba odpočinula. Když jsou to čtyři hodiny a víc, tahle fáze pomine a jsem schopná si sednout s knížkou nebo si i chvíli zdřímnout.

Ano, teď díky koronaviru hrávám docela často. Prostřední dcera projevila zájem hrát taky, koupili jsme jí kytaru a hrajeme spolu. Kytara je nádherný nástroj, povznese náladu a hned je nám všem líp.

Koupila jsem Jirmalovu školu hry na kytaru, dcera je na začátku, cvičí akordy a jednoduché písničky, já pak vždycky zalistuju na konec a hraju ty své. A děti sedí a poslouchají. Tuhle přišel manžel z práce, přisedl a poslouchal taky. Hudba rozjasní celou domácnost.

Stále na něco, nemám žádný pevný bod. Samozřejmě se těším, až ten virus vyšumí a budeme žít jako dřív. Ovšem s tím, co jsme v téhle době poznali, na co jsme si mohli „sáhnout“.

Běžně jedeme jako fretky kupředu, na nic nemáme čas, na sebe ani lidi kolem, chceme stále víc zážitků, peněz, věcí. A teď jsme museli v tempu polevit, zastavit se. Najednou vnímáme sami sebe, své blízké, přírodu. A také víme, co je a není důležité.

Říkám si, že koronavirus přišel možná proto, abychom si to uvědomili. Doufejme, že nám to vydrží.