Martina Hudečková: Klamu tělem. Nejsem založením optimista

Dostat se k dabingu před čtyřiceti lety vyplývalo již ze studií na pražské konzervatoři. Jestliže režiséři hledali někoho mladého do filmového či televizního dabingu, šli vybírat na konzervatoř. Televizní dabing probíhal na Kavčích horách, filmový ve studiu Sport na Smíchově. Dabovat jsme směli od druhého ročníku, až když nám to škola povolila.

Tehdy mě režisér Zdeněk Hruška starší obsadil do anglického válečného filmu. Přišel mi legrační, neboť se tam skupina mladých lidí neustále zmítala ve vodě a snažila se zneškodnit obrovskou minu. Provázelo to plno výkřiků a povyku. Že by si mezi sebou popovídali, to moc ne. Takhle jsem byla napoprvé hozená do dabingové vody. (směje se)

Je to adrenalin až dnes, kdy se nezkouší. Dříve se zkoušelo, takže jsme se mohli na scény připravit. A dnes, po letech u dabingu, mě zase nějaké to funění nepřekvapí.

Často. Nemůžu říct, že bych neustále řvala smíchy u každé komedie, ale když je dobrá, tak se pobavím. Směju se textu, mám ráda verbální humor. Ve filmu Dítě Bridget Jonesové je taky scéna, která mě fakt pobavila.

Je absurdní, ale protože ji hrají tři skvělí herci, je i bezvadná. Dva potenciální tatínci dítěte Bridget Jonesové se v ní snaží překonat překážku v podobě otáčivých dveří do porodnice. Nikdy bych neřekla, že Colin Firth je schopen takové komiky. I když jsem hlupáček, on je vynikající herec, tak proč by nebyl. Pobavilo mě to, a to už jsem kolem Bridget Jonesové zvyklá na ledacos.

Ne, nikdy. A nemůžu říct, že bych z toho byla nešťastná. Myslím, že by to bylo navzájem rozpačité. Dáma by se na mě možná podívala s výrazem: Ježíši Kriste, tak tahle mě dabuje? A já bych jen pokrčila rameny: Holka zlatá, taky ses moc nepředvedla!

Stává. Veliký technický oříšek byl, když jsem dabovala film s Jodie Fosterovou, jmenoval se Nell. Dívenka v něm vyrůstá v lese jako malý Mauglí. Vychovává ji jen maminka ochrnutá na půl obličeje. Holčička se učí mluvit od ní.

Když ji po smrti matky najdou a začnou ji civilizovat, nastane problém s řečí. Mluví totiž zvláštně, něco mezi opravdovou řečí a skřeky. Když jsem to dabovala, měla jsem strach, abych nesklouzla do karikatury. Vybalancovat to byl ten oříšek.

Jednu Bridget jsem taky nadabovala dvakrát nebo třikrát. Když film vysílá státní televize, vznikne dabing pro ni a jiný pak pro televize soukromé. Koupit dabing z Kavčích hor není vždy výhodné. Takže se stane, že vznikne více verzí. Dabingoví režiséři se snaží dodržet aspoň hlavní představitele stejné.

Úplně klidně.

Ano, ale ne svůj. Film se sebou si nepustím. Nerada se poslouchám, to jen v krajních případech. Nemám to ráda a rozhodně se tím nekochám. Ale kde nemluvím, tam dabing sleduju, je to profesionální deformace.

Musím si hned na začátku přiřadit, kdo co mluví. Jakmile to vím, mohu poslouchat. A buď si řeknu, že je to namluveno fantasticky, anebo že to naopak z mého pohledu za moc nestojí.

My se doma dělili na normální a postižené. Normální byla maminka a sestra, postižení já a tatínek. Věnovali jsme se totiž múzičtějším věcem.

Ačkoli moje sestra je promovaná historička a zabývá se celý život výtvarným uměním, takže taky není úplně při zemi. Maminka ale byla úplně normální. A tatínek zoufale nechtěl, abych šla k divadlu. Já si obor změnila půl roku před talentovými zkouškami, aniž by to věděl.

Nevyrovnával se s tím nejlíp a byly veliké scény. On totiž chtěl, abych studovala klavír. V té době jsem hrála poměrně slušně.

Myslím, že jsem měla šťastnou ruku. Muzika mi zůstala jako nejkrásnější koníček a láska mého života, zatímco divadlo se mi stalo povoláním.

Ano, to je slavná historka. On se tak bál, aby nebyl nařčen, že mi nadržuje, když mě jako otec učí, až to přeháněl. I spolužáci se přimlouvali, že za nic nemůžu, ale nepomohlo to. Co se týče profese, byl na mě opravdu přísný.

Jakkoli byl jinde přísný, jako táta to byl ten nejlaskavější tatínek na světě. V mých raných letech výchovu odnášela maminka, protože tatínek režíroval hodně v zahraničí a moc doma nebyl. Slízl smetanu, protože povinnosti vychovávat a trestat nesla maminka. Tatínek byl milovaný a nejlaskavější, protože když byl zrovna doma, rozhodně mě trestat nechtěl.

Byl úžasný, nápaditý, kreativní, vymýšlel pořád něco nového. Měl absolutně nespoutanou energii. Když jsme ještě neměli chatu, vymýšlel akce, tahal nás po hradech a zámcích i všude možně jinde. Když naši dostali devizák, jeli jsme do Řecka. Bylo mi dvanáct a byli jsme tam tři neděle.

Každý den jsme vstávali ve čtyři ráno, protože tatínek nemohl spát. Balili jsme stan a celou domácnost a přesouvali se na další místo. Denně jsme zhlédli tři čtyři pamětihodnosti. Od té doby jsem byla v Řecku asi osmkrát, ale nikdy jsem už toho neviděla tolik jako s tatínkem.

To ano. S tatínkem srovnávat bylo těžké. S teorií, že my ženy hledáme celý život tatínka, nesouhlasím ve všech bodech, ale něco na ní bude.

To bylo až v pozdějších letech. Poznali jsme se v mých pětačtyřiceti. Předtím už lásek proběhlo víc. Ale ano, Juraj byl podobně nespoutaný gejzír.

To ano, ale je to dost otřepaná historka.

Točil se Habermannův mlýn a bylo to ve Vlašimi. Terén byl rozbahněný, a tak ke karavanům vedly dřevěné lávky, abychom se v kostýmech nebrodili bahnem. Metu si to po fošně a u karavanu produkce se náhle otevřou dveře, z nich téměř vypadne pan režisér, se kterým jsem doposud měla tak dva natáčecí dny. Víc ne. Měla jsem ho ve velké úctě, ale víc jsem ho neznala.

Jak jsme tak proti sobě stáli, připomínalo to pohádku O Rozumu a Štěstí. V ní taky nikdo nechtěl uhnout. Stáli jsme proti sobě, a než jsem mohla jakkoli reagovat, vzal mě kolem pasu a na úzké lávce protočil. Udělal to velmi rychle a ještě mě stihl políbit. A řekl: A je to.

Pokračovala jsem do karavanu, kde jsem si sedla a jen dumala, co se to tak rychle semlelo. Že by se mi to zdálo? Je režisér opravdu tak zručný a ještě jsem dostala pusu?

Vzápětí se otevřely dveře, v nich režisér, a povídá: Máš v sobotu čas? Mám, odpověděla jsem. Tak jdeme na večeři, on na to. Chtěla jsem rychle odpovědět, abych nevypadala jako nějaký hej nebo počkej. Tak jsem kývla a prohlásila, že ano, ale „nic nebude“. Aby si nemyslel… Byly to rychlé námluvy. Šli jsme na večeři a od té chvíle to bylo jasné.

Bylo to moje první rande, kdy jsem vůbec nevěděla, s kým na něj jdu. Ano, Juraj Herz byl pan režisér, povšechnosti jsem o něm věděla, ale jaký je člověk, to jsem netušila. Co my dva si budeme říkat, přemýšlela jsem. Vždyť se vůbec neznáme!

Přišla jsem do restaurace a myslím, že asi po dvou třech minutách bylo jasné, že jsem měla úplně liché obavy. Od začátku jsme na sebe chrlili tolik věcí, že bylo brzy zřejmé, že si je za jeden večer říct nestihneme. A mám pocit, že jsme si všechno neřekli ani za celých těch devět let.

Jako jízda na lochnesce. Nahoru, dolů. S Jurajem se člověk nenudil. Poznala jsem hodně lidí, ale člověka tolika protikladů, jako spojoval on, jsem nenašla. A jsem přesvědčená, že už ani nenajdu.

Projevovalo se to ve všem. Byl laskavý a pak byla Itálie. A pak byl třeba depresivní a hned zase zábavný. V určitou dobu ďábelsky rafinovaný a v něčem naivní jako dítě. Byl to člověk mnoha extrémů.

Ale protože jsme k sobě patřili, znala jsem především jeho laskavou stránku. Nicméně chápu, proč měl mnoho těch, co s ním nesouhlasili. Nebyla to nevýrazná osobnost a málokoho nechal lhostejným.

Ty dva natáčecí dny mě bedlivě sledoval. Všimla jsem si, že když někomu vedle mě něco říká, sleduje mě. Asi se o mně částečně i informoval. Aspoň v tom, zda jsem zadaná, či volná. „Jdeme spolu na večeři“ byl pokyn, nikoli otázka.

Nevím, zda by to tak bylo i v jiném vztahu, ale tady asi ano. A hlavně pro mě bylo lichotivé, že díky tomu, o kolik byl Juraj starší, já byla pořád ta mladá. Což je pro ženu, na kterou se žene padesátka, velice příjemné.

V tom, že jsem strašně mladá, jsem byla hýčkána devět let. Když Juraj odešel, přišlo vystřízlivění. Nejenže tu najednou nebyl, ale zjistila jsem, že jsem i strašně stará. Najednou bylo všechno jinak.

Klamu tělem. Nejsem založením optimista. Dalo by se říct, že jsem velký a hluboký skeptik, ale není to na mně vidět. Jsem skeptik, co sice ví, že to dopadne špatně, že boj je prohraný, ale přesto do něj jdu. A ještě strhnu ty kolem.

Do budoucna zrak neupírám, to mám od dětství. Nikdy jsem neměla velké sny. Většinou žiju přítomností. Lépe v mylné naději sníti, před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost odhaliti a strašlivou poznat jistotu, říká Karel Jaromír Erben. Ale přání mám. Chtěla bych se dostat na Island.

Mám krabici, jako měla hlavní hrdinka v knížce Děti z Bullerbynu, do které si ukládala všechny obrázky, které se jí líbily. A já ji mám plnou výstřižků, obrázků, pohledů, prostě všeho, co mě od mých deseti let zaujalo.

Krabice dnes váží pět kilo a je tam hodně toho, co bych už vyhodila. Ale nechávám to tam, je to obraz toho, co se mi líbilo. A jednou mě takhle upoutala fotka elektrárny na Islandu. Stojí uprostřed jezera, nad ní je ocelové nebe, odráží se ve vodě a má to atmosféru.

Asi mnoho fanoušků pro to nezískám. Lidi milují spíš západy slunce. To já taky, ale těch mám nafoceno mraky. Elektrárnu v ocelovém světle nemám žádnou!

Situace je vážná, než abych o ní vtipkovala, ale já ji využila k absolutnímu odpočinku. Nedělala jsem téměř nic. Jen jsem četla a četla. Od chvíle, když jsem se ráno probudila, až do večera. Občas jsem zajela na chalupu, kde jsem udělala, co bylo třeba, ale jinak jsem četla a četla.

Kromě čtení, které mi přinášelo uspokojení, jsem nadabovala Renée Zellwegerovou ve filmu, za který dostala Oscara, jmenuje se Judy. A namluvila jsem šestisetstránkový román o Kateřině Aragonské jako audioknihu. V současné době namlouvám slavný román Jih proti Severu.

Více o Martině Hudečkové se můžete dozvědět v seriálu o českých dabérech Kdo to mluví na www.televizeseznam.cz.

Může se vám hodit na Zboží.cz: