Martina Formanová: Miloš by byl autorita, i kdyby pracoval jako řidič tramvaje

V Praze se naposledy objevila na pár dnů v září při příležitosti křtu své třetí knihy nazvané Ten sen. Schůzku k rozhovoru jsme měly druhý den smluvenou na půl jedenáctou. Do hotelové restaurace přišla o deset minut později a nezvykle dlouho se omlouvala.

V noci prý nemohla spát, což způsobil časový posun zvaný Jet Lag, a ráno zaspala. Daly jsme si kávu a čerstvý džus z pomerančů a začaly si povídat. O životě, dětech, knihách, Miloši Formanovi, Praze, Brně i USA. Její život by se z mého pohledu dal shrnout do jediné věty: zkusila všechno, co se dalo, a vyšlo to. Přísloví „Sedávej, panenko, v koutě, však oni najdou tě“ si nikdy k srdci nevzala a udělala dobře.

Píšu hlavně o tom, co znám a dokážu si představit. Nikdy nenapíšu román třeba z dvanáctého století, protože mě baví psát hlavně o tom, co mám zažité a osahané. Hrdinka mé nové knížky taky vyrostla v Československu stejně jako já. Atmosféru osmdesátých let jsem se snažila postihnout co nejvěrněji. Příběh je ovšem samozřejmě smyšlený.

Byl to jeden z plánů, které jsme s mou sestrou Simonou zvažovaly. Kdybyste ale viděla seznam těch plánů, pochopila byste, jak málo realistické byly. Večer u vína zněly báječně, ráno jsme se jich lekly. Mně chyběla chuť odejít, sestře odvaha. Nebo lépe, ta nám chyběla oběma. Pak přišla revoluce, sestra se v roce 1991 provdala do Ameriky a vše se zdálo vyřešené.

Ne přímo z jeho emigrace, ale to hluboké vykořenění jsem z něj určitě někdy cítila.

Byla to souhra různých událostí, ten čas byl příležitostí zkusit něco nového. Odešla jsem za sestrou, původně jen dočasně, abych se naučila anglicky.

Skončila jsem školu, čekala mě už jen diplomka. Dost jsem se v tom plácala, snažila jsem se vymyslet nějaké téma, které by spojovalo českou kinematografii s mým americkým pobytem, a nakonec mě napadlo požádat o konzultaci Miloše.

Našla jsem si agenturu, která ho zastupovala, a napsala mu dopis. Samozřejmě v češtině. Věděla jsem, že s tím si nikdo neporadí a budou to muset předat rovnou jemu. Miloš mi pak zavolal a sešli jsme se u něj v New Yorku. Já tehdy bydlela mimo město a pamatuju si, jak mi do telefonu říkal, abych jen kvůli němu do města nejezdila. No, musela jsem na něj trochu zatlačit. (smích) První setkání bylo příjemné, ale já se styděla a byla jsem hrozně vynervovaná.

Osmadvacet.

Jsem ženská a přála jsem se mu líbit. Možná jsem i zadoufala v nějaký flirt či aférku. Ale nic věděla jsem, že se o něj už ucházely jinší kanónky. Ze všeho nejvíc mě však lákalo být vůbec v přítomnosti někoho tak výjimečného. Miloš má mimo jiné úžasný hluboký hlas. Když se naproti mně posadil, už jsem byla jeho, aniž to ještě věděl. Zůstali jsme v kontaktu a nad mou diplomovou prací se pak sešli ještě několikrát.

Miloš mi nabídl, abych pro něj pracovala při natáčení filmu Lid versus Larry Flynt, kde jsem pak působila jako jeho asistentka. Byla to úžasná zkušenost.

O to ve filmu vůbec nešlo, byl to hlavně silný příběh.

Ano, mám velikou radost, jaký je o tu knížku stále zájem. Chápu, co všechny v souvislosti s mou osobou napadalo: měla tohohle a pak ulovila dalšího. Když si ale kdokoli přečte celý příběh, uvidí to i z jiného pohledu. Dostávám hodně čtenářských ohlasů a to mě těší.

O překlad jsem se pokoušela, ale moje angličtina není tak dobrá, tak jsem to dala přeložit profesionálovi. Pak jsem ale zjistila, že jsem v ní ale zase natolik dobrá, abych poznala, že to není ono. Uvidíme.

Teď si připadám jako žena tisíce řemesel, ale ono to tak není. Stěžejní pro mě vždycky bylo psaní. Už na gymplu jsem psala do novin a pak chtěla studovat žurnalistiku, ale nevzali mě. Teď jsem se k psaní vrátila obloukem.

Se studiem psychologie jsem popravdě začala, když mi nešlo psaní a měla jsem dojem, že si rychle musím najít jinou kariéru. Škola mě strašně bavila a najednou mě znovu chytlo i psaní. Už jsem neseděla půl dne před počítačem, jestli mě něco napadne, ale dávala jsem si čas na psaní za odměnu. Tak vlastně vznikla má druhá knížka Trojdílné plavky. Dostala jsem se až do posledního ročníku, ale pak jsem musela studium přerušit, protože být tři dny v týdnu na praxi je pro mě zatím časově neúnosné.

Jako dobrovolnice. A taky jsem si našla takovou schovanku v litoměřickém Klokánku. To je skvělý pocit - dát někomu šanci! Zodpovědně říkám, že jsem měla v životě víc štěstí než rozumu, a tak jsem ráda, když můžu pomoct někomu, kdo takové štěstí neměl.

Miloš má svůj osobitý životní styl a nepřizpůsobuje se nikde. Je svůj a já taky. Žijeme společně s dětmi a mou maminkou a uprostřed Connecticutu máme vlastně takovou malou Českou republiku. Do domu, v němž bydlíme, jsme původně jezdili jen na víkendy a bydleli v New Yorku. Když jsme se ale museli rozhodnout, kam dáme děti do školy, řekli jsme si, že tady by to pro ně bylo lepší. Stodolu jsme přestavěli na dům, kde bydlíme teď, a původní dům je pro hosty.

Rozumí všemu, ale většinou odpovídají anglicky.

Také tam jezdí, samozřejmě. Jelikož jsou ale velmi vytížení, vidíme se častěji v Evropě. Zrovna v létě jsme jeli s malýma klukama na jejich představení do Francie a pak společně putovali po Španělsku. Jejich děti, naše děti, rodina pospolu, to je podle mě nejdůležitější pro to, aby Jim a Andy cítili vztah k Čechám.

Někdy ano, ale věřte mi, že nestojíme na zápraží, jestli se některý objeví. Docela oceňuji, že mě Miloš ze začátku všeli -jakými těmi večírky protáhl, nějaký čas jsme taky žili v Los Angeles, takže když přišly děti a my se usadili v Connecticutu, neměla jsem pocit, že mi někde něco utíká.

Kluci jsou velmi zodpovědní studenti, což musejí mít po Milošovi, a strašně rádi čtou, což mají asi po nás po obou. Jejich zájmy se mění a já na ně nespěchám. Jen ať si zkusí všelicos, než se upíšou jednomu povolání.

To je naprosto předčasné, zvláště po několika předchozích zkušenostech. Není v pozici, že by šel do projektu za každou cenu, obtížně hledá látku, která ho osloví, a film pak ještě závisí na spoustě dalších faktorů. Až tohle všechno sedne dohromady, určitě se to dozvíte!

Kdyby tu seděl, určitě by vám řekl dlouhý výčet všech svých neduhů, ale když to řeknu ze svého pohledu, je to jinak. Nedávno, když jsme spolu byli dva dny v Praze a měli program se společností, byla jsem to já, kdo si šel dřív lehnout. A další den večer Miloš letěl do Paříže a byl ve formě, zatímco já byla z posunu času úplně vyřízená.

To mi přijde naprosto legrační, že by byl jeden vztah průpravou na druhý. To určitě není jako v atletice, kde sprinterky odjedou na soustředění do jižních Čech, aby se pak zúčastnily mezinárodních závodů… Ne, takhle to určitě nebylo. Mně imponovali tihle dva muži a upřímně řečeno se mi to zas nezdá až tak podivné. Byli prostě mimořádní.

Ne, a tím mě naprosto dostal. Sám zmínil, že by ta možnost byla. Víc říkat nemusel.

Ano, jsme taková rodina jedlíků. Kde a co se bude večeřet je u nás dost stěžejní otázka, která se řeší často už u snídaně.

To zní, jako kdybych napsala nějaký sedmadvacetidílný epos! Napsala jsem tři knížečky, které četl, a dokonce vcelku ochotně.

S tím, co mám doma, dobré, jaké je to s Polanským nebo Hřebejkem, nevím. Nevím, jestli mají režiséři tendenci být autoritativnější. Miloš by asi byl, i kdyby byl řidičem tramvaje.

Jestli se ptáte třeba na fyzické tresty, tak po americku. Vůbec si ani neumím představit, že by mě někdo viděl je bít. Ani pár přes zadek, jak se u nás říká. Znám všechny argumenty pro i proti, netvrdím, že pár pleskanců děti trvale poznamená, ale s ohledem na společnost, ve které je vychováváme, to zkrátka nepřipadá v úvahu. A věřím, že kluci jsou slušní a dobře vychovaní i bez pohlavků.

Ne. Tedy nápadů mám asi patnáct, ale ne příběh, který bych chtěla říct. A nechci psát jen pro psaní.

Žárlivost nemá co dělat s věkem. Ani s atraktivností, ani s příležitostmi. Obecně žárlí ten, kdo se cítí nejistější. Ale žárlivost je příšerná vlastnost, taková sebedestruktivní. Nebo vůbec destruktivní.

Já se přiznám, že mám tendenci vnímat spíš ty pozitivní změny. Vidím zeleň a čistotu, sebevědomí lidí a změněný životní styl. Já si to tu nezřízeně užívám, ale samozřejmě od kamarádů slyším o všelijakých průšvizích a taky čtu na internetu noviny.

Těší mě hodně věcí, křest knížky v Praze, autogramiáda v Brně, ale největší radost mám z toho, že uvidím své spolužáky z devítiletky a gymnázia. Alespoň tedy doufám, že někdo přijde! Do Brna mířím ještě dnes odpoledne.

V Connecticutu, kde žijeme, jsem si je už také našla, ale pro lidi v Brně jsem nezačala existovat, až když si mě vzal Miloš. Znají mě odmala, a to je něco úplně jiného. Proto se na ta setkání vždycky tak těším.

Na stejném místě. Tedy tím nemyslím tady v hotelu, na stejné židli, ale tak celkově. S lidmi, které kolem sebe mám teď. Ti jsou pro mě nejdůležitější.