Martina Formanová: Jsem v Americe hrdá Češka

Udělala jsem jednu změnu. Uvědomila jsem si totiž, že je potřeba jednu věc víc vysvětlit. Přidala jsem odstavec o tom, že v době, kdy jsem se pohybovala v českém šoubyznysu, ještě neexistoval bulvár. Dnes si to těžko dokážeme představit, jenomže já měla to štěstí, že jsem znala Karla Gotta, nejslavnějšího zpěváka v zemi, a vlastně jsem o jeho soukromí nic nevěděla, stejně jako milióny Čechů a Slováků.

Bylo to jiné. Když byly zdejší hvězdy zahaleny trochou tajemství a málokdo znal jejich soukromí, bylo to docela půvabné. Kdyby dnes bulvár nebyl, vůbec by mi nechyběl. Na druhou stranu uznávám, že ho lidé rádi čtou. Já ostatně tu a tam také.

Určitě, tehdejší šoubyznys klidnější nebyl, spíš naopak. Byla to doba večírků a mejdanů, jen jich bylo méně a byly méně opulentní. Pořádaly se křty desek nebo knih, byly i různé společenské akce, na kterých se udělovala ocenění. Lidé v šoubyznysu měli více svobody a nemuseli se bát, že je někdo s foťákem sleduje. Mluvím samozřejmě o médiích, ne o policejních praktikách. V tomto ohledu jsme možná byli sledováni všichni.

Nemá. Jsem ráda, že i léta po vydání knihy trvají naše dobré vztahy. Moc si toho přátelství vážím a těší mě, že vycházíme i s jeho ženou Ivankou. Právě určité bulvární podtóny mě dlouho zrazovaly od toho knihu vydat. Nezveřejnila bych ale věci, které by si nepřál. Nestála jsem o laciné vzpomínky.

Když mi na Supraphonu, který audioknihu vydal, řekli, že ji načte Tatiana, měla jsem z toho upřímnou radost. Neznala jsem ji osobně, ale z jejích filmových rolí jsem měla pocit, že jsme podobná krevní skupina. Když jsem pak audioknihu slyšela, sama sebe jsem se ptala, jestli také chodila s Karlem Gottem. Tak je z mého pohledu přesvědčivá.

Šla jsem ji studovat proto, že jsem se nedostala na žurnalistiku, kterou jsem tehdy považovala za jedinou školu, kde se dalo studovat psaní. Psala jsem sice během studia scénáře do školy, ale jinak jsem se nepovažovala za filmařku duší a tělem. Byla jsem spíš nadšený divák. Teď ovšem dopisuju čtvrtou knihu a trochu koketuju s myšlenkou napsat k ní scénář.

Byl, pokud tedy nepočítám školní práce. Nikdy předtím jsem na to neměla chuť. Mám totiž pořád takové představy, že natočit film je strašně drahé a kdyby potom psali, že nebyl dobrý scénář a lidé kvůli tomu na film nechodili, cítila bych se provinile. Proto mi vyhovují knížky. Nic to nestojí, manžel je rád, že sedím doma, a ještě to vydělá nějaké peníze. Nedá se tím napáchat tak velká škoda.

Odehrává se v New Yorku a je o dvou manželských párech, které se po letech setkají na internetových stránkách pro zadané. Ta kniha je hodně o internetu.

Je to velmi inspirativní místo. Když jsem tam v roce 1992 přijela poprvé, můj okamžitý dojem byl, že je tam špína, binec a moc horko. Nebyla to láska na první pohled. Později jsem tam odjela proto, abych se naučila anglicky. Přesně si pamatuju na moment, kdy jsem si to město zamilovala. Stála jsem na jednom mostě, před sebou jsem měla New York a byla jsem očarovaná z toho, jak je velké. A byla jsem pyšná, že jsem jeho pidisoučástí. Mám ho ráda čím dál víc, hlavně jeho pestrobarevnost. Miluju i Connecticut, kde s Milošem žijeme. Kolem nás jsou bílé ploty, udržované domy a zahrady a šťastné manželské dvojice. Je to úžasný venkov.

Miloš byl do toho města blázen dříve. Teď si víc užívá venkova.

Miloš mi připisuje obsazení Natalie Portmanové do Goyových přízraků. Viděl ji totiž na titulní stránce časopisu Vogue, který jsem měla na stole. O ničem jiném nevím a ani bych si netroufla mu do něčeho zasahovat. Mám k jeho práci velký respekt.

Podporuji ho stále, protože mám ráda politiku Demokratické strany. V prezidentském úřadu bych ale podporovala kohokoli, neboť přeju Americe, aby se zase postavila na nohy. Myslím si, že Obama má nesmírně těžkou pozici. Zemi převzal v době, kdy byla ve velkých problémech, a bylo by naivní si myslet, že to lze změnit během dvou let. Jeho filozofií je získat pro svou politiku i podporu republikánů. To mu teď trochu podráží nohy, protože mám dojem, že jsou na něho naštvaní všichni. Demokratům vadí, že není dost demokratem, a republikánům zase, že je demokrat. Já ale věřím, že jeho vize je dobrá.

Jsme. Vždycky mě až překvapí, v kolika různých věcech se názorově shodujeme.

Člověk zažívá spoustu sporů a situací, kdy se musí rozhodnout, na kterou stranu se postaví. S Milošem si nemusíme dlouho nic vysvětlovat. Zpravidla danou věc cítíme podobně. Miloš ale sleduje politickou situaci více, především v České republice.

Myslím, že ano. Trochu jsem tím ranila naše dva syny, protože když se mě zeptali, ve které zemi bych se chtěla znovu narodit, odpověděla jsem, že v Čechách. Oni si mysleli, že řeknu Ameriku, protože každý správný Američan by se chtěl znovu narodit v Americe. Já jsem hrdá, že jsem se narodila v Čechách a svým způsobem jsem ráda i za zkušenost s komunismem. Když se v Americe operuje takovými slovy jako socialismus, komunismus nebo totalita, vím, o čem se mluví. Kolikrát mě překvapuje tamní neznalost jejich významu.

Každý rok do Čech jezdíme a už jsem je seznámila s místy, která byla pro můj život důležitá. Miloš jim zase ukázal Čáslav, kde vyrůstal: tamní školu a místa, kde prožil dětství. Bylo to pro ně docela dojemné, zvláště když stáli na místě, kde jejich tatínkovi zatkli nacisti tátu, odvedli ho a on ho už nikdy neviděl. Byli navíc zrovna ve stejném věku, jako byl tenkrát Miloš. Udělalo to na ně silný dojem. Jinak mají v Čechách dost kamarádů a myslím, že tu později nějaký čas ze svého života ještě stráví.

Rozumí všemu, ale odpovídají anglicky. Udělali jsme chybu, že jsme se jim smáli, když v češtině něco řekli nesprávně. Zasekli se a teď moc mluvit nechtějí. Ale domluví se. A mají i české občanství.