Martina Babišová: V Ostravě se rodí velcí rváči

Jednoduše, zamiluje se. Tehdy jsem studovala na vysoké škole. A v Praze se zúčastnila festivalu, během něhož se musí za 48 hodin natočit krátký film. Já jsem v něm hrála, můj budoucí přítel ho natáčel. Našli jsme přitom v sobě zalíbení a začali se různě navštěvovat, potom jsme cestovali po světě. Nakonec jsme se usadili v Dublinu, protože jeho život v Ostravě by asi byl složitější.

Žurnalistiku a výtvarné umění v Olomouci, chvíli jsem k tomu dělala instruktorku snowboardu, grafičku... A v době, kdy jsme se seznámili, jsem pobývala na stáži ve Finsku.

To tehdy napadlo spíš mého kluka. Jednou se vzbudil po nějakém flámu uprostřed noci a naléhavě mi řekl: Martino, ty máš to prokletí, že ti jde, na co sáhneš, musíš si vybrat jednu věc. Jinak nebudeš dobrá v ničem, protože toho děláš prostě moc.

Chvíli jsem o tom uvažovala a najednou ve mně cosi kliklo. Věděla jsem, že má pravdu. V minutě jsem měla i rozhodnuto, že se budu profesně věnovat jen herectví. Když jsme se prospali, začala jsem v Dublinu hledat nejlepší školu, což mě dovedlo až ke Gerrymu.

Irský přízvuk je vážně šílený, ale snažila jsem se. Pomohlo mi v tom, že anglicky jsem uměla opravdu dobře ještě před odjezdem z Ostravy. Díky intenzivním hereckým lekcím jsem se v ní ještě o dost zlepšila. Stala se mým druhým jazykem, běžně v ní přemýšlím...

A jelikož jsem v Irsku nechtěla hrát pořád východoevropské prostitutky, uklízečky, začala jsem se učit ještě různé přízvuky. Trvalo mi to zhruba tři roky, než se vše prolomilo. Teď zvládám mluvit jako rodilá Američanka nebo Britka, jak režiséři potřebují.

Ono to není jen o zvuku, který vydáváte. Musíte myslet taky na to, že pusa je sval, a podle toho ji použít. Jako herečka se dokážu přizpůsobit prostředí, kde má postava žije. Vcítit se do její osobní i národní mentality. Právě tohle mnohé ovlivňuje.

Angličani slova „válí“ z prostředku pusy, naopak my v češtině používáme spíš předek pusy. A při „propre“ britské angličtině člověk zase musí dokonale vyslovit každou hlásku. A Američan zase tu svou angličtinu posune dozadu, přičemž uvolní pusu a výslovnost slov prodlouží. Začne skoro automaticky mluvit hlasitě.

Asi ano. Ovládám tedy jen neozbrojené kaskadérství, v tom mám certifikát. V Irsku se totiž natáčí opravdu hodně akčních filmů a na tamních castinzích se vás taky ptávají, zda něco podobného zvládnete. Třeba jestli umíte hořet. (smích)

Došlo mi, že by se mi to mohlo profesně hodit, a tak jsem se přihlásila na lekce jedné irské asociace, která vše zastřešuje.

(smích) Neumím. Nejjednodušší je mlátit se beze zbraní. Jednou týdně, řadu měsíců jsem se proto učila druhé tahat za vlasy, škrtit... Nacvičovali jsme i sestavy, bitky, scénky. A to tak, aby to vypadalo dobře na kameru a nikomu se nic nestalo. Když jsme vše zvládli, přijel pán z té odborné asociace, vypadal jako Gandalf (postava z Pána prstenů – pozn. red.). Prohlédl si nás, naše výkony a rozdal příslušné certifikáty.

Východoevropskou prostitutku, tedy spíš českou prostitutku, kterou zavlekli v rámci obchodu s lidmi do bordelu a ona si v něm prochází peklem. Dokáže z něj nakonec utéct, ale pak se tam vrátí pro svou kamarádku, což její život znovu zkomplikuje.

Asi pěti. Ovšem Fair City se vysílá v Irsku už desítky let.

Ne, měla jsem původně hrát přítelkyni hlavního hrdiny (hrál jej Vojtěch Vondráček – pozn. red.). Ale nakonec mě na poslední chvíli přeobsadili. Jenže letenky už byly koupené, tak jsem domů přijela. Byla jsem pak na hodně castinzích, nabídli mi taky roli lovkyně duchů ve filmu Shoky & Morthy: Poslední velká akce.

A ten scénář mi dal nějak naději, že se tady dělají zajímavé filmy, v nichž by bylo i místo pro mě... A Dan mi to přeobsazení už vynahradil. V jeho novém filmu Spící město hraju taky pěknou roli, unašečku dětí.

Právě že ne. A ty role jsem pochopitelně nedostávala kvůli tváři, postavě, ale kvůli neirskému přízvuku... No a za žádné velké krásky Východoevropanky v irských filmech, seriálech obvykle nebývají. Představují si nás spíš jako malé, tmavé, utahané a staré. (smích)

Ano, brali, občas jsem vypadala víc irsky než většina místních. Irové tak na mě mluvívali, jako bych byla „jejich“. Na ulici i v kavárně, kde jsem o víkendech pracovala, abych se na herecké škole uživila.

Většinou jim ovšem po pár minutách došlo, že něco nesedí. Obvykle mě prozradil právě můj přízvuk. Na Východoevropanku mě ale ani podle něj netipovali. Tu mají, jak jsem popsala, navnímanou z filmů a seriálů jinak. (smích)

Já jsem si ani dlouho nemyslela, že se domů vůbec vrátím. Ovšem když mi tu začala přibývat práce, potkala jsem svého nového partnera, nějak to vyplynulo. A pak přišla korona, během níž přicházely další a další role.

Soustředím se na kameru, chodím na castingy, občas už dostanu nabídku rovnou. Oslovila jsem i castingové agentury. Ale stále počítám s tím, že mohu hrát i v cizině. Proto mám v Anglii agentku, která mě zastupuje. Agentku mám i v Česku.

Vůbec ne. V zahraničí je to fungující systém. Někdo vás zastupuje, aktivně vám shání práci, a teprve když projekt vyjde, vy točíte, ona/on dostane peníze za její zprostředkování.

I tady mám svou agentku, jak jsem vám říkala. Ale zjistila jsem, že „rozdělování” práce tu funguje jinak. Všichni si sice stěžují na to, že ve filmech, v seriálech hrají stejní lidé, jenže je to právě důsledek českého systému. V Irsku a Anglii se dělá víc otevřených castingů a hledají se nové tváře.

Tady se víc sází na jistotu a klasiku. Což samozřejmě funguje, ale málokdy z toho může vzejít něco mimořádného. Když obsadíte velká jména, máte jistou záruku toho, že zavedení herci do kin diváky přilákají. Nemusíte tolik přemýšlet, jestli je projekt kvalitní. Vsadíte-li na neznámé tváře, musíte věřit jen a jen tomu filmu, seriálu.

(smích) Roli Jirkovy dcery jsem dostala hodně narychlo. Jeli jsme takhle s kamarády a přítelem namačkaní v jednom autě na kamarádčinu svatbu, když mi Rudolf zavolal. Zeptal se, jestli bych nemohla na tři týdny odletět. Dodal, že by to bylo ideální už další den a že by jel taky Jirka Langmajer a že mi nabízí hlavní roli.

Na podobnou nabídku se přece nedá říct ne! Tak jsem si rychle sbalila svých pár švestek, udělala rychlotest a den po telefonátu vyrazila. Kdo vám jen tak nabídne projekt režírovaný super režisérem, v němž hraje super herec? A ještě na Islandu? (smích)

Podrobně až v letadle. Předtím jsem ale viděla prezentaci, o čem film bude. Věděla jsem, že Jirka hraje lékaře, jenž mě, svou dceru, má operovat. A na ten Island nás letělo celkem devět: dva herci a štáb.

Já jsem naopak ráda, že jsem v Česku. Tím, že jsem žila několik let v cizině, jsem tu docenila spoustu věcí, víc si jich vážím. Nic mi tu nechybí...

Možná je to tím, že jsem vyrůstala na severu Moravy. Teď sice žiju v Praze, ale v pozitivním přístupu k životu mi pomáhají právě ostravské kořeny. Mám pocit, že se tam rodí velcí rváči. Jsme zvyklí jít si za svými cíli jaksi přímočařeji. Ostraváka hned tak něco nezlomí. (smích)

A mám taky pocit, že se v poslední době i v Česku začaly dělat zajímavé projekty, jejichž součástí mohu být. Za všechny zmíním Shoky & Morthy: Poslední velká akce, kde jsem vedle své role zvládla i pár kaskadérských kousků. Věřím tomu, že naše generace dokáže hodně změnit. A chci být u toho.

Dobře, občas sice musím vysvětlovat, že Andrej Babiš není můj otec, že mi kariéru nefinancuje, někdy mi nutí účtenky, když vědí, jak se jmenuju, ale je to zábava.

Ve světě jsem prostě ta Bejbišouva (anglická výslovnost jejího jména – pozn. red.), doma všechny napadnou vazby na premiéra. Měnit své příjmení ale nehodlám. Mám ho od milované mamky a tatínka, kteří mě podporují ve všem, co vymyslím. Dávno pochopili, že mě nezastaví.

Bylo mi patnáct, když jsem jim oznámila, že jedu sbírat jahody do Skotska, protože si chci vydělat na svůj první počítač. Už v tu dobu mě znali opravdu dobře. Věděli, že zákazy smysl nemají, že jsem schopná vylézt oknem a stejně do Skotska odjet, tak mi jen řekli: Dávej na sebe hlavně pozor. Někdy si na to vzpomenu.

No, tam mi vážně bylo chvílemi úzko a pozor jsem si na sebe dávala... Jinak i tam, jak je u mě obvyklé, jsem se dostala náhodou. Jednoho dne se mě moje známá zeptala, zda nechci jet na okupovaná území, na Západní břeh, a učit tam děti fotit. Řekla jsem si: Proč ne, a vyrazila.

Jsem v tomhle takový Yes Man, jak říkávají Angličané. Jdu do všeho po hlavě... Přes den jsem tak chodívala do starého kina využívaného jako kulturní středisko. A v noci jsem si zalezla do bytu a občas poslouchala, jak zvenčí zní střelba. Ale taky se mi tam líbilo. Je zajímavé, jak jsou lidé v těch nejhorších podmínkách často pozitivnější než ti, co žijí v těch nejlepších.

Asi tři páry? A tyhle martensky vážně nosím skoro pořád. Zažily se mnou neuvěřitelné věci. Stává se mi, že přijdu na natáčení a kostýmní výtvarník zhodnotí, že jsou tak dokonalé, že by bylo škoda je nahrazovat těmi, co připravil.

Ty moje černé boty mají zkrátka v sobě na první pohled neuvěřitelný příběh, který k nim lidi přitahuje. Což mi plně vyhovuje. Nejsem úplně ženská, tedy co se týče oblékání. Mám jednu kabelku, tuhle (ukazuje na svou ledvinku – pozn. red.), která ani kabelkou není. Ani boty mě neberou. Můj přítel jich má rozhodně víc.

Za cestování, za snowboard, za hory vůbec a v poslední době si kupuju knížky. A nikdy nelituji útraty za dobré jídlo. Miluju asijskou kuchyni. Snažím se taky peníze šetřit, abych si tím koupila čas, kdy můžu psát seriály a filmy, které bych chtěla v příštích letech natočit.

Ne, spíš si něco hezkého půjčím od zajímavého návrháře či návrhářky. Je to ekologičtější. Ale své černé martensky nechám doma, slibuji. (smích)

V ideálním světě, až se otevřou kina, mě čeká těch premiér poměrně dost: Minuty věčnosti, Shoky & Morthy, Spící město, Muž se zaječíma ušima.

Ale kdo ví, co bude. I proto šatičky, botičky nesháním. Že je to výhodná strategie, se ukázalo loni, kdy jsem získala několik filmových cen. Na podzim jsem si jednu měla převzít přímo v Hollywoodu. I letenky by nám koupili. Jenže pandemie to zastavila.

Ale dali. Většinou posílají diplom, certifikát. Obvykle se o tom, že se někomu moje práce líbila, dozvím z e-mailu. Mám na chvíli lepší den, čímž to pro mě taky obvykle končí. A chcete slyšet ještě jednu vtipnou historku, která se týká bot?

V jednom francouzském projektu (Coup de foudre à Saint-Petersbourg – pozn. red.) jsem hrála ruskou právničku, která mluví francouzsky. Musela jsem nosit kostýmky a lodičky na vysokém podpatku. Ještě před natáčením jsem proto tušila, že mi nebude dělat problém naučit se text, ale potíž bude právě elegantní chůze. Zapotila jsem se, to vám řeknu.

Ještě v irštině. Naučila jsem se pár vět kvůli roli víly. A také ovládám něco z finštiny. V ní jsem sice nehrála, ale v Helsinkách jsem delší dobu žila, studovala jsem tam vizuální umění, tak jsem něco málo z ní pochytila.

Vždyť jsem elegantní! Sice se v záběrech jen mihnu, ale vypadám pěkně, to s vámi souhlasím. Zjistila jsem, že prvorepublikové šaty měly něco do sebe.

Kdybych si tedy mohla do budoucna vybrat, v jaké době bude prostitutka, kterou hraju, žít, neváhám. Nevím, jestli se měly holky z ulice v 1. republice líp než teď, ale rozhodně líp vypadaly.