Článek
Odkud pochází váš rod Babišů?
Narodila jsem se v Ostravě. Obě moje babičky jsou z Moravy, z okolí Valašského Meziříčí a Brna. Jsme Babišové z Moravystánu (směje se).
Asi se vás na vaše příjemní ptají lidé často, viďte?
Dělám si často legraci, že se moje jméno dobře pamatuje. Vystudovala jsem v Irsku herectví, kde jsem jako herečka i pracovala. A tam se mé jméno vyslovovalo jako Bejbyšová. Něco jako baby shower (v některých anglosaských zemích výraz pro těhotenský večírek na počest budoucí matky a očekávaného dítěte).
Lidi mi navrhovali, ať se přejmenuju. Jenže tak se jmenuje moje rodina a mně by přišlo hloupé se před vlastním jménem schovávat
To byl fajn vtípek oproti tomu, co jsem slýchala, když jsem se vrátila do Česka. Hodně lidí mi navrhovalo, ať se přejmenuju. Jenže tak se jmenuje moje rodina a já ke změně jména nevidím důvod. Proč bych to dělala? Jako bych tím někomu ustupovala. Přišlo mi hloupé se před vlastním jménem schovávat nebo ho měnit.
Vypadáte jako Irka. Je náhoda, že jste studovala právě tam?
Je. Neměla jsem to promyšlené. Vždy mě to táhlo do zahraničí, od patnácti jsem jezdila vždy v létě na pár měsíců sbírat jahody nebo pracovat v kavárně. Hodně jsem cestovala po světě a pak jsem se na jednom natáčení seznámila s bývalým přítelem. Byl Ir a já tehdy bydlela ve Finsku.
„Feminismus není o tom, co dělají muži špatně, ale jak je nastavená společnost. Co si v ní necháváme líbit.“
Nějakou dobu jsme se potkávali na různých místech, než jsme zjistili, že bychom spolu chtěli žít. Rozhodovali jsme se, kde to bude, a oběma nám to přišlo v Irsku jednodušší než v Česku. Proto jsem skončila tam a vybrala jsem si tam i hereckou školu.
Je pro vás Česko stále domovem?
Ano, je. Jakkoli jsem měla nějaký čas zaječí úmysly a nechtěla tu žít, teď tu doopravdy chci být. Vyzkoušela jsem si bydlet v Irsku, Finsku, Francii a díky tomu si více vážím Prahy, Česka a dobrých věcí, co tu jsou. Ano, je tu prostor pro zlepšení.
Když řeknu, že se tu máme dobře, někdo se i naštve, ale já myslím, že je tu mnoho fajn věcí. Není to tak, že tady je to komplikované a všude jinde skvělé. Žiju tady, protože tu doopravdy chci žít. Baví mě cestovat za prací, ale tady jsem se našla a mám tu i lidi, se kterými se mi dobře žije, kamarádí a pracuje. Když člověk pořád střídá místa pobytu, není čas tyto věci vybudovat. A já se teď na ty dlouhodobější vazby docela soustředím.
V zahraničních produkcích jste často hrála role prostitutek a uklízeček. Přála byste si ale hrát jiné ženy. Jaké?
Například ženu, která má jiné problémy než jen partnerské vztahy a děti. Role matky i prostitutky může být také zajímavá, to vůbec nezpochybňuji. Chtěla bych ale hrát role žen, co nejsou stereotypní, ale jsou reálné nebo zajímavé.
První její výraznou rolí byla mladá žena Bára v krátkém filmu Visitor (2020), za kterou získala několik ocenění na třech mezinárodních festivalech
Spíš to porovnávám s tím, o čem vím, že se natáčí v Irsku nebo Anglii. Docela dost se dívám na Netflix a HBO, vlastně každý den. A vidím, co tam vzniká za projekty, jaké tam jsou postavy. Tady je velký prostor udělat zajímavý film pro ženy a o ženách.
Proto jste se pustila do psaní seriálu? O čem je?
Seriály mám rozpracované dva. V jednom je sedm silných ženských postav. V druhém čtyři. Dotýkám se tématu žen v byznyse. Snažím se vyhnout stereotypům. U nás jsou role hodně stereotypní, a co je tu bráno jako vtip, je třeba v Anglii považováno za formu domácího násilí.
Ano, dřív si ženy takové problémy řešily samy, protože kdyby je řešily nahlas, nebo si stěžovaly, budou za „hysterky“
Například?
Když v anglickém seriálu či filmu muž zabaví ženě auto, aby nemohla nikam jet, je to forma domácího násilí. V českém filmu či seriálu je to většinou dobrý fórek.
Není to tak, že dospělá žena si mužské fórky umí vyřešit sama? A necítí se u toho jako oběť?
Ano, ale částí toho je, že to umí pojmenovat nahlas a veřejně. Že nechce, aby se to dál dělo jiným ženám. Nemá výčitky, že je takzvaně hysterická a emotivní. Vždyť říká jen to, co si myslí. Ano, dřív si ženy takové problémy řešily samy, protože kdyby je řešily nahlas, nebo si stěžovaly, budou za „hysterky“.
Komediální seriál v angličtině Mighty Women, který právě vzniká a k němuž napsala scénář, je o feminismu ve východní Evropě
Dokud se o problému nebavíme, nemůže dojít ke změně. Dnes se načínají ožehavá dlouho zakonzervovaná témata. Revoluce či velká změna může být samozřejmě i do určité míry přehnaná, ale tomu se asi nedá divit, když jde o snahu změnit něco velkého, co bylo hodně dlouho považováno za normální.
Zobrazovat ženy jako matky a manželky je sice stereotypní, ale je to důležitá oblast života ženy, nemyslíte?
Ano, je. Ale je škoda, že má u nás feminismus špatný zvuk. Každý si hned představí chlupatou ženu, co nesnáší muže, ale ono to tak není. Pracuji nastejno s muži a ženami. Víc jsem vyrůstala s kluky než s dívkami, a tak se teprve učím ženy přijímat.
Nejsem s mužem proto, že ho potřebuju. Mohla bych být šťastná i bez něj. Ale jsem s ním, že mi je s ním dobře
Ono to bývalo víc cool být ta trochu jiná holka, co si víc rozumí s kluky. Ale co je na tom špatně mít kamarádky? Role matky může být úžasná, ale co když je matka zároveň detektivka? Nebo vědkyně? Má prostě i svou práci, kariéru, není jen matka a milenka, ale reálný člověk. Ženy by neměly být zpodobňovány jen jako karikatury nebo chudinky.
Feminismus ale taky třeba přepisuje pohádky tak, že v nich princezna osvobozuje prince. Prohazují se tak role. To vám nevadí?
Ne, nevadí, já jsem pro. Mám několik kamarádek, které vydělávají víc než jejich partneři. Jsou kariérně úspěšnější, ale stejně je společnost vnímá tak, že je živí partner a ony jsou ty slabé. Zatímco ve skutečnosti ony spíš živí toho partnera.
Čím imponuje ženě muž, kterého živí?
Ideální je samozřejmě rovnocenný vztah. To se daří v různých obdobích víc či míň. Mně třeba vyhovuje být finančně nezávislá. Je to ve mně zakořeněno. Nejsem s mužem proto, že ho potřebuju. Mohla bych být šťastná i bez něj. Ale jsem s ním, že mi je s ním dobře. Zvládla bych vše i bez něj. Vydělat peníze, zatlouct hřebík.
Když žiju s mužem, jasně že ho nechám zatlouct hřebík, ať se cítí líp. Ale zvládla bych to taky a on to taky ví. Muži mi imponují inteligencí, charismatem, vtipem a vhodně seřazenými hodnotami. V páru jsme na sobě nezávislí a pomáháme si, protože chceme. Ne protože musíme.
Nakolik se domníváte, že si ženy mají osvojovat mužský svět?
Některé ženy jsou více mužské a muži zase ženští a je to v pořádku. Je to svoboda. Často jsme v něčem silní a bojíme se to ukázat. Někdy mám tendence potlačovat svou sílu nebo intelekt, abych nepůsobila nepatřičně. Přitom jsem byla na hodně místech, dělala různá povolání. Asi mám tedy právo na názor a nejsem hloupá. Ale stejně mám tendence se intelektuálně „tlumit“.
„Je škoda, že má u nás feminismus špatný zvuk. Každý si hned představí chlupatou ženu, co nesnáší muže, ale ono to tak není.“
Možná to muži ani nechtějí. Často se do podřízené role stavějí ženy samy.
Ano, to se stává. Někdy si to děláme samy. A někdy tomu napomáhá výchova. Kluk doma nemusí pomáhat, holka ano. Pak se diví, že z toho kluk nikdy nevyroste a doma na nic nesáhne. Holky si nestěžují a dělají všechno.
Feminismus není o tom, co dělají muži špatně, ale jak je nastavená společnost. Co si v ní necháváme líbit.
Na Islandu jste natočila film Minuta věčnosti. Je o vztahu otce a dcery. Jaký máte vztah se svým otcem?
Nezlobte se, mluvím o všem, ale rodinu spíš vynechám. Je to jejich soukromí.
A jaký táta byl Jiří Langmajer?
Skvělý. Já ho předtím neznala. Zpočátku jsem si říkala, že když točím s Langmajerem, musím být dobrá. Nejlepší! Pak mi došlo, že ho musím brát jako sobě rovného. Ve filmu je to můj táta, ne filmová hvězda. Oběma nám šlo o to, aby film byl natočen co nejlíp.
Bylo to hezké, protože v Česku je hodně herců, co to mají na háku. Je víc cool se zbytečně nesnažit. Moc se nepřipravovat, nedělat z ničeho vědu. Ti, co se snaží, jsou většinou považovaní za trapné. My jsme s Jirkou chodili brzo spát a dělali vše, co bylo v našich silách. Trávili jsme čas hodně spolu, což se jindy nestává.
Dotočí se a jdeme po svých. Tady ne. Měli jsme čas si popovídat a navázat vztah, věřit si. Líp se nám hrálo, že jsme otec a dcera a ne někdo, kdo se vidí poprvé v životě. Mám pocit, že je to vidět i na plátně.
Co vám nejvíc pomohlo odmyslet si Langoše jako hvězdu a brát ho jako člověka?
Asi to povídání. Bavili jsme se o všem možném. Snažím se všechny lidi brát jako sobě rovné, nikoho neshazuju ani nevyvyšuju. Jsme všichni lidi a každý má nějakou práci.
Dceru kardiochirurga (Jiří Langmajer), s nímž vyrazí na Island po své operaci srdce, hraje ve filmu Minuta věčnosti.
To ale nezadělává na nějakou hierarchii. Ke všem se snažím chovat stejně a ne podle toho, zda jsou milionáři nebo prodavačky. Ve Finsku, kde jsem žila, to tak praktikují.
To jsou odvěké ideály rovnosti a bratrství. Na druhou stranu někdo se v životě snaží víc a více dosáhne, jiný se jen veze. Ani to nerozlišujete?
Ano, někdo je úspěšnější, má víc peněz, protože se víc snažil, ale to neznamená, že je lepší člověk. Ten, kdo se tolik nesnažil a flákal se, třeba není tak bohatý, ale může být fajn.
Právě točíte horor. Máte ráda napětí?
Mám ráda temné věci a severské kriminálky a thrillery. Seriály o mučení a sériových vrazích. Na komedie a romantiku se nekoukám. Ráda bych si pro změnu zahrála nějakou docela obyčejnou holku v romantickém filmu nebo sociálním dramatu.
Škoda že se u nás tolik pracuje se stereotypy. Herci v různých rolích většinou ani nemění vzhled, vypadají ve všech rolích stejně. A to mi přijde škoda. Stejně jako to, že Jirkovi Langmajerovi někdo nedá temnou psychologickou postavu. Ale já ji pro něj napsanou mám. Baví mě si hrát. Klidně bych si kvůli roli oholila vlasy nebo přibrala.
