Martina Babišová: Mnoho věcí je děláno na efekt. O opravdový obsah nebo hloubku nejde

Nedávno jsem vás viděla ve filmovém hororu Krvavý Johann. Jaký máte názor na tento žánr?

Legrační je, že to je jeden z důvodů, proč jsem začala psát scénáře a hrát. Když mi bylo tak dvanáct, vyšel film Scary Movie, což je kultovní komediální horor. Dnes už nechápu proč, ale líbilo se mi to moc. Byl to důvod, proč jsem si moc přála kameru. Dostala jsem ji a začala psát scénáře. V McDonaldu s kámoši ze školy. Všechny jsem je pak nutila hrát v mém černobílém filmu. Mělo to být něco na způsob právě Scary Movie. Moje začátky, kdy jsem se začala zajímat o film, jsou spojeny právě s béčkovými horory, na které se ale teď už vůbec nedívám. Poslední dobou tíhnu spíš ke komedii nebo chytré satiře, protože hodně věcí v životě je těžkých a smutných a líbí se mi, když se i těžká témata podají s nějakou nadsázkou nebo humorem.

Při hororu se chceme bát. Proč?

Když chce člověk hovořit o palčivých otázkách, je někdy fajn posunout je do nějaké metafory, žánru nebo stylizace, pak bývá jednodušší těžké téma strávit. A proč se lidi dívají na horory? Když jsem byla teenager, dívala jsem se s kamarády. Báli jsme se spolu a byli tam pro sebe navzájem, abychom se ochránili. Stmelovalo nás to. Když jsem se koukala sama a pak se v noci probudila, bylo to horší. Já jsem byla od malička velký strašpytel a posránek.

Byla jste citlivé dítě?

Velmi citlivé dítě, které se bálo spousty věcí. Jediný způsob, jak s tím něco udělat, který jsem našla, bylo se tomu vždycky prostě postavit čelem. Což pak vedlo k dalšímu extrému, kdy jsem dělala extrémní sporty, jezdila do nebezpečných zemí a vystavovala jsem se naschvál nepříjemným situacím. Teď už si dokážu dost dobře užít i krásu klidu a pohody. (směje se) Strach je v některých situacích určitě přínosná emoce, ale celý život se učím to s ním nepřehánět.

Čeho se bojíte? Tmy, samoty, výšek?

Asi nejvíc toho, že udělám v životě špatná rozhodnutí. Že se odchýlím od toho, kdo jsem. Od svojí vlastní pravdy. Bojím se toho, abych si neuvědomila na konci života, hodně stará, že jsem žila úplně jinak, než jsem měla. Že jsem se snažila být někdo jiný, někdo zdánlivě dokonalý, a mezitím mi utekly ty nejdůležitější věci. A že jsem si to zavinila sama. Kvůli představám, jak by život měl vypadat.

Máte v sobě přísného vnitřního kritika?

Jo, mám. Působím možná, že mám všechno na háku, ale přitom mi vždycky na všem velmi záleželo. Jsem citlivá a nad vším přemýšlím. Pak se snažím působit, jako že je vše v pohodě. Jsem na sebe dost přísná, ale není to vidět. Snažím se v tom ubrat. Sice mi to pomáhá zvládat víc věcí, ale je fajn, když se člověk taky dokáže mít rád, i když nepodává výkony. Takový, jaký je.

To znamená nedokonalý?

Ano. Konzumní, pozdně kapitalistická společnost nás pořád tlačí k tomu, že nemáme dost a že si musíme koupit spoustu věcí. Musíme mít spoustu sledujících na sociálních sítích. My ženy musíme vypadat jako modelky a být stále pozitivní. Všechno můžeme. Ale pak si všichni za všechno taky můžeme sami. Bylo mi vštěpováno, že jsem to, co vytvářím. Je hezké, když jsou lidi šikovní a nejsou líní, ale v dnešním světě, kdy je nás moc a všeho je moc, není potřeba, aby každý byl akční superhrdina. Výkonný a dokonalý.

Co s tím?

Jde o to, abychom se měli rádi a nepotřebovali k tomu čím dál víc. To je dost těžké. Uvědomuju si to a snažím se o to, ale přesto mi to někdy nejde.

Povolíte si chybu?

Jo, to jo. Jsem holka z Ostravy, která vyrostla v poměrně normální rodině, někdy buldozer zvyklý zkoušet různé věci. Nečekám, že mi někdo pomůže. Hodně jsem cestovala, žila v různých zemích a zkoušela různé práce. Pokud mě něco baví, je to poznávat nové věci o světě i o sobě. Učit se. Každý den něco. A učební proces je o chybách. Nikdy jsem nebyla moc opatrná. Říkám vše tak, jak si myslím. Kdybych neříkala, žilo by se mi možná jednodušeji. Chyb jsem udělala spoustu, ale učím se z nich. Je to celkem bolestivý proces, chybu zažít a pak si ji ještě přiznat. Není to radostné, ale zavírat se v dokonalosti a bát se udělat chybu podle mě není život.

Nedávno jste se ukázala v seriálu Sedm schodů k moci, kde jste hrála asistentku poslance. Čím vás scénář zaujal?

Mně přijde skvělé, že vzniklo drama z politického prostředí a že měla televize odvahu se do něčeho takového pustit. V tom je to dost jedinečné. Je to chytrý příběh s chytrými postavami. Hlavní hrdinka je velmi komplexní ženská postava, takový skvělý ženský padouch, nebo vlastně padouška. Tomu všemu fandím.

Říkala jste, že se díváte na komedie, abyste vyrovnala tíži života. Co vás tíží?

Jsem vlastně dost v pohodě. Myslím, že se mám dobře, a snažím se na to nezapomínat. Občas řeším peníze. Kromě hraní taky píšu. A k tomu si někdy přivydělávám peníze ještě i v jiných pracích. Dělám několik věcí zároveň, abych měla na nájem. Mám hodně kamarádů, kteří jsou skvělí lidi a herci, ale musí mít víc prací, aby se uživili. Jsou rádi, když nějak vyjdou. Ono to zdání na sociálních sítích, kde se převážně sdílí jen úspěšné a pozitivní chvíle, někdy klame.

Není to pokrytecké?

Jo, asi jo. Zároveň je to i dost pochopitelné. Myslím, že hodně lidí by ani sociální sítě mít nechtělo, ale o hodně věcech rozhoduje popularita, která se měří čísly a počty lajků. Možná se na to někdy úplně vykašlu a stanu se třeba mnichem v nějakém chrámu. (směje se) Mám pocit, že je mnoho věcí děláno na efekt. O opravdový obsah nebo hloubku nejde, to je druhotné. Prý to tak publikum chce, ale já bych ho nepodceňovala. Spíš nemá moc na výběr.

Ještě pořád jste feministka?

Byla jsem vždycky. Myslím si, že obě pohlaví si zaslouží být šťastná a mít stejné možnosti. Je lepší i pro partnerství, když jsou si oba rovni a ani jeden není výš než druhý. Věřím v rovnováhu a respekt. Jednou mi někdo poradil, ať o sobě neříkám, že jsem feministka. Že to budu mít jednodušší a budu mít víc práce. Měla jsem období, kdy jsem věřila tomu, že je možná lepší se jen usmívat a neříkat, co si opravdu myslím a jak to cítím, abych měla práci a díky ní na nájem, ale to už je naštěstí pryč.

Proti rovnoprávnosti asi nikdo nic říct nemůže. Ale rostou nám tu silné ženy, které se na slabší muže dívají shovívavě.

No právě! Měla jsem diskusi o feminismu s ženami, které mi říkaly: „Nebuď feministka, vždyť stejně víme, že jsme lepší než chlapi! Nemusíme tomu říkat feminismus.“ Tak to mě dostalo! Žena, co se nepovažuje za feministku, je přesvědčená, že je lepší než muž. A já, feministka, si myslím, že muži jsou stejně skvělí jako ženy. Tak co je na feminismu tak strašného?

Váš partner, herec Kryštof Bartoš, říkal, že plánuje vyrazit do společnosti v sukni a vy si vezmete frak. Nemáte to nějak prohozené?

Vysvětlím to trochu oklikou. Je mnoho věcí, o kterých ženy mluví a nelíbí se jim, ale pro muže je těžší je vnímat. Jich se netýkají, jim neubližují. Ale když má žena blízkého partnera, který začne některé věci vidět skrze ni, víc si je pak díky tomu uvědomuje. Kryštof už je vnímavější k různým ženským věcem. Je citlivější, vnímá to skrze mě. Už si všimne, když má někdo blbou poznámku, například když se mi někdo vysměje, že jsem píšící herečka. Přitom mám psaní vystudované a zčásti mě živí už mnoho let.

Bavíme se o podobných situacích a děláme si z nich legraci. Třeba si hrajeme, že Kryštof je muž v domácnosti, upekl mi sušenky a polonahý čeká, až přijdu domů z práce. A já že vydělávám ty velké peníze a dělám ta velká mužská rozhodnutí, co změní svět. Děláme to asi i proto, abychom si uvědomili, že některé vzorce nedávají smysl, a hledáme, co vyhovuje ke štěstí nám.

Kryštof vám zaimponoval i tím, že vám na začátku vztahu vyměnil žárovky a hadici v koupelně. Ženy mají rády mužskou péči a ochranu, nebo ne?

Jo, jo, přiznávám. Některé věci zůstávají klasické a stejné. Jsem ráda, když je muž spolehlivý. Jsem ve věku, kdy přemýšlím o rodině a jako budoucí matka zkoumám, zda je muž stabilní a dokáže se o rodinu postarat. Jestli neuteče a zůstane, i když věci budou těžké. Silný, spolehlivý. To je pro ženu, která chce mít rodinu, důležité. Nevěřím, že všechny nové věci jsou super. Ráda kombinuju tradiční a klasické hodnoty s novými pohledy.

Nechala byste svoje dítě vybrat si pohlaví?

Chtěla bych být rodič, který dítě vnímá jako svého vlastního člověka. A ten si může vybrat cokoli. Já tam jsem jako milující opora, která ráda poradí, ale nechá dítěti svobodu, aby si na všechno přišlo samo.

Není to pro děti příliš velká a předčasná zodpovědnost, aby si na všechno přišly samy?

Já bych se snažila radit a být ve všem oporou a pomocí, ale ne nutit. Ještě však matka nejsem, a tak se leccos může změnit.

Kromě herectví se živíte psaním. O čem teď píšete?

Mám rozpracováno několik seriálů pro různé televizní stanice. Uvidíme, jak to dopadne. Zjišťuju, jak je to hodně těžké řemeslo. Nejen to psaní, ale i sladit se se zadavatelem je těžké. Mám respekt před scenáristy. Myslím, že to je bohužel hodně podhodnocené řemeslo. Seriál vydělá dost peněz a scenáristi, co ho napsali, z toho mají prd. Což je jeden z důvodů, proč se stávkovalo i v Hollywoodu. Taky píšu mini skeče pro město Brno a zároveň v nich hraju. Jde o sérii komediálních skečů, která Brno propaguje. Moc mě to baví, protože mám při tom svobodu, je to fajn projekt. Teď jsem začala pro radost psát film.

Film? A o čem?

Je to příběh pro mě a Kryštofa. Moc rádi bychom si spolu v něčem zahráli, tak nás napadlo zkusit něco vytvořit společně. Píšu to naschvál hodně levně, abychom si to když tak zvládli natočit sami. (směje se) Měl by to být film založený zejména na scénáři a herectví. Na takový projekt není potřeba tolik peněz jako na film s kostýmy a drahými lokacemi.

Bude to love story?

Ano. Nejdřív jsem se tomu bránila, vždyť všichni píšou o lásce a všichni nám ji chtějí prodat. Zní to tak banálně! Scénář se týká i toho, v jaké žijeme době. Dnešní doba totiž vybízí k narcismu a sobeckosti, což jsou hodnoty, které jsou s láskou neslučitelné.