Martin Veselovský: Už se o mně ví, že neustoupím

Jednačtyřicetiletý moderátor Událostí, komentářů a dvacetiminutovky na Radiožurnálu má ve skutečnosti co dělat, aby vyhrocené politické souboje vstřebal. A když už si myslel, že se po předvolebním maratónu pořádně vyspí, protože dcery odjely s manželkou na podzimní prázdniny, v šest ráno ho začal z postele tahat kocour.

No vlastně jo, zvlášť teď po volbách, kdy byla spousta úderů ze zálohy. Pevně ale doufám, že se změní energie toho všeho a povede to k něčemu tvořivému, to znamená ke složení nové vlády. Před volbami to na mě bylo až moc negativní a vypjaté.

Předpokládal jsem, že když mluvím s a priori naštvanými lidmi, kteří všechno myslí více méně ve zlém, budu vůči tomu imunní. Ale zjistil jsem, že mi to dělá dost zle. Chodil jsem domů a cítil, jak ze mě stříká negativní energie, kterou jsem nabral ve všech těch rozhovorech.

Detektivka je docela dobrý termín, protože některé rozhovory o tom, co bylo nebo nebylo s povolební schůzkou u pana prezidenta, opravdu detektivní práci připomínají. To je samozřejmě zábavné a zajímavé. I když si teď minimálně sociální demokraté vyřizují nehezké věci nehezkým způsobem, pracuje se mi s tím lépe, protože z toho cítím jinou energii.

No mám. Po výsledku voleb a se znalostí toho, jaké strany kandidovaly a jaké měly volební zisky, mám obavy, že stranám, které můžeme označit za potenciálně neonacistické nebo extremistické, stačí čekat, až situace nazraje. Až se ukáže, že nikdo jiný neumí přinést řešení, ony se do toho potom pustí. S patřičným volebním úspěchem a velice ústavní cestou, proti které nebude možné něco namítnout.

Když vidím fotku Adama Bartoše (kontroverzní publicista, který proslul tvorbou seznamu tzv. pravdoláskařů – pozn. aut.), jak jde na oslavu 28. října na Hrad, tak mě z toho jímá děs.

Pro mě je jednodušší k volbám nechodit a nedostat se do situace, kdy se mi při práci bude hlavou honit: Pane bože, vás jsem volil a vy jste to takhle pohnojili! Nebojím se ani tak toho, že bych nějakou stranu protežoval, ale naopak toho, že bych jí zakouřil, kdybych měl z jejích činů pocit, že můj hlas přišel nazmar.

Mojí rolí mimo jiné je, aby na mně nebylo poznat, koho politicky preferuju, i když by bylo zvláštní, kdybych nikoho politicky nepreferoval. Postupem času jsem ale zjistil, že se mi líp žije a pracuje, když to nebudu deklarovat vhozením volebního lístku jedné straně. Vám se to nelíbí, že?

Pokud se někdy díváte na to, co dělám, poznáte, kde politicky bije moje srdce?

A poznala byste, koho bych případně volil?

Kromě jiného taky tím.

Pro mě je opravdu nejdůležitější to, jestli dělám správně svou práci.

Mám to pořád v hlavě, ale zároveň mám pořád míň a míň času, takže patrně přichází v úvahu až univerzita třetího věku.

Chybí. Potřeboval bych vystudovat ekonomku nebo něco podobného, protože spoustu ostatních věcí se můžu naučit sám. V ekonomii je hromada zákonitostí, na kterých by se dal rozhovor postavit, jenže já nemám dost argumentů, kterými bych dotyčného udolal.

Blbě. (smích) V době, kdy jsem studoval vysokou školu (má sedm semestrů historie na UK – pozn. aut.), jsem všechno příšerným způsobem flákal, ale předpokládám, že s větším zaujetím pro věc by se dalo zvládnout kdeco.

Armáda a zbrojní průmysl jsou na tom u mě daleko líp.

Mám pocit, že to je pod rozlišovací schopnost většiny z nich. Až na nějaké výjimky, které mají komunikační umění dané od pánaboha, se příliš nevěnují tomu, jestli dokážou obstát v rozhovoru, natož se připravit na několik z nás, kteří takové pořady děláme. V rámci mediálního tréninku by to přitom neměl být problém, protože styl kladení otázek a uvažování se dá velice rychle odpozorovat. Zřejmě to nikomu z nich nestojí za to.

Neskromně si myslím, že jsem se za deset let, co tuhle práci dělám, někam posunul. Asi jsem se naučil nějaké grify, jak s lidmi ve studiu vyjít a zároveň jim dát najevo, že rozhovor řídím já. Na druhou stranu už si ti, se kterými se vídám dlouho, zvykli, že jim neustoupím a nakonec pro ně bude lepší odpovědět na otázku napoprvé a nedělat ze sebe hlupáky, kteří odpovědí pod tlakem až na sedmý dotaz.

(smích) Potom je ale varianta, že máte děti, které se ty mantinely snaží neustále překonávat. Ale jo, jinak by to srovnání mohlo sedět.

I když se dá v tomto případě úspěch obtížně definovat, podle mě to znamená stav, kdy si já a moji editoři řekneme, že to vyšlo tak, jak jsme si představovali, a případně se ukáže, že měl pořad na poměry veřejnoprávního média vysokou sledovanost. Trošku mi ale chybí tvrdá zpětná vazba, jestli to vlastně k něčemu bylo. Jednoduše a s nadsázkou řečeno, chybí mi jasný graf, kolika lidem moje práce pomohla, aby si třeba uvědomili, koho mají nebo nemají volit.

O něco menším indikátorem jsou reakce lidí, diváků a posluchačů, u kterých ale hraje roli to, že jsou to vesměs fanoušci daného pořadu. Jestli přitisknu ke zdi nějakého politika, který v tu chvíli nevypadá přesvědčivě, a pak mě třicet lidí chválí, jak to bylo skvělé, mám důvodné podezření, že se jim to líbí, protože nemají rádi toho politika.

Někdy se lidem nelíbí, že jsem se politika snažil podle nich nekorektně rozsekat na kousíčky. Když si pak píšu s diváky, kteří mají kritické připomínky, někdy zjistím, že reagovali na základě letmého poslechu, takže jim musím dokázat, co všechno se v pořadu událo. Držím se toho, že všem odpovídám, a mnohdy uznám, že v jednotlivostech mají pravdu.

Dobře. Ale neřekl bych, že jsme se jí s kolegy zastali. Jenom jsme chtěli po vedení televize vysvětlení, proč krátce před volbami byla odvolána moderátorka, která byla nepříjemná na politiky, a politici si na ni stěžovali. I když jsme se toho z odpovědi příliš nedozvěděli, tato konkrétní záležitost se nakonec vyřešila pro nás přijatelným způsobem.

Politici jsou vesměs chlapi a daleko líp skousnou, když je ve studiu zničím já, než když je zničí ženská. Nemám pro to žádný důkaz, jenom vnitřní pocit, protože spousta z nich jsou prostě machové. Nejvyšší politika takovému přístupu nahrává. A když takový macho úplně neuspěje v rozhovoru s ženskou, chápu, že to s jeho egem musí dělat hrozné věci.

Hlava mi pořád jede, takže nemůžu jít hned spát. Buď hraju na počítači, nebo zírám na seriál. Když už si jdu kolem druhé ráno lehnout, rovnou usnu.

Jsem spíš na střílečky, u kterých se nepřemýšlí. Mám rozehraných asi pět her a u dvou z nich jsem v takzvaném zákysu, což je moment, kdy se nemůžete pohnout dál, dokud neuděláte určité kroky, které posunou děj dopředu. Pro mě je to fakt docela jednoduchý výplach mozku. Teď na podzim je zrovna období, kdy se čeká, až vyjdou novinky.

To, že jsem skončil u stříleček, je vlastně moje pohodlnost, protože to je nejjednodušší, ale jinak neznám kluka, kterého by nebavily počítačové hry. Za minulého režimu jezdily po malých městech – a já jsem z Vrchlabí – maringotky s hracími automaty. Někdy v roce 1985 jsme kradli kryty od lamp, nosili je do sběrny a peníze jsme prohrávali na automatech. Dlouho jsem neměl počítač, protože byl drahý, takže jsem se k hraní vrátil až po mnoha a mnoha letech.

Naštěstí mě nevidí hrát, ale jinak jsou na tom podobně, prachobyčejně je to baví. Nedávno jsme se vrátili ze Zlína, kde máme příbuzné, a kdybychom to nekorigovali, tak holky stráví celý den s bratranci pařením u počítače. Musíme s tím něco dělat, aby se to nějak ošklivě nezvrhlo, takže doma mají povolenou půlhodinu denně a hrají holčičí hry typu oblékání a svlékání panenek.

Jasně.

Starší už je deset a de facto vstoupila do puberty, takže to začíná být zábavné. U mě ale převažuje pocit, že všechno kolem našich dětí je strašně rychlé. Než se dokážu probrat a zjistit, co nejvíc ocení, tak už jsou zase o kus dál. Zdá se mi, že jejich překotnému vývoji zkrátka nestačím.

Nevím. (přemýšlí a mlčí)

Pokud by to mělo být podle mého gusta, tak pojedeme na celý den na kolo. Abych holkám vyšel vstříc, tak někam na cyklostezku, aby to bylo po rovině a po asfaltu. Protože však dokážou poměrně silně prosadit svůj názor a já nemám to srdce se šprajcnout, tak jim většinou ustoupím. Nakonec jedeme na výlet, kde se jim rýsuje nějaká zábava, do herního centra nebo na hrad, kde je něco přichystáno pro děti.

Jsme ve fázi, že cokoliv my jako rodiče navrhneme, není přijímáno, jenže když totéž přijde odjinud, setká se to u nich s velkým nadšením. Starší dcera hraje basket a na tréninku dvakrát týdně odběhá deset kilometrů, až je úplně vyřízená, ale když jí navrhnu, že pojedeme na krátký výlet na kole, propadne panice, že by se měla namáhat.

Zpětně se ukazuje, že vzhledem k jejich povahám by menší věkový rozdíl byl lepší, protože by si pravděpodobně víc rozuměly. Jdou do sebe úplně hrozným způsobem, což mě překvapuje, protože se svou ségrou, která je o pět let mladší, jsme se až na výjimky nežrali. Ale od mnoha jiných lidí vím, že jsou to standardní sourozenecké vztahy, které dopadnou dobře.

Mladší dcera je někdy vzteklejší, než ta starší dokáže odhadnout, a jde do sestry i fyzicky. Stačí jiskra a už to mezi nimi běží. Vystupuju v roli někoho, kdo se příšerně naštve a tím situaci uklidní.

Někdy v létě. Začal jsem ale víc běhat, poprvé dlouhé závody, třeba na Šumavě pětasedmdesát kilometrů a v Beskydech devadesát. Po letech běhání jsem si s kamarádem řekl, že nás to ve městě po betonu moc nebaví, tak jsme zkusili terén a nějaký čas u toho zůstaneme. Jestli mám nějaký ventil, tak je to právě tohle – fyzická námaha.

Šumava je o něco placatější, takže je lepší. Navzdory tomu, že závod hnali krkolomnými stezkami a koryty potoků, tak proti Beskydům to byla dětská hra. Něco jsem měl sice natrénováno – přeběhnu Karlín k vodě a běžím podél Vltavy až do Klecan –, ale problém je, že v Praze nejsou kopce a že jsme si neudělali čas a neběhali třeba na Ještěd. Dlouhé závody se totiž běhají ve dvojicích, aby měl kdo zavolat pomoc, když parťák zkolabuje.

Na to, že jsme do toho šli poprvé, jsme dopadli docela dobře. Na Šumavě jsme byli v první třetině a ani v Beskydech to nebylo marné, i když jsme si prošli peklem. Vybíhalo se v deset večer z Třince a končilo další den ve Frenštátě pod Radhoštěm. Nám to trvalo dvacet hodin, ale měli jsme ambice mít o něco lepší výsledek. Tak snad příští rok.

Jasně. Trasa byla složena z osmi kopců, z nichž sedm má nad tisíc metrů nad mořem. Běží se přes celý pás, což by mělo dát dohromady asi pět tisíc osm set nastoupaných metrů. Protože jsme oba byli v Beskydech poprvé, nevěděli jsme, co je ten poslední kopec zač. Podle mapy nám připadal jako hrbol, ze kterého je to už jenom pět kilometrů do cíle.

Jenže Javorník nad Frenštátem má dva vrcholy, Velký Javorník a Malý Javorník, které jsou od sebe sto výškových metrů. Když jsem to zjistil, vypnula mi hlava, takže jsem si musel na deset minut lehnout. Kolega jenom nahlas uvažoval, co řekne mojí manželce, až tam umřu. Už jsme spolu něco odběhali a on ví, že na mě žádné hecování neplatí, že bych se jenom příšerně naštval. Dolů jsem se dostal už jenom silou vůle.

V tom, co dělám, nesporně hrozí, vždyť je to pořád dokola. Největší umění je rozpoznat, kdy to nastalo, a ne to, se potom sbalit a odejít.

Naši nejbližší přátelé jsou příkladem toho, že se dá žít jinak. Sebrali se a odstěhovali mimo Prahu a začali vydávat časopis o různých alternativních stylech života. Vnitřně se jenom podivují nad tím, že dělám tuhle práci, když se člověk může uživit něčím, co ho psychicky tolik nezatěžuje a co je celé daleko příjemnější. Je to takové hezké a hodně lákavé.