Martin Trnavský: Nikdy jsem nepařil, pořád jsem sportoval

Režisér Vladimír Strnisko.

Tak nějak. Víte, já jsem odkojený Divadlem na Korze, Lasicou a Satinským… A Strnisko u některých her, ve kterých Lasica hrál, jako například v Gogolových Mrtvých duších, což by podle mě měl být studijní materiál pro každého začínajícího herce, figuroval jako režisér.

Moc jsem s ním chtěl pracovat a něco se od něho naučit. Když jsem ale přišel do Činoherního klubu, zjistil jsem, že je to jinak. Že za to, že je Lasica tak dobrý, může hlavně on sám. A navíc měl Strnisko řekněme zvláštní povahu, která mi nevyhovovala.

Když mi někdo povahově nesedí, nemůžu s ním spolupracovat. V divadle to zkrátka musí ladit. Stačí jeden člověk, který celý ten nástroj rozlaďuje, a už to nehraje. Proto jsem se uchýlil do vlastní divadelní společnosti, kterou si hýčkám.

Jsem. Nemohl bych hrát v souboru, kde by byl byť jeden blbec. Hned bych s ním vyběhl. Já jsem zkrátka takový. Za to se nestydím, a navíc to funguje.

To asi nebylo tehdy, ale řekl jsem to, to je pravda. V Brně máte víc času na sobě pracovat. Čas tam plyne pomaleji. A navíc, Brňáci jsou patrioti. Tam když se něčemu daří, ať je to umění, nebo sport, lidi za tím jdou. Naše autorská divadelní společnost funguje devět let a daří se jí.

Praha nabízí úplně jiné zázemí, možnosti a podmínky. Je tam mnohem víc příležitostí se prosadit, ale příliš málo času nabrat zkušenosti, něco si vyzkoušet a pracovat na sobě. Nebudu to víc rozvádět, ať si to každý přebere po svém.

:.Ve filmu Na rozchodnou podle autobiografického scénáře Milana Uhdeho. Uvede ho Česká televize.foto: Právo/archiv

Brno mi vyhovuje a brněnským divákům vděčím za všechno. Fungujeme jejich zásluhou. V Praze, když trošku něco umíte a ještě než se stačíte opravdu vypracovat, jste hned vržena do seriálového kolotoče. Nejvíc mi vadí, že už v nich hraje kdekdo. Stojím si za tím, že některé filmové a seriálové produkce všech televizních společností u nás povětšinou nehledají herce mimo Prahu.

A přitom právě tam jsou v divadlech herci, kteří mají čas na sobě pracovat. Mám v pražských divadlech spousty kamarádů a samozřejmě se tady soustřeďuje většina kvalitních herců, ale snažím se hájit to, čemu se v Praze říká oblast.

Právě tam je spousta herců, kteří potřebují dostat příležitost, aby svoji energii někde zúročili. Když potom vidí, kdo místo nich ty příležitosti dostává, nezbude jim nic jiného než to vzdát u flašky fernetu. A to je velká nezodpovědnost většiny produkcí jak vůči hercům, tak vůči divákům.

Jinak než díky seriálu se ale dnes známým nestanete. Konkrétně v tomto případě vás vidí dvakrát v týdnu dva milióny diváků. Jsem strašně rád, že jsem v tomto i v předešlém seriálu Světla pasáže hrál. Mně i mé divadelní společnosti to pomohlo. Byla to další zkušenost, abych zjistil, jak co funguje a jak se věci mají.

To psal bulvár. Tam nenapíšou, že mám v Lelekovicích pěknou zahradu, kde se starám o stromy. I když je pravda, že jsem tam nahoře asi někoho naštval. Často jsem přepisoval dialogy, ale aniž bych měnil významy scén a koncepci postav. Prostě jsme, hlavně při natáčení s Bárou Munzarovou, chtěli, aby nás to bavilo a diváky taky. Nechtěli jsme jenom odříkávat text, ale v situacích existovat. Někdy dialogy ve scénáři to prostě neumožňovaly.

Logicky bychom měli být spíš pochváleni za to, že nám na tom záleželo. Bylo to pro dobro celku. Ale reakce byla opačná, někdo se prostě ješitně urazil. Jenže na obrazovce jsem vidět já! Svěřenou seriálovou postavu buď ustojíte, nebo ne. Moje herectví se seriálem nemá nic společného. Přijďte do divadla, na to jsem hrdý. Ale jak říkám, za seriálovou zkušenost jsem rád.

Vloni jsem natočil dva. Komedii Muži v říji, kde jsem pomohl napsat scénář Robertu Sedláčkovi. A s Jurajem Nvotou jsem točil film Na rozchodnou, scénář napsal Milan Uhde. Film je o složitém soužití Čechů, Němců a Židů koncem druhé světové války. Příběh měl velký časový oblouk. Hrál jsem tam i sedmdesátiletého muže.

Rozhodně ne v hrobě. Chtěl bych mít dřevěný dům nad řekou a být finančně zabezpečený natolik, abych se mohl prací jenom bavit.

:.Spekulovalo se o jejich vztahu, ale Bára Munzarová s ním pouze hraje v divadelní hře Jako Thelma a Louise, kterou uvádí brněnský divadelní spolek Frída.foto: Právo/archiv

Zkoušeli jsme tehdy Mistra a Markétku a v té hře je malá postava bláznivé ženy, která vykřikuje, že zabila manžela a udusila dítě. Když jsem jel na živnostenský úřad zaregistrovat spolek, připadlo mi to mnohem zajímavější než třeba Společnost Martina Trnavského. Není to jenom o mně.

Zatím ano. Mám kolem sebe lidi, kteří mi velmi pomáhají. Nejvíc moje produkční Marcela Mikysková. Je nás celkem pět. Všichni zvládají několik profesí a jsou za to i zaplacení. Máme celkem devět autorských her. Naposledy jsme uvedli premiéru hry Jako Thelma a Louise. Měsíčně na nás v Brně přijde tak 1500 lidí. Televize nám pomohla k tomu, že můžeme víc jezdit na zájezdová představení.

Hlídal jsem si, aby to nebylo příliš kontraproduktivní.

To je úplně jednoduché. Na veřejnost se dostala informace o Bářiných osobních problémech. Já jí v seriálu hrál milence… Není to kvůli tomu, že spolu mají něco i ve skutečnosti, když už jim to spolu tak funguje i na obrazovce? Co na to mám říct?

Ano! Společné představení! Měli jsme s autorem a režisérem Jakubem Nvotou zajímavý námět hry Jako Thelma a Louise. Bára je pro postavu Louisy úplně přesná. Má v sobě kus chlapa a chlapského myšlení, což tato postava vyžaduje. Našli jsme k ní Mariku Procházkovou jako Thelmu a představení je na světě. Ty dvě se úžasně doplňují!

Ano. Moje jednadvacetiletá nevlastní dcera Bára měla narozeniny, tak jsem ji vzal na večeři. Tam nás měli vyfotit! Moc jí to slušelo.

:.Jako inženýr Haken s Milanem Bahulem v Ordinaci v růžové zahradě. Foto: Archív TV Nova

To by muselo tak nějak vyplynout.

Ano, neměl jsem zrovna co dělat, tak jsem to zkusil. Říkám to ale s nadsázkou.

Znáte ten pocit, kdy něco intenzívně tušíte? Tak přesně tak to bylo. Od dětství jsem tušil, že budu dělat zrovna tohle. Doma jsme po večerech s rodiči poslouchali desky Šimka a Grossmanna, Lasici a Satinského, Voskovce a Wericha, Horníčka…

Znal jsem ty dialogy zpaměti, a pokud to šlo, bavil jsem tím spolužáky ve škole, na táborech, sportovních soustředěních… I když je fakt, že to mohlo být všechno jinak. Původně jsem chtěl studovat Fakultu tělesné výchovy a sportu v Bratislavě. Studoval tam už můj otec, který mě odmalička ke sportu vedl.

Ano, tělocvikář a učitel matematiky. Posléze ředitel základní školy a nakonec zástupce ředitelky Školského úřadu Brno-venkov.

Ano, to byl. A možná právě díky tomu mám v sobě disciplínu, která mi umožnila vybudovat si fungující divadelní společnost.

Vždycky sekretářky ředitelům na středních školách.

Ti zpočátku vůbec netušili, že se o něco takového pokouším. Můj děda z otcovy strany byl ochotník a můj otec zase hudebník. Hrával na bicí v brněnských kapelách a malých divadlech. Nazpíval dokonce i nějakou písničku, která se hrávala v rádiích. Myslím, že se jmenovala Kmotr dlouhý déšť. A moje maminka zase baletila a oba se v jednom takovém divadélku poznali. Maminka je ve společnosti velký bavič, takže komediální sklony mám asi po ní. Po otci mám zase jistou přísnost a disciplínu.

…a začal jsem hrát tenis. V tom mě podporoval dědeček z matčiny strany. Potom jsem hrál házenou, zkoušel horolezectví, lyžování. Všechno mě bavilo tak tři čtyři měsíce, dokud jsem nedosáhl nějaké úrovně a nezačal zkoušet něco jiného. Ale zůstávala mi touha v něčem vyniknout.

Když mi bylo osmnáct, začal jsem s jachtinkem a stal se mistrem republiky v dorostu. V roce 1990 jsem byl přizván do předolympijské přípravy a po dvou letech jsem měl jet na olympiádu do Barcelony ve dvouposádkové lodní třídě STAR.

:.Se seriálovou partnerkou Bárou Munzarovou, s níž hraje i v divadle. Foto: Archív Nova

Nakonec ne. Svaz nás nenominoval. V tom období jsem nejvíc času trávil mezi Barcelonou, Cannes a Lago di Garda. Poslední z nich je mým nejoblíbenějším místem na světě.

S odstupem času přiznávám, že když jsem v roce 1990 vyrazil jako devatenáctiletý kluk s dlouhými vlasy do světa a viděl život venku, tak jsem si ho spíš užíval, než abych trénoval. Měli jsme tehdy mohovitého zahraničního sponzora. Dostal jsem k dispozici auto a poprvé jsem viděl kreditní kartu. Bylo hezké, když jsem měl v hotelu Majestic přímo naproti festivalovému paláci v Cannes zaplacené ubytování na měsíc dopředu.

Samozřejmě, přímo jsem si to vychutnával. Nechtělo se mi až tak na vodu jako spíš na procházku do města. Na kávičku do kavárny. A že jich tam bylo! Zvlášť když hodně foukalo, tak se mi na vodu nechtělo už vůbec. Jachtink se dělá, právě když fouká, ale já jsem si sedl raději do křesla a na tu vodu se díval a přemýšlel…

Začal jsem tak trošku podnikat. Asociace lodní třídy STAR neměla vlastní trička s logem. V téhle lodní třídě jachtí samí boháči. A tak jsem je začal vyrábět a prodávat za dost slušné peníze. Vydělával jsem na blbých tričkách. Dovezl jsem dvě stě trik a prodal je třeba na regatě v Nice. Za pár hodin byly pryč.

S velkým. Asi tak čtyři sta procent. (směje se)

To nebylo podnikání, jenom jsem vytěsnil skulinku na trhu. Když nevyšla ta olympiáda, pokoušel jsem se vybudovat v Brně posilovnu. Což se stalo, ale nějak se to nepovedlo. A pak byl takhle nějak listopad a v prosinci se uzavíraly přihlášky na JAMU. Tak jsem podal přihlášku a oni mě vzali.

Štěstí. Ale jak jsem už říkal, tušil jsem to. Dokonce jsem se dva měsíce připravoval. Bylo to vtipné. Svaly jsem měl jako kulturista a recitoval jsem básničky.

Ano, letos jsem bojoval o první příčky v seriálovém poháru, ale při posledním závodě jsem šel zase na tu kávu. Dost foukalo a byla zima. Já tu Nechranickou přehradu nemám rád! Tak jsem skončil celkově osmý.

Ne. To bych na jachtě nemohl být.

:.Martin Trnavský: "Chtěl bych mít dřevěný dům nad řekou a být finančně zabezpečený natolik, abych se mohl prací jenom bavit."foto: Právo/Petr Hloušek

Hrozně depresivně, jsem rád, že jsem nehrál pacienta a nemusel tam s nimi spát. Ostatní museli. Vládnou tam přísná pravidla. Když jsem si s tím opravdickým terapeutem chtěl dát pivo, museli jsme odejít mimo areál léčebny a sednout si na autobusovou zastávku.

To se musí. Jinak vám seberou body.

Nedovedu si to moc představit. Bára byla vychovávaná v určitých hodnotách. Jako malá trávila hodně času u koní. A ne že by jen skákala parkúr a jezdila do lesa na vyjížďky, ale starala se o ně. Uklízela ve stájích, hřebelcovala, kydala hnůj… Bavilo ji to. Děti by se měly vést cestou zodpovědnosti. Aby věděly, že za každou radostí je práce. Teď je z ní krásná dospělá žena, která si v hlavě formuluje co, jak a kudy… Snad to trefí správně.

Ani ne. Skoro do svých osmnácti let jsem musel být každý večer do osmi hodin doma. Pořád jsem sportoval.

Já nikdy nepařil. Ale je fakt, že když mi bylo osmnáct, trávil jsem dost večerů s o šest let starší dívkou v brněnské videokavárně. Tam jsem si prožil svoje a chodil domů v pět ráno. Ale to si musí prožít snad každý mezi osmnácti až dvaceti. Teď už chodím raději do lesa se psem.

Dělat nosiče v Tatrách.

Ne, na Téryho chatu. Na Lomnický štít jede lanovka. Třeba si to ještě dám.

Já si osobně myslím, že v padesáti divadlo už nutně dělat nemusím.

Na divadle nejsem závislý, já ho beru jako filtr své povahy. Hraju o tom, co vidím, co mě štve nebo těší. Mám rád kontakt s diváky. Chci je pobavit. Musíte mít co říct. Až všechno řeknu nebo mě nebudou chtít poslouchat, tak toho nechám.