Martin Stropnický: Netoužím být všemi milován a jsem náročný na okolí i sebe

Pokud je despota ten, kdo nemá rád, když se nedodržují pravidla a dohody, tak ano, jsem despota. Netoužím být všemi milován a jsem náročný. Na okolí i na sebe. Každý má právo na chybu. Může ji maximálně dvakrát zopakovat. Ale potřetí už to zavání lajdáctvím, leností nebo neschopností.

Něco se povedlo, něco méně. Tak už to bývá, když o něco usilujete. S klidným svědomím mohu říct, že jsem to tady neprozahálel a snažil se o ty nejlepší výsledky. Divadlo je hodně riskantní byznys. Určitě složitější než výhodně prodávat pod cenou získané pozemky. Naše divadlo je velmi specifické: krásná opulentní secesní budova uprostřed Prahy, která je svým způsobem břemenem. Snese jenom něco, musíte respektovat její genius loci.

Chodí sem diváci ve třetí čtvrté generaci, nemůžeme být hluší k jejich názoru. Chtít denně vyprodat 640 míst a ignorovat to, co vyžadují, prostě nejde. Je zajímavé, že i od mladých diváků slyšíme, že nechtějí na Vinohradech jít na nějakou avantgardu, protože za ní půjdou jinam. Chtějí vidět třeba Shakespeara nebo Schillera v klasickém kabátě. Uvedli jsme avantgardní představení, které posbíralo spoustu cen, ale stáhli jsme je po 15 reprízách, protože naši diváci je nepřijali.

Radikální řezy jsou fajn, jen bývají občas projevem nedostatečné znalosti problému. To se to řeže, když ignorujete souvislosti! Pár razantních kroků jsem udělal. Bulvár mě za ně málem ukamenoval. Vinohrady budou vždy tak trochu konzervativní. Nakonec, proč ne?

V pražském divadelním kontextu je to, řekl bych, i žádoucí. Já zdědil nějaký soubor, s nějakým věkovým složením, řada legend tu už nebyla, nebo byla na odchodu. K tomu pestrobarevná střední generace a poddimenzovaná mladá generace. Musíte respektovat smlouvy a předpisy, máte nějakou sumu na platy, k tomu připočtěte fakt, že stálé angažmá už pro mladší dnes není tak podstatné, takže menší motivace. A teď v tom manévrujte.

V roce 2002 jsem se sem vrátil jako člen hereckého souboru, šéfování vzniklo shodou okolností asi půl roku poté. Nabídli mi to, když z postu uměleckého šéfa odešel Jiří Menzel. Jenže já nechci být jen dirigentem, chci být i muzikantem. Když o něčem rozhodujete, je dobré vědět, jak těžké je to vytvořit. Snažím se hraní dávkovat: dělám i malé nebo střední role, jako šéf si nevyzobávám rozinky.

Třeba Cyrano, kterého teď zkoušíme, je po dlouhé době velká role. Oslovil mě režisér Vladimír Morávek, který v té roli viděl právě mě.

Pavel Kohout působil na Vinohradech víc než třicet let, je teď v určitém věku a oba jsme s režisérem cítili, že bychom měli splatit jistý dluh, který divadlo vůči němu má. Prošel složitým osobním vývojem, je spjat s padesátými léty a zároveň je chartista a člověk, který si na rozdíl od jiných neřekl po listopadu 1989 o žádnou funkci. Ale především: je to pan spisovatel.

Řeknu to takhle: Cyrano by to určitě neměl dneska lehké. Pro jednadvacáté století je setsakra málo ohebný, přizpůsobivý, taktický, rozumný, zkrátka: pragmatický. Ve státní správě by kariéru neudělal.

Přiměřené. Například o tom, co bude hrát, vedeme dialog. Jako ostatně s některými dalšími předními členy souboru. Ale nebojte, samostatnou šatnu nemá.

Nejsem. Ona už třicet let dokazuje svou prací, že nepotřebuje uměleckého šéfa, aby dostala roli. Já jí žádnou diplomku opravovat nemusím. A zrovna v Cyranovi nám vlastně Veronika vytrhla trn z paty tím, že zahraje pár vět.

Mám pokaždé velmi přesnou představu, jak má inscenace vypadat. Nevodím ale herce za ručičku. Snažím se jen dát jim kvalitní noty. Říkám jim především, „co“ mají hrát. To „jak“ je už společné hledání. Ale nakonec jsou na jevišti před diváky sami a mají to celé ve svých rukách. Moje režírování vzniklo vlastně z nouze. Byl jsem přesvědčený, že britský seriál Jistě, pane ministře na jevišti může dobře fungovat, ale nikomu se do toho tenkrát nechtělo. Tak jsem to udělal sám. A dnes? Už jsme odehráli asi 165 repríz, pokaždé bývá vyprodáno. Přitom kritici tenkrát rozhodně nejásali.

Ne? Vidíte a já myslel, že ano… Ale vážně: negeneralizoval bych to. Pravda, je na mně vidět, koho si vážím a koho ne. A to je konfliktní. Netvrdím, že tesáme do skal věčnost, ale děláme poctivě. Po Caesarovi, jehož jsem naposledy režíroval, za mnou přišlo plno lidí, kteří řekli, že jsou rádi, že konečně viděli Shakespeara s koncentrací na slovo a herecký výkon, a ne na vnější efekty a násilné pseudoaktualizace. Někteří kritici si toho všimli, jiní ne. C’est la vie.

Odpovím spíš obecně. Myslím, že naše společnost je dost plebejská. A taky kverulantská. Divadlo na Vinohradech už svou budovou s pozlacenými štuky určitý typ lidí provokuje. Ale co já vím, může tu být i osobní aspekt. Jsem podezřelý. Ve třiatřiceti jsem odešel z divadla, kde jsem hrál krásné velké role, a řekl si, že se svým životem udělám ještě něco jiného. Rozhodl jsem se vstoupit do diplomacie a tvrdě pracoval na tom, abych to dělal kvalitně a nepřišel tam jen jako zasloužilý stávkař. Za relativně krátkou dobu jsem byl třikrát velvyslancem, aniž bych kdy byl v nějaké straně nebo patřil k nějaké partě. Měl jsem asi štěstí, že v té době stačilo dobře pracovat.

V roce 1998 jsem se stal ministrem kultury v Tošovského úřednické vládě. Pokud má člověk kulturu rád, není mu cynicky ukradená, je takový post ctí. Snažil jsem se za sebou zanechat nějakou práci. Potěšilo mě, když mi Pavel Dostál, který tam přišel po mně, řekl, že nemusí půl roku nic dělat, protože měl připravené návrhy zákonů i vypracovanou dlouhodobou kulturní politiku státu. Nikdo to přitom po nás nechtěl. Sedm měsíců jsme tam opravdu dřeli.

Pak jsem si ještě na sebe vymyslel takové diplomatické harakiri: smlouvu s Vatikánem. Jediní z bývalého východního bloku jsme ji neměli. Zdánlivě „mission impossible“. A vidíte, už přes deset let je podepsaná. Držím, mimochodem, palce ministru Besserovi, aby prosadil konečně její ratifikaci naším parlamentem.

Když jsem se vrátil k hraní, měl jsem štěstí: dostal jsem hned za první roli Thálii, měsíc nato mi nabídli post uměleckého šéfa, brzy jsem začal režírovat a ještě na to chodí lidi. To vám kupu přátel nenadělá.

Přitom vůbec nejsem ten, komu se daří, na co sáhne. Mám to všechno vykoupené dřinou. Navíc v tom nikdy nebyla protekce natož podraz, nikoho jsem nepředběhl. Nebudu se teď přece nikomu omlouvat, že znám tři světové jazyky, mám praxi v jednání s vysoce postavenými lidmi, že se orientuji v kultuře i v mezinárodních vztazích, stále se učím a nemám rád plkání nad alkoholem. Jestli se to někomu nelíbí, je to jeho smůla. Ačkoli… možná i moje.

Pravidla diplomatické služby začala být čím dál tím vágnější a tento stav, dovolím si říct, trvá dodnes. Vymizel idealismus a začaly fungovat mechanismy známostí a partajních vazeb. Ke svému úžasu jsem zjišťoval, kolik lidí z mého profesního okolí jsou členy nějaké partaje a jak to jejich kariérám, eufemisticky řečeno, neuškodilo. Najednou jsem začal být z Prahy úkolován úředníky, kteří měli v roce 1990 vyrážku i na patách, protože se právem obávali, že z ministerstva budou muset odejít.

I na vnitropolitické scéně se začaly dít věci, které pro mě byly těžko obhajitelné. V devadesátých letech jsme byli hrdí, že můžeme republiku zastupovat. Měli jsme efektivní vlády, světově proslulého prezidenta, všude otevřené dveře, a pokud člověk nebyl lenoch, dalo se to ve prospěch republiky skvěle využít. To se začalo drolit a já si kladl otázku, zda ještě s plnou odpovědností chci a mohu některé názory našich politiků s čistým svědomím propagovat. To se pak musíte rozhodnout. Velvyslanec si nemůže s prominutím pouštět hubu na špacír. Buď se postaví do lati, nebo odejde.

Byly dvě. Jedna soukromá: pobyt v zahraničí je pro rodinu s dětmi složitý. Zatímco před rokem 1989 byl pro každého sen odtud vypadnout, teď to je samozřejmost. Spíš teď děti trpí tím, že přicházejí o kamarády, o různé aktivity, které se třeba v cizině nedaly dělat. Moje děti neměly problém v zahraničních školách, ale bylo to složité pro manželku (textařku a scenáristku Lucii Borovcovou - pozn. red.) a její profesní ambice. Byl jsem pak třeba v Itálii dost dlouho i sám. Přišlo mi to už celé nepřirozené a řekl jsem si, že se vrátím. Naši osobní situaci to stejně nevyřešilo, ale to už je jiná píseň.

Možnosti uplatnění po návratu. Začaly do nich čím dál víc zasahovat snahy umístit po volbách své stranické druhy do různých pozic na ministerstvo zahraničí. Když jsem se vrátil z Vatikánu, rýsovalo se naše členství v EU a potřeba jeho propagace doma. Vznikl i takový odbor. S mým profesním zázemím jsem si myslel, že bych tam své zkušenosti dobře zužitkoval - o Evropské unii dost vím, nejsem neznámý, jsem schopný mluvit na veřejnosti, na kameru.

Nakonec to dostala dívenka, kterou tam posadila nějaká partaj. Považuji za tragédii, že u nás stále nemáme zákon o státní službě. Jenže politikům to evidentně vyhovuje, protože to umožňuje přesuny v rámci politických handlů. Rakouská diplomatická služba třeba vůbec nezná kategorii politický velvyslanec. Systém, který u nás je, je hrozně demotivující. Dává najevo, že ať se někdo snaží, jak chce, zbude na něho nejvýš stříbrná. Zlatá je předem prodaná.

Celé mě to hrozně mrzí. Neříkám, že Unie je dokonalá - už mi přijde banální to opakovat: nemůže být přece lepší než státy, které ji tvoří. Když jsem ale někam vstoupil, musím být důvěryhodnou součástí toho, čeho jsem chtěl tolik být členem, a nemohu zpochybňovat samotné principy. Je snadné poprskávat a popichovat. Je těžké trpělivě, cílevědomě a efektivně prosazovat své.

Ten pravý okamžik jsem zřejmě propásl. Zpočátku mi přišlo správné zůstat nadstranický. Nikoli z alibismu, ale pod vlivem zkušeností z normalizace. Později jsem některé strany zblízka poznal a bylo to spíš frustrující.

Žasnu, jak lidé, kteří se podepsali na plýtvání v uplynulých letech, teď s jiskrou v oku a samolibým úsměvem navrhují, v čem všem se mají občané omezit. Po lidech se chce, aby na sebe vzali v rámci oddlužení země nemalou oběť, ale zároveň zde existují silná podezření, jak stát hospodaří a jak se financovaly a financují strany. Na jedné straně vidíme plýtvání a na druhé straně rodiny, kde spořádaně pracují a tak tak přežívají.

Nejsem závistivý, ale když vidím, kolik prapodivných lidí ostentativně každému strká pod nos své bleskurychle nabyté nepřiměřené statky, je mi špatně. Mohu si vážit společnosti, která to umožňuje? Je snad tohle ta daň svobodě, jak nám občas politici říkají? Říkám to hrozně nerad, ale připadá mi, jako by tahle země v sobě měla nějaké genetické prokletí. Navíc pořád objevujeme objevené: Němci to vyřešili takhle, ale to je špatně. A Švédové? Taky to dělají blbě. My na to musíme přece jinak! Jak? No přece tak, aby se dařilo podfukům. Už mě to unavuje a nejsem sám.

Euforii jsem určitě nepropadal. Ani na chvíli jsem neuvěřil, že to tady zachrání recyklovaný pan X a jeho strana Y.

Každý otec, který nemá syna líného hňupa, by ho měl podporovat. Přesto si myslím, že by své nezanedbatelné schopnosti a vzdělání získané v zahraničí i doma (chodil na americkou základní školu, maturoval na francouzském gymnáziu, vystudoval Fakultu sociálních věd UK - pozn. red.) mohl zúročit lépe v nějakém jiném povolání.

Bylo pro mě zpočátku překvapení, že se pro herectví rozhodla a šla po maturitě na Vyšší odbornou hereckou školu. Udělala v poslední době velký pokrok. Mám z ní radost a moc jí přeji, ať jí to vyjde, protože ji nečeká lehká cesta.

Je teprve v druhém ročníku gymnázia a hodně se věnuje sportu. Kéž by dělala něco normálního.

Právě prošla psychologickými testy a v září půjde v pěti letech do první třídy. Vyrostla vedle starších sourozenců, napodobuje všechno, co kolem sebe vidí, takže je vyspělejší než jiné děti jejího věku. Baví ji být ve společnosti, je soutěživá, plná energie. Ráda se předvádí, možná ji bude bavit hraní… Snad se teď čtenáři nevyděsí, že zaplevelím české scény svými potomky.

Netušil jsem, že se dopracuji k titulu nevlastní dědeček. Ale fajn, člověk má zkusit všechno.

Bylo by nefér, kdybych neřekl, že hlavní břemeno spočívá na Veronice. To neznamená, že bych doma nedělal nic, je to však rozhodně míň, než bych si přál. Jsem u zásadních rozhodnutí stran dětí, chodím ráno se psem, starám se o auta, jednám s různými řemeslníky, protože na mě si přece jenom tolik netroufnou jako na samotnou ženskou.

Co to je? Snažíme se, abychom měli aspoň jednou ročně dovolenou - byla léta, kdy se nám to nepodařilo. Teď chci Veronice splnit přání, abychom jeli někam na sever. Mě to vždycky spíš táhlo za sluníčkem.

Nejde o pláž, mám rád jižní světlo. Navíc s našimi dětmi si moc nepoležíte. Jak jste na druhé straně knížky, na kterou se celý rok těšíte, hned vám na ní přistane hrouda písku.

Nikomu to neříkejte, ale dostal jsem k Ježíšku kytaru. Krásnou dvanáctku. Takže možná…