Článek
Když jsme spolu před třemi lety hovořili, vysvětloval jste, že jste nikdy nevstoupil do žádné politické strany, protože to, co jste v těch stranách viděl, pro vás bylo frustrující. Copak se vloni změnilo?
V žádné straně jsem opravdu nikdy nebyl - ne proto, že bych se úzkostlivě vyhýbal politice a tvrdil, že to je svinstvo - ale protože nebyla strana, kde bych si řekl, že s těmi lidmi bych chtěl jít. Měl jsem k různým stranám více či méně blízko, měl jsem tam známé a kolegy - třeba v Unii svobody, s nimiž jsem byl v Tošovského vládě, přes syna jsem zase znal lidi ve Straně zelených. Ke členství ale bylo od těchto přátelských vztahů k jednotlivcům stále daleko.
Pro vstup do politiky byl pro mě zásadní občanský pocit, který se za poslední dva roky výrazně umocnil. Připadal jsem si pořád víc a víc jako v zemi, kde se mi chce pořád míň a míň žít.
Kvůli čemu?
Měl to na svědomí určitý typ lidí, u něhož bylo jasné, že se nikdy nebude chtít vzdát svého vlivu, a myslí si, že to tak tady bude navěky a my všichni budeme držet hubu a krok, protože se vlastně nemáme tak špatně. Tahle „elita“ pohrdající občany si myslela, že si může dovolit všechno. To logicky vedlo k tomu, co se stalo bývalému premiérovi a vedoucí jeho kabinetu.
Nechci, aby to znělo pateticky, není mi už třicet, ale šel jsem do toho kvůli dětem. Mezi mými vrstevníky jsme se shodli, že všichni známe nebo máme v rodinách mladé lidi, kteří prostě odešli do ciziny. A rozhodně to nebyli ti líní a neschopní. Jenže u nás začalo zas fungovat pravidlo, že pokud nepatříte k nějaké politické nebo podnikatelské partě, leckde nemáte šanci. To mě přimělo hledat, jak s tím něco udělat.
Proč zrovna v ANO?
Chci podotknout, že když jsem do ANO na konci června vstupoval, mělo asi 1,7 procenta preferencí - můj vstup se vskutku nedá označit jako konjunkturální. Překládal jsem tehdy britskou hru Jistě, pane premiére pro divadlo Karla Heřmánka a byli jsme domluveni, že to budu i režírovat.
Mezitím byly vyhlášeny předčasné volby, ale nějak jsem to nebral vážně, těch pět procent nutných pro vstup do Poslanecké sněmovny mi připadalo hodně vzdálených. Nechtěl jsem to říkat moc nahlas, abych nešířil poraženeckou náladu.
Když volby skončily tím fantastickým výsledkem, všichni se radovali, jen já měl plnou hlavu maléru, ve kterém jsem ocitl: za dva dny jsem měl začít v divadle zkoušet. Karel Heřmánek byl na mrtvici, nakonec to musel režírovat sám.
Kdo vás vlastně do ANO přivedl?
První kontakt jsem měl s Věrou Jourovou, která mi jednoduše přišla fajn. Postupně jsem se seznámil ještě s dalšími zajímavými lidmi, kteří nebyli tuctoví a měli za sebou nezanedbatelné profesní úspěchy. Nicméně mi to ještě dost dlouho trvalo. S Andrejem Babišem jsem se setkal před rokem v Brně, kde jsem v Národním divadle režíroval Královu řeč.
Přibližnost v práci je tady bohužel častá vlastnost. Já mám rád precizní práci.
Jaký na vás udělal dojem?
Dlouho jsem si ho nedokázal zařadit. Byl pro mě naprostý protipól toho, jak u nás rozumíme pojmu politik. Počínaje tím, že absolutně není hmotně vázán na svou politickou kariéru, což mi přijde docela zásadní. Přestože je mezi tisícovkou nejbohatších lidí této planety, nelétá helikoptérou ani nekupuje dětem k osmnáctinám BMW. Naopak je vychovává k odpovědnosti vůči těm potřebnějším. Navíc je asketa a to mi imponuje. Když jsme spolu seděli v restauraci, zeptal jsem se, zda si mohu zapálit. On se zarazil a řekl: Taky jsem kouřil. Vy nemáte vůli?
Je o dva roky starší než já, ale není to žádný oplácaný strejda, pravidelně cvičí. To nejsou povrchnosti, vypovídá to o tom, jak kdo zachází se svým životem, co je pro něho důležité. Taky jako já bazíruje na detailech, protože na detailu se pozná, zda někdo pracuje jenom dobře nebo výborně.
Jste prostě oba pedanti.
Líbí se mi, když se někdo snaží přiblížit dokonalosti. Přibližnost v práci je tady bohužel častá vlastnost. Já mám rád precizní práci.
Nebyla pro vás, který jste přišel z divadelního a diplomatického prostředí, volební kampaň po jižní Moravě kulturním šokem?
Máte pravdu, že jsem se většinou pohyboval mezi lidmi, kteří jsou po hmotné stránce nad průměrem. Jste-li v showbyznysu úspěšní, nemáte se špatně. Když pak mluvíte s mladým párem, který nevydělává víc než třicet hrubého, má děti a musí do práce dojíždět, tak vám řekne, že musí hodně zvažovat, jak ušetřit na nějakou obyčejnou dovolenou.
Potvrdilo se mi, že tyhle lidi nezajímají žádná sociální šidítka, protože neřeší podstatu jejich těžkostí. Když někdo pracuje jako učitel nebo zdravotní sestra, neměl by zápolit s tím, jak zůstat u své profese a zároveň vést důstojný život. Proto má ANO i sociální rozměr. Takové to, ať se každý prosadí, jak umí, vede akorát k tomu, že je přípustné, aby se někdo prosadil jakýmikoli prostředky a přes jakákoli záda.
Loňská kampaň byla úžasný zážitek a jedno z největších pracovních nasazení, co jsem kdy zažil. Měl jsem to složitější v tom, že jsem kampaň vedl 200 kilometrů od domova, a jak v Brně, tak v Praze jsem měl závazky, které jsem nemohl zrušit. Měl jsem třeba během dne dva mítinky na Břeclavsku a večer jsem hrál v Praze Cyrana. Navíc to bylo v době, kdy byla rozkopaná a zúžená dálnice, takže cestování bylo zcela nevyzpytatelné.
Nechci tvrdit, že by nás všude vítali chlebem a solí a zněly fanfáry, ale setkání s lidmi, kteří žijí věru jinak, než se žije v Praze, byla nesmírně autentická. Hlavně starší lidé se ukázali občansky odvážní a přesvědčení, že má cenu se pokusit něco změnit. Třicátníci a čtyřicátníci byli mnohem opatrnější a skeptičtější.
Na rozdíl od volební kampaně pro vás schůze vlády novou zkušeností nejsou. Srovnejte jejich průběh za Tošovského a Sobotky.
Procedury v exekutivě mají své vyjeté koleje. Hlavní rozdíl je, že Tošovského vláda byla úřednická, Sobotkova koaliční, vzešlá z voleb. Na Josefa Tošovského vzpomínám rád, protože to byl střídmý gentleman anglického střihu, panovala za něj kázeň a přirozený řád. Pokud jde o mě, hlavní rozdíl je v tom, že jsem byl o hodně mladší, vnímal jsem to jako brigádu na sedm měsíců, velmi závaznou a odpovědnou.
Jak je to teď?
Teď tam jsem z vůle voličů a reprezentuji určitou politickou stranu. Je to vláda koaliční, kde panuje kolegialita z rozumu. Atmosféra je korektní, ale o něco napnutější.
Jsem starší, beru to klidněji, není to ta svazující odpovědnost jako před šestnácti lety. Dívám se na to jako matador, protože jsem tam snad kromě premiéra jediný, kdo už ve vládě seděl, takže rád pozoruju lidi kolem sebe, je to i taková profesionální deformace.
Co jste vypozoroval?
Někdo je upovídanější, někdo se rád poslouchá, někdo je verbálně velmi střídmý, někdo umí říct: já nevím, někdo zase ne. Vidíte tam i prvky ženského elementu, jehož přínos se ale někdy přeceňuje; žena v politice automaticky neznamená přínos. Tím je, pokud je vzdělaná, kultivovaná a pracovitá.
To mi, prosím, přeložte do aktuální situace.
Paní Marksová je příjemná dáma, ale znám ji zatím málo. Naše ministryně, paní Válková a Jourová, patří k těm lidem, kteří jsou mi v ANO celkově nejbližší. Jsem moc rád, že ve vládě jsou.
Kdo vůbec přišel s nápadem, abyste se stal ministrem obrany a jaká byla vaše reakce?
Už ani nevím. Někdo z vedení ANO. A moje reakce? Minimálně minuta ticha. Možná trvala dva dny. Pak jsem si řekl, že odvážným štěstí přeje.
V čem je vedení ministerstva obrany jiné než vedení ambasády, divadla nebo resortu kultury?
Je to úplně jiné měřítko: jako když se díváte na kapesní mapu a pak před vás někdo postaví obrovský glóbus. Tady se musíte spoléhat na nejbližší okruh spolupracovníků, důsledně rozdělit, co je teď nejdůležitější a co patří mezi středně nebo dlouhodobé úkoly. Nemůžete považovat za podstatné všechno. Nemohu třeba šmejdit po toaletách a kontrolovat čistotu ručníků. Tady jde o tisíce lidí a desítky miliard.
Ministerstvo, v jehož čele stojíte, nemá, pokud jde o nakládání s penězi daňových poplatníků, nejlepší pověst. Dokážete s tím něco udělat?
Má bohužel pověst místa, kde se daří různým rafinovaným úskokům, a už jsem na to do jisté míry narazil. Na druhé straně netvrdím, že mě tu všichni chtěli napálit. Když však potkám někoho věrohodného a spolehlivého, zajásám. Každopádně jsem v resortu potkal i fajn lidi.
Třeba na letišti v Náměšti nad Oslavou, kde jsem našel báječné profíky a fandy svého povolání.
Netrpím intelektuálním komplexem pražských kaváren, že cokoli dělá Troška, je příšerné.
Kdybyste měl syna, který se rozhoduje o svém povolání, doporučil byste mu českou armádu?
Vůbec bych ho od toho neodrazoval. Jako v každé profesi bych byl rád, aby byl kvalitním specialistou. A tady najdou uplatnění dobří technici, inženýři, vývojáři, lékaři. Napadá mě třeba Michal Mareček, špičkový plzeňský záchranář, který nedávno letěl pro raněné do Kyjeva. Zvládl to skvěle a bez fanfár. Takoví lidé mi vlévají do žil optimismus a víru. Totéž platí o vojácích na misích.
Lidé to podvědomě cítí, proto se u nás armáda těší ze všech složek státní moci největší důvěře. Když jsem byl v Bruselu na zasedání ministrů obrany NATO, nejednou jsem od aliančních představitelů slyšel na naše vojáky slova uznání. To byl balzám na duši.
Jaké máte na vojenskou službu vzpomínky vy?
Na počátku osmdesátých let nemohla být armáda vnímána jinak než jako odnož sovětské armády, která nás okupovala. Mí vrstevníci dělali všechno možné, aby dostali tzv. modrou knížku. Já o to nijak neusiloval. Protože jsem už byl v angažmá v Městských divadlech pražských, dostal jsem se do Armádního uměleckého souboru. Nicméně jsem musel absolvovat regulérní měsíční přijímač v Benešově, kde byla dost nechvalně známá posádka.
Za těch 365 dnů, kdy jsem v AUS byl, jsem měl, odhaduju, na 300 vystoupení. Konferoval jsem malou kapelu, naštěstí neideologickou, protože i tenkrát chápali, že se vojáci potřebují bavit. Měli jsme tři zpěvačky, které to takříkajíc oddřely za nás. Kamkoli jsme přijeli, okamžitě byla pozornost upřená na ně.
Vrcholem mé kariéry byl čtrnáctidenní zájezd do Bulharska. Svých dvanáct konferenciérských vstupů jsem se musel naučit v bulharštině. Což pro mě bylo jako čínsky, protože ač je bulharština slovanský jazyk, je to setsakra jiné. Vystupovali jsme často v dost polních podmínkách, ale díky tomu jsem poznal Bulharsko tak, jak bych jako turista nikdy nemohl. V podstatě na to rád vzpomínám.
Stýská se vám po divadle?
Ještě ne. Doma to bereme, jak to život přináší. Divadlo nás baví, ale když ho neděláme, baví nás to, co zrovna děláme. Veronika píše, stará se o naši rozsáhlou domácnost. Nemám k divadlu patetický vztah. Já se s divadlem rozloučil nádhernou rolí Cyrana a to mě naplnilo nadlouho dopředu.
Co film? Vaše poslední premiéra se časově shodovala s vaším nástupem do ministerské funkce. Mám na mysli Babovřesky.
Aha. Veronika tam hrála a přišla s tím, že Zdeněk Troška potřebuje trenéra hokejistů, kterému je kolem padesáti a není tlustý. Když mi to v létě na čtyři dny nabídl, vůbec jsem se nebránil. Netrpím intelektuálním komplexem pražských kaváren, že cokoli dělá Troška, je příšerné. Beru to jako lidovou zábavu, která to je. Zdeněk Troška má vždycky kolem sebe příjemné lidi, navíc to je obživa. Veronika je sice v Činoherním klubu, ale hraje málo, já byl rok a půl na volné noze, vyhovovalo nám to.
Změnil se teď nějak váš rodinný život?
Život ministra je žíznivá čára trvající 14 hodin denně. Cítím, že víc než kdy jindy potřebuji přijít doma do nekonfliktního prostředí, což při té obrovské bandě, kterou máme, není tak lehké. Veronika toho má strašně moc. Bydlíme na periferii, kde máme domek, takže žijeme spíš venkovským životem a já teď nemám čas s ničím pomoct. Dřív jsem aspoň venčil psa, to teď taky nestíhám, protože bych si musel ráno vzít džíny a kecky a pak se převléknout do obleku a letět do auta.
Strávit doma společnou hodinu s Veronikou a dětmi je teď hrozně vzácné a o to více si takových chvil vážím. Člověk nesmí ztratit pocit, že existuje i něco jiného než práce. Ve vysoké politice a vlastně i u divadla se strašně lehce podlehne falešnému mesiášství, že teď roztočíte zeměkouli v protisměru. Je chvályhodné dělat dobře svoji práci, ale je třeba pamatovat, že v životě existuje i něco jiného.
Herec, písničkář, režisér, velvyslanec, ministr
V roce 1980 absolvoval DAMU, hrál v Městských divadlech pražských a Divadle na Vinohradech;
roku 1990 nastoupil na ministerstvo zahraničí, vedl sekci kulturních styků a absolvoval Diplomatickou akademii ve Vídni;
v roce 1993 se stal velvyslancem v Portugalsku, o rok později v Itálii;
od ledna do července 1998 byl ministrem kultury v úřednické vládě premiéra Tošovského, poté byl velvyslancem ve Vatikánu;
v roce 2002 se vrátil do Divadla na Vinohradech a získal cenu Thálie, v letech 2003-2012 tam byl uměleckým ředitelem;
s první manželkou má syna Matěje (31), politika Strany zelených, dcery Annu (25), herečku, a Františku (20);
v roce 2008 se oženil s herečkou Veronikou Žilkovou, s níž má osmiletou Kordulu.