Martin Stránský: Nejsem workoholik z vlastní vůle, ale z donucení

Dar, který ho v podstatě živí, si však zrovna nehýčká. Když může, zapálí si cigaretu a většinou nezůstane u jedné. Nicméně za výkon v seriálu Dr. House, kde propůjčil hlas hlavní postavě, získal Cenu Františka Filipovského a pravidelně vede žebříčky popularity knižních interpretů.

Téměř šestatřicetihodinová nahrávka Terror, na které měl jako kapitán Francis Crozier největší podíl, se letos na jaře stala Audioknihou roku.

To není ten hlavní důvod. Protože mi začnou lehce poskakovat písmenka, dělám víc chyb, než je obvyklé. Hůř se soustředím, takže nejsem schopný udržet myšlenku.

Pak je lepší si odpočinout, začít mluvit jinak než na mikrofon a přemýšlet o jiných věcech. Zapojit zkrátka jiné „šuplíčky“, které potřebujete k tomu, abyste zformulovala svoje vlastní, nikoliv autorovy myšlenky.

Jak kdy. Většinou bych se vyjádřil jednodušeji a tolikrát bych se neopakoval. Některá souvětí jsou tak košatá, že je zvládnu přečíst, aby to dávalo smysl, až napotřetí. Občas mi taky přijde zbytečné, když se něco donekonečna omílá, jako by autor nepočítal s tím, že čtenář si to pamatuje.

Podobně jako v seriálech typu Ordinace, kde se musíme opakovat, aby lidi, kteří si jdou uvařit čaj nebo se vyčurat, o nic nepřišli. I když mě to baví, je to práce jako každá jiná a já jsem úplně obyčejně líný jako ostatní.

Přesně tak.

Metoda, kterou jsem si vymyslel a která, pravda, vznikla trošku z časové nouze, zatím funguje, ale netvrdím, že je to návod pro všechny. Kdybych dopředu musel za dva týdny přečíst 700 stran, nemohl bych při tom dělat nic jiného.

Výhodou je, že pokud to není úplně blbá knížka, baví mě to ve studiu do samého konce. Rád se nechávám překvapit. I když mi někdy kapou slzy na papír, čtu dál.

Občas mi zůstával rozum stát nad odvahou, až nerozumností lidí, kteří se do toho pustili. Vydat se před téměř dvěma sty lety někam, kde netušili, jak to vypadá, a vystavit se dobrovolně skoro jisté smrti mi přijde jako zhůvěřilost.

Když čtete, že na sobě měli čtyři vrstvy vlněného oblečení a tři šály kolem obličeje, a stejně omrzli, přijde vám to normální?

Zima ne, ale občas mi naskočila husí kůže. I co se týká třeba hygieny. Vím, že tehdy se to bralo jinak, ale nemoct se osprchovat, to si neumím představit.

Když vlezete do šatny na zimním stadionu, cítíte tak desetinu toho, v čem musela žít výprava na lodi. Každopádně jsem vděčný za pokrok, který lidstvo od té doby urazilo.

V pátém dílu jsem měl pocit, že novinář Mikael Blomkvist a hackerka Lisbeth Salanderová z příběhu trochu vyšuměli, ale teď se k nim autor zase vrátil a udělal z nich hlavní hrdiny, což je podle mě správně.

Úplně ne, já jsem obyčejný konzument a řekl bych, že dokonce technický idiot, takže nepoužívám PC, ale na obsluhu jednodušší Apple. Co mě ale baví, jsou vychytávky, jako třeba propojení hodinek s telefonem a počítačem.

Bliká to na mě, když mám vstát a začít se hýbat, ale já se tím nenechám ovlivňovat.

Jeden čas jsme s kamarády soutěžili, kdo za týden vydá víc energie, a já jsem o pár kilojoulů vyhrál.

Jak bych to zvládal, když si v osm ráno sednu do studia a v pět odpoledne vypadnu? Potom skočím do auta a jedu na představení do Plzně (v Divadle J. K. Tyla je v angažmá od roku 1993 – pozn. red.).

Ne, já nejsem workoholik z vlastní vůle, ale z donucení. Jako herec mám být vidět a slyšet a musím pro to něco dělat, ne ležet doma na gauči. Odmítám spoustu věcí, jenže když uzavřu nějaký kohoutek, abych se mohl víc věnovat rodině, tak se to na mě vyvalí odjinud.

Snažím se, po nocích chodím hrát hokej. Dvakrát třikrát do týdne. Začal jsem v šestadvaceti s kamarády v Plzni. Bruslit jsem uměl, ale hokej jsem do té doby nehrál. S jinou partou mě to později chytlo, až jsem si dokoupil celou výstroj a s týmem postoupil až do krajského přeboru.

Jenže hrát proti lidem, kteří jsou o 15 let mladší a trénují odmala, to už bylo o něčem jiném. Říkal jsem si, že nemám zapotřebí ze sebe dělat troubu.

Tak jsme založili „béčko“ a začali znovu odspodu. Postupně jsem ale zjistil, že na závodní hokej nemám čas. Teď už trénuju a hraju jenom pro zábavu. Bruslím v obraně, i když někdy se nechám strhnout, začnu útočit a občas dám i gól.

To byl jeden z důvodů, proč jsem přestal hrát závodně. Nemám zapotřebí, aby se na mně vyřádil blbec, který chce sejmout někoho, koho zná z televize. Bohužel se na ledě vyskytují takoví bezhlaví sportsmeni, kteří si potřebují něco dokazovat a rozplácnou vás o mantinel.

Snažím se tomu předcházet tím, že celou dobu mám na hlavě klasický „košík“, jako mívají junioři, takže o zuby snad nepřijdu. Kromě lehkého pochroumání krční páteře, když jsem spadl na hrazení, se mi zatím nic zásadnějšího nestalo.

Ne že bych netoužil vyniknout, ale fakt to nebyl můj cíl. Jenom jsem chtěl práci dělat dobře, a možná i proto mi trvalo dvacet let, než jsem prorazil. Navíc jsem zůstal v Plzni, která není úplně na očích. Je mi tam dobře a nemám důvod odcházet.

Zpětně bych sám sobě poradil, abych se na začátku nebral tak vážně. Tohle povolání je lepší dělat s nadhledem. Když vám kolega nebo kdokoliv jiný řekne něco kritického, tak nemít pocit, že vás chce zranit.

Kdysi jsem si myslel, že tím, co dělám, změním svět a obrátím pohledy všech do Plzně. Dneska už vím, že je důležité dělat práci dobře a tak, aby mě bavila.

Pokud denně stojíte na jevišti a celou svou bytostí vnímáte, jestli vás diváci berou, nebo ne, je to zkušenost k nezaplacení. Postavit se před kameru a odříkat pár vět umí v podstatě každý, ale zkuste zaujmout sál, který má 650 míst, aby vás vnímali diváci v první řadě i v té poslední.

Vlastně nevím. Možná zrovna tím, že jsem nikam nespěchal. V porovnání s kolegy, kteří jsou na volné noze, jsem totiž strašná konzerva. Potřebuju mít za zadkem barák, do kterého patřím. Ten pocit mi dodává jistotu.

Snažil bych se to zařídit tak, aby mohla jet i moje žena. Jednak by si to zasloužila, aby si odpočinula od našich svišťů, jednak je to úžasný relax. Jezdíme hodně pomalu a kocháme se. Krajinou, vesnickými domy i božími muky v poli.

Po několika letech, co Martina jezdila se mnou vzadu, projevila zájem udělat si řidičák a pak jsem jí koupil motorku. Ale od té doby jsme toho moc nenajezdili. Přišla do jiného stavu, a když to už zase šlo, přišla do jiného stavu podruhé. Uběhlo skoro šest let a my se byli projet všehovšudy čtyřikrát.

Uvidíme, jak to bude, až povyrostou. Já jsem měl motorku zakázanou, protože máma jako učitelka byla asi na šesti pohřbech svých žáků, kteří se na motorce zabili. Nesměl jsem mít ani babetu.

Svou první mašinu jsem si pořídil tajně, když mi bylo osmadvacet. Tenkrát jsem to vůbec nechápal, ale dneska už tomu z pozice rodiče rozumím.

Ten starší si zkusil namluvit rozhlasovou reklamu. Docela ho to baví a je u toho kouzelný. Ještě v autě cestou do studia si s mladším bráchou opakoval, co má vlastně říkat.

Kryštof pak povídal: „Ale já, tatínku, ještě nebudu točit reklamy, počkám, až mi budou čtyři.“ Líbí se jim, že si můžou nasadit sluchátka, kde slyší sami sebe, a vůbec je to pro ně zážitek.

Vzpomínám si, že na jednom výletě na motorce jsme se ženou vlezli v Tachově do supermarketu, kde kvůli mně zavřeli krám, protože se všichni uvnitř chtěli se mnou fotit. Když jsme tam strávili skoro hodinu, manželka už byla naštvaná a já jsem ji úplně chápal.

Pokud se ale lidi chovají slušně, nemám problém se s kýmkoli vyfotit a klidně s ním strávit i čtvrthodinu. Vadí mi, jakmile to dělají tajně. Zvlášť když se to týká mé rodiny, dokážu hodně řvát. Jak je někdo zvyklý povídat si u televize, tak si povídá i přede mnou: „Ty vole, to je on, vidíš ho?“

Slušné chování bohužel upadá a lidi nejsou soudní. Nejsou schopní pochopit, že se opravdu neznáme, což zřejmě souvisí s výší jejich intelektu.