Martin Procházka: Kroutivé pohyby v kyčlích fakt nejsou moje silná stránka

O tom, že to v taneční soutěži dotáhne až do finále, se mu ani nesnilo: „Tipoval jsem, že se udržím tak do třetího kola. Pak že bude konečná,“ prozrazuje s tím, že až do StarDance byl tancem nepolíbený. Když mu v šestnácti začínaly v Kladně taneční, měl nohu v sádře - hokej jeho tanečnímu vzdělávání prostě nepřál.

Svou pílí hraničící se zarputilostí a odzbrojujícím úsměvem však minulý měsíc přesvědčil jak přísnou porotu, která hlavně v závěrečných kolech nešetřila chválou, tak televizní diváky, kteří ho svými hlasy posílali až do závěrečného kola. „Asi se jim líbilo, jak se hrozně snažím. Zřejmě jim nevadilo, že u toho vypadám směšně a že moje výkony mají k dokonalému provedení hodně daleko,“ usuzuje Martin Procházka. „Dával jsem tomu všechno, fakt jsem dřel.“

Přes nečekaný úspěch ve StarDance o sobě jako tanečníkovi valné mínění nemá. „Já netancoval, já to odchodil,“ tvrdí o svých výkonech. „Naštěstí tam nešlo o dokonalé taneční provedení, ale spíš o choreografii jednotlivých vystoupení, a v tom jsem měl štěstí na Terezku,“ chválí svou soutěžní partnerku, profesionální tanečnici Terezu Bufkovou.

„Naučil jsem se nějaké základy, kdybych se ocitl někde na plese, cítil bych se na parketu jistější, protože teď vím, jak se u toho postavit, ale kroky bych dával dohromady dost těžko.“

Milovníkem latinských tanců se rozhodně nestane. „Tahle kategorie mi byla dost cizí. Včetně oblečení. V těch volánech a upnutých kalhotách jsem se moc necítil.“ Za svůj nejméně vydařený tanec v soutěži považuje rumbu: „Věděl jsem to dopředu, kroutivé pohyby v kyčlích fakt nejsou moje silná stránka,“ říká čtyřicetiletý hokejista, který měl taneční kroky rozdělené do dvou kategorií - šlapačka a odrážečka.

„Dobře jsem se cítil ve waltzu a pak i v tangu. A hlavně se mi moc líbila atmosféra kolem tance: společenské vystupování, chování k partnerovi, k ostatním soutěžícím. To je opravdu něco jiného, než co znám z hokeje,“ pochvaluje si.

Ostřílený hokejový matador, zvyklý na rozbouřené ochozy s desetitisíci diváky, byl překvapen svazující trémou, která ho provázela každý přímý přenos. „Na stadiónu jsem nebyl sám za sebe, šlo o celý tým. Tady jsme byli jen dva a pozornost byla zaměřena především na toho, kdo nebyl profesionální tanečník a přišel jen soutěžit. Hlavně zpočátku byla tréma obrovská. Po prvních třech kolech jsem to pomalu odbourával,“ vzpomíná.

„Hodně mi s tím pomohl David Švehlík, se kterým jsme se skamarádili. Radil mi, abych na kameru vůbec nemyslel, nepřipouštěl si to. To dáš, říkal pokaždé.“

„Kamarádi se mi zpočátku smáli, protože byli přesvědčení, že hokejisté jsou dřeváci, kteří tancovat neumějí,“ směje se Martin. „Postupem času se to změnilo v podporu, kluci pochopili, že skočit do přímého přenosu, pamatovat si kroky a nějak u toho vypadat není tak úplně snadné. Bylo jim jasné, jak musím dřít.“

Jeho kamarád z kladenské šatny i z reprezentace Jaromír Jágr dokonce na svém facebookovém profilu vyzval hokejové příznivce, aby Martina v soutěži podpořili. Dřina při tréninku spojená se stresem z přímých přenosů měla i svou pozitivní stránku - Martin zhubl o sedm kil a dostal se zase na svou původní váhu před ukončením sportovní kariéry. Hokejku odložil loni v březnu hlavně ze zdravotních důvodů: na několikrát operované pravé koleno už nebylo spolehnutí.

U sportu by však chtěl zůstat dál. Buď jako trenér, nebo v nějaké manažerské pozici. „Pak mám jedno takové tajné přání: chtěl bych se věnovat vínům, hrozně mě to baví,“ svěřuje se. A jak kladenský hokejista přišel k lásce k vínům? „Když jsem hrál ve Vsetíně, kde se spíš pije slivovička, skamarádil jsem se s brankářem Ivo Pešatem. Ten měl ve Zlíně vinotéku a zasvětil mě do toho. Začalo mě to hrozně bavit, uvažuju, že bych si pořídil vinohrad nebo se dal dohromady s nějakým vinařem.“

Sám alkoholu nijak zvlášť neholduje: „Když se slavilo vítězství, tak jsem se zúčastnil, ale tím to končilo. Člověk by nemohl tolik let dělat vrcholový sport a pít u toho. V tomhle jsem byl vždycky disciplinovaný, se životosprávou jsem nikdy problémy neměl.“

Hokejoví znalci se shodují v tom, že Martin Procházka nikdy nepatřil k hvězdám s nosem nahoru. „Od osmnácti jsem hrál v extralize, byl jsem mezi staršími hráči, a jakmile by viděli, že mi to stouplo do hlavy a dělám blbosti, tak by mě sestřelili na zem. Žádné vystrkování růžků se netrpělo,“ připomíná.

K hokeji ho v pěti letech přivedl v Kralupech nad Vltavou tatínek, který kdysi hrál za kladenské dorostence. Od šesté třídy už jezdil na Kladno do sportovní třídy, pak nastoupil do učebního oboru mechanik silnoproudého zařízení. Jeho třídním nebyl nikdo jiný než známý sportovní komentátor Ota Černý. „Se silnoproudem nemám nic společného, dělali jsme jenom hokej. Celý můj život byl postavený na hokeji. Nikdy jsem do jiné práce nechodil,“ přiznává.

A svou práci dělal dobře: čtyřikrát mistr světa, olympijský vítěz, jeho tým několikrát vyhrál nejvyšší domácí soutěž. „V hokeji je nejdůležitější být v tom správném týmu,“ tvrdí. A v čem spočíval jeho přínos? „Dobře jsem bruslil a měl jsem čich na góly,“ připouští. „Dovedl jsem se postavit na správné místo a měl jsem dobré spoluhráče, kteří mi tam nahráli.“

Na hokejistu není žádný hromotluk, takže musel být mrštný a rychlý. Horká hlava nikdy nebyl a na trestné lavici toho moc nenaseděl. „Občas mi vyčítali, že jsem moc hodný,“ směje se. „Byl jsem dokonce vyhlášen nejslušnějším hráčem extraligy, měl jsem nejméně trestných bodů ze všech.“

Díky hokeji prožil mnoho krásného, poznal zajímavé lidi i kraje, a protože o jeho hráčské schopnosti stály špičkové kluby, nemusí se ani po skončení kariéry strachovat, z čeho zaplatí složenky.

„K penězům mám normální vztah: vždycky si připomenu slova Ivana Hlinky, který říkával, že důležité je se z toho nepo… To se mi, myslím, podařilo. I když mám rád hezké věci, dobrá vína, vždycky jsem myslel na zadní kolečka. Ve ferrari jsem nikdy jezdit nemusel,“ říká.

Hrál ve Švédsku, v Kanadě, v USA, v Rusku, poslední zahraniční angažmá bylo v německém Regensburgu. „Vždycky jsem se rád vracel domů. Všude se mi líbilo, ale s tím, že to je jen na čas,“ říká. Nejhezčí vzpomínky má na rok ve Stockholmu, kde hrál v útočné řadě se svými dvěma nejbližšími přáteli a spoluhráči Pavlem Paterou a Otakarem Vejvodou.

„V Torontu se mi líbilo, jak celé město žije hokejem, zajímavý byl i rok a půl v sibiřském Omsku. Čtyři měsíce jsem hrál v Atlantě, tam jsem poznal úplně jiný způsob života,“ vzpomíná s tím, že nikdy neuvažoval o životě v jiné zemi.

I proto, že tady má své děti, přítelkyni a kamarády. Osm let žije s partnerkou Renatou (a jejími dvěma velkými dětmi), ale stále je nablízku svým dvěma synům z prvního manželství. Třináctiletý Martin začínal s hokejem, pak přesedlal na fotbal, mladší Šimon si svůj sport ještě hledá. „Oba kluky vedu ke sportu, ale nejsem umanutý, že musí hrát zrovna hokej,“ dodává tatínek.

Nad současným českým hokejem hůl neláme: „Myslím, že je na vysoké úrovni, jen mu chybí víc štěstí. My jsme ho měli v tom, že se sešli dobří hráči, dobří trenéři. Kolikrát se na nás usmálo štěstí, že v okamžiku, kdy jsme se už chystali domů, někdo favorizovaný prohrál a uvolnil nám cestu. Nám se takhle poštěstilo několikrát, to se teď klukům nedaří. Někdy to je tak, že ten, kdo vyhraje, není lepší než ten, kdo je druhý nebo třetí.“