Martin Písařík: Úspěch se nepoměřuje kvalitou, ale tím, kdo je víc vidět

Herec nemůže být nikdy spokojený. Jako čerstvý táta spokojený jsem, protože dítě je zázrak, ale co se týče profese, je to jinak. Možná to tak nevypadá, ale ve skutečnosti dost dřu, abych obstál. A hlavně se pořád střídají období, kdy je práce hodně, a pak se zase musí vyčkat, co přijde.

Čekání na nabídky je přitom hrozně únavné. Čekáte na to, až vám zazvoní telefon a někdo vás někam obsadí. A můžete jen doufat, že další práce opravdu přijde. Přitom si musíte všechno obhájit a nic není samo sebou. Když má člověk před sebou něco většího, je mu líp, protože ví, že bude tvořit něco nového. Odpočívat moc neumím, a tak potřebuju zápřah na 100 procent.

Spíš mám pořád pocit, že jsem moc neprorazil. Třeba když jsme chtěli vydat cédéčko Na chodníku naší kapely Akustik, musel jsem to zaplatit sám. Z toho nemám pocit, že bych bůhvíjak prorazil. A teď jsem měl točit film a byl jsem přeobsazený údajně proto, že jsem málo mediálně známý.

Producent může udělat škrt z jakéhokoliv důvodu, a to si pak člověk v první chvíli říká, že asi není moc dobrý herec. Pak je dobré si uvědomit, že to ale asi tak mělo být třeba z toho důvodu, aby člověk měl čas na jiné věci.

I když se zdá, že to všechno jde samo, není to tak. Pravda je, že jsem nikdy o nic neusiloval, ani jsem si neříkal, kam se chci dostat. Jenom mě začalo bavit hraní a pak vždycky nějaká příležitost přišla. Když jsem byl na konzervatoři, oslovil mě Petr Lébl z Divadla Na zábradlí, pak jsem přešel k Milanovi Schejbalovi do divadla ABC, následovaly seriály a silou jsem to nikdy nerval. Možná bych na to měl víc tlačit, ale neumím se cpát.

To určitě není. Jednoduché to bylo v tom, že nabídky přicházely samy, ale úsilí bylo na sobě poctivě makat, protože jenom s talentem nevystačíte. Proto například kvůli muzikálům a kapele také pořád chodím na hodiny zpěvu k Hance Peckové a pomáhá mi to i při činoherectví, abych se při představení tolik nevyřval.

Čím dál víc vidím, že úspěch se nepoměřuje až tolik kvalitou, ale tím, kdo je víc vidět, nebo kdo má za sebou silnějšího manažera nebo producenta, který ho někam nacpe, a já v tomhle světě moc chodit neumím. Z hlediska mediálního úspěchu jsem asi neúspěšný, ale snad mám jinou kvalitu.

Herectví i hudbu dělám jako poctivou práci, ale vlastně to je strašně divná profese. Navíc se v ní pracuje s emocemi, a tak tím člověk nemůže projít úplně beze šrámu. Když je člověk mladý, tak ale neví, co to přesně obnáší. A to je vlastně dobře.

To nevím, protože pokaždé, když začnu něco zkoušet, mám pocit, že začínám znovu. Můžete mít za sebou cokoliv, ale vždycky se to dá pokazit. Myslím si ale, že když ještě chvilku počkám, mohl bych být docela dobrý herec.

Nemyslím si, že bych byl slavný, jsem někde uprostřed. Někdo o mně něco ví a to je asi tak všechno. Když tu slávu potřebuju, je to málo a nestačí to. Nestěžuju si, jenom si začínám uvědomovat, jak je nepříjemné, že na to nemám žádný vliv. Proto chápu, že někteří herci začnou sami něco produkovat a tvořit, protože pak dělají něco, co můžou sami ovlivnit. Režírují, otevřou si restauraci a tak dál.

Ano, tímhle způsobem jsem začal dělat hudbu, ale to také není úplně nejlepší řešení. Máme kapelu, pro kterou píšu písničky, hudbu i text, ale zase je to o tom, že se muzikanti potřebují uživit, protože jsou špičkoví a mají spoustu jiných hudebních těles.

Nejsme už garážová kapela mladých studentů, kteří mají zápal a spoustu času. Sám v kapele hraju na kytaru a foukací harmoniku a potřebuju super muzikanty, kteří z mých jednoduchých písniček udělají velký zážitek.

Teď se nám, myslím, povedla pěkná písnička, duet pro mě a pro Evičku Burešovou. Jmenuje se Ve vaně, nahráváme ji jako singl ve studiu a rád bych udělal i klip. Je to náladovka s kytarami. Nedávno jsme měli krásný koncert v Malostranské besedě, ale bavilo by nás hrát víc. Vlastně bych si přál, aby to lidé brali tak, že hraju a zároveň dělám i muziku, protože obojí jde v mém životě ruku v ruce.

To je také dobrá seberealizace. Dřív jsem se o módu vůbec nezajímal a teď zjišťuju, že je to další svoboda tvorby a že je mi vlastně jedno, jestli budu lidem hrát, zpívat, nebo jim něco ušiju. Prostě mě baví jim něco nabízet.

Zatím stále zjišťujeme, co to vlastně obnáší mít vlastní módní značku, a hlavně kolik to stojí peněz. Rozhodli jsme se, že budeme šít jen málo kusů a budeme trochu exkluzivnější, protože konkurovat levným cenám velkých řetězců prostě nelze.

No protože se jim to líbilo. David Kraus si u nás koupil bundu, Ondra Brzobohatý s Taťánou Kuchařovou mají naše kabáty, Michal Dlouhý má sako… Kdybych měl celý den volno a věnoval se jenom naší značce, tak by to šlo, ale jako koníček, kdy se do toho úplně neopřete a děláte jenom menší kolekce, to je složité. A když něco ušijeme, musíme to prodat, abychom vydělali aspoň na další oblečení. Používáme kvalitní látky a to také něco stojí.

Už mě to napadlo a určitě mu ušijeme nějaké sáčko. Když dnes vidím, jak jsou malé děti vystajlované, skoro se stydím. Zatím máme doma připravenou tašku s oblečením, které je ještě po mně.

Ty tam jsou taky, protože tenkrát prostě oblečení něco vydrželo.

Básničky i písničky jsem psal odmalička a spoustu poezie jsem také napsal v době, když jsem zkoušel Villona. (Hru Já, Francois Villon uvádí pražské Divadlo na Jezerce – pozn. aut.) Tam jsem si ukradl kousek jeho génia a zase začal psát o něco víc. Mám to doma různě poházené a rád bych to dal do kupy a jednou třeba vydal.

O některých básničkách mám i docela dobré mínění, o jiných zase dost nevalné, je to různé… Abych mohl psát ještě víc, potřeboval bych víc číst, protože tím se otevírá mozek a slova pak přicházejí sama.

No právě nebyl, ale když jsem četl knihy o Paříži, měl jsem pocit, jako bych tam už byl. A jestli tam jednou pojedu, tak určitě s někým, kdo umí francouzsky, abych tam do toho trochu proniknul a nebyl jen jako turista.

V té hře jsem se vyloženě našel a miluju ji. Vždycky je to taková jízda, že když představení skončí, musím zůstat na baru, protože jsem prostě v Paříži a je ze mě Villon.

No teď se Jaroušek už docela rozmluvil. A hlavně musím pořád udržet logiku jeho myšlení, skloňování slov a je to náročné i fyzicky, protože jsem celou dobu v jakémsi tělesném napětí. Tak jsem to cítil sám a kamarád doktor mi řekl, že to tak opravdu je. Po pár hodinách toho mám docela dost.

Jaroušek také nikdy neodpočívá. I když kouká do prázdna, v hlavě mu stále něco šrotuje, a něco řeší. Také tam jsou na něj kladeny velké emoční nároky. Například velmi silně prožíval, když mu umřela koza.

Jiné muzikály jsou historické a vážné, ale tady je námět brán s nadsázkou a humorem. Je to podáno tak, že ti dva můžou být kdokoliv z nás. Druhá půlka je ze současnosti a je o tom, jak se ti dva poperou s nástrahami našeho reálného života. Líbí se mi to i proto, že je to pro mě dobrý pěvecký a taneční trénink.

Moc. Dělali jsme to poctivě větu po větě. Pět dní jsem chodil do studia a úplně tím žil. Také jsem dělal krysáka Remyho v animovaném filmu Ratatouille nebo Teda v sitcomu Jak jsem poznal vaši matku. Velmi zábavné a kvalitní věci.

To popravdě nevím, protože jsem podepsal smlouvu v zastupování v dabingu agenturou zaštiťující více dabingových herců, a stalo se to, že ti, co to podepsali, přestali mít zakázky. Takže asi některé oblíbené hlasy lidé už neuslyší.

Chtěli jsme, aby v tom byl řád a herci byli za dabing dobře zaplacení. Dohodli jsme se na minimální částce, protože honoráře jdou každý rok dolů. A zadavatelé reagují tak, že tyto herce radši vyškrtnou, přitom tam je kolem 180 jmen. Velké hlasy českého dabingu tak vlastně končí, protože tito herci jsou nyní přeobsazováni. Zadavatelé chtějí ušetřit. Řešením by bylo, kdyby to podepsali úplně všichni herci. Jenže každou dobrou myšlenku většina lidí podporuje jen do chvíle, než dojde na lámání chleba.

Nijak jsem se nepřipravoval, protože vůbec nevím, co se bude dít. Nechal jsem to plynout a v tom pokračuji i teď, když už je dítě na světě. Neplánuju, jaký budu, a spoléhám na to, že některé věci jsou přirozené a fungují samy.

Svatba zatím nebyla. Prstýnkem je naše dítě.