Martin Písařík: Doufám, že mi někdo nedá na ulici do zubů

„Hudbě se věnuji čím dál tím víc,“ přiznává dvaatřicetiletý herec. Již dva roky zpívá, hraje na sólovou kytaru a píše písně pro svou skupinu Akustik.

Písničky skládal od útlého mládí, napřed si je hrál sám, pak se potkal se dvěma zkušenými muzikanty, s kytaristou Omarem Khaouajem a hráčem na bicí Camilo Callerem, kteří dřív doprovázeli Zuzanu Navarovou. „Mají velký cit pro písničku, jsou to skvělí muzikanti, kteří ale nemají pocit, že se musejí prosazovat na úkor textu. Spíš já je tlačím k sólům. Dalším skvělým členem je violoncellistka Zuzka Virglerová,“ představuje svou kapelu.

„Pokaždé jsem pocitově inspirovaný něčím jiným, takže máme žánrově barevné písničky. Nejblíž to asi má k folku, ale je tam i blues, swing,“ odpovídá na otázku, kterým hudebním směrem se Akustik ubírá. „Nemáme žádného manažera, takže na nás chodí známí nebo lidé, které pozvu přes facebook. Před každým koncertem jsem nervózní, jestli tam někdo přijde. Super je, že chodí mladý holky, takže mám pocit, že mám pro koho hrát,“ pochvaluje si Martin.

„Muziku miluju, každý nástroj, který se mi dostane do ruky, se snažím aspoň trochu zvládnout,“ říká. Kromě kytary hraje na kontrabas, foukací harmoniku a klavír: „Do toho ale tluču jen v divadelním klubu nad ránem. Jsem připravený se naučit na další, když bude potřeba.“

Teď do svého širokého hudebního repertoáru přibírá i bicí. V divadle Rokoko zkouší jednu z hlavních rolí v Důkazu amerického autora Davida Auburna. Drama, oceněné Pulitzerovou cenou, se před lety dočkalo i filmového zpracování. „Hraju tam mladého matematika. Je to krásná, ale těžká hra s několikastránkovými dialogy. Režisér Ondřej Zajíc si navíc vymyslel, že tam budu bubnovat. Už jsem si to zkusil v komedii Pan Kaplan má třídu rád, to ale byly jenom doprovody, tady to budou bubenická sóla. Takže pořád sedím s paličkami a zkouším.“

Hudební sklony zdědil po tatínkovi, který měl v mládí bigbítovou kapelu. „Hrával na chatě u táboráku, moc rád si s ním na chatě dodnes zahraju klasické country písničky. Od něho jsem pochytil první akordy. Přihlásil mě jako dítě na klasickou kytaru, ale to mě moc nebavilo,“ líčí své hudební začátky.

Herectví se nikdo z rodiny nevěnoval. „Jsem rád, že jsem z obyčejné dělnické rodiny. Možná jsem trochu pokornější. Vážím si toho, co dělají moji rodiče.“ Jeho otec dřív montoval po střechách antény, teď sestoupil pod zem, protože instaluje topení. „Dělá lidem teplo, takže v zimě skoro není doma. Mamka je vystudovaná aranžérka, má smysl pro design a dekorace. Umí malovat na skle, jdou jí všechny ruční práce,“ říká pyšně syn.

Rodiče byli jeho volbou profese dost překvapení, a třebaže nebyli konzervatoří úplně nadšeni, nechali syna, aby šel svou cestou.

„Rád jsem se předváděl, hlavně před holkama, tak jsem si řekl, že mě herectví bude bavit,“ zdůvodňuje lakonicky profesní volbu. „Na základce jsem byl dost hlučný, ale necpal jsem se nijak dopředu. Dokázal jsem se ze všeho vykecat.“ Zkoušky na hereckou konzervatoř udělal hned napoprvé. To už měl za sebou dětskou roli v Kachyňově filmu Městem chodí Mikuláš a divadelní zkušenosti z divadla pro děti Radar.

I když už má za sebou nezanedbatelnou hereckou kariéru, sebevědomím neoplývá: „S tím jsem měl vždycky problémy. Věřil jsem, že jsem si herectví zvolil správně, že to je moje poslání. Postupně jsem však poznával, že to je hlavně dřina a že ne vždycky to vyjde,“ říká.

„Jsem teď dost vyčerpaný, možná si za to můžu sám, protože nic neumím brát na lehkou váhu. Hraju kolem dvaceti představení do měsíce, do toho teď denně zkouším a natáčím seriál, kde kolikrát bývám od šesti ráno. Když mám volno, tak se věnuju kapele.

Nechci si stěžovat, hodně pracují i jiní lidé, ale mám období, kdy jedu dvanáct třináct hodin včetně víkendu. Někdy je mi líto normálního života. Proč bych si ale stěžoval, že mám práci.“

Několik let byl Martin Písařík v angažmá v Městských divadlech pražských.

Kvůli pocitu vnitřní svobody, jak říká, přešel od stálého angažmá k externí spolupráci.

Návštěvníci divadel ABC a Rokoka však nemusí mít obavy, že by o jeho energií nabité herecké kreace přišli.

V Praze, Brně, Ostravě odehraje celkem 26 představení Jindřicha IV., kde hraje divokého a prchlivého Percyho: „Mám docela dobrou hlasovou výbavu, v divadle nemám problém, že by nebylo slyšet, ale tady dostávám zabrat, protože moje role je hodně exponovaná, furt na někoho křičí, je hrozně rtuťovitý a temperamentní, není tam jediná odpočinková replika. V plenéru to musím dávat naplno, takže mám vždycky unavený hlas.“

S hraním pod širým nebem má zkušenosti z představení pro malé diváky: „S pár kamarády, s nimiž se známe z amatérského divadla Radar, objíždíme školy a dětské domovy s pohádkami. Inscenovali jsme třeba Staré pověsti české tak, že jsme jako byli cestovní kancelář do minulosti, vždycky jsme do nějaké zajeli a něco si o ní řekli. Hodně s dětmi komunikujeme a vždycky tam je nějaká písnička,“ popisuje Martin.

„Jsme schopní hrát ve třídě, v tělocvičně, na louce, na hradě. Je to radost. Jezdíme takhle už deset let a hodně jsem se při tom naučil. S dětmi se musí komunikovat, ale příliš je nerozdovádět. To je nejtěžší.“ Své zkušenosti s dětským publikem zúročuje ve Studiu Kamarád. „Jsem unešený z toho, že jsem se mohl setkat s Jů a Hele, s Mufem, s nimi jsem vyrostl,“ připomíná s nadšením.

Na hraní pro děti ho baví, že to je úplně jiné herectví než v divadle nebo v seriálech. „Na druhé straně je tohle přebíhání někdy unavující,“ dodává.

S chutí občas přeběhne k muzikálu: v divadle Kalich vystupuje v Dorianu Grayovi a v Touze. „Tanec a zpěv mě moc baví. Hodně mi daly hodiny zpěvu u profesora Klezly. Do té doby jsem byl zpívající herec, on se mnou začal pracovat jako se zpěvákem,“ připomíná.

Diváckou oblibu si získal v seriálech: napřed v Ordinaci v růžové zahradě, teď v Cestách domů.

„Když seriály začínaly, přišlo to mnohým jednoduché a pod jejich úroveň, pak ale zjistili, že to je zajímavá herecká disciplína, a mnozí z těch, kteří nad nimi ohrnovali nos, by dali bůhvíco, aby tam hráli,“ soudí Martin.

„Účast v Ordinaci jsem hodně zvažoval, ale nabídli mi roli, která mě celé ty dva roky, co jsem to dělal, bavila. Navíc jsem na ní nebyl závislý, měl jsem i spoustu jiné práce, takže jsem byl svobodný. Když jsem získal pocit, že už se vyčerpala, a chtěl jsem skončit, rozumně jsme se domluvili.

Nato přišla nabídka do Cest domů, kde jsem dostal naprosto odlišnou roli. Rozhodně bych nechtěl někam přejít a hrát to samé,“ říká a dodává, že někdy se mu tam Oskar Všetečka stejně zamíchá. „V tom zase spoléhám na režiséra, že mě upozorní, že to, co předvádím, je moc hravé.“

Svoji postavu charakterizuje jako grázla. „Zpočátku jsem měl tendenci ji obhajovat, ale nechal jsem toho. Je to podrazák, který manipuluje s lidmi, i s těmi, které má rád. Doufám, že mi někdo nedá na ulici do zubů,“ říká, ale na druhou stranu si svého kapitána Tomáše Hlaváčka užívá: „Často jsem hrál postavy, které chtěly být grázly, ale neměly na to. Byli to šmejdi, ale spíš legrační. Tenhle to fakt umí.“

Jako zanícený skaut přitom vždycky toužil stát na straně zákona, hrát fair play. Spíš než na policajty si prý jako kluk hrál na kovboje.

V létě ho čeká jen pár volných dnů. „Chystám se s kamarádem na kola do jižních Čech, kde moc nejsou kopce. Jinak nemám příliš energie něco organizovat a domlouvat, takže pojedeme na pár dnů s přítelkyní k moři.“ O ní prozradí jen to, že není z oboru.

„Po Shakespearovských slavnostech zase zalezu do divadla, kde budeme finišovat se zkoušením Důkazu, premiéru máme 10. září.“

Nedávno se ovšem pustil do úplně jiného odvětví: „S Petrou Klusákovou, která nám v divadle šije kostýmy, připravujeme vlastní módní značku. Bude to dámská i pánská móda. Já to vymýšlím, ona to umí. Jmenujeme se Czech Loosers. Bude to elegantní a zároveň to bude mít fór,“ charakterizuje své vykročení do světa módy.

Jejich spolupráce začala tak, že Petře fotil nějaké modely, které se mu zalíbily. „Protože hrozně nerad nakupuju, požádal jsem ji, aby mi něco ušila. Začal jsem jí do toho mluvit, a protože tomu nerozumím, tak jsem měl podle jejího názoru svěží nápady. Vymýšlím kombinace, které by si návrhář nedovolil.“

Čemu tedy dá v životě přednost: divadlu, hudbě, nebo módě? „Život si nijak neplánuju. Nemám nějaký cíl, směr, spíš beru věci tak, jak přijdou, a snažím se je co nejlíp udělat. Hodně bych si přál, aby lidé poslouchali naši hudbu, to je jedna z mála věcí, které mohu sám ovlivnit. Na divadle jsem plně závislý na druhých - někdo musí tu roli napsat, někdo mi ji musí dát - v hudbě jsem sám sebou.“ Taky by si přál, aby na sebe byli lidé vlídnější. „Hrozně mi vadí lidská omezenost, netolerance, tupost, sobeckost. Zjišťuji už, že jsem překvapený, když je někdo milý nebo se usměje. Srážky s hrubostí a neomaleností mě ničí.“