Martin Myšička: K hledání spirituality jsem se dostal přes kvantovou fyziku

Vystudoval subnukleární fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK, na DAMU se přihlásil, když už byl téměř v polovině studia, a obě školy nakonec úspěšně dostudoval. Přiznává, že se dlouho nemohl rozhodnout, kterou cestou se vydá: tou, kde rozhodovalo analytické myšlení, či tou intuitivní, bohémskou.

Ve smyslu nějakých konkrétních znalostí asi ne. Stejně jsem už téměř všechno zapomněl. I když v inscenaci Teremin Petra Zelenky mám jako hudební experimentátor přednášku o tom, jak zhudebnit burzovní zprávy, a do ní jsem propašoval Schrödingerovu rovnici, což je jeden z pilířů kvantové mechaniky, no a s tím mám úspěch. (smích)

Analytické myšlení a emotivní prožívání jsou protipóly. Myšlení vede k abstrakci, hledání obecných zákonitostí, kdežto herectví musí být naprosto konkrétní. Kdo hraje jenom „hlavou“, většinou pouze zvnějšku popisuje nějaký vnitřní stav postavy, který si doma vykonstruoval nad textem, ale chybí tomu život. Zkušení kolegové nám už na škole říkali, že pro herce je základní takzvaná „svatá trojice“: hlava, srdíčko a…, jak to říct slušně, přirození.

Analytické myšlení také samozřejmě prohlubuje sebereflexi, takže i autocenzuru, a tím pádem trému, takže pro mne, hlavně zpočátku, byl můj „fyzikální původ“ spíše brzdou. Teď už se mi daří lépe vyvažovat, kdy zapojit hlavu a kdy ne. Je to, jako když dva tahají za pilu: když se hlava a srdce shodnou, pěkně to jde, když ne, tak se to kousne. Líbí se mi, když jsou v umění emoce a rozum vyvážené.

Při běžném hraní v divadle už ne. Ovšem při premiéře nového kusu nebo při začátku natáčení, kdy nevím, co mě čeká a jak to dopadne, to je něco jiného. Tréma je vlastně strach z nezdaru, strach z neznáma. A protože už vím, že takový strach mne odvádí od samotného hraní k přílišnému sebestřednému prožívání sama sebe a pouze mne paralyzuje, snažím se trému přetavit ve zdravou startovní horečku. A když se mi to nedaří, tak si připomenu jednu z dalších základních hereckých pouček, že správný herec musí vydržet tři hodiny trapna.

Jak kdy. Nejsem soutěživý typ a nemám rád boje. Také záleží na tom, o co jde. Konkurence je zdravá věc, ale chci, aby se hrálo férově a rozhodovala kvalita. Nesnáším intriky. Například na castingu, když je nás víc uchazečů na jednu roli a je jasné, že uspěje nakonec jen jeden, chápu slovo prosadit se jako co nejlíp se připravit a projevit svůj zájem. Ale rozhodně ne ve smyslu, že bych chtěl někoho nějak vyšachovat.

A pokud jde o to, prosadit svůj názor, třeba v nějaké diskusi, tak myslím, že za tu svoji pravdu, hlavně když to považuji za zásadní, umím zabojovat. Ale nemusím zvítězit za každou cenu. Naše práce je kolektivní tvorba, a proto není cílem někoho umlátit argumenty, ale rozvíjet inspirativní atmosféru. U nás v Dejvickém divadle hledáme při zkouškách společně řešení, každý může přicházet s nápady, obvykle se vybere to nejlepší a není důležité, kdo s tím přišel. Mnohokrát se stalo, že jeden inspiroval druhého a ten pak třetího, takže se nakonec ani neví, čí to byl vlastně nápad.

Déle jsem nikde nebyl. Předtím jsem byl v angažmá v Národním divadle. Měl jsem podepsat smlouvu na další dva roky, když za mnou přišli Ivan Trojan s Lukášem Hlavicou, abych šel s nimi do Dejvického divadla. Řešil jsem dilema, zda být v prestižním prostředí a bojovat o své místo na slunci, aby se ze mne stal dobře obsazovaný herecký žoldák, nebo jít něco spoluvytvářet takzvaně na zelenou louku. Jsem rád, že jsem se takhle rozhodl.

Moje první velká role byl kníže Myškin v Dostojevského Idiotovi. Bylo to hrozně intenzívní zkoušení i proto, že jsme byli ve čtvrťáku na DAMU, všechno bylo poprvé. Takže se nám stalo, že jsme každý nevědomky podobně vyhrocené situace, jako byly v té hře, přitahovali a prožívali i v reálném životě.

Je mi už jasné, že musím neustále rozlišovat, co jsem jako Martin Myšička a co jsem jako postava, která žije jiným životem. Jeden den hraju vraha Raskolnikova, druhý namachrovaného pokerového hráče Frankyho, další kněze Aljošu… Každá hra, kterou se hlouběji zabývám, mě nutně staví před otázky, zda ten můj osobní život nemám nějak změnit, zda se nemám nechat inspirovat tímto novým myšlenkovým světem, které struny v sobě chci rozeznít i mimo jeviště a co mě naopak ohrožuje a vede jen k destrukci.

Režíroval jsem hru Joea Penhalla Krajina se zbraní. Bylo to pro mne velmi intenzívní období, vzrušující, náročné a krásné, taková jízda na toboganu. Bavilo mě to a rád bych se k tomu vrátil. Dalo mi to možnost nebýt jen ozubeným kolečkem v systému nebo buňkou v organismu, ale možnost tvořit celek s větším polem působnosti. Zároveň jsem poznal, jak je to náročné, a o to více mám dnes k práci režisérů respekt.

Byla to hra pro čtyři postavy, nebylo nás při zkoušení moc. Já jsem nikomu nešéfoval, to se u nás v divadle moc nenosí. I když režisér musí mít už před první zkouškou připravenou nějakou koncepci, nějakou vizi, kam zkoušení směřovat, je s herci na jedné lodi, jsou kolegové, kteří spolupracují. Režisér to vidí zvnějšku, takže dává zpětnou vazbu, rozhodně ale není ten, který má vždycky pravdu.

Když jsem dostal tu nabídku, nějaký čas jsem váhal. Zvažoval jsem pro a proti. Práce před kamerou mne sice, asi jako každého herce, velmi přitahuje, ale pro mne je meta dělat skvělé filmy. Věděl jsem však, že k tomu potřebuji získat před kamerou každodenní, v dobrém slova smyslu rutinní zkušenost, jakou už mám při hraní v divadle, a tu nezískám, když si jednou do roka zahraju nějakou roličku. Nezastírám, že v tom také hrál roli honorář a vědomí, že jako herec bych měl být někde vidět.

Důležitá však byla také postava, kterou bych měl hrát. Předem jsme se domluvili na tom, že Eliáš bude mít jasný dramatický oblouk, že takzvaně bude co hrát. Nakonec se postava stala nositelem tématu domácího násilí. Dnes bohužel velmi aktuálního. Byli jsme se scenáristy a mojí hereckou partnerkou Zuzanou Vejvodovou v Bílém kruhu bezpečí, kde nás seznámili s realitou.

Musím říct, že to, co tam hrajeme, je jen taková soft verze. I když fyzické násilí bývá jen špička ledovce, předchází mu omezování, manipulace, psychický útlak. A právě hlavně o tom, jak to postupně, zprvu i nenápadně vzniká, hrajeme. A za to jsem vděčný.

Všechno je dané formátem denního seriálu: za osmnáct natáčecích dní se musí natočit deset dílů. Tomu je všechno podřízeno. Musím se naučit spoustu textu, někdy i ze dne na den, být z domova co nejlépe připraven, protože na place není čas. Točí se na tři kamery, detaily i celky najednou, takže hrajeme celou situaci v jednom tahu, a nikoli jen po jednotlivých záběrech. Čekání je minimální.

Samozřejmě je účast v takovém seriálu chůzí po tenkém ledě. Neustále si musím hlídat, abych nesklouzl k takovému tomu obecnému hraní: hlavně že všechno řeknu, ono to přece stačí. Také hrozí, že si mě diváci ztotožní s postavou Eliáše a zařadí si mě do škatulky hajzl, intrikán, násilník.

Určitě. Jako student DAMU jsem měl jasno, že reklamu nikdy. V té době se na to i jinak nahlíželo: kdo z branže byl viděn v reklamě, jako by se zaprodal. Když už jsem pak měl rodinu a počítali jsme doma každou korunu, posunul jsem se od do reklamy nikdy k tomu, že to nevylučuji, ale není jedno na co - určité zboží bych nikdy nepropagoval - a že to nesmí být hloupé.

Asi před deseti lety jsem natočil několik spotů, které režíroval David Ondříček. Byla to pěkná práce, téměř filmová. Některé byly docela vtipné, takže jsem se za to ani nemusel stydět. A navíc, protože jsem musel hrát oholen a v brýlích, nikdo kromě kamarádů mě nepoznával, což mi vyhovovalo.

Toho filmu a role si velmi vážím a děkuji Ondřeji Trojanovi, který mi dal tu důvěru. Teď točím pohádku Sněžný drak, kde hraju zlého Černého prince. Můj první a zřejmě asi poslední princ před kamerou. (smích) Tohle natáčení je pro mě zajímavé tím, že jsem musel jezdit na koni a šermovat. Pak jsem ještě měl možnost hrát v novém filmu Davida Ondříčka Ve stínu, který bude mít letos premiéru.

Sem tam sice dostanu nějakou nabídku, ale od chvíle, kdy někdo řekne, že pro mě má roli, je k první klapce dlouhá cesta. Mnoho projektů nevyjde, většinou protože se neseženou peníze. Ale hůř než my herci jsou na tom pak scenáristé a režiséři, kteří už do toho vložili nemalé úsilí.

To je otázka na velmi citlivé téma. Pod slovem meditace si totiž představí každý něco jiného, a tudíž je dost složité o tom takhle mluvit. Ale mohu říct, že mě přitahují otázky týkající se zkoumání mysli a různých stavů vědomí. A postupně jsem hledal cesty, jak se něco o tom dozvědět, ale nejen z knih, nýbrž přímo, prožitkově.

Začalo to studiem herectví, pak jsem zkoušel holotropní dýchání a později jsem byl několikrát na čtrnáctidenním kurzu meditace vipassaná, tedy meditace vhledu. To jsou zkušenosti, které mne velmi ovlivnily.

K hledání jakési spirituality jsem se dostal paradoxně přes kvantovou fyziku. Vyrůstal jsem pod vlivem materialismu, což nám bylo, ať už přímo, nebo nepřímo vštěpováno od dětství nejen ve škole. Ovšem sama věda, tedy fyzika, hlubším zkoumáním hmoty zjišťuje, že ta hmota není tak úplně hmotná, že energie a hmota jsou dvojí projev téhož.

Že částice jsou zároveň vlny. A že se navíc vše řídí jakýmisi zákony, které postupně odhalujeme. Jak třeba takový elektron ví, že je zrovna elektron a že má ty a ty vlastnosti? Co je to vědomí elektronu? Jsou to složité a fascinující otázky, na jejichž zkoumání už fyzika nestačí. Musel jsem prostě připustit, že je něco mezi nebem a zemí…

Loni jsem byl patronem výtvarného bienále pro Diakonii, jehož výtěžek šel na stacionář pro handicapované. Přišlo mi to docela přirozené i proto, že Českobratrská církev evangelická, která Diakonii organizuje, má modlitebnu blízko našeho divadla, stacionář, kterému jsme pomohli, je zase na sídlišti, kde bydlím. Stále více však pociťuji jako velmi důležité, koho a jak v budoucnu podporovat. A to myslím nejenom takto veřejně, z pozice mé profese, ale i jako prostý občan.

S mojí ženou Bárou o tom diskutujeme a cítíme potřebu se zapojit více pravidelně. Myslíme si, že by se neměla vyzdvihovat jen podpora těm, které potkalo nějaké neštěstí, a dělat sbírky na oběti katastrof, ale stejně tak potřebují podporu i neziskové organizace, které se snaží nějakým způsobem zvýšit kulturnost naší společnosti. Od škol a učitelů počínaje přes divadla, koncerty, výstavy, různé menšinové časopisy, akce na ochranu a kultivaci naší krajiny a mnoho dalšího. Tedy nejen zachraňovat, ale i pomáhat rozvíjet.

Například nás zaujala společnost Cesta domů, která se snaží zlepšovat podmínky pro paliativní péči a důstojný odchod ze života. Tedy něco, co není lukrativní, je na okraji zájmu médií a společnosti, a přitom pro každou rodinu, každého člověka naprosto důležité.