Martin Maxa: Táta šel do nemocnice jako zdravý člověk, vrátil se jako mrzák

Ta role byla maličká, ale těch pár vět, které mi předepisoval scénář, jsem ze sebe nějak vysoukal. Tohle není můj rybníček, kde bych se pohyboval jako rybka ve vodě, a tak jsem zcela zákonitě měl i trému. Chovám proto hluboký respekt ke kolegům, kteří jsou v těch rolích zcela přirození. Přesto bych byl docela rád, kdyby mou postavu scenáristé ještě rozvinuli.

Učil jsem sedm let tělocvik na gymnáziu a středním učilišti v Mostě. Toho, že se žáci zraní, jsem se však nikdy nebál, vždy jsem dodržoval pravidla záchrany a dopomoci. V každém případě by proti podobným událostem měla být škola pojištěná.

Ano, i když moje pedagogická činnost byla tak trochu z nouze ctnost. Na fakultě tělesné výchovy a sportu jsem vystudoval trenérství se specializací na plavání, ale trenérských míst v plavání bylo tehdy minimum a jinou možnost uplatnění jsem nenašel. V té době jsem však už hodně maloval, vystavoval obrazy a také začal jezdit s kapelou. Takže jsem seděl na třech židlích a nejméně pohodlná se mi zdála ta tělocvikářská. Proto jsem ji opustil jako první. Věděl jsem, že všechny tři věci nemůžu dělat dobře.

V jednom díle jsem hostoval a potom mi Nova nabídla trvalejší spolupráci. A musím říct, že jsem tomu byl rád. Polické satiry zejména v našem státě bude vždycky málo a já jsem zkrátka mohl být u toho.

Po dvouleté pauze mám roli lorda Buckinghama ještě v paměti, ale musel jsem si zvykat na větší prostor. Toto byl můj první muzikál, pak následovalo mé angažmá v Kleopatře. Uvidíme, co bude dál.

Je to zvláštní, ale dlouho jsem si sám sebe neuměl představit jako muzikálového zpěváka. Řadu nabídek jsem proto odmítl, necítil jsem se na to. Ale nakonec jsem kývl, a udělal jsem dobře, protože jsem tu potkal dobrou partu a mimořádné zpěváky.

To uznání mě potěšilo, ale musím říct, že kvůli tomu jsem muziku celá ta léta nedělal. Hrál jsem s kapelou už dvacet let předtím u nás na severu Čech nebo na festivalech a v klubech. Po dvaceti letech jsem bilancoval a vydal jsem pro sebe a své blízké cédéčko. Ani jsem nemyslel na to, že by šlo do prodeje. Deska se zatoulala do vydavatelství, kde mi nabídli smlouvu, a tím se odstartovala má kariéra. Možná mi také pomohlo, že jsem byl trochu jiný typ zpěváka, než jaké byli lidé zvyklí vídat na obrazovkách, kdo ví.

Ta je vedlejším produktem mého angažmá ve vrcholovém sportu. Plaval jsem závodně dvanáct let, trénovali jsme dvakrát denně. Sport mě baví pořád, chodím do posilovny a občas plavu.

Byla to žloutenka typu B, zmutovaná mrcha, která mi napadla játra, a docela jsem si užil. Začalo to před čtyřmi lety a vůbec netuším, kde jsem se nakazil. Dva měsíce jsem proležel v nemocnici. Zhubl jsem o dvacet kilogramů. Nejvíc jsem ale bojoval s psychikou, bál jsem se trvalého poškození jater třeba ve formě cirhózy, která pomalu tělo zničí nebo přejde do stadia rakoviny. Nebylo divu, že jsem propadal černým myšlenkám.

Cítím se zdráv. Musel jsem upravit svůj život tak, aby si organismus mohl definitivně vytvořit protilátky, což se povedlo. Tato fáze léčení trvala přes rok. Teď už mám při své výšce 193 cm zase 100 kg jako kdysi. Jsem ale opatrnější.

Zatím si vystačím sám. Radost mám z každé písničky, protože s každou si prožiji jistý úsek života, což jsou někdy i měsíce. Vlastně nemám v repertoáru ani jednu rychlokvašku.

Zpěvačka Marky, Martin Maxa a Leona Machálková na žofínském koncertě foto: KORZO

Na malování teď bohužel nemám čas. Asi před dvěma roky jsem namaloval obraz pro jednu charitativní aukci a od té doby nic. Věřím ale, že důchod strávím před malířským plátnem s paletou v ruce.

Prožívám doslova katarzi, když obraz zachytí to, co chci. To je úžasný proces, který se velmi špatně popisuje někomu, kdo nemaluje. Velmi mě to naplňuje. Figury se snažím malovat podle živých lidí, jenom tak totiž působí obraz ve své konečné fázi pravdivě. Snažím se, aby si v tom lidé mohli najít kus svého vlastního příběhu, protože jsme si tak podobní a prožíváme podobné osudy.¨

Bylo jich určitě padesát. Doma mi zbyly už jen dva.

Prodal jsem je, když jsem vystavoval v Německu, třeba v Mnichově, v Goslaru a v Hannoveru. V osmdesátých letech mě malování živilo.

V restauraci Pijonýr v Litvínově probíhá rekonstrukce, ale momentálně vůbec nespěchám s otevřením, protože tady ještě není pro drobné podnikání dobré klima. V malých regionech je malé podnikání hodně na očích, a místo aby ho stát podporoval, raději zavírá oči, ocitne-li se v problémech, třeba s místní mafií, proti níž jsou podnikatelé bezbranní. Z byznysu jsem vypadl, což byl záměr konkurence. Buď platíte výpalné, nebo se výběrčí postarají, častokrát ve spolupráci s policií, aby ten podnik přestal existovat. V tomto smyslu jsem přestal existovat, protože ze mě výpalné nedostali. A také mě už nikdo neohrožuje, je klid.

Škoda slov. Bránil jsem jednu finalistku soutěže Missis ČR, kterou napadl její přítel. Dostal jsem podmínku na dva roky.

Jsou samozřejmě znechuceni, stejně jako já. Báře je sedmnáct, studuje hotelovou školu a žije u své maminky v Mostě. Ivoš chodí do třetí třídy, je mu devět, a Emička je ještě malá, má rok a půl. Všichni tři jsou moje sluníčka. Idylku nám trošku narušila tátova mrtvička, která ho postihla před třemi roky v nemocnici. Úplně zbytečně ochrnul na půlku těla.

Táta upadl, narazil si žebra, zvedl se mu tlak a kvůli tomu ho poslali do nemocnice na vyšetření. A během té noci mu praskla cévka v mozku, což signalizoval zvýšený tlak, ale to ti lékaři vůbec nevzali na vědomí. Zvažoval jsem žalobu, ale nedovoláte se a tátovi už stejně nepomůžu. Šel tam jako zdravý člověk a za týden nám ho vrátili jako absolutního mrzáka, který nevstane z postele. Hodně jsem s ním potom cvičil, takže se dnes odšourá ke stolu a nejzákladnější lidské potřeby zvládne, ale jinak je na tom velice špatně. Vidím to jako zanedbanou péči, ale pusťte se do právní bitvy s naším zdravotnictvím v době, kdy devadesát procent volného času věnujete tátovi, aby se z toho aspoň trochu dostal.

Docela mi postačí, když mi pánbůh umožní i nadále dělat to co doposud. Skládat hudbu, psát texty a křižovat tuhle zem se svou kapelou, protože právě tohle je mojí živou vodou. *