Článek
Martin Klásek pochází z herecké rodiny. Tatínek byl herec, maminka baletka, oba pracovně velmi vytížení, a tak sebou brávali své děti – dceru a syna – do divadla a na zájezdová představení.
„Bylo to úžasné. Divadlem jsem byl střelený už od dětství,“ vypráví s úsměvem Martin Klásek.
Od puberty v loutkovém divadle
Proto bylo vlastně jasné, že si podal přihlášku na konzervatoř. Jenže nebyl přijat. Při zkouškách na gymnázium ho zradila matematika, konkrétně zlomky. A tak se šel učit dřevomodelářem. Ač to leckoho napadne, s výrobou loutek to nemělo nic společného.
Tatínek Martina Kláska v té době hrál v Divadle Na Vinohradech, které mělo společný divadelní klub s Divadlem Spejbla a Hurvínka (D S+H).
Jednou si tam povídal se svými kolegy o rodinách a posteskl si, že neví, co se synem, protože není zrovna studijní typ a že se nedostal nikam na školu. Vedle sedící Miloš Kirschner, tehdejší ředitel D S+H, mu řekl, ať kluka přivede.
„Ukázal jsem mu, co jsem dělal na přijímačky na konzervatoř a on říkal, že to vůbec není špatný. A že to zkusíme na rok. Už rok poté jsem hrál ve hře Hurvínek mezi broučky. Ze začátku byl můj Spejbl legrační, měl hlas mladého kluka. Ale časem se to podalo,“ vzpomíná. Loutky se učil vodit za pochodu. „A musím říct, že mi to hned šlo! A do dneška, když chytím vahadlo do ruky, jsem šťastný! Asi jsem se pro to narodil,“ vypráví Martin Klásek.
Na rozdíl od počítačových animací je divadlo hmatatelné a živé, i když ho hrají dřevění herci.
Po pauze způsobené povinnou vojenskou službou už začal hrát v představeních pro děti. „Pan Kirschner hrál premiéry a já představení pro školáky. Bylo to výborné, protože jich byly tisíce, a to byla skvělá škola,“ říká. S barvou hlasu problém neměl.
„Základem je hurvínkovská fistulka. Protože když jsou na jevišti dva, je jasné, který je Spejbl a který Hurvínek. Takové to prokletí v dobrém je, že sem přijde divák a on ví, jak mají mluvit. Má je naposlouchané. Takže u pamětníků pochopitelně dochází i k tomu, že porovnávají všechny dosavadní interprety. Zakladatel divadla Josef Skupa to měl jednodušší v tom, že byl první. Miloš Kirschner už to měl těžší, a když to porovnáte, tak je úplně jiný než jeho předchůdce. Mě diváci přijali taky,“ vysvětluje s tím, že například v Německu, kam divadlo často jezdilo a kde měli Kirschnerův hlas naposlouchaný, neslyšeli rozdíl.
„Tam nám ale nahrává i náš, jak tvrdí sami Němci, neodolatelný český akcent,“ doplňuje.
Hurvínek miláčkem světa
Martin Klásek s Divadlem Spejbla a Hurvínka navštívil hodně zemí. V jeho podání promluvil Spejbl s Hurvínkem 15 jazyky. Sám mluví slušně německy, dokonce tak, že si ho jeden německý režisér vybral pro dabing postavičky v anglickém kresleném seriálu.
Jinak říká, že když se své role v tom, kterém jazyce naučí, tak mu vždy něco v hlavě zůstane. Fakt, že Hurvínek se Spejblem mluví k divákům v zahraničí jejich jazykem, považuje Martin Klásek za geniální tah svého předchůdce Miloše Kirschnera. „Spejbl s Hurvínkem jsou tzv. slovními klauny a je potřeba, aby mu divák okamžitě rozuměl,“ říká.
„Josef Skupa v cizím jazyce nikdy nehrál. Kirschner jel poprvé na festival mládeže do Bukurešti. Šel za nemocným Skupou do nemocnice a říkal mu, ‚starej, jak to tam mám hrát?’ ‚Hraj si to, jak chceš, stejně tomu nebudou rozumět‘. Ve vlaku prý jel s cestovateli Hanzelkou a Zikmundem, kteří uměli světové jazyky, a tak se s jejich pomocí věty, které říkal Hurvínek, když uváděl jednotlivá čísla, naučil v pěti jazycích plus rumunsky. A pak vycházely v novinách titulky: Hurvínek miláčkem světa. Všichni mu rozumíme. Od té doby to tak začal dělat. Pro publikum je to dárek. Lidé jsou šťastní, rozumí nám a odpustí i eventuální chyby.“
Divadlo Spejbla a Hurvínka, ale dokáže potěšit i jinak. A pomoci. „S Helenkou Štáchovou jsme měli nádherný zážitek. Volala mi psycholožka z dětské onkologie v Motole. ‚Pane Klásku, máme tady holčičku, 14 dní po operaci mozku a vůbec nereaguje. Vy jste to poslední, co mě napadlo, mohli byste přijít?‘
S Helenou jsme tam přišli, vystrčili jsme Hurvínka s Máničkou na pelest a holčička se zasmála. Všichni se rozbrečeli štěstím, my taky. To bylo tak úžasné,“ vzpomíná Martin Klásek a dodává, že za čtrnáct dní byla holčička doma.
„Naše divadlo má velkou sílu a naše figury jsou skvěle vymyšlené. Je třeba mu dobře sloužit a vést dál světem,“ říká.
Stejně jako si Miloš Kirschner vychoval v Martinu Kláskovi svého nástupce, i on v některých hrách dal herecký prostor kolegovi, který mluví za Spejbla s Hurvínkem. Jmenuje se Ondřej Lážňovský.
„Máme velkou kliku, že tady mám Ondru, který je navíc dramaturg, režisér a také píše. Rozumíme si a máme stejný názor na naše loutkové pojetí, i když on o něco modernější, protože je o dvacet let mladší. A rozkrývá mi nové věci, nové pohledy na tvorbu. Já jsem totiž dost konzervativní, ale vím, že i tradice musí být živá, tvůrčím způsobem rozvíjená,“ vysvětluje Martin Klásek.
Nejdůležitější je fistulka
Stejně tak má svou nástupkyni Helena Štáchová. Máničku a bábinku po jejím odchodu převzala Marie Šimsová.
„Myslím, že si lidé té změny ani nevšimli. Maruška přišla před jedenácti lety, Helenka tenkrát onemocněla poprvé a ona se přišla zeptat, jestli by u nás nebylo místo. Říkal jsem: my tady slečno místo nemáme, leda byste měla fistulku jako Mánička. To si nemyslela, ale já ji z ní vytáhl. Zjistil jsem, že ten hlásek bude umět udržet. Měla čas poslouchat Helenku, což bylo cenné. Já Kirschnera poslouchal 22 let, i když jsem už sem tam hrál. A konečně u Ondry je to taky podobné,“ vysvětluje.
Martin Klásek přiznává, že jejich disciplína není vůbec jednoduchá, protože Spejbl s Hurvínkem jsou i po letech stejné a známé postavy. „Pohybujeme se na tenkém ledě, který se dá lehce prošlápnout, anebo zůstat v polovině cesty. Musí se vždycky posouvat s dobou, a být současnými, aby se z nich nestaly historické, archaické typy. Proto je děti milují a všechno jim věří. Hurvínek s Máničkou jsou totiž jako ony.“
Jako se musí loutky přizpůsobovat dané době, mění se i dětské publikum. „Vždyť co my jsme měli jako děti? Za mě byl jeden program v televizi a v sobotu jsme chodili do školy, nebyl internet, ani mobily a šikovnější kluci přes krystalky poslouchali rádio na okapu. Víc jsme si venku hráli a možná jsme měli i větší fantazii, víc jsme četli. V tom jsou dnešní děti jiné. Myslím si ale, že v hledišti to zas tak moc znát není, pokud jsou zaujaty danou inscenací. Na rozdíl od počítačových animací je divadlo hmatatelné a živé, i když ho hrají dřevění herci,“ usmívá se Martin Klásek.
Do práce s láskou
„Je opravdu štěstí, že mohu dělat celý život práci, kterou miluji. Přál bych to každému. Neumím si představit, že bych chodil do práce a byl otrávený, že tam musím. Takový pocit neznám. Když je člověku špatně, je nemocný a musí jít hrát, tak je to náročné, ale divák čeká, tak pokud to jen trochu jde, překoná se to. Ale jsou i velmi těžké chvíle.
Umřel mi tatínek a já jsem ještě ten večer hrál. Byl jsem v pracovní bublině, a to mi strašně pomohlo. V divadle jsme pořád v tvůrčí atmosféře, přemýšlíme, co nového nabídnout, co zlepšit. Každé představení je jiné, je to pestré. A důležitá je dobrá parta. Tohle se nedá dělat kvůli penězům. My jsme příspěvková organizace,“ vysvětluje.
Podporu cítí celý život od své manželky Evy. „Prožila si se mnou všechno možné. Byla hodně sama, když se nám narodily dcery, protože jsem byl často v zahraničí. Začali jsme sezónu měsíčním zájezdem do NDR, přijeli jsme na týden domů a jeli do NSR. Vrátili jsme se domů před Vánoci. Čtyřikrát za sebou jsme byli celé léto v Japonsku. To všechno v době, kdy děti byly malinké a všechno bylo na ní. Do dneška před ní smekám,“ vyznává se Martin Klásek.