Článek
Čím to je, že lidí, kteří umí modelovat sklo zevnitř žhavé baňky na takové úrovni jako vy, je tak málo?
Musíte opravdu dobře rozumět materiálu, s kterým pracujete. Nejspíš mi dost pomáhá, že jsem začínal jako mladý kluk ve fabrice a že jsem se zároveň po odchodu do zahraničí začal docela brzy věnovat i vlastní tvorbě.
Zpočátku jsem většinou pro někoho pracoval, ale mohl jsem si přitom i začít zkoušet něco svého. Vlastní tvorbou se zabývám asi od šestadvaceti.
Proč jste se rozhodl před devatenácti lety odejít? Šel jste jen na zkušenou, nebo jste měl i nějaký cíl?
Řekl jsem si, že projedu celý svět a budu se učit...
... pokud ale vím, váš tatínek vedl rodinnou sklárnu. Nemohl jste se učit v ní?
Jenže ta zbankrotovala, když mi bylo asi šestnáct, což negativně zasáhlo i rodinu. Nic moc mě tu tedy nedrželo, chtěl jsem odsud vypadnout hned po škole.
Co jste se chtěl v zahraničí učit?
Než jsem ve třiadvaceti letech odjel, pracoval jsem jako mistr ve sklárnách. Už jako student na sklářské průmyslovce v Novém Boru jsem dost jezdil po Evropě, protože škola mě vždycky vyslala na nějaké sympozium.
Díky tomu jsem poznal, jakým způsobem se pracuje jinde, že tam hodně jede studiová práce, tedy originální tvorba v malých sklářských hutích, kdežto u nás je to pořád hodně o fabrikách a o produkci.
A u lidí, kteří sklo foukají, se tady moc nepočítalo s tím, že by se někdy věnovali i vlastní tvorbě, neměli žádnou podporu.
V zahraničí jsem proto měl větší šanci na seberealizaci. Hlavně jsem ale už tehdy věděl o pár lidech v Americe, kteří modelují foukané sklo zevnitř. Je to velice mladá technika, dělal s ní hlavně William Morris od začátku 90. let. Tady jsem neměl šanci se ji naučit, protože ji tu nikdo neuměl.
Martin Janecký se soustředí na modelaci bust. Hlavy formuje zevnitř žhavé baňky. Ruce jsou modelované z plného skla
Čím vás tak zaujala?
Morris je geniální sklář. S jeho věcmi jsem se setkal už jako hodně mladý kluk. Tehdy dělal hlavně různé ptáky, havrany a podobně. Fascinovaně jsem si je v knížkách prohlížel a přemýšlel, jak to mohl dokázat.
Na skle totiž nejsou vidět žádné stopy. Když žhavou baňku formujete zvenčí, tvary musíte vytahovat a po nástrojích vždycky někde něco na povrchu zůstane.
Můžete mi popsat, jak takové modelování zevnitř vypadá?
Máte sklářskou píšťalu a na jejím konci vyfouknutou žhavou skleněnou kouli, do které musíte udělat z druhé strany díru. Potom skrz ni modelujete tvar různými nástroji zevnitř. Vytlačujete ho proti sobě a zase zatlačujete zvenčí zpátky.
Sklo musíte celou dobu udržovat ve správné teplotě. Nesmí být moc velká, aby se nerozteklo, ani nízká, aby neprasklo.
Jaké byly začátky v zahraničí?
Začínal jsem s nelegální prací pro různá sklářská studia, prokousával jsem se, jak jsem mohl. V jednom studiu jsem pracoval asi rok, bydlel jsem v nějaké stodole, ale bylo to blízko Corningu, kde je špičkové muzeum skla.
O víkendech jsem tam rád jezdil, konaly se tam různé akce, chodil jsem na jejich workshopy, poznával jsem díky nim, co se v oboru děje. A najednou jsem dostal nabídku učit. Což bylo skvělé, protože jsem měl k dispozici huť a studenty, které jsem učil české techniky.
Létal jsem pak z jedné školy do druhé, taky po muzeích, která pořádala různé workshopy, a po vysokých uměleckých školách. Díky tomu jsem si vybudoval jméno.
Až jsem se nakonec dostal k sochařům, ke kterým jsem vždycky chtěl. Ani jsem neměl stálé bydlení, vždycky jsem to měl naplánované tak, aby mi navazovala jedna práce na druhou. Přes léto jsem učil, mezitím jsem občas létal do Česka.
V případě spáčů modeluje hlavy zvlášť a k částem ležících těl je později připojí.
Měl jste vůbec během té doby čas na nějaké koníčky?
Ne, já jsem třeba v životě nestál na lyžích. Už jako kluk jsem veškeré školní kurzy strávil u táty ve sklárně. Pokaždé jsem ho přemluvil, aby mi napsal omluvenku, a radši jsem šel foukat sklo. Jako malý kluk jsem ale měl kolo a v mládí jsem trochu lezl po skalách.
Skály jste si v Americe musel docela užít, ne?
Vůbec ne, protože jsem pořád pracoval, a navíc jsem si musel začít chránit ruce kvůli práci.
V Americe jste opravdu neměl žádné místo, kam byste se mohl vracet?
Jak se to vezme. Nebylo moje. Ale jedno se přece jen našlo. Po asi čtyřech letech ve Státech jsem dostal nabídku od jedné paní, která měla sklářské studio na Aljašce, že se tam můžu vždy v zimě po tři měsíce věnovat vlastní tvorbě.
Devadesát procent věcí za posledních deset let v USA jsem udělal právě u ní, jezdil jsem tam od roku 2007 do roku 2017. Říkám proto, že je to taková moje americká máma.
Jak jste si představoval svoji budoucnost, když jste odjel do Ameriky?
Odjel jsem s rozhodnutím, že se už nikdy v životě nevrátím a že sem budu jen jezdit. Naplánoval jsem si, že do čtyřiceti budu létat po světě a pak se usadím. Měl jsem už i nárok na americké občanství, ale čím jsem byl starší, tím víc jsem se chtěl jednou vrátit domů. Zhruba od pětatřiceti jsem hledal místo na vlastní studio v Praze.
Může to být i tím, že jste tam neměl trvalejší zázemí?
To ne. V Americe mi bylo dobře, akorát nejlíp je mi tady. Rád mluvím česky a rád si povídám o českých blbostech u českého piva.
Vybral jste si pro začátek docela náročný způsob života.
Vždyť už toho na mě začínalo být tak akorát. Měl jsem vždycky všechno nalajnované nejmíň na rok dopředu a z neustálého létání sem tam jsem začal být trochu vystreslej. Najednou jsem čím dál víc toužil zjednodušit si život.
Vysnil jsem si, jak budu pracovat jen na svých věcech, budu mít svoje studio, ženu a psa a usadím se na nejkrásnějším místě na zemi - což se mi povedlo. Vhodné místo jsem našel právě včas.
Jeden z Hvězdářů, kterého nejprve vymodeloval z foukaného skla a podle něhož poté nechal odlít zvětšenou plastiku. Váží 135 kg.
Vypadá to, že jste asi měl velké štěstí, když se vám podařilo najít tak hezké místo, přímo za Lennonovou zdí. V centru Prahy a přitom skryté.
Prostory v Praze jsem hledal čtyři roky, většinou to nevyšlo kvůli nějakému technickému důvodu. O tomhle místě na Kampě naštěstí skoro nikdo nevěděl. Měli jsme obrovské štěstí i v tom, že na Velkopřevorském náměstí vedla středotlaká roura s plynem a stačilo ho jen přivést.
Kdysi tu byla oranžerie, později konírna, od šedesátých let minulého století trafostanice. Nějaký čas tu fungoval i sklad segwayů, ale když je pak město zakázalo, zůstalo to tu prázdné.
Nakonec bylo nejvhodnější využít ho právě pro nějaký ateliér. Budova je součástí areálu řádu maltézských rytířů, a tak tu nemohlo být cokoli.
Nenapadlo by mě, že zřídit sklárnu v centru Prahy bude vlastně docela snadné.
Samozřejmě že se toho občas někdo z okolí bál, ale je to bezpečnější než většina pizzerií!
Nenašli si vás tady už nějací mladí skláři, kteří by se od vás chtěli učit?
Už dva roky tu se mnou jeden pracuje a taky sem dochází studentka z uměleckoprůmyslové školy. Jestli bude mít ještě někdo zájem, najde mě tady. Jsem tu zalezlý, pořád, jak jsem si vždycky přál.
Sklo je jediná věc, na kterou se dokážu zcela soustředit, a nedám si pokoj, dokud nedosáhnu svojí představy
Máte teď opravdu víc času na vlastní tvorbu?
Jsme maličká firma, mám naštěstí člověka, který se stará o chod studia, a dva asistenty, kteří se mnou pracují. Nedělám nic jiného než svoji práci. Pořád při ní mám co objevovat.
Postupně se promodelovávám ke stále většímu realismu, stále zkouším, kam až mě sklo pustí. Každý den se s tím peru stejně jako na začátku, akorát na vyšší úrovni. Vlastně se vždy snažím udělat věci, které neumím.
To je váš obecný povahový rys, nebo se to týká jen skla?
Není, já jsem jinak strašně netrpělivý. Nedovedu delší dobu sedět, pořád se vrtím, nikde nevydržím, a jít do kina na dvě hodiny, to je pro mě peklo.
Sklo je jediná věc, na kterou se dokážu zcela soustředit, a nedám pokoj, dokud nedosáhnu svojí představy. Okolí tím často i štvu. Občas je pro mě problém nechat to být. Jsem takovej blázen.
Martin Janecký ve své sklářské huti na pražské Kampě. Kdysi tu byla oranžerie, později i trafostanice.
Pozorujete lidi, kreslíte si studie zajímavých tváří?
Spíš než živé lidi studuji sochy, mám už svoje oblíbené sochaře. Kresebné studie ale nepoužívám, všechno dělám z hlavy. Jsem spíš takový 3D přemejšleč než 2D.
Když jsem si například potřeboval nastudovat lebku, bylo pro mě užitečnější si ji pořádně osahat, abych získal představu o hloubkách a proporcích. Potom je dokážu snadněji převést do skla.
Takže už jako dítě jste víc modeloval, než kreslil?
Přesně tak. Vyráběl jsem si různý prsatý figurky... Později dokonce i ze skla, protože jsem už jako kluk na základní škole chodil za tátou do jeho sklárny, kde mě chlapi nechali, abych se učil. Občas se mě lidi ptají, proč nedělám ženy. No, asi proto, že jsem je už dělal jako kluk.
Má to i jiný důvod?
Když se vám nepovede ženská hlava, rázem se z ní stane chlap. Tahle technika má dost úskalí, a pokud s ní chcete vytvářet realistické lidské hlavy, snadno místo toho vytvoříte karikaturu. Když ji chcete zvládnout na dobré úrovni, musíte se jí věnovat intenzivně. To ale platí i pro foukání skla obecně.
Kdybych si dal na nějakou dobu pauzu, brzy bych skončil. Hlavně se ale snažím do těch tváří vždy vnést nějakou náladu. Všechny odrážejí moje pocity, takže možná i proto jsou to výhradně chlapi.
Renovace století: V Průmyslovém paláci zachraňují historické vitráže
V Uměleckoprůmyslovém museu v Praze teď vystavujete věci, které jste vytvořil v poslední době tady ve svém studiu. Ale není to jen vaše proslulé foukané sklo, jsou tam i jiné techniky. Jak například vznikl nápad na sérii pražských domovních znamení?
Když jsem sem jezdil z Ameriky, rád jsem se toulal po Praze, většinou na Malé Straně. Domovní znamení mají svoje tajemství a jsou zajímavá i tou svojí naivitou v modelaci.
Když jsem si tady otevřel na konci roku 2019 studio, napadlo mě, že si nějaké zkusím vyrobit. O víkendech jsem se tu zavíral a modeloval jsem je z plných kusů skla sám, bez asistentů, vždycky jsem si k tomu pustil hudbu do sluchátek. Vlastně jsem o tom ani nemluvil, takže to vznikalo tak trochu tajně.
Výstavu jste nazval Hvězdáři podle velkých skleněných bust se zvláštními kuželovitými hroty na hlavách. Původně jsem si i kvůli těm starým domovním znamením myslela, že mají něco společného s rudolfinskou Prahou.
A oni místo toho souvisejí s mojí oblíbenou písničkou Davida Bowieho Starman. Inspiraci jsem ale našel i v Praze. Jednou ke mně totiž přišel na návštěvu malíř Petr Nikl a měl na hlavě nějakou koženou čepici s podobnými hroty. Samozřejmě jsem hned začal přemýšlet, jestli bych to dokázal vymodelovat do skla.
Sotva jsem ale Hvězdáře dokončil, chtěl jsem ho mít ještě většího. Představoval jsem si, jak ty hroty na čepici v prostoru víc vyniknou. Při foukání skla jsem bohužel limitovaný fyzicky, tedy tím, kolik skla se dá na píšťale unést, z jak velkého kusu můžu modelovat. Větší busty se mi nakonec povedlo udělat s pomocí sochaře Michala Gabriela z Brna.
Hvězdáře jsme naskenovali, vyrobili jsme zvětšený model a podle něj mi Zdeněk Lhotský od Železného Brodu odlil tavenou plastiku. Na výstavě jsou takoví dva, jsou to moje první tavené plastiky.
Spolupracujete s několika českými umělci. Neubývá vám čas na vlastní tvorbu?
On ten okruh lidí není nijak obrovský. Dlouhodobě spolupracujeme s Petrem Niklem, loni jsem pro něj dělal skleněné ptačí hlavy. Pustili jsme se do společné práce i s Františkem Skálou nebo s Milanem Caisem.
Pro mě je to důležité, přináší mi to nové vlivy a taky si u toho trochu odpočinu od vlastních věcí. Navíc to tady s nimi ve studiu vždycky pěkně ožije. Ale vlastní tvorbu bych si ničím vzít nenechal, to si pohlídám!
FOTO: Výstava českého skla, keramiky a porcelánu
Ve své sbírce skla vás prý má i Elton John. Jak důležitý je pro vás ohlas publika a úspěch u sběratelů? Řeknete si díky němu někdy: „Tak jo, asi jsou ty moje věci opravdu dobrý?“
Spíš jsem rád, že díky tomu mám svobodu dělat si, co chci. Nemusím se podbízet, přistupovat na kompromisy, zkrátka nesnažím se nikomu strefovat do vkusu nebo do interiéru.
Může se vám hodit na Firmy.cz: