Martin Hofmann: S hereckými ambicemi to nepřeháním

To, že tolik netočím, beru jako fakt, který mi nemá vzít chuť do života. Nechci to s vlastní hereckou ambicí moc přehánět a nechci si to brát příliš osobně. Třeba budu teprve objeven. A když nebudu, tak se z toho nepoložím.

Roli v dobrém filmu bych se samozřejmě nebránil, film je nejvíc, ale natočil jsem toho tak málo, že si myslím, že nemám jít do všeho. Poslední dva scénáře, které jsem dostal, jsem nedělal.

Zůstal bych u toho, že jsem to nedělal.

Mám rád Běžce, postapokalyptický film, který natočil Vít Karas. V den, kdy se měl v hlavním vysílacím čase vysílat, zemřela Fan Vavřincová, takže Běžci měli smůlu a šla Taková normální rodinka. Dávali je pak někdy k půlnoci.

Nějakou práci mám, jsem za to rád, nějak se uživit musím. A že bych to utáhl z toho, co dostanu v divadle? To je přece tak omleté téma, že o tom vůbec nemusíme mluvit. Když chci čtyři měsíce v roce trávit tím, že zdarma zkouším dvě inscenace, musím na to někde vydělat.

Ne pro všechny. Někteří televizní diváci dojdou i do divadla na Dostojevského. Vědí, jak se jmenuju, a ti, co to nevědí, na mě občas zavolají jménem té seriálové postavy. A já na to slyším. Přece nebudu dělat, že nevím, o co jde.

Dva roky jsem točil málo, pak dva roky hodně, pak jsem požádal o uvolnění, protože jsem byl orvaný jak péro od gauče. A taky jsem se potřeboval v Celetné soustředit na Běsy (dramatizaci Dostojevského románu, kde ztělesnil hlavní roli – pozn. red.).

Na dva roky jsem z Ulice zmizel, což bylo ve stejnou dobu, kdy si dala pauzu i paní Maciuchová, která hraje moji matku. Pak jsme se oba vrátili.

Nemám rád slovo nikdy. Čím jsem starší, tím míň ho používám. Předně, těch kolegů není hodně. Je jich hodně málo. A pokud to utáhnou i bez toho, tak proč ne. Víte, často jsou to kecy a nějaká zvláštní touha vymezovat se vůči kolegům. Jakub Špalek, principál Divadla V Celetné, by zřejmě nikdy nešel do nekonečného seriálu. Jen nemá potřebu dávat to na odiv, takže si to o něm nepřečtete.

Mám tedy sedět v koutě a čekat, až mě najdou? Nemyslím, že budu chodit kanálama, protože hraju v seriálu, kde jsem potkal pár setsakra dobrých herců, se kterými bych se jinak třeba nesetkal.

Prostředí, v němž Ulice vzniká, je maximálně profesionální, a s lidmi, se kterými pracuji, se dobře cítím. To není málo. Snažím se k tomu přistupovat poctivě a dělat to, jak nejlépe umím. Nechodím tam na zapnutý taxametr, že to tam nějak odříkám.

Ať si každý dělá, co chce, je to jeho věc. Reklamu, moderování, seriál, cokoli. Ne každý může mít nádherné divadelní role a točit skvělé filmy. Já jsem se při natáčení Ulice mnoho věcí naučil.

Je pravda, že jsem se nikdy tolik textů ze dne na den neučil. Mít v jednom dni dvanáct obrazů o třech stránkách, jsou to dialogy, kdy je každá druhá replika nutně vaše…

Ne vždycky. Záleží na textu. Cyrana jsem se třeba učil lehce, Mrzáka Inishmaanského těžce, protože moje postava tam mluví takovým zvláštním jazykem. Tennessee Williams mi šel docela dobře.

Druhým. Když jsem po DAMU nastoupil do Rokoka, byl jsem obsazený do už hotové Tramvaje do stanice Touha. Je to skvělý dramatik, nestojíte nad tím textem a neříkáte si: Co s tím sakra budeme dělat?

Párkrát jsem účinkoval ve hrách, o nichž jsem si myslel, že si to měl autor po sobě ještě několikrát přečíst. Od té doby, co jsem na volné noze, se mi to nestává často, protože nemusím nastupovat do ničeho, do čeho bych nechtěl.

Samozřejmě to klade určité nástrahy. Nemá to divadelní akustiku, a přece nás musí být slyšet. Začínáme hrát za denního světla, což taky není pro divadelní představení typické. Na druhou stranu je prostředí Letní scény divadla Ungelt překrásné. Věřím, že lidé budou rádi, že se na to přišli podívat. A hlavně je to dobrá hra.

Na vlastní oči jsem ho neviděl, protože jsem se narodil až devět let poté, co to paní Kačírková hrála. Schválně jsem jeho záznamy nevyhledával, protože jsem nechtěl dopředu vidět, jak to hráli tak vynikající herci. Chtěl jsem začínat z čistého stolu a nemít pocit, že se musím k něčemu přibližovat, nebo se vůči něčemu vymezovat.

Jsem u divadla už nějakou dobu a už se mi naštěstí jen tak neroztřesou kolena. Před nějakými deseti lety bych byl z jejich přítomnosti dost nervózní. I takhle jsem při premiéře myslel na to, jestli tam sedí.

Nejsem typ herce, který by se před prvním výkopem hroutil. Nechci to znevažovat ani nechci budit dojem, že divadlo neberu vážně, ale uvědomuju si, že neoperuju něčí mozek.

Neznám herce, který nedělá, co může, aby svou roli hrál, jak nejlíp umí. Stane se ale, že to nevyjde, že to ten večer úplně netrefíte. Nicméně je to jen nepodařené představení, nikdo kvůli tomu neumře.

To není nic nového, že spolu vystupujeme. S Jitkou hrajeme nepřetržitě devět let, herecky se dobře známe, nijak se tam neobjevujeme. Ke dvěma uváděným inscenacím jen přibyla třetí.

O tom není vůbec třeba se bavit. To nechme bulvárním pitomcům. Vůbec tomu nechci dávat v tomhle rozhovoru prostor.

Asi takhle: nechci, aby tahle zábava pro otrlé, která se pohybuje někde v rozmezí fotek rozkroků a plačících vdov na pohřbech, měla v mém životě nějaký zaznamenatelný prostor. Na druhou stranu to moc neprožívám. Chápu, že i tihle ztroskotanci potřebují nějakou práci.

Dětství a mládí jsem prožil v hudební škole, pak jsem začal chodit do dramatického kroužku k paní Daně Hlaváčové (mladší sestra herečky Jany Hlaváčové – pozn. red.). Maminka mě sice spíš viděla na medicíně, ale mě divadlo dost bralo, a tak jsem to šel zkusit na DAMU.

To, že mě hned v únoru přijali, mě osvobodilo od rozhodování o dalších vysokých školách. Ty čtyři roky na DAMU byly hodně zábavné.

Měl jsem to štěstí, že jsem byl v ročníku Borise Rösnera. O tom, že byl v kontextu té školy výjimečnou postavou, mluví asi všichni jeho studenti. Musím však ještě zmínit profesora Miloše Horanského a Evu Salzmannovou, která s námi jako pedagog začínala.

Hrál jsem v Borisově poslední režii, což byli Milenci, blázni a básníci. Být s ním byla velká radost. Mrzí mě, že neviděl mého Cyrana v Celetné, premiéra byla pár dní po Borisově předčasné smrti. Vím, že se chtěl přijít podívat. Čelenku, ve které hrál Cyrana na Palmovce, mi půjčil Petr Kracik a já v ní dodnes hraju našeho Cyrana v Celetné.

Pan Rösner byl nesmírně oddaný divadlu. Další takový člověk, který žije beze zbytku pro divadlo, je již zmíněný Jakub Špalek.

Ano, a ani mi nevadí nechtěné momenty na jevišti. Stane se třeba, že se nějaký kolega zapomene v šatně, vy stojíte na jevišti a čekáte na dialog s ním…

Pokračuju, držím se situace, mluvím. Vystupovali jsme jednou s Cyranem na zájezdu, zákulisí byl celkem složitý labyrint a jeden kolega se tam prostě cestou ze šatny, která se nacházela na jiném patře, ztratil. Měl už přijít a nešel…

A pořád jsem ho neslyšel přicházet. Takže se v Cyranovi objevila celá báseň Jacquesa Préverta. Tematicky situaci odpovídala a tak jsem ji celou pomalu řekl. Kolega stále nikde. „Teď už vám můžu jenom zazpívat,“ řekl jsem divákům. Vzali to. Nakonec jeviště našel, ale trvalo mu to opravdu dlouho.

Zatím ne, i když vím, že je to jen otázka času. Nicméně jedno zabloudění si pamatuju. Žil jsem prvních osmnáct let na sídlišti v Bohnicích. Když jsem jel na přijímací zkoušky, netrefil jsem na DAMU, seknul jsem se o jednu ulici a bál jsem se, že přijímačky prošvihnu. Centrum Prahy jsem vůbec neznal.

Kromě kina Blaník na Václaváku a jedné restaurace na Pavláku, odkud jezdil do Bohnic noční autobus číslo 505. Ale pak jsem centrum při studiích rychle poznal. Do roka a do dne jsem ho měl v merku. Od té doby mám Staré Město a Malou Stranu moc rád. Nové Město už tolik ne, je tam víc aut, nechodí se tam tak dobře pěšky.

Hospody, do kterých dnes chodím, se zredukovaly na tři a párkrát se tam změnili provozní. Na každý pád jsem rád, že žiju ve městě, jako je Praha. V tak malém a krásném.