Martin Dejdar: Zpívám rád a zpěv mě baví

Nabídku jsem dostal poněkolikáté a stejně jako v minulosti jsem to chtěl odmítnout. Večer předtím jsme moderovali s Alešem Hámou nějakou dobročinnou akci a on mě přesvědčil, abych si to rozmyslel. Když jsem pak slyšel další jména, už jsem neváhal. Všechna je dobře znám. A to rozhodlo.

Oproti předchozím řadám to jsou lidé, kteří už nemusí nic dokazovat. Bylo tam hodně mladých talentovaných lidí, které nikdo moc neznal, takže u nich převažovala touha něco dokázat, přesvědčit o svých schopnostech. Možná tak skvěle nezpíváme, ale zase si s tím víc vyhrajeme a vyblbneme se u toho.

Vůbec ne, ze Zdivočelé země i Comebacku jsem zvyklý, že jsem spoustu času seděl na křesle, aby ze mě udělali někoho jiného. S Antonínem Maděrou ze Zdivočelé země jsem prošel 45 let jeho života, takže ze mě byl v poslední sérii sedmdesátník. O Ozzákovi v Comebacku lidé dlouho netušili, že ho hraju já. Vypolstrované břicho a rozevláté rovné vlasy udělaly svoje.

Dan Nekonečný, protože se s ním léta znám a fakt mě baví. Trochu se děsím ženských interpretek.

Fyzická kondice byla vlastně jeden z momentů, proč jsem do toho šel. Potřeboval jsem se pořádně rozhýbat, každé kilo navíc je v téhle profesi hned vidět. Od července do listopadu jsem pořád pracoval, už jsem to cítil.

Snažím se hodně pohybovat, vydávat co nejvíc energie. Teď v zimě se mi to daří, protože s hokejovým klubem Olymp, s nímž hraju už jedenáctou sezónu, trénujeme každý týden a hrajeme charitativní exhibice. Snad přežiju i tu Tvář.

Mým prvním muzikálem bylo před 16 lety Zpívání v dešti v Hudebním divadle Karlín. Nemohl jsem mít lepší začátek: hlavní role v muzikálu muzikálů! Bohužel pak do Karlína přišla povodeň a už se to tam nikdy nevrátilo. Hrál jsem tam pak v Producentech s vynikající Ivanou Chýlkovou. Viděl jsem tenhle muzikál v New Yorku na Broadwayi a jsem přesvědčený, že naše představení bylo srovnatelné.

V současnosti vystupuju v Mýdlovém princi, kterého považuju za jeden z nejpovedenějších původních českých muzikálů, a v muzikálu Adéla ještě nevečeřela.

Nejsem rozený zpěvák, zpívat jsem se učil a myslím, že už leccos zazpívám. S pohybem to je podobné.

Hraji roli vyhasínající hvězdy popmusic Majkla Bosse, který se snaží udržet na výsluní showbyznysu a je ochoten pro to udělat cokoli. Nazpíval jsem dvě písně, jednu s Markétou Konvičkovou, která půjčila hlas herečce Saře Sandevě, a druhou s duem Jamaha. Zpívám rád a zpěv mě baví.

Je nutné říct, že jsme pracovali dlouhé a dlouhé hodiny a byla to tvrdá, náročná práce. Bavilo mě hrát s mladšími kolegy, jako byli Sara Sandeva nebo Patrik Děrgel, ale i s vrstevníky, se kterými se velmi dobře znám, jako Pavel Kříž nebo Maroš Kramár.

Při natáčení jsme navíc byli nějakou dobu mimo domovy, protože film se natáčel v oblasti Těšínského Slezska a tam si mohl člověk připadat vzhledem k nádherné rozmanitosti kraje a panenské přírodě trochu jako na dětském táboře.

Za moderátora se moc nepovažuju. Musí to být věci, které mě baví. Skláním se před těmi, kdo odmoderují cokoli. Teď jsem se k tomu zase s kolegou z Ypsilonky Petrem Vackem vrátil v zábavně-vzdělávací show Tajemství těla. Nečekal jsem ovšem, že budu kromě moderování i pokusným králíkem - Petr Vacek na mně ověřoval, zda je pravda, že když se člověk bojí, stydnou mu chodidla. Naházeli na mě hady, které fakt nemusím, a nohy mi opravdu o osm stupňů zchladly. Pokus mu vyšel.

Jsem jejich velkým fanouškem. V devadesátých letech televize zaujala negativní postoj k původní zábavné tvorbě. A vlastně i tvůrci a interpreti přijali názor, že to byly blbé bolševické estrády. Hrozný omyl! Tohle jsme uměli fantasticky. Taky se na to lidé dodneška rádi dívají. Jenže se to musí zkoušet a dneska se všechno dělá rychle, protože nejsou peníze ani čas. Tak se tahá z archívu. A kupují se zahraniční reality show a talk show. Jenže do nich může jen omezený okruh lidí, takže se v nich pořád střídají ti samí. Aspoň pro mě to zábavné není.

Kromě filmu Muzzikanti jsem s Tomášem Magnuskem dotočil Kluky z hor, což jsem já s Jirkou Lábusem. On hraje mého mentálně postiženého strýce, ke kterému se ve dvaceti přistěhuju, když přijdu o rodiče. Když mně je asi padesát a jemu osmdesát, zjistí se, že na našich pozemcích je naleziště nějakých cenných nerostů. Začne o ně boj, který nás má rozdělit. Mělo to mít happy end a na moje naléhání to Tomáš změnil. Prostě to bude jako ze života.

Herci spoluvytvářejí kulturní dědictví národa, díváme se na filmy desítky let staré a jejich hrdinové jsou pro nás pořád živí. Jenže na staré herce, kteří celý svůj život obětovali divadlu a třeba ani nemají rodinu, se zapomíná.

Chtěli bychom u Viktorky zřídit domov pro herce, kteří už přestali hrát nebo jsou nemocní a nikoho nemají, aby tam mohli dožít. Můžou provázet, prodávat lístky, vést besedy… Nikdo nám nic nedal, všechno se platí ze soukromých peněz, hlavně Tomášových. Brzy budeme otevírat.

Nežiju v Americe, nežije tam ani moje rodina, nic takového není pravda! Je to celé nesmysl. Rádi tam jezdíme a Ameriku máme rádi.

Ne, od počátku jsem v jeho vítězství věřil. V Americe jsem často a poslouchám Američany, jak mluví… Nechci se ale o politice bavit, protože tady vždycky vypukne hysterie proti někomu, a když o něm někdo řekne něco pozitivního… Vadí mi, jak to je militantní. Dřív bylo pravidlem, že ve slušné společnosti se nemá člověk ptát na dvě věci: kolik vyděláváte a koho volíte. Tady si za to lidi nadávají do hajzlů.

Nenávisti je kolem nás opět moc a lidi se už zase začínají bát říct, co si myslí. Bohužel tady nesnášíme jiný názor. Různé rádoby intelektuálské kruhy mi přijdou jako módní policie. V nějakém časopise vám vynadají za to, co si vezmete na sebe. No vezmu si, co se líbí mně. A nepotřebuju nikoho, aby mi říkal, zda to tak je správně. Co je komu do toho?

Lidi by se měli raději starat sami o sebe, o své děti, rodiče, příbuzné. Já taky nestrkám nos do cizích životů. Mě zajímá, co budu dělat zítra, jak se daří dětem ve škole.

Syn je na gymnáziu, dcera chodí do základní školy. Syn se věnuje hokeji: umožňuju mu to a podporuju ho v tom. Bylo mu už osmnáct a je na něm, zda se prosadí. Dostal šanci a buď ji využije, nebo ne.

Neřeknu, protože by ten tým hned kontaktovala bulvární média, a od toho ho chci uchránit. I proto hraje v Americe, aby měl šanci jako jiní.

Ne, protože já žil v bolševickém Československu, a on je v Americe. On si to taky, zaplať pánbůh, nedovede představit.

Nevědomost je osvobozující. Proto totality mohou tak dlouho fungovat. Nedostanete informace, respektive dostanete jen ty, které se jim hodí, a hotovo. To, co se kolem děje, jsem začal vnímat, až když jsem přišel do Prahy na DAMU.

Na druhou stranu jsem si v Chrasti u Chrudimi užíval bezstarostného mládí. Nebyly na nás kladeny tak gigantické nároky, jako jsou dnes.

Bylo to jako skočit z trabanta do mercedesu. Doma jsem měl poměrně přísnou výchovu, najednou Praha, svoboda, volnost. Na druhé straně jsem byl ve škole od sedmi ráno do devíti do večera. Studentská léta byla fantastická.

Díky Evě Holubové jsem už v prváku nastoupil do Mimózy, což byla součást legendární Pražské pětky. Ocitl jsem se mezi lidmi, jako byli Tomáš Vorel, Vašek Marhoul, Fero Burda, David Vávra. Přišli mi tehdy jako z Marsu, rok jsem nechápal, co tam dělám.

Přijal jsem angažmá do Ypsilonky a byl šťastný, že mě vzali do divadla, kde byl Olda Kaiser, Jirka Lábus, Broňa Poloczek, Vláďa Kratina, Jirka Wimmer, Marek Eben, Jirka Schmitzer. Považoval jsem za zázrak, že mě tam přizvali. Jsem v Ypsilonce už třicátou sezónu a nechci na tom nic měnit.

Přál bych si, aby žily v zemi, která je ochrání, dá jim příležitosti, bude v ní vládnout právo. Nebude-li to tady, bude to někde jinde. Nedá se nic dělat.

Mám, protože ti, kdo by měli určovat morální normy, je vůbec nectí. Jen nám stále víc nařizují, omezují, přitom sami nedodržují zákony, nectí rozhodnutí soudu, na postech, kde mají mít bezpečnostní prověrku, sedí lidé, kteří ji nemají, naopak mají hodně podivnou minulost.

Mám obavy, že v našem světě razantně ubývá svobody. A nejsme v tom asi sami. Proto v Americe zvolili Trumpa, protože doufají, že se vrátí k jejich základním tradicím. Ty tady ale nikdy moc nebyly. Proto u nás nevidím světlo na konci tunelu.