Martin Dejdar: Vydělávat peníze na tom, že se někomu ublíží, je zločin

Čím víc je člověku let, tím míň spaluje. Navíc už tři čtvrtě roku točím další pokračování Zdivočelé země a na sport a pohyb zůstává málo času. Snažím se teď aspoň držet týdenní tréninky.

Ano, pravidelně každý týden trénujeme. Jsem rád, že se k nám vrátil Pavel Nový, z kolegů s námi hraje Jirka Schmitzer, David Suchařípa, Jirka Mádl, Sagvan Tofi, z opravdových hokejistů máme Jirku Hrdinu, Pavla Richtra, Milana Tichého, Pepu Řezníčka, Davida Zelenku a brankáře Petra Břízu. V hokejovém dresu u nás můžete vidět i Aleše Valentu. Trénuje nás Láďa Čihák ze Sparty.

Listopadové exhibiční utkání v Moskvě, na zimním stadiónu Sokolniki proti mužstvu, za které nastoupily takové legendy jako Treťjak, Larionov, Makarov, Krutov.

Proti těm naštěstí nastoupili naši veteráni. My jsme hráli proti pětici umělců, pak ještě hráli politici a děti.

Prohráli jsme celkově 7:6, ale považuji to za velmi dobrý výsledek, prohrát na hřišti takového soupeře o gól není tak špatné.

Jirka Mádl byl výborný, stejně jako Sagvan Tofi, Jirka Helcl, my jsme to s Davidem Suchařípou doplňovali, ale musím se pochlubit, že jsem dal jeden gól. Fantastické byly děti: pětka našich sparťanů a proti jejich Spartaku, Rusové byli o rok až dva starší a naše děti vyhrály 1:0. Kluci bojovali jako lvi. Přišlo tam pět tisíc lidí. Byl to fantastický zážitek: nečekal jsem, že někdy budu stát na ledě a budou u toho hrát státní hymnu. Po zápase jsme předali dvanácti rodinám s těžce nemocnými dětmi šeky v celkové hodnotě 120 tisíc dolarů, přes dva a půl miliónu korun.

V bulváru jsem se ovšem dočetl, jak jsme tak strašně pařili, že jsme skoro pozvraceli led. Celé to platila ruská strana, máme domluveno, že bychom tady uspořádali odvetu, a takové bláboly a lži to mohou ohrozit. Bez sponzorů takovou akci nelze zorganizovat a ti lidé si pak řeknou, že mejdany podporovat nebudou.

To mi povězte, kdy bych měl pít nebo chodit na mejdany. Každý den v půl sedmé vstávám, protože od rána celý den točím, pak jedu do divadla, kde představení končí ve čtvrt na jedenáct. Takhle to mám od léta. Ne že bych neměl chuť si dát pivo nebo panáka, ale nemůžu si to dovolit. Taky proto, že pořád jezdím autem.

To ani neříkejte! Může mě čert vzít, že když někdy dojde k nějakému soudu, soudce řekne, že s tím musíme počítat, protože jsme veřejné osoby. Proč? Proč bych měl počítat s tím, že na mě někdo nahází svinstvo? Žádná veřejná osoba nejsem. Mě přece nikdo z veřejných peněz neplatí. Jsem kluk z venkova a vůbec jsem nedovedl pochopit, jak někdo může napsat o někom něco, co vůbec není pravda.

Přiznám se, že to nechápu dodnes. Hlavně nechápu, že se to může dělat beztrestně. Vydělávat peníze na tom, že se někomu ublíží, je zločin. To není svoboda slova, to je teror slova. Není pro ně nic tabu, ani děti, které do toho v mém případě nechutným způsobem zatáhli. Jednou napsali, že děti biju, a náš Matýsek z toho měl opravdu trauma.

Měli jsme jet na nějakou hokejovou exhibici a on se tam vůbec nechtěl ukázat a raději zůstal doma. Kdo to nezažije, tak si to nedovede představit. Musím to dětem pořád vysvětlovat, což je dost vyčerpávající a člověk si říká proč. Proč to mají mít moje děti kvůli jménu v životě složitější?

Doufám, že v nich dojde dál. Já s hokejem začal v době, kdy všichni končí: ve čtyřiceti, když jsme natáčeli Poslední sezónu.

Ne, Matěje láká výhradně sport. Oba ho v tom se ženou podporujeme, i když nás to stojí hodně sil: on se baví, my vstáváme, jezdíme, čekáme. Budu ho v tom ale podporovat i dál, protože sport učí řádu, disciplíně, úctě k autoritám - ta je dneska u dětí hodně oslabená.

S nadšením chodí na balet do Národního divadla, i když z jejího pohybového projevu se mi zatím zdá, že jejím otcem nejsem já, ale Jirka Lábus. Hrozně ji to ale baví a tancuje s velkým nadšením. Přijde mi, že docela spěje ke komediantství.

Babička, která byla nadšená ochotnice. Po praktické stránce Olda Kaiser, který mě připravoval na zkoušky na DAMU.

Setkali jsme se úplně náhodně u nás v Chrasti u Chrudimi. Pochází odtamtud jeho tehdejší manželka Naďa Konvalinková. Jeli jsme k nim s tátou a zeptali se pana Kaisera, jestli by mě připravil. A on řekl, že jo. Vybral mi monology, které jsem se měl naučit.

Týden před přijímačkami mě pak zkoušela komise složená z Oldy, Jirky Lábuse, Nadi a jejího otce. Byla to velká sranda. Měli jsme i politický pohovor. Musel jsem za to slíbit, že až se mě zeptají, kdo je můj nejoblíbenější herec, tak řeknu Kaiser a Lábus. To mi nedělalo problém. Byl jsem přijatý hned v prvním kole.

Bylo to při zkoušení mé první hry v souboru. Jmenovala se Opice a ženich. Já byl angažován hned do jedné z titulních rolí. Je vám asi jasné, že ženich to nebyl.

Na DAMU mě oslovil její šéf Jan Schmid. Do té doby jsem žádné jejich představení neviděl. Byl jsem šťastný, že mohu zůstat po škole v Praze, to tehdy nebylo nic samozřejmého. Mou hlavní divadelní aktivitou byla do té doby Mimóza, což byla součást Pražské pětky. Totální úlet, přiznám se, že jsem některým věcem sám vůbec nerozuměl. Na Ypsilonce mi ale bylo blízké, že to byla experimentální scéna.

Opustit Ypsilonku mě nikdy nenapadlo. Jsou tu lidé, s nimiž jsem rád na jevišti i mimo ně. Touhu zahrát si jako host někde jinde jsem měl a mám.

První bylo Zpívání v dešti. Věhlasný titul, který se u nás dělal poprvé. A v obrovském Karlínském divadle. Mě hrozně bavil ten gigantický prostor přede mnou i za mnou. Hlavně když jsem byl na tom obrovském jevišti sám. Zpěv i tanec mi daly hodně zabrat, hlavně stepařská čísla. Když jsem se to naučil, přišly povodně a Karlín se zavřel. Pak jsem si zase zranil koleno, šel jsem na operaci a tehdy jsem se musel vzdát účasti na muzikálu Producenti.

Zatím ne. Za herectví tolik peněz není, v divadle už vůbec, ale ani ve filmu a v televizi nehrozí, že by se člověk stal po pár rolích milionářem. Snad jsem opravdu nikdy nedělal nic tak strašlivého, abych měl pocit, že jsem upsal duši. A ani mi nikdo nic takového nenabízel.

Byl jsem i bohatý i chudý. Člověk by měl poznat oba póly. Ten jeden tedy nemusí trvat dlouho. Vím dobře, co je to zůstat bez peněz. To se nežije dobře. Peníze umožňují určitou svobodu a pohodu, ale opravdu nejsou všechno. Dneska vím, že některé věci nemusím mít. Zkušenost mě naučila být spokojený s málem nebo s míň, než jsem si dřív myslel.

Podvedl mě tenkrát americký distributor a já to deset let splácel. Pokládal jsem to za hroznou křivdu, vůbec jsem na to nebyl připravený, ale už jsem se s tím vyrovnal. Psychicky i finančně.

Dnes moc práce pro moderátory není. Navíc jsem nikdy nebyl klasický moderátor, ale dělal jsem věci, které jsem mohl vytvářet sám. Ptákoviny, Na vlastní nebezpečí - vždycky tam byly improvizace a vlastní humor. Takové pořady dnes nejsou. V televizích se už jenom soutěží. To mě nudí, je to hrozně monotónní. Nechápu, proč tím je umanutá i veřejnoprávní televize. Přimlouval bych se, aby se na obrazovky vrátila klasická česká televizní zábava, která měla vždycky úroveň.

Původní vtipnou scénku, skeč už prakticky nevidíte. Ne že by u nás nebyli komici, jen nemají šanci se kvůli všemu tomu otravnému soutěžení do televize dostat.

Od dětství jsem zbožňoval Vlastu Buriana, film Ducháček to zařídí znám nazpaměť. Z našich současných si nejvíc vážím Jiřiny Bohdalové a Karla Šípa. Baví mě i Suchánek s Genzerem, jejich humor je brutální, já bych to asi nedokázal, ale o to víc je obdivuju.

Ozzák byl sprosťák, ale ne idiot. Ten drsný způsob humoru mi vyhovoval. Zabral i u teenagerů - to je ta nejkritičtější skupina - ti mě na ulici dodnes zdraví třemi prsty.

Poprvé a asi naposledy v životě pocit vlajících vlasů. Metal, přiznám se, neposlouchám, ale rockovou hudbu mám rád. Hrál jsem dokonce v bigbítové kapele.

Takhle se to u mě nepotkalo. U diváků ano, protože třetí série Zdivočelé země se vysílala paralelně s první sérií Comebacku. V pondělí jsem byl Maděra, ve čtvrtek Ozzák. Naštěstí si v prvních dílech Comebacku málo lidí uvědomilo, že to hraju já. To se profláklo až později. To snad u nás bylo poprvé, že lidé dost dlouho nevěděli, kdo vlastně roli hraje.

Příprava scén z osmdesátých let je tak důkladná, že si jsem jistý, že divák uvěří, že to je sedmdesátiletý dědek, a ne Dejdar, kterému přidělali vrásky. Sedím čtyři hodiny na křesle a maskéři na mně makají. Jsou skvělí. Zdivočelá země má i obrovskou historickou hodnotu. Maděra se po válce vrátil jako pilot hrdina, pak ho komunisti zavřeli.

Padesátá léta byla naprosto děsivá doba, to se s normalizací nedá srovnávat. Lidé, kteří prožívali podobné osudy, pomalu vymírají, přežívají spíš ti, kteří jim ta svinstva dělali. A ti o tom nebudou chtít mluvit. Jsem rád, že mohu přispět k tomu, aby se připomněli naši opravdoví hrdinové. Maděru považuju ve svém hereckém životě za obrovské štěstí.

Výborný! Zlepšila se mi noha, s hokejovým družstvem nám to šlape, měl jsem bezvadnou práci na Comebacku a vrátil jsem se ke Zdivočelé zemi. A co je nejdůležitější: rodina je v pořádku. Doufám, že rok 2011 bude aspoň takhle dobrý.