Článek
K Jiřímu Stránskému a Hynku Bočanovi cítím totéž, co předtím a nemám žádný důvod se na ně zlobit. Jsme přece v demokratické společnosti a na svůj názor mají nárok, stejně jako já,“ řekl Právu.
Vaše volba Miloše Zemana byla vnímána tak, že podporujete levici a staré pořádky, ačkoli v seriálu hrajete odpůrce komunistického režimu…
To je přece nesmysl. Prezidentská volba nebyla politická, ale o osobnostech. A doposud všichni prezidenti byli voleni i s podporou komunistů, protože to u nás bohužel jinak nejde. Nikdo nedokázal, aby neseděli v parlamentu. Pokud se nepletu, ani Václav Havel se bez nich neobešel. Tak co je na tom překvapivého?
Jsem pravičák, ale nejvíce dám na osobnosti, kterých si vážím. Mezi těmi, které patřily k levici, byl například ministr Pavel Dostál nebo právě Miloš Zeman. Až půjdu volit parlamentní stranu, určitě nepůjdu doleva.
Ale Miloš Zeman mi je sympatický. No a co? Veřejně jsem řekl, koho budu volit, a to je chyba? Už zase nesmíme říkat, co si myslíme, aby se náhodou někdo neurazil? Nebo to mám tutlat jako většina lidí, a nahlas říkat něco jiného? Děkuji, to už tady bylo. A je dobře, že jsme měli více volitelných kandidátů. Kdyby to šlo, volil bych znovu pana Klause.
Říkáte, že role Antonína Maděry pro vás byla zásadní. Vnímáte ji tedy i jako roli životní?
To zní, jako že končím nebo že je konec světa, a tak to snad není. Každopádně to byla úžasná, velká a skvělá role, a z tohoto pohledu životní byla. Doufám ale, že přijde ještě další.
V čem byla tak výjimečná?
V mnoha směrech. Jednak tím, jak dlouho se natáčelo, protože za tu dobu jsme všichni prošli nejen dějem seriálovým, ale také dějem svých vlastních životů. Mně se za tu dobu život otočil dvakrát kolem dokola. Dále byla Zdivočelá země výjimečná tím, s jakými lidmi jsem se při té práci poznal, a tím myslím nejen kolegy, ale i bývalé politické vězně atd. A ještě to celé bylo jedinečné tím, že to bylo poprvé, co se období od konce druhé světové války až do roku 1990 zpracovalo tímto dramatickým způsobem a podle pravdy.
Byl to rozsáhlý projekt, který se sotva podaří zopakovat. Tato doba si to zasloužila a podle mě už nic podobného nevznikne. Zdivočelá země má velkou historickou hodnotu, protože ukazuje, jak u nás byli ničeni schopní a vzdělaní lidé. To je důvod, proč jsem za seriál vděčný. Nádherná byla i spolupráce s režisérem Hynkem Bočanem.
Nicméně není v současné době naše země ještě zdivočelejší?
Nemyslím si, že je zdivočelejší, ale pořád tak trochu divočí. Třeba po letech vznikne nová sága s názvem Země navždy divoká.
Když jste před sedmnácti lety začal natáčet, byl jste ještě svobodný a bezdětný…
Synovi je čtrnáct let a tehdy byl ještě na houbách, ale svobodný jsem už asi nebyl. Ženil jsem se 1. července 1994 a natáčet jsme začali v roce 1995. Nejdřív jsem se oženil s manželkou a záhy nato se Zdivočelou zemí.
Věříte na boží mlýny a na to, že stejně jako v seriálu nakonec každého potká to, co si zaslouží?
Na boží mlýny věřím, protože to už je to jediné, na co člověk dneska může věřit. Občas je to i vidět a z toho, co se děje kolem nás, je zřejmé, že občas skutečně melou. Zaplaťpánbůh za to.
Zapůsobil silný seriálový příběh i na vaše děti?
Určitě. Na Sáru, která chodí do první třídy, to bylo ještě brzy, ale v těchto dnech vychází celá Zdivočelá země na DVD, a tak si to určitě za pár let pustí celé a já se na to budu dívat s ní. A Matěj seriál sledoval a prožíval ho. Často se mě ptal, jestli je pravda, že se takové věci děly, a já mu říkal, že jo a že si musí dávat pozor na to, ke komu se bude přiklánět, koho bude poslouchat a v pozdějším věku třeba i volit. Ať si názor udělá sám, to nechávám na něm, ale malinko ho usměrňuju.
Naprosto odlišnou rolí byl váš Ozzák Pacovský v sitcomu Comeback. Hrál se vám asi dobře, ne?
Už dva a půl roku netočíme, ale jednotlivé díly se reprízují a mám velkou radost, že i opakování má ohlas a lidi se na to rádi dívají znovu. Je to podle mě první opravdový český sitcom. Ozzák byla výborná role, kterou jsem hrál moc rád, a pro mě byla zásadní i v tom, že byla komediální, což byl do jisté míry protipól Antonína Maděry ze Zdivočelé země.
Vyšlo to úplně úžasně. Když se vysílala třetí řada Zdivočelé země, ve stejné době byl na obrazovce i premiérově Comeback. Zdivočelá země šla v pondělí a Comeback se vysílal ve středu, a velkou radost jsem měl z toho, že jsem přitom divákům nemusel lézt krkem. Obě role byly tak protichůdné, že si to nikdo nespojoval, a mnozí ani nevěděli, že Ozzák jsem já. Byl to takový pozitivní „tydýt“, a to se mi líbilo.
Jste stejně jako Ozzák milovník piva?
Pivo mám rád, možná i radši než víno – to nepiju téměř vůbec, ale až takový pivař, jako byl Ozzák, nejsem. A jakou mám rád hudbu? To mám podobné jako Ozzák. Hudbu pro mě tvoří nástroje, nikoli computer, a také jsou pro mě důležité melodie, které si můžu zanotovat a zazpívat. Bigbít mám rád, ale tak tvrdý jako Ozzák nejsem. Jak by řekl Stanislavský: Bylo to skvělý, protože to vlastně byl protiúkol.
Minulou zimu jsem vás potkala s dcerou na zimním stadiónu. Už jste ji naučil bruslit?
Sára se věnuje několika sportům – bruslení, lyžování a také tanci. To, že se učí lyžovat a tančit, je především zásluha mé ženy Daniely. Obě děti vedeme ke sportu odmala. Sport do života přináší řád a zodpovědnost a platí to, i když se člověk věnuje nějakému kolektivnímu sportu, protože tam se musí naučit fungovat ve skupině. Matěje nejvíc baví hokej a dnes už se mnou hraje v našem klubu HC Olymp.
Když už jsme u talentů a vloh – opravdu jste byl jako porotce v každém kole televizní soutěže ČeskoSlovensko má talent překvapený?
Vždycky se najdou lidé, kteří překvapí. Jednak je neskutečné, co umějí, ale také s čím si myslí, že můžou do televize, a jaké mají sebevědomí. Moc se mi to líbilo. Skutečně. Jako porotce jsem se v této soutěži cítil jako ryba ve vodě. Kdyby byly čtvrtá řada a oslovili by mě, půjdu do toho znovu, protože jsem se při tom neskutečně bavil. Kdo tu atmosféru, jaká tam je, nezažil, ten to možná chápe těžko, ale mě to skutečně bavilo.
Po DAMU jste nastoupil do angažmá pražské Ypsilonky, kde působíte dodnes. To se vám tam tak líbí?
Mám rád věci, které fungují. A když se někde cítím dobře, tak se tam nejen vracím, ale rád i zůstávám, a to je případ divadla Ypsilon. Ypsilonka je velmi zvláštní útvar fungující na dobrých vztazích mezi řadou výrazných a rozdílných osobností. A mezi nimi mi je dobře.
Zatím poslední premiéru jsme měli 12. listopadu. Je to takový improvizovaný večer, který se jmenuje Pánská šatna. Vychází z reálných situací, k nimž dochází před představením nebo po něm v zákulisí, a dali jsme je dohromady s kolegy z naší „pánské šatny“. Proto tam také hrají jen chlapi a je to čistě pánská záležitost. Teď začínáme zkoušet novou věc v malém obsazení s Honzou Schmidtem a Jirkou Lábusem. Premiéra je naplánována na duben.
Rýsuje se i nějaká další práce pro televizi nebo ve filmu?
Nechci to zakřiknout, takže zatím se nic nedozvíte. Ale vyrobili jsme třeba s Jakubem Wehrenbergem pro Českou televizi prvních sedm dílů střihového pořadu Co v silvestru nebylo, kde jsme vybírali z archívu od padesátých let až do dneška.
Podobných pořadů přece vzniklo už mnoho. Není lepší udělat něco nového?
To ano, ale žádná televize dnes klasickou českou televizní zábavu nechce. Natáčejí se hlavně reality show a talk show. A když se pak udělá střihový pořad z archívu, zjistí se, že diváci to mají nejraději. A taky je to nejlevnější.
Pak ale spousta invence a potenciálu zůstává nevyužitá. Není to škoda?
Potenciál je u nás stále velký, ale bohužel v současné době opravdu nikdo autorské originální věci nechce. Je tu řada kreativních lidí, kteří umějí dělat zábavu, ale nedostanou šanci. A nic nenasvědčuje tomu, že by se to mělo změnit. Sledovanost televizí ukazuje, že dívat se na věci z archívu lidi baví, a to všem stačí.
Víte, že máte jmenovce psychiatra?
Ano, to vím. Už mi někdo poslal jeho vizitku. Dokonce vím, že je někde v Praze, ale můžu vás ujistit, že zatím jsem jeho služby nepotřeboval, ačkoliv se to píše. Není to tak. A to, že ve mně občas bouchnou saze, je prevence žaludečních vředů, na které jsem si zadělal už za dob studií. Držet něco v sobě proto nemá cenu. Samozřejmě by to ale neměli odnášet ti, kteří nám jsou nejblíž, to si uvědomuju.
Co vás nejvíc rozčílí?
Málokdo si umí představit ten tlak, jakému jsme vystaveni. Ať jde člověk kamkoliv, když je známý, všude je středem pozornosti. Proto jsme také s manželkou přestali chodit na většinu společenských akcí a výjimečně chodíme jen s přáteli na soukromou večeři. Jen si to představte: kamkoli přijdete, lidé si vás fotí a jsou zvědaví na vše, co uděláte.
Dát si chlebíček nebo s někým pusu je nemožné. A to nemluvím o tom, když si někde dáte panáka nebo pivo. Pořád se musíte hlídat. Ale za co trpíme? Každý má o slavných lidech vytvořenou určitou představu, a jak do ní nezapadnou, nastane problém. Samozřejmě se to s léty naučíte snášet, ale také se musíte naučit vyrovnat s tím vnitřně.
Nedávno jste se také zapojil do projektu Pošli to dál, který pomáhá lidem v nouzi. Co se už podařilo?
Především je to projekt Rádia Impuls, který se snaží šířit dobré skutky mezi lidi. Připojili jsme se k tomu s naším hokejovým klubem HC Olymp. Pořádáme exhibiční utkání a výtěžek věnujeme lidem, kteří udělali nějaký dobrý skutek a paradoxně na to doplatili. To se bohužel stává. Posledně jsme třicet tisíc korun předali muži, který se na poště v Jirkově zastal dalšího člověka, a útočník mu pak propíchl plíci, přeřízl bránici a způsobil trvalá zranění.
Na tomto projektu oceňuju, že člověku, který ty peníze dostane, přitom můžu pohlédnout do očí. Podporovat dobré skutky je potřeba, protože jinak zůstaneme zakřiknutí a pořád se budeme bát. Další výtěžek bude z prodeje kalendáře, který HC Olymp vydal na rok 2013. Jsou tam naši hráči, jako je například Jirka Hrdina, Dominik Hašek, Ivan Hašek, Sagvan Tofi, Pavel Nový, Pavel Richter, Jirka Mádl a další.
Také jste už udělal nějaký dobrý skutek?
Na jednu příhodu si vzpomínám. Jednou jsme byli s divadlem na zájezdu ve Španělsku a s Oldou Kaisrem jsme na ulici chytili zloděje, který ukradl kabelku. Až pak nám řekli, že nás mohl i zabít. V tu chvíli nad tím ale nepřemýšlíte a děláte to, co považujete za správné. Nemá to vůbec nic společného s racionálnem. Je to spíš pudová záležitost a projev smyslu pro spravedlnost. Vlastní ohrožení při tom vůbec necítíte, ale jak bych se zachoval na té poště v Jirkově, nevím. Když v té situaci nejste, nemůžete to vědět.
Víte, kolik jste už natočil filmů?
Nevím. Kolem třiceti?
Už více než dvojnásobek…
Tak to je dobrý, děkuju. Trochu mi to zvedlo náladu. Udělala jste mi radost.
Váš táta byl námořník. Zažil jste s ním jako malý kluk něco výjimečného?
Brázdil světové oceány asi dvacet let, ale když jsem byl ve třetí třídě, pověsil námořnictví na hřebík, aby s námi byl více doma. Pak začal externě pracovat pro ministerstvo zahraničních věcí a ještě byl nějaký čas v Indonésii, Koreji a v Kanadě.
Jako děti jsme s ním absolvovali sedmiměsíční cestu lodí z Polska kolem celé Afriky, Iráku, Íránu až na Filipíny. A pak jsme jeli zase zpátky. Celkem jsme ujeli na moři šedesát tisíc kilometrů. Bylo mi asi sedm let a sestře deset, a když jsme se vrátili, museli jsme ve škole dělat postupové zkoušky.
Nějakou dobu jsem chtěl být také námořníkem, ale pak jsem se spíš zhlédl ve svých dědečcích. Jeden byl železničář a druhý švec, ale oba byli velcí divadelníci. Divadlo hrála i babička z maminčiny strany.
Takže proto jste teď pro Českou televizi natočil sérii dokumentů Tajemství železnic?
Ano, a bylo to super. První díl jsme natáčeli právě u nás v Chrasti u Chrudimi, kde dědeček sloužil. A další díly mě přivedly na úžasná místa v naší zemi, o kterých jsem vůbec neměl tušení. Sám jsem se na to moc těšil, protože to je velice zajímavý dokument a rád si všechna ta místa připomenu.