Martha Issová: Vnímám porod jako ženskou záležitost

„Vždycky mi přišly srandovní holky, které když otěhotněly nebo se staly matkami, nemluvily o ničem jiném a měly ve tváři takový ten vševědoucí výraz: No jo, tys to ještě nezažila, ty nic nevíš. Ale obávám se, že jsem už asi taky vstoupila do klubu,“ směje se jednatřicetiletá nastávající maminka.

Ode všeho něco. Od naprosté euforie po nejistotu, jestli svému dítěti nezkazím život.

Možná se to dostaví později, ale teď tímhle směrem vůbec neuvažuji, zalily mě hormony. Musím říct, že se mi těhotenství dost líbí, první tři měsíce jsem měla takové emocionální vlny, ale teď už mám jen pocit konstantní euforie, což je určitě spojené i s tím, jak šťastná jsem ve vztahu s Davidem.

Je mi jednatřicet, začala jsem pracovat jako hodně mladá, nemám pocit nějakých nenaplněných ambicí. Naopak jsem na sobě pozorovala, že zatímco dřív mě práce tak nějak cele naplňovala, poslední dobou jsem začala pociťovat zvláštní prázdnotu, potřebu se posunout do nějaké nové úrovně žití. Což nemuselo být nutně mateřství. Nemyslím, že smyslem každého života je mít děti, jsou lidé, kteří děti nechtějí nebo mít nemohou, a žijí naplněný život.

Jestli máte na mysli alternativní způsoby porodu, tak si rozhodně myslím, že by každá žena měla mít možnost volby. Já zvolila porodnici, budu se snažit poslouchat své instinkty a doufám, že pan doktor je vyslyší se mnou.

Ne, chtěla bych, aby byl někde blízko, ale asi ne přímo u toho. Vnímám porod jako ženskou záležitost, bude se mnou moje švagrová.

Nevíme a ani to nechceme vědět. V životě má člověk málo příležitostí pro takové překvapení, takže jsme se domluvili, že se o ně nepřipravíme.

Tak to opravdu zatím nevím. Nejsem velký plánovač, navíc můj bratr má tři děti, takže vím, že člověk nemůže tušit, co ho s příchodem dítěte čeká. Žádné plány si teď nechci dělat, jenom se těším.

Moje Klára určitě do jiného stavu nepřijde, to by při jejím charakteru mohlo být jedině těhotenství z jedné noci. Celý příběh by to odvedlo jinam a já se už navíc těším, až budu doma s nohama nahoře číst detektivky. Takže takhle je to úplně v pořádku. Tři pilotní díly Heleny se natočily už v létě loňského roku, pak se dlouho nedělo nic, a když se zase rozjelo natáčení, byla jsem těhotná. Podařilo se však díky šikovným kameramanům a kostymérkám dotočit celou šestnáctidílnou sérii.

Dost nesnesitelná, chybí jí jakákoli empatie. Takové postavy ale odjakživa hraju mnohem radši než ty hodné. Baví mě charaktery, se kterými se v životě vůbec neprolínám, i když co já vím, třeba jsem taky taková sobecká nána! Každopádně, když se s režisérem domluvím na tom, jaká ta postava je a rozjede se kamera, tak si prostě hraju, že to jsem já, a na tu chvíli začnu myslet jako ona. Když jsme si jako děti na někoho hrály, taky jsem se do toho vždycky naplno vložila, pak hra skončila a já byla zase Martha.

Teď mi to ale moc nejde. Jako bych pro to mimino chtěla zůstat konstantní osobou a ta lehkost, s níž si zahraju na někoho, kým nejsem, je pryč. Musím vynakládat mnohem větší úsilí. Nejspíš už mám mlíko v hlavě, ale v každém případě mám v sobě zábranu pouštět se do jiných světů.

Od listopadu loňského roku. Ale známe se dlouho. Kdysi jsem u něj dělala kamerové zkoušky, ale nevzal mě a teď pořád vyhrožuje, že tu kazetu najde, když machruju ohledně herectví. Vídali jsme se občas na rodinných sešlostech, když chodil se sestřenicí Klárou, nebo na různých společenských akcích. A nejlepší na tom je, že mi byl nesympatický.

Setkání, které vedlo ke vztahu, proběhlo v dost zoufalém rozpoložení. David byl pár měsíců po rozchodu s Klárou, já asi tři týdny po rozchodu s Jakubem a ani jeden jsme na tom nebyli nejlépe. Já tedy rozhodně ne. Potkali jsme se na zakončení festivalu krátkých filmů, sedli si s panákem na schody a povídali si do rána. Byla jsem vděčná za kohokoli, kdo se se mnou bude patlat ve vztazích, zvlášť z mužského pohledu, ale rozhodně mě ani ve snu nenapadlo, že by z toho mohlo cokoli vzniknout. Jen jsem se mu v duchu omluvila, že jsem ho považovala za blba.

Kdyby mi někdo v tu chvíli řekl, jak to dopadne, dostala bych upřímný záchvat smíchu. Ale David to už ten večer začal vidět jinak, napnul všechny síly, a že jich má dost, a za dva měsíce jsem už byla zamilovaná taky.

Ano, to jsme si také říkali.

Nechystáme. Aspoň ne teď.

To víte správně. Možná je to dané i tím, že jsem z rodiny s pevně zakotvenými vztahy. Naši jsou spolu celý život. Čím jsem starší, tím víc oceňuji, jaký dar jsme s bráchou dostali do života, když jsme vyrostli v harmonické rodině. Bratr je se svou ženou od dvaceti, mají spolu tři děti a mají se pořád rádi.

Myslím, že v pubertě. Měla jsem ji divokou. Přišlo mi, že téměř všichni jsou zabednění trapáci. Jenže naši byli obdivuhodně tolerantní a musela jsem se hodně snažit, abych si našla důvod proti nim revoltovat. Musela jsem být opravdu extrémně protivná.

Zatím nic takového nepociťuji. Některé moje role tam už jsou přeobsazené, byla jsem sama na sebe zvědavá, jestli s tím budu mít nějaký problém, ale nic! Ale uvidíme, až se proberu z hormonálního rauše… Jsou tři představení, která na mě budou čekat.

Krasavice interkontinentální, které hrajeme s Ančou Polívkovou v La Fabrice - k tomu bych se ráda, hned jak to půjde, vrátila. Pak Nahniličko, které hrajeme v Kalichu. Jeho autor Honza Kraus řekl, že když před 14 lety čekali s Ivankou Jáchyma, přestali to na čas hrát, a že teď na mě taky počkají, že dvě děti na jedno představení za 14 let je docela dobré skóre. Tím třetím je Spřízněni volbou v Dejvickém divadle, kde by přezkoušení bylo příliš náročné.

S Ančou se známe od mých třinácti, jejích patnácti let. Kdykoli se setkáme, začneme dělat neuvěřitelný debility. Věkem se to nijak nemění. Třeba když jsme spolu rok bydlely, byly jsme schopné stát několik hodin u zrcadla a dělat na sebe různé obličeje a mohly jsme se umlátit smíchy. A to mně tehdy bylo osmnáct a Aničce dvacet…

Tohle nás provází od samého začátku a na základě toho jsme už dlouho chtěly udělat autorské představení. Tedy ne na základě těch obličejů, ale na základě přátelství, které vás s někým pojí už od dětství, což je úplně jiný druh přátelství než ta, která navážete v pozdější době na nějaké intelektuální bázi.

Tak to opravdu hračka nebyla. Jednak nám hrozně dlouho trvalo, než jsme se dokopaly k tomu, abychom představení opravdu nazkoušely a dokončily. Vždycky jsme si někde domluvily nějaké hraní a nakonec z toho byly improvizace, během kterých se ale zrodilo velké množství různých postav, které nám bylo líto opouštět, a v Krasavicích interkontinentálních nakonec zůstaly. Takže to vlastně bylo takové několikaleté zkoušení.

Největší problém byl najít mezi těmi postavami v představení pojítka. Jsme s Ančou tvrdohlavé Beranky, a tak žádnou mou práci neprovázelo tolik řevu, brekotu a urážení, a zároveň žádná má divadelní práce nebyla takhle osobní. Na představení jsem pyšná, mám ho ráda a s Ančou nám kupodivu přátelství nijak nepokazilo!

Dejvické divadlo jako takové. Považuju za neskutečné štěstí, že hraju v divadle, kde pro mě všichni představují nějakou inspiraci. Lidsky i umělecky.

Mám zkušenost, že když si člověk něco hodně přeje, splní se mu to. Do Dejvického jsem chodila už jako konzervatoristka a říkala jsem si, tak tohle je divadlo, jaké bych chtěla dělat. V době, kdy Táňa Vilhelmová otěhotněla, se byl Ivan Trojan podívat na představení na Fidlovačce, kde hrál jeho tatínek. A taky já. Když pak Miroslav Krobot hledal za Táňu náhradu, Ivan si na mě vzpomněl. Nazkoušela jsem za ni dvě představení a už jsem tam zůstala.

Nemám ráda slovo vzor, takže řekněme člověk, kterého si vážím a jehož přístup obdivuji. A tím je pro mě v mém oboru Ivana Chýlková. Vždycky se mi líbila, jako člověk i jako herečka. Když jsme se poznaly, což bylo na natáčení seriálu Hop nebo trop, prožívala jsem určitou deziluzi ze světa kolem divadla a filmu. Ivana pro mě tehdy byla světlem naděje, že člověk může být úspěšný, silný a zároveň neztratit humor a hlavně svoji osobnost. Že je možné pohybovat se v tom všem s nadhledem a elegancí a zachovat si sám sebe a radost z práce. Ivana je má velká přítelkyně, doslova, a já jsem za to šťastná.

Nejdu a priori proti autoritě. Když někoho za autoritu přijmu, nemám problém ho vyslyšet a řídit se jeho radami. Dokonce to v životě potřebuju. Jiné to je s vynucenou autoritou. S tím jsem zápasila od první třídy až po poslední rok, kdy mě vyrazili z konzervatoře.

Nemám. A je mi to strašně líto. Na bráchových dětech sice vidím, že to je lepší, než bývalo, je spousta jednotlivých lidí, kteří se snaží a dělají výborné věci, ale ten systém je zastaralý, chybí individuálnější přístup. Mám pocit, že školství už vůbec nestíhá naši dobu. Nedokáže na ni reagovat. Dovedu si představit, že se jednou domluvím s kamarády, kteří mají stejně staré děti, a vybereme si člověka, který by tu skupinu dětí vzdělával.

Důležité jsou skutečné faktické znalosti, které člověk získá z touhy vědět víc, a ne z touhy dosáhnout nějakého společenského postavení. Věřím, že pokud se chcete vzdělávat, nepotřebujete k tomu v dnešní době instituce, ale záleží na vás samých. Tady se ale stále víc cení instituce a diplomy než skutečné znalosti. Přitom i naše politická elita je důkazem toho, že mnozí nedostali diplomy na základě svých znalostí.

Naučit někoho hrát nejde. Na školách uměleckého zaměření by mělo jít o celkový přehled, rozvoj fantazie, zbavování studu, odvahu k trapnosti. To se alespoň podle mojí zkušenosti na těch školách vůbec neděje.

Při hraní ne. To mě baví víc a víc, když pominu své momentální mateřské období. Čím dál víc mě ale přepadá pocit studu z toho všeho okolo. Nerada dávám rozhovory, stydím se, když mě někde fotí. Fotografové na mě různě pokřikují, ať se podívám tam a pak zase tam a usmívám se, a já vůbec nevím, co mám dělat, protože nechci být na nikoho hrubá, ale zároveň si připadám jako nějaký produkt a nejradši bych v tu chvíli poslala všechny do háje.

Vím, že v dnešním mediálním světě se tomu nelze vyhnout, ale mám s tím problémy. Teď vím, že tohle všechno měla máma na mysli, když mi říkala, že herectví je těžká profese.

Přestože si myslím, že nejlepší je, když charitu člověk tiše dělá a nevykládá o tom, chápu, že slávu je možné v tomto směru využít právě tak, že o něčem mluvíte. Před časem jsem se setkala se společností Rozmarýna, která pomáhá, mimo jiné, dětem, které dovrší 18 let a odcházejí z dětských domovů.

Mají pro ně kouče, kteří je v předstihu upozorňují a připravují na úskalí dospělého života. Do tohoto programu patří i kavárna Rozmar v Trojické ulici v Praze. Pracují tam vedle profesionálů i mladí lidé z domovů. Učí se vařit, mít vztah k práci a zodpovědnost za sebe. Jsem jejich patronkou, často tam chodím, jednou jsem tam i obsluhovala. Člověk si tak uvědomí, jaké štěstí máme my, kteří jsme vyrostli v rodinách obklopení láskou. O co lehčí máme start do života.

Netrávila jsem s nimi mnoho času, až tak dobře je neznám, ale přesto je to moje rodina. Naposledy jsem tam byla na prázdninách před čtyřmi lety. To, co se tam děje, se mě dotýká a je mi z toho úzko. Žádná ze současných variant není podle mě dobrá.

Stačí sledovat vývoj v Egyptě, Iráku, Libyi. Mluvit tam o náhlém nastolení demokracie, o arabském jaru, které přinese lidem svobodu, mi přijde přinejmenším naivní. Kolik problémů tady máme my, uprostřed vzdělané Evropy, po čtyřiceti letech komunismu. Bojím se toho, co se tam bude dít, bojím se radikalizace islámu.

Hradeckou babičku a dědu jsem milovala. Děda vystudoval grafickou školu a navrhoval hračky, babička byla účetní, byli to neuvěřitelně tolerantní a láskyplní lidé. Když máma přivedla představit svého milého, mladého studenta něčeho tak nejistého, jako je filmová režie, navíc syrského původu, přijali ho bez jediné poznámky a měli ho strašně rádi. A to bylo v šedesátých letech v Hradci Králové, kde všichni věděli o všech všechno a cizinců tam, ani jinde v Čechách, moc nebylo. Chybí mi a často na ně myslím.

Vůbec mě nenapadlo, co vypukne. Potkali jsme se několikrát s režisérem Petrem Zelenkou a zabředli jsme do rozhovoru o české politice. Dost jsme se svých pocitech zoufalství shodovali, oba jsme byli hlavně znechucení tím, na co levice demagogicky láká voliče.

Petr mi pak volal, že ho inspiroval klip americké komičky Sarah Silvermanové, která točila poměrně drsné předvolební klipy pro Obamu. Jeden byl adresovaný jejím židovským prarodičům, užívajícím si penze na Floridě, ať volí Obamu, jinak je vnoučata už nikdy nenavštíví. Petra napadlo, že bychom něco podobného udělali v české verzi. Byli jsme později nařčeni z plagiátorství, ale my se od začátku tou inspirací nijak netajili.

Já si to nemyslím, ale chápu, že to tak někomu mohlo přijít. Možná jsme to přeťápli. Nevím. A přiznávám, že je mi to jedno. Rozhodně to tak nebylo myšlené. Byl to nápad vzešlý z momentálního pocitu zoufalství a ve snaze pomoct něčemu, co jsme považovali v tu chvíli za důležité. Ale tady lidé pořád ještě nejsou zvyklí, že každý může říct a natočit, co chce, pokud tím nikoho neohrožuje, nebo to není protizákonné.

To právo svobodně se vyjádřit leží na chodníku a každý ho může zvednout, tady to ovšem málokdo udělá, ale všichni to komentují. Navíc si myslím, že fakt, že jsem holka, to všechno ještě nějak podtrhl. Petra Zelenky ani Jirky Mádla se na to nikdo moc neptá, ale já už asi vždycky budu ta čůza, která zneuctila důchodce.

Vůbec ne. Z dnešního pohledu se sama sobě směju. Ale to už jsme se vlastně smáli všichni od začátku.

Tak těch věcí je samozřejmě spousta. Kolik se jenom prokázalo podvodů, krádeží, korupčních afér různých politiků a manažerů a za celou dobu nikdo nikdy neřekl: Omlouvám se, mrzí mě, že jsem vás zklamal. A že se uklidí někam se stydět. Ani jednou. Ale o tom ať točí videa zase jiní. Já si teď maximálně natočím nějaké domácí, jak mi roste břicho.