Martha a Tena Elefteriadu z rozjetého vlaku nevystoupily

Jejich český repertoár s nimi hraje kapela Professor. Martha má navíc svůj komorní recitál s klavíristou Vladimírem Strnadem Balady, šansony, blues a vystupuje rovněž v seskupení se dvěma kytarami Arionas.

Za prodej CD Nejkrásnější řecké písně dostaly sestry loni platinovou desku a jejich řecké večery se těší velkému zájmu. Původně chtěly zůstat jen u nich a udělat je jednou za čas. Ale vyslyšely přání lidí, kteří začátkem devadesátých let začali cestovat, a když navštívili Řecko, vraceli se okouzleni a chtěli se naučit tančit. I Martha tančí.

„V životě jsem nechodila nikam tak pravidelně jako sem. Potřebuji pohyb a tanec je to nejlepší, co může být, protože ho děláte s radostí,“ říká.

Martha a Tena do Československa přijely s rodiči, kteří uprchli z Řecka v době občanské války. Narodily se v Jugoslávii, ve vesničce Bulkes, kde řeckým uprchlíkům nabídl zázemí jugoslávský prezident Tito.

„Tam se narodilo hodně řeckých dětí. A hodně jich tam bylo odvezených, aby se jim nic nestalo. Občanská válka je to nejhorší, co se může stát. Fanatismus považuji za nejnebezpečnější. Proto je tak důležitá tolerance k opačným názorům a nepěstovat v sobě za žádných okolností divokou nenávist,“ říká paní Martha.

„Náš domov je tady. Řecky mluvím, ale česky samozřejmě líp a víc jsem toho načetla v češtině. To je jasné, protože když tam člověk nežije, je to osud druhé generace migrantů, jejich děti umějí líp nový jazyk, protože je tam přirozená potřeba splynout s prostředím... My jsme vyrostly tady. Řecko jsme poznaly až jako dospělé a přitáhlo si nás svou silou, krásou a družností lidí i pocitem, že tam přirozeně taky patříme ... Ale nejvíc nám fakt, že jsme Řekyně, připomínali vždycky Češi,“ směje se Martha Elefteriadu.

„Vyrostly jsme v této kultuře, čeština je náš hlavní jazyk, řečtinu jsme se učily doma, kde s námi tak mluvili rodiče. Ale maminka nám zemřela brzy. Mně bylo osm a Teně šest. Do vínku jsme dostaly po mamince krásný hlas a po tátovi barvu očí – mléčné čokolády, maminka měla oči zelené. A po tátovi ještě pleť, taky dlouho neměl žádné vrásky, a to je docela dobré dědictví.“

S rodiči žily v Brně. Maminka dělala vychovatelku v domově pro řecké děti, které sem přišly jako ony. Dcery tam chodily s ní. Všichni si mysleli, že tady budou jen na přechodné období a po čase se zase vrátí do Řecka. „Tu chronu stin Ellada – Za rok v Řecku! to byly obvyklé přípitky, když dospělí něco slavili.”

Pak maminka onemocněla a byla v plicním sanatoriu. Zemřela a táta Marthy a Teny si nevěděl rady.

„Všichni řečtí tátové jsou patriarchové, kteří se o chod domácnosti příliš nestarají. To dělají ženy. Náš táta byl hodně bezradný. A tak vymyslel, že pro nás bude lepší, když budeme opět v domově pro řecké děti. Věděl, jak to tam chodí, že to tam známe a nám se tam líbilo. Chodily jsme na různé kroužky, např. právě řeckých tanců, do pěveckého sboru, divadelního kroužku. Školu jsme navštěvovaly českou a řecké děti tam měly třikrát do týdne řecké vyučování navíc. Nebylo to špatné, jediné trápení, které jsme tam měly, byl stesk po mámě, ale v tom nám nemohl nikdo pomoci,“ vzpomíná Martha Elefteriadu.

Tatínek byl prý velmi podobný hlavě rodiny z filmu Moje tlustá řecká svatba. Také rád dával k dobru, jaká slova pocházejí z řečtiny. Jeden čas v této zálibě pokračovala i paní Martha.

„Dávala jsem na Facebook řecká slova, která se běžně používají v češtině. Ne žádné odborné výrazy, ale běžná slova. Lidé byli překvapeni, co všechno pochází z řečtiny,“ směje se.

„Namátkou, například auto, ekonomika, technika, erotika, idol, kilogram, orchestr, telepatie, nebo i telefon... no dala jsem jich tam asi tisíc!! A lidi tam psali: A to je taky řecky? A divili se, co toho znají a nevědí o tom.“

Do Řecka se Martha s Tenou podívaly poprvé v roce 1975, rok po pádu vojenské chunty.

„Když jsme tam jely poprvé, ještě nebyla zavedena letecká doprava do Soluně. Letěly jsme do Sofie a odtamtud vlakem, protože naši příbuzní žijí na severu Řecka. Čekali nás na nádraží a byl to chumel asi třiceti lidí, od malých dětí po stařenky v šátcích. Poznaly jsme je podle dvou tetiček, které u nás byly rok před tím navštívit tátu. Legrační bylo, že nám tenkrát přivezly pytel obrovských pomerančů, sladkých a krásných jablek. Šly se podívat, co se u nás prodává na trhu, a hrozně se divily, litovaly nás a plakaly, v čem to musíme žít, že tu ani dobré ovoce nemáme,“ vypráví pobaveně paní Martha.

„Když jsme tam přijely, všichni se na nás vrhli a objímali nás, jako ztracené děti. A předháněli se, u koho budeme spát. Vesnice Apsalos byla skoro plná našich příbuzných. Jen pro představu, náš táta byl z osmi dětí. Vzala jsem si papír, nakreslila obrovský košatý genealogický strom a ten obrázek jsem nosila s sebou a odškrtávala příbuzné, které jsme poznaly.“

Při své první návštěvě Řecka přijaly pozvání do Atén, kde vystoupily v tehdy nejpopulárnějším televizním pořadu Synchroni Eva (Současná Eva). „V roce 1975 tam představovali divákům Řeky, kteří se vrátili domů a ve svém oboru udělali za hranicemi kariéru. Třeba sportovce, vědce, muzikanty a další. My byly mezi nimi. Pak jsme odjely za příbuznými na sever a byly u jednoho strejdy na vesnici. V den, kdy se měl pořad vysílat, se u něj na zahradě sešlo snad celé příbuzenstvo, vytáhli ven televizi a všichni se dívali a byli nadšeni,“ vzpomíná Martha.

Ač byly v Řecku přijaty s otevřenou náručí, vrátily se zpět do Československa. „Poté, co jsme tam byly poprvé, jsme samozřejmě přemýšlely o možnosti, že bychom tam žily. Náš táta si pořídil malý byteček v Aténách a půl roku žil tady a půl roku tam. V té době jsme ale s Tenou hodně vystupovaly, dvacetkrát až třicetkrát za měsíc. Jen v tom roce 1975 jsme měly koncerty dané na dva roky dopředu. V okamžiku emigrace se vždy jedná o existenční záležitost. Odejít by tenkrát znamenalo jít do neznáma, vyjde to, nebo nevyjde? Nevíte.

Protože v tomto oboru nikdy nemáte nic jistého. Vypadá to, že naše povolání je lehce přenosné, ale kulturní milieu skýtá mnoho jemností. A náš domov už byl za ta léta tady. Z domova jsme velmi dobře věděly, co pro člověka znamená emigrace. Přestože by to bylo Řecko, tak bychom se musely učit mnoho nového. Vím, jak je to těžké, zpřetrhat všechny svazky, jak je to bolestné a čeho všeho se člověk může od okolí dočkat, prostě jsme zvážily, že ukotvené už jsme tady.

A taky v momentě, kdy jsme do Řecka mohly jezdit a navázaly s rodinou kontakty, nám už nepřipadalo tak vzdálené. A dostat do vínku dvě země, kde si můžete připadat jako doma, to je moc dobré dědictví. Přála bych to všem, otírá to vnitřní obzory, zbavuje to strachu z nového a cizího. Přibližuje vám to poznání, jak moc jsou lidi vnitřně stejní, i když navenek vypadají rozdílně… Není to špatné mít dva domovy a dvě vlasti. Udělá to z vás volnějšího člověka,“ říká Martha Elefteriadu.

Může se vám hodit na službě Zboží.cz: